sobota 5. dubna 2014

the living daylights

když zavřu oči, vidím DJ Standu, celého v bílém. v odvěkém gestu DJ si přidržuje sluchátko u ucha, houpavě se pohybuje a pouští tam další flák. je to cesta, tanec, house party jako žádná jiná. jakákoli pomoc přichází ihned, stačí pomyslet. okamžitá a láskyplná. DJ nám dopřeje chvilku spočinutí. a vzápětí to zase okotlí. jsme kmen, jsme rodina, jsme lidé, jsme naživu.

holka je silná. silná a kurážná. do věcí se vrhá s dychtivostí kotěte (jé, myška! jé, kapsička! jé, pelíšek! chrrrr...) a je expanzivní, což je teď moje téma. proto mi ten první večer tolik tlouklo srdce a já se třásla hrůzou. i když jsem zrovna mluvila s někým jiným, nemohla jsem necítit, jak se vedle mě mele ta intenzivní životní síla. ano, svůj život nechci strávit po pantoflem, ale tváří v tvář (bok v bok) takové vitalitě jsem se zalekla. jakoby mi (a nejen v případě téhle holky) život bouchal na dveře, já zevnitř zoufale svírala kliku a přitom poslouchala, jestli slyším ten hlasitej dech, jesi tam ještě pořád je.

chci expandovat. ale to neznamená, že se toho nebojím. bojím. a tedy expanduju. učím se chodit ven, mezi lidi, neutíkat hned domů. určovat hranice. a ty pak ve svůj prospěch rozšiřovat. v mé rodině se stále dějí zlé věci, stále se nic nemění a dost možná se tak nestane. sere mě to, ale nesžírá, nerozvrací. za jejich činy nejsem zodpovědná, moje cesta se jich netýká. i tahle krize má své pozitivní důsledky: konečně jsem se trhla, odundala si z kroužku na klíče ten jejich, co jsem ho tam měla o nějakých 14 let déle, než byl potřeba. už od nich nečekám, že mě uvidí, že pochopí, kdo jsem a proč věci dělám tak, jak dělám. tohle je moje písnička, tady jsem paní já. žiju.

dýchám!

Žádné komentáře: