pátek 28. února 2014

v očekávání

fakta 
 
zkoušky jsem udělala, samozřejmě, a tenhle týden dokončila i nástavbu dalších 2 masáží. zítra druhá cesta do rehabilitačního ústavu, kontaktu s jinými realitami, než jsou ty kolem mě.

naše rodina se rozprskla. nebo spíš složila jak papírový domek na americkém jihu. příslušníkův input vyvolal další akce a reakce, vesměs neblogovatelné. nejsem s nimi v kontaktu, nejdéle ve svém životě. vyčkávám, kam změny povedou, nakolik odolné se ukážou být obranné struktury. nemám výčitky a nemám ambice kohokoli měnit. už víc než týden mě nevzbudily zuby, podvědomým vztekem zaťaté do drátu rovnátek. švagrové je lépe, než dřív; prokukuje. 

pocity

čas jakoby vedl jen dopředu. minulost stará jen pár týdnů je nekonečně daleko. a nabírá to slušnou rychlost. je to napřímo, je to tvrdé. rukou zcela nahou, tedy bez rukavičky, mě vedou k nezávislosti na vnějším souhlasu, komentářích, pozornosti a rozhřešení. a vždy, když se zkusím ze zvyku či strachu (to většinou) přeci jenom chytit, zůstane mi v ruce zdánlivá záchrana jako kus červivého dřeva. zdroj opravdu důležitých informací je uvnitř. cítím život intenzivně jako v roce 2008. těším se.


jo a holka

všichni lidé na jejích fotkách jsou neuvěřitelně živí. krásně se dívá, krásně vidí a píše dtto:

“For a sudden period of four years, in my teens, I lived in Europe. Exiled from my life at home, and discovering the meaning of freedom, I took advantage of the cheapest student Eurail train program, and went wild, exploring every country I could get to on a meager dime. An awkward kid in foreign places, I did this alone, with headphones, a notebook, and little else. The motion of the trains, the process of escaping, perpetually, the solitude - it became like a drug. I went to every country in Western Europe that I had time to get to, scribbling in my 99 cent composition books, the music in my headphones a soundtrack to a real life movie of motion.         

Seven years after returning home, I was comfortable; domesticated, in love, I owned a car and a dog, I had a beautiful house, and I didn’t recognize myself. I was homesick for the loneliness of my youth. It was as if everything good I had ever created came from solitude, distress, restless boredom... and the blurred windows of a train. Taking nothing but fifty rolls of film and an empty notebook, I embarked on my personal Great Escape. Chasing nothing in particular, save that solitude, I drifted through six countries by rail, writing and photographing whatever compelled me, for six weeks.        

In the end, I found my loneliness, I kissed it, and I let it go - a rare instance of finding exactly what you’re looking for. These are the images I created on my vision quest, 2009.”

via tenhle pán

úterý 18. února 2014

bílá rýže, průsvitný porcelán

kuchyň jsem zabydlela řádně: po letech jsem si začla pravidelně vařit, upekla cca 7 chlebů. ten poslední byl nejpovedenější, na pohled tak elegantní, že jsem o něm smýšlela v ženském rodě; chuťově lahodnější než žitné hranoly ze zdravé výživy. leden a počátek února byly plné oslav i pití z méně bujarých důvodů. dvířka trouby bouchala, papiňák syčel, mixér a hnětač vrčely a na plotně bublalo nemálo polévek. povánoční sladkosti, těžké červené víno, maso. vinotéka, proslulé burgery. šampaňské.

přišel čas trochu odlehčit, zastavit se. a omrknout automatismy. sůl, cukr, maso, a jestli je potřebuju. a alkohol! už zas fouká ten vítr: přišel čas duchovní, duševní a tělesné přípravy na jaro.

úterý 11. února 2014

musela jsem odejít

málem se mi ten smutek podařilo přejít. zaspat. a přece jsem ho v sobě nosila celý den s jistou něhou (jako matka plod, kočka koťata) a setkala se s ním pozdě v noci, žádné noci nejsou takové jako únorové.

když nám bylo 15, nakreslila spolužačka svou babičku. několik tahů tužkou, prázdně visící prsa, obří boule kolenou na vyzáblých hůlkách. smály jsme se, ale divně; lekla se a obrázek začárala, byl moc. taky jsem si jednou vyfotila, co jsem neměla (aby to nebylo tak hrozný) a nakreslila to, co jsem měla zapomenout. ten obrázek furt mám.
 
v každé mé kočce vidím rysy prvního kocoura, v očích každého muže ty první (a proto jsem léta nebyla sto vidět oči jiné barvy, než modré).

tak moc jsem se snažila, odjakživa a o život, ale rozehřát jsem je nedokázala. nic jsem nespasila, nezachránila. jako zázrakem se mi povedlo zachránit kousek sebe, pronést ho vrátnicí v ten nepravděpodobný moment, kdy se zrovna nikdo nedíval. kousek mého života, velký tak na lžičku. aktivní kvásek co si pamatoval, jaké to bylo když jsem byla malá, pak přežíval v dutině z mrtvého dřeva. v hlušině těla, které si nepamatuje. ještě stále se divím, že jediná lžička může způsobit obrůstání.

ožívání druhdy mrtvé tkáně bolí. jsou věci, co jsem nestihla a nestihnu. leccos, co je druhým přirozené a snadné, už nikdy nedokážu. probouzení znamená ohledat škody. spočítat ztráty a napořád se rozloučit s nadějí, že věci mohly být jinak. a oplakat to. odstranit nekrózu a hezky se starat o jizvy, aby byly růžové, pružné. aby mě co nejméně omezovaly v pohybu, když uvážíme, že vždycky budou.

mám dobré smysly. slyším i malé poškození porcelánu či skla. prasklina ještě nemusí být znát, ale šálek už nezní celistvě. i my praskáme v místech nepůvodního svaru, sekundárně zhojených ran. 

jsem odvážná, ale když se ve mně zima rozpouští do podzemních jezer, chci úplně to samé, co ostatní. aby mě měl někdo rád. ne jako drancování a natažená ruka. ne jako pocit viny - škrtící obojek vždy o dírku těsnější když neudělám, co chceš ty, neřeknu, co chceš slyšet. chci být já, ber nebo ne. raději hladová vlčice, než utýraná fena v kotci.

(večer četla spisovatelka 20, či 30 min z knížky, co jí brzo vyjde. pokaždé, když narazila na závorku, upažila ruce do pravých úhlů. ulevilo se mi velmi, že nejsem sama, kdo se vzdává závorkám s takovou ochotou.)

v holčičce, které je akorát 9, ale stejně tvrdošíjně naskládá své dlouhé končetiny a tělo do mé náruče (aspoň na chvilku jako miminko), vidím potřeby. tolik potřeb, sebevědomí, smutků a obav, touhy po kráse a klidu, snahy být dospělejší, uznávaná (snahy být malá a bez zodpovědností). tolik radosti, divokosti a tolik skrupulí, tolik asertivity. myslím na jiné dítě, tu, co si raději skoro nic nepřála. co se tak strašně snažila, že se vzdala všeho, úplně všeho co měla. a stejně (jí) to nebylo nic platné. neuspěla. 

akorát dokázala propašovat kousek něčeho, co nevěděla, že má, a jen tak jí to mohlo zbýt. sněhová vločka navěky otisklá do bělostného kamínku? pchá, něčeho mnohem lepšího! přes vrátnici ji nedostala odpolední chrupka hlídače, ani jeho prostatická uro-urgence. vrátný měl bedlivý zrak. co ho zmátlo, byl její pohled. smělý a důvěřivý zároveň, jako by neměla nic k proclení. vezete nějaké špinavé prádlo? nikoli. odpověděla zlehka jakoby to, z čeho utíká, nebylo celý na hovno.