středa 29. ledna 2014

ú-vaha

poslední den před zkouškou nemarním čas: nedotáhla jsem závit filtru pračky, tedy potopa. na vytírání (v tomto případě nikoli patkou dlaně, špetkou ni palcem, ale mopem) jsem plynule navázala rozmrazováním lednice. 

následovaly experimentální úvahy: prvotní hypotéza, že ú zpravidla uvádí negativní výrazy, se zatím nepotvrdila.


+
úsvit, úžas, úleva, úchvatný, úrodný, úžasný, úhledný, úspěch, úsměv

-
úděs, útlak, úprk, úzkost, úraz, ústrky, úplavice, únava, úhor, úmor, úkor, úzkoprsý, úklady, útrpný, útok, útěk, úlek, úpal, úžeh, úpadek, úporný, úmrtí

geo/lokomoce
ústrety, údolí, úpatí, úbočí, území, úkrok, ústa, úhlavní, úhybný, úhelný, úkradkem, ústraní, úd, úder, úse(č)k(a), úvoz, ústraní, úvrať, úkos

instituční
ústava, úprava, úklid, úhrada, úlitba, úmluva, úsloví, úsilí, úradek, úvaha, úschovna, útulek, úřad, úl, útroby, úvod, úspora, ústrojí, úzus, úplný, úplněk, úkol, úpon, úrok, úlovek, úterý, útek, úměra, úkaz, ústupek, úplatek, úvěr, ústupek

jazykem

G. pocházel z kraje Praze dalekého. bavil mě výrazy jako tadykle, Pepíkoj, (od)strojit se, zrouna, nebo Adržbach. hezké, ale nejvíc mě obohatil výraz až to k tomu bude - dosud neslyšený. 

až to k tomu bude značí dát věcem důvěru. neurychlovat (se), a nebrzdit patama, když už to k tomu je.

německá hexe doporučila lidem, narozeným na sklonku března (a v prvních týdnech dubna), pro tento rok trpělivost. tedy si preventivně vetknu ATKTB za klobouk a zkusím nenamáhat zrak propátráváním dosud nezřetelných obrysů budoucího.

pondělí 27. ledna 2014

na konci všech ostatních snů mě pošlou přivézt dovnitř paraplegického Pavla. venku ho ale nenajdu, zato tam na nosítkách leží zdravotní sestra bez rukou, v lehlé sestřičkovské zástěrce, promrzlá a snad i trochu zasněžená.

vemu nosítka u jejích nohou a vyrazím do nemocnice, ale místo schodů je tam najednou prudkej kopec. nosítka se prodlouží, nesu sestřičku jak transparent na demonstraci, ale kopec je čím dál strmější, držím se drnů na zvochlovaném povrchu sjezdovky, než uvidím nějaké lidi a požádám je o pomoc.

tuhle zimu není ouvej mi, ale lidem kolem. učím se pomoci, aniž by mě to strhlo. aniž bych zabloudila od sebe sama. že jsem se ztratila už poznám, ze zmatenýho, matnýho pocitu, trochu v mlze a trochu ve vatě. ale poznám to vždy ex post, ještě neregistruju moment překročení bludnýho kořene. kdy se to přesně ve chvílích soucítění, podpory, sdílení bolesti, vymkne. kdy se ocitnu ve stejnym citovym zmatku jako ti, kterým pomáhám. při masírování to mám ošetřené dobře: uzemnění, stanovení hranic, navázání a ukončení kontaktu. ještě si to potřebuju osvojit v realitě. 


pátek 24. ledna 2014

really

je pozdě, jsem unavená, ale nespím. protože přemýšlím; a užívám si tuze, že dnes insomniakálně nemelduju nad událostmi v rodinném hnízdě, ale nad knížkou. nad knížkou a oborem. nad knížkou, oborem a životním stylem. nad knížkou, oborem, životním stylem a vnitřními koflikty. normálka nad prachama.

Homo asapiens od Rada Ondřejíčka je několikátá kniha o reklamě z pera textaře. samo nemá literární a historickou hodnotu jako Haklova Intimní schránka. ale netrpí ani upoceným tahem na vtipnost, jako dílko Radova českého kolegy Ondřeje. je dobře napsaná, ještě aby ne! jazyk hladký a lesklý jako úhoř, stručné motivace, čitelné postavy. a troška bolavých životních zkušeností: láska, smrt, nemocnice. Vánoce a těhotenství, ať to máme komplet. ale tohle není recenze, jen jsem si knížku přečetla v pravý čas.

před pár týdny jsem si všimla, že se mi při prohlížení reportů job agentky Agáty dělá zle. docházelo mi to postupně, pomaličku, překvapivě. vždyť jsem si stanovila své reklamně agenturní tabu. a otevřela se čemukoli, nejlépe textařské pozici na klientské straně (pokud bych s produkcí klienta souhlasila). ale ono to nestačí. do emetického seznamu se přidala slova marketing a PR. TV nemám X let, ale potřebovala jsem půl roku pobýt mimo bývalý obor, aby mi došlo, jak mimo mě je. odstup mě vytrhl z nedobrovolné rutiny a jistého otupění. při pohledu na lifestylový časopis čtu přímo v titulcích jména produktů. spoustě věcí nerozumím, třeba proč se slavní lidé fotí s cizími miminy. proč jsou lidé na reklamních vizuálech tak odporně nakašírovaní, že vůbec nepřipomínají živáčky. TV nemám X let, pokud se u někoho nachomýtnu k reklamnímu bloku, neprodleně odcházím z místnosti. pimprlové kulisy, situace, obličeje a řeči: je to nesnesitelné.

mou první reklamní práci jsem si prodala jako výpravu antropologa mezi zástupce neznámé kultury: zúčastněné pozorování. sociolog by mohl namítnout, že ve skutečnosti šlo o zástupce mé referenční skupiny a já vykazovala známky anticipující socializace - v pozdní pubertě mi práce v reklamě přišla cool. psycholog by si povšimnul, hlavně když jsem nastoupila do první a druhé agentury (jakou mi dalo práci se tam dostat!), neemočního a vlastně nemorálního odstupu. tvořit mě bavilo stejně jako hledat ovladače na lidi. proč tohle funguje a tamto ne? jaký obličej, hlas, nebo ideální miminko nejlépe zotročí ženy, rekreující se na mateřské? nástroje, prodávající pocity štěstí, oblíbenosti a úspěchu v lahvičkách šamponů, krabicích se Sunarem, nebo třeba ať nežeru v pračkách jsem zkoumala stejně zaujatě jako dítě dekonstruující brouka. nebo dement, co řeže králíčka zaživa, aby zjistil, co má uvnitř. btw, taková videa zobrazující skromný život padesátileté paní Jarky z malého města (cílová skupina nejmenované aušus kávy) byla opravdu zajímací. dtto způsob, jak o ní a dalších příjemcích reklamní pomoci z řad plebsu mluví šéfové agentur.

z týmové dvojice art director - textař je většinou snáze identifikovatelný ten druhý. jistá introverze, podivínství až nerdství. potkala jsem spoustu textařů, zpravidla inteligentních, někdy dokonce i vzdělaných (ti nesečtělí a pologramotní jsou ale zábavnější :) umělce, co svůj odpor k reklamě otupuje chlastem, který ho z reklamy postupně vyšoupává, ale on se nechce pustit a tak se roky točí na samém kraji kolotočíku. chytrou a energickou holku z Moravy, co modelkuje v NY. zaprášené čičmundy, kteří si ve svých temných koutcích léta snovají umné texty a když budou mít kliku, nikdy je nevyhodí. excentrické superstars s erigovaným egem a nagelovanou nebo nenagelovanou hlavou, co vidí v každé holce vagínu a na večírcích na ně (zcela nekreativně) šišlají kočičko. dobře živené tatíky, tak racionální a uzemněné. ambiciózní neurotiky. feťáky. lesby. Indiány. pár z nich bylo opravdu fajn, asi 2 mě něco opravdu naučili. 

ale mají něco, co mi chybí (nebo naopak). dokážou tuhle práci skloubit se svým životem. dokážou si nějak vykomunikovat, že jim stojí za to nechat se deptat, nechat práci spolykat všední večery a víkendové dny za to, aby zformulovali větu "Kupte si teď konkrétně tuto limču a získejte šanci vyhrát tuhle blbost." a dostali vejplatu. a tady jsem z toho kolotoče spadla. když mi došlo, že jsem v poslední agentuře jen proto, abych mohla bydlet v bytě a čtvrti, ve kterých trávím minimum času, páč jinak hákuju. že nevím, jaká je roční doba. že jedu na prázdniny z megapsycha a vracím se do ještě větších stresů. 
resp. ještě dřív, když jsem odešla ze záslužné organizace, neb jsem distributorům humanitární pomoci nechtěla věnovat poslední zbytky své duševní integrity a rozvoje. a pak se nechala ještě jednou zlákat voláním staré známé divočiny, kde po mně chtěli totéž. už ale nešlo o záchranu lidí, co v poušti nemají jídlo ani vodu, ale o umělé generování stresu; a Jaguáry a mastné kapsičky šéfů, budiž jim přáno. už nedokážu prodávat to, čemu nevěřím. ani skovaná do macu a písmenek. ale to jsem se nechala unést.

knížka se Ondřejíčkovi (btw, u SK autora super naming) povedla. ukazuje procesy v reklamě. a zároveň je stejná jako ona. zdánlivě přátelská, a chytrá. (pasáže o penězích patří k nejlepším). a pod povrchem stejně nemravně prodejná a vykalkulovaná, neb reklamu hladí, byť proti srsti. 

nakopla mě. spolu s alergií na techniky manipulace, umělé vyvolávání potřeb, které musí být uspokojeny drahými produkty, prostituování talentů. spolu se sílícím sebekontaktem a prací rukama. antropolog, roky skrývající svou introverzi v extrovertním oboru, dokončil svá pozorování. jsem zvědavá, kam mě příště pošlou.

a doufám, že teď už usnu.

neděle 19. ledna 2014

III.


na sklonku čaje se ptáš "neber si to osobně, ale můžu?" a párkrát mi pohladíš vlasy. ne mě, ale mé vlasy. "materiál, panečku".

řek sis o to: natáhnu se a zabořím prsty obou rukou do tvých kučer (fuj slovo, leč kudrny jsou ještě horší). takhle dlouhé je nepamatuju. prudce stáhnu prsty do pěstí i s tvými vlasy a pořádně, radostně zatáhnu. žůžo!

pořád ti to sluší, vypadáš vitálně a mladě (kolik ti vlastně je, 42?). jako zdravoučkej loupežník. pořád se mi líbíš. ale už tě nemiluju. seš mi volnej. 

jsem volná.


středa 15. ledna 2014

planeta S.

vědma je malá a tučná. v hezkém obličeji bezvěké a jasné oči. zprvu se zlobíme, ošetření, kdy se druhého dotýkáme (jsme dotýkáni) chladným kovem ladiček namísto rukou, které už trochu umíme používat a které nás to tolik pudí užívat, mate. mate nás i vyšší úroveň éteričnosti, než jsme ve studiu zvyklí. mezi ezoteriky zaujímám pozici z racionálnějších, tedy též srdnatě bojuju. kolik toho unesu, o kolik si budu muset posunout hranice uvěřitelných neuvěřitelností? teprve uvidím. (ale do Reiki jsem se zasvětit nenechala). jsem vděčna za němčinu, díky níž zní výklad hexe podstatně strukturovaněji než by tomu bylo v méně ukotvené angličtině. jsem nevděčna za NJ a překlad, neb mi připomínají první retreat s Danielem, a jak moc mi chybí tyhle formy duchovní práce.

jako první si z ladiček volím Merkur. jasná, chlácholivá a laskavá frekvence, jako nejmilejší muž. Merkur mě rozněžní, najednou šveholím francouzsky, aniž tento jazyk ovládám. druhá v pořadí je Lilith: 123,02 Hz; temná, hlubinná ženskost. holka, co naopak není vůbec milá. konzultuju to s hexe, sama mi z 35 možných doporučí právě Lilith. zeptám se jí na Merkura, ale rázně vrtí hlavou: "toho máš v sobě tolik, že ladičku nepotřebuješ". ach, mé vzplanutí bylo narcistické? nákup Merkuru odložím a vyberu Slunce (dokonale evokuje cestu za žhavý předmětem touhy v Sunshine), Platónův rok a Oběh apsidy pro mé klienty.

vědma má šaty poseté hafem haf stříbrných hvězdiček, proč jsou vlastně čarodějnice, věštkyně a kartářky kulaté? potřebují hmotu kvůlivá velké práci na nehmotných úrovních? jen tak mezi řečí občas utrousí přesný vhled, informaci, kterou nemohla získat z žádných světských zdrojů. léčíme se na dálku a já přesně cítím, kde se mě moje partnerka v léčení "dotýká". ptám se vědmy na příslušníka a ona že to není tak důležité, jako můj vztah s mámou. co jí odmala dělám maminku. ale že prej žádnej strach, dám to. schovám hlavu do dlaní, na mé terapii trvalo kolik, 2 járy? než jsme tuhle mezeru v rolích pojmenovaly.

postupně přestávám bojovat a čím jsem unavenější dlouhými výklady, ošetřeními a meditacemi, tím jasněji vím, jakou ladičku pro to které místo vzít. kde se dotknout, kde zdržet, kam přiložit dlaň. nepřemýšlím nad naváděním, prostě tam jsem. večer se jdu sama projít do lesa, já, mžení a toulavej pes, co se k němu nejde otočit tváří, protože se mi stále schovává za zády. po dnech neustálých vibrací a vybírání těch správných ladiček zostřeně slyším vrčení sídel, lamp (ve vesnici jsou asi 3), skoro i stromů a oblak. nejsem nijak zvlášť šťastná, uši plné tinitu. 

až po návratu domů a mnohahod. spánku cítím novou sílu a důvěru. a radost, s níž si doužiju tuhle zimu, v níž platí že rain is the new snow. než přijde únor a v rámci kopce se objeví každoroční tramvaj. intuice slibuje na letošní jízdu grády podobný roku 2008 (blahé paměti). jen před pěti lety jukal Saturn do mé ložničky, a letos to bude ve velkém měřítku.

úterý 7. ledna 2014

koleda

včera večer nesmělý ťuk na dveře. nic netuším, děti obvykle buší pěstmi jako gestapo. 3 králové, kompletní písnička, čistá intonace. poprvé v životě mám na dveřích rituální klikyháky, smála jsem se radostí.

trimestr mého volna (předchozí úrazové čtvrtletí nepočítám) přináší pěkné plody. ne, nenašla jsem job snů v kanceláři podmanivého pana továrníka, ani nevydala bestseller, který zaplatí každoroční cestu kolem světa i mým vnukům. jde o malé, nenápadné věci.

zabydlela jsem se. mám nesrovnatelně více zázemí v sobě i blízkém okolí. už tolik nepláču po smečce. překonala jsem krizi v masírování, kdy jsem myslela že mám shiatsu nadobro rozbité. jsem konkrétnější v dotecích a už se tolik nebojím používat sílu. tu fyzickou :) 

mám za sebou teoretickou část rekvalifikační zkoušky, teď ještě vzorová masáž. ale předtím si od bohapustého šprtání odpočinu na výjezdu s naší shiatsu školou. překonala jsem svůj odpor ku psaní (v jehož rámci odevzdávám vždy nejkratší DÚ ze všech) a přihlásila se na další semestr psaní. spisovatelka odvětila, že jí to těší, neb patřím k nejlepším v kurzu. naučila jsem se nezabít kvásek a péci z něj chleba mňam. a jistá zlepšení vykazuje i psychocat - nejmazlivější svízel přítula, s jakým jsem kdy žila. náruživý pištík už pochopil, že velká žranice skončila. a pomáhá mi s masážemi (naposledy si zalezl k masírovanému pod deku a oba masáž prospali, dotyčný vzpomíná ještě dnes - ne na masáž, ale na kocoura). pravděpodobně si časem k ceně přirazím kocourovo všimné, možná ve formě granulí.

co by chtělo zlepšit, je rytmus, pravidelnost, režim. a jóga/běh/plavání, whatever. bez pravidelného pohybu masírování nebude ni zdaleka tak příjemné. pravidelně psát, třebas jen maličko. a až přejde zimní intro, chci oprášit pantofel a dokopat se ku větší společenskosti. a neskrývat se před atraktivními jedinci do zatvrzelého mlčení. the rest are details.


pondělí 6. ledna 2014

rodinná pouta

ouvertura

setkání s příslušníkem nikam nevedlo. nechtěl nic řešit, nechtěl (si) přiznat, že by udělal chybu. celé to svedl na náhodu. doslova řekl, že když někdo vystřílí v Americe školu, taky to nemá žádnej důvod. viděli jsme se před Vánoci, v následujících dnech mi došlo, že k němu cítím pouze lhostejnost.

sny

na Silvestra jsem jela na jih. na 31. se mi zdálo o příslušníkovi, an rozdává své svitě pilule a tančí. ráno jsem se dozvěděla, že je shodou okolností v chalupě za dvěma kopci. ve snu na 1. jsem jela k našim a kamarádka mi přebrala kluka (tytyty, Dee). 

realita
ráno jsme přejeli dva kopce, u chalupy mě švagrová chňapla za rukáv a zatáhla dovnitř. tam mi mimořádně srdceryvným způsobem řekla, že bude potřebovat poradit, jak se to dělá, když se člověk rozvádí. příslušník má ženskou, její kamarádku, a jak je rovný, sdělil jí to po 3/4 roce. poté, co se ho sama zeptala. to byla ta lepší část.

hovado

švagrová plakala a začala vyprávět, jak jejich vztah vypadal. mluvila o ponižování, manipulaci, kontrole a psychickém týrání, kterému ji příslušník vystavoval. ošklivé detaily, dlouhá doba. a mně svitlo, k čemu byla dobrá má vlastní podzimní zkušenost. díky té ochutnávce dokážu aspoň trochu pochopit, co prožívala. když se pro tu chvíli vybrečela, šla z ní velká úleva. "kouzlo je zlomeno", řekla. a já jí moc dobře rozumím. 


dům, kde se nespí

o pár dní později přijdu k našim, máma je nějaká oukropovitá, opatrně našlapuju, ale zbytečně, už to vědí. pálíme staré jolky v krbu, děti požírají vursty, celý dům je krásně uzený. v noci spí jen malí lidé. máma nahoře přemejšlí, kde udělala chybu, táta se bojí, že přijdou o děti. švagrová si plánuje kroky, kterými začne svůj nový život. já ležím a přemýšlím. o peklech horoucích, do nichž může jednoho zavést mizerné sebevědomí. o záhadě, proč jej někteří řeší agresí obrácenou proti sobě (jako jsem to dělávala já, nebo švagrová) a jiní jsou zlí na druhé (jako příslušník). a jak dobře do sebe tyhle dvě strategie zapadají. furt pryč rozjímám, jak je možný, že si nikdo ničeho nevšimnul. že naši, s nimiž žije příslušníkova rodina ve spol. domácnosti, řešili blbosti, jako že švagrová příliš zdlouhavě pere, ale neřešili bratra, jeho chování a chlast. a jak to, že se takhle choval, když byl zamilovanej? zamilování přece dělá lidi lepšíma, ni? spánek se mi dodneška pořádně nevrátil.

o pár dní později

postupně získávám jistý odstup. byl to šok, ale díky mé milé paní domácí a vůbec celé domovské smečce jsem u sebe a nemusela jsem se depersonalizovat. švagrovou budu samo dále supportovat, bude-li chtít. dtto zbytek naší rodiny. čeká ji spoustu novostí, emoční Matějská, ale strach o ni nemám. už jen to, že psycho přežila a neskončila v blázinci dokladá, jak je vitální. k němu necítím nic, kteréžto může skrývat vztek, zklamání, časem možná i smutek. jsem ráda, že bude pryč.

manipulace

vracím se zpět do dětství, kdy byl pro mě příslušník symbolem velkého bratra, aniž by tento obraz jakkoli naplňoval. kol mých 19-ti let jsme se sčuchli, i díky MDMA, chvíli to bylo úžasné, páč byl náhle opravdu tím velkým bratrem a já si u něj připadala bezpečně. stala jsem se členkou jeho kliky. pak se ale idylka pokazila, na dobrých 8 let. jako správná oběť manipulace jsem za to brala veškerou vinu na sebe. až poslední roky, po které sílím, mi ukázaly, že na vztah jsou vždycky 2. nabídla jsem ruku ke komunikaci, jednou to vypadalo, že by to snad mohlo i jít. ale jednak mi docházelo, že o mě bratr nestojí jinak, než jako o obdivovatelku (a tou už dávno nejsem, neb k tomu nemám důvod), jednak se vždycky hrozně rychle opil a byl nepříjemný. 

a to už jsme tady a teď. u špíny, kterou kol sebe šířil ten morální, vkusový a vůbec všeobecný absolutní arbitr. jehož soudy jsem se řídila i v době, když už mi bylo jasné, že od něj nemůžu vůbec nic čekat. jehož soudy se řídila celá naše rodina. 

ukázalo mi to, jak ideálním manipulačním materiálem jsem byla. sklon hledat chyby u sebe, pocit, že je se mnou něco v nepořádku, přesvědčení, že ti druzí o mně vědí víc než já sama. že když se někdo/s někým necítím dobře, jsem špatně já. strach a závislost. jsem moc ráda, že už taková nejsem. a že mě díky všemu tomu trabaju nesežere zloba zaživa.


čtvrtek 2. ledna 2014

Novoroční

Jemu se krátce podívám do stále ještě rozšířených očí; nemám tucha, že se něco děje. Ale není v nich nic, co by mě zajímalo, žádný prostor, kde bychom se mohli potkat. Jdu dál, na dvorečku se vítám malou hostovskou pusinkou s ní. 
- Jak se máš?
Nemluví, chňapne mě za ruku, zavře za námi dveře prázdného pokoje s postelí očesanou na rošt. Rozbrečí se, úplně. Stojíme a jak je normálně vysoká, najednou mám pocit, že se mi vejde celá do náruče.

- Copak se děje, co se stalo, copak se ti stalo?
Podruhé v krátké době mi srdce ždímou ledový prsty děsu. Uchopím ji za paže a hledám v mokré tváři odpověď, než mi dojde, že má čas. Znovu objetí, znovu ji tu držím. A pak ji držím dál, když už mluví, když se mě ptá. Jsem tu s ní a pro ni, klidná, podpůrná. 

I teď, zpátky v P., když šok pominul (byť se stále třesu) a obrečela jsem zlo, které si můžu poměrně živě představit, protože jsem ho, byť v homeopatické dávce zakusila na vlastní kožich. Obrečela facku, která čeká jednoho starého pána a paní. A kluka co letos stačil skoro usnout, než přišel Ježíšek, protože do 8-mi večer ještě moc nevydrží. I teď tu pro ni jsem, a budu. Nejen proto, že když se před lety v mém životě objevila, bylo to jako nový okýnko ve vězeňský zdi. 

Protože láska znamená, že si pomáháme. Dokud tady jsme, dokud nezestárnem a neumřeme.