neděle 30. března 2014

dobrou noc, černuško!


dárky

Dee vystoupí v Modřanech, já se vezu ještě pár stanic. přijde mi další láskyplná sms, v hrudi se mi roztahuje spokojené srdce, až se skoro rozbulim radostí. přijde průvodčí a sedne si ke mně, usmíváme se na sebe. na Vršovicích se pak neznámý cyklist vrhá k mému kolu pověšenému na háku a přetahuje se s průvodčím, kdo ho sundá.

dneska je můj den, tak jinej než ten loni, že víc jinej bejt nemůže. připijem si dopoledne vodou ze studánky, letos poprvé na kole. povídáme a odpočíváme, při sjezdech nám vítr sviští do ušisek. je jaro a mám narozeniny. až večer mi dojde, že jsem zatím dostala ach achát a akvarelové barvičky, ostatní dárky jsou na cestě, a že mi naši nezavolali ani nenapsali. ale to mi nezkazí radost.

jsou tu všechny ty dárky posledních dní: shiatsu od Malachitové, diagnostikovaly jsme meditací. poslala mě do snů a po práci se pustila do vychutnávání mého chleba s takovým potěšením, že si u toho zpívala. není divu, když jsem chleba pekla, těšila jsem ho popěvky. večer tahle holka, má zatím první přítelkyně ze školy, přijme mé pozvání na koncert. a tam pak slyší a rozpoznává a oceňuje všechno to, co mám ráda. držíme se v náručí. řeknem si, že se máme. a naplánujem si společné zpívání, bude to něco, páč má nádhernej hlas.

druhej dárek je překvápko. jako když jsi jdeš po svý cestě, velmi pečlivě vybraný, a nečekaně na ní potkáš někoho tak zajímavýho a kurážnýho, že to kurva břinkne. a to setkání (a jí) cejtíš ještě celej další den. budou další, neplánovaně naplánované, to je na tom  nejlepší.

pak les, slunce, pivo na na zahrádce. únava z předchozí intenzivní noci vyvolala proces, ukončený očistným pláčem v klíně sestřičky. seděly jsme ve svahu v orsejích a pod hlavu mi dala svou sametovou mikinu se stužkami, aby se mi lépe naříkalo. její tvář byla čistá a krásná, starší, anebo bezvěká. klidná a štiplavá průvodkyně lesem a polema.

a o dnešní  radostné spolujízdě píšu nahoře. 

za celejch 27 km si ruka 
na 
nějakej 
loňskej rok 
ani 
jednou 
nevzpomněla.

pátek 28. března 2014

Alvaro Garza

v jednom z deníků mám fotku kluka, co prožil většinu svého života ve sklepě, týrán. možná už jsem to tu někdy psala. fotka je z výletu na lodi, kam ho (po osvobození, samo) vzali. obtloustlý dítě s brejličkama má v očích nelíčenou radost. potěšení a touhu si plavbu i život užívat zcela nedotčenou lety teroru. sílu a naději. obrázek nemám, mám ale foto jistého Alvara Ganzy, co ho v jeho 11-ti letech vytáhli utopenýho z ledový řeky, po 45 minutách pod ledem. Alvara taky zachránili, z mrtvýho kluka udělali živáčka.



v neděli oslavím první umřeniny sladké Žů. rok ode dne, kdy jsem chtěla jít na procházku a místo toho jsem ji vzala na poslední jízdu tramvají (příští stanice věčná loviště). kdyby mi někdo řekl, že tahle neortodoxní narozeninová oslava jen uvádí další zla, že mě vyhodí z práce, sestěhuju se se špatným odhadem s nesprávnými lidmi, kousne mě kocour, strávím měsíc v odporných bolestech a obavách o ruku a další 3 pomalou rehabilitací, že se opět postěhuju, napadne mě můj bratr a nakonec se nám úplně rozpadne rodina, byla bych ukrutně vyděšená. Kelti tomu prý říkali zasvěcení, někdo jiný tavící kotlík, zkouška ohněm. bylo to vydatný a místy hodně bolestivý, nejen fyzicky.


ve středu jsem se vzbudila ve 4 a zahájila malý, jednodenní retreatek. dovedl mě k prohlížení deníku z loňska, překvapivě pěkně ilustrovaného. přečetla jsem si, že i loni jsem 26. začla soukromý retreat a definitivně přitakala víře. a z dalších slov a obrázků zjistila, jak jsem byla statečná. jak poctivě jsem se snažila vše přijímat, zvykala si na samotu, starala se o kočku, a kousek po kousku se stavěla na nohy. byl to příjemný čtení, plný naděje a posílení.

v neděli oslavím narozeniny. a konec roku, co nebyl snadnej, ale odnesl spoustu mrtvý hlušiny (tím nemyslím Žužlu :) a přinesl otevírání novejch dveří, domov, vděčnost, klid. žitou moc, hlubokou stejně jako beznaděj, ze který vyvěrá. + nový výzvy na obzoru, co se před nima kroutim jak žížala na háčku, a přitom vím, že to jsou jen takový poserský tanečky, protože do nich nakonec půjdu (samozřejmě, co mam taky jinýho dělat!).

úterý 25. března 2014

důkaz místo slibů

minule jsem si pochvalovala, jak mi funguje intuice. post jsem psala s lehkou hlavou v pátek (poté, co jsem doupravila povídku), místo toho abych se učila. v sobotu mě čekala škola a test z diagnostiky jazyka. tuze složitá a náročná věc! ke každému aspektu - barva, povlak, tvar, povrch, existuje fůra kombinací a závěrů, které ještě nemám pod kůží. skoro vůbec.

ale stejně jsem se s lehkou hlavou na učení vykašlala, poprvé za moje studium shiatsu. a ještě ze sebe měla radost, že to umím takhle hezky pustit. dobrá nálada mi vydržela i když se rozdávaly testy. spolužačka po pravici ho dostala, spolužačka po levici dtto, ale na mě už se nedostalo. neměli jich dost :) btw, taky se to stalo úplně poprvé. spolu asi se 3 šťastnými (ze 30) jsme jen popsali vlastní jazyky a zodpověděli jednoduchou otázku. a mám to. další důkaz, že pobyt v tady a teď a naslouchání pocitům těla prostě funguje.

jo a, tohle kartičku jsem si vytáhla s otázkou na mou budoucí práci (budu psát, nebo masírovat?): 


jen do mně, houšť a ještě větší kapky!

pátek 21. března 2014

Místo

Už zase fouká jang, dnes něžný a teplý: máme tu jaro. Milá meruňka za mými okny čekala na dnešek a v ranním světle skromně ukázala překrásné narůžovělé květy. Apricot tree in blossom after Gogh after Hiroshige.

Uvelebila jsem se v zahradě na dětském škrabadle, tváří do slunce. Na stromech povykují ptáci, po levici mi obráží keř, pod stromy se vyrojily fialky a miniaturní narcisy. Píšu povídku a těším se pohledem na kytky a terasu sousedů, co na ní budu (možná už teď o víkendu?) spát po nebem. Jsem uvelebená :)

Jaro je cejtit dole u Botiče i nahoře na Šancích a týhle čtvrti plný ošklivo-půvabnejch kontrastů sluší stejně jako naší zahradě. Píšu, hledám, dýchám, cítím. Ještě nevím, že za chvíli přiběhne Kuba (dvojče A, neodolatelný jang), přitiskne se ke mně hubenými zády a ustele si na mém polštářku; a holčička nám na housle zavrzá první letošní koncert pod širým nebem (jablka a bebe sušenky jako pohoštění). 

Půst mi pomohl k vyrovnání a opět vynesl na povrch mou intuici. velmi intezivně vnímám: tlukot srdcí pod mýma rukama, objetí, dětskou pusu na tvář, rozkvétající stromy, do tmy se nořící nebe. Půst mi právě skončil, večer přijde Eva a víno. Jaro začíná.

středa 19. března 2014

VŠ asertivity

sedím ve vlaku a melduju nad hranicemi druhých (mávám na Phu 6 :) od šik páru cosi kupuju, pán mi slíbil odvoz v pátek, ač budou mít cestu na opačnou světovou stranu. když to řekl paní, tvářila se velmi protivně, nabídla jsem, že jim uhradím benzín a to pomohlo. zálohu paní nechtěla, za odvoz si řekla kilo, což mě zpětně rozhodilo. takže sedím ve vlaku, řeším jejich hranice, že mi věci odvezou a že si řekli jen kilo. Kontrolor v mé hlavě (k němuž se vrátím v brzkém postu) řeší a řeší.

do vagónu vstupuje průvodčí (kontrolor reálný), slyším jeho neutrální a věcný tón. "tu Opencard máte prošlou." "no to mi snad ani neřikejte!", nasupeně odsekne mocný hlas báby (nevidím ji, jen slyším). "to neni možný!" průvodčí kontruje, že má kartu propadlou od února, bába se dušuje, že to nechápe a jesi to prej jde prodloužit a celou dobu nenuceně a vychcaně udržuje vinu na jeho straně. průvodčí jí velkoryse odpustí pokutu (chyba), spočte jízdenky a zkásne. ale bába se brání, že to bylo moc. takže dopočítávaj korunky, nakonec se ukáže, že bába má recht. průvodční párkrát zkusí připomenout, že jí odpustil pokutu, ale neprojde to. nakonec mu bába milostivě dovolí, ať jí těch několik trestných kč vrátí a propustí ho.

kontrolor v mé hlavě zapomněl kontrolovat, jsem nadšená! takhle se to dělá! při výstupu hodím na bábu (dle hlasu rozložité monstrum) oko a hle, malá ženuška, ledva viditelná. ale velká, veliká učitelka.