sobota 4. října 2014

kuk

just checking!

pátek 11. dubna 2014

on my way

© Francisco Mingorance/National Geographic Traveler Photo Contest

koho zajímá, jak to bude dál, může mi říct, nebo napsat.

tady a teď

this is the place. děkuju ti za tvé útočiště, Enkidu. domov, který jsi mi poskytl. od první chvíle jsem se u tebe cítila skoro jako doma. jako na návštěvě u milého a věrného přítele, na které jsem s úlevou a vděčností zůstala šest let.

právě tvá tichá podpora mi poskytla prostor pro legalizaci a rozlišování jemných nuancí a pocitů, které jsem neznala a které jsem si zakazovala. těch uplynulých 6 let bylo mimořádně přechodových, pravá džungle (trav). dnes už mám prostor i laskavou podporu v sobě sama (nemluvě o fyzickém světě), kruh se uzavírá. nejdřív jsem světu kolem vůbec nerozuměla, pak ho neviděla, pak ho tušila a podpantoflácky (hehé) se před ním ukrývala. a při tom všem velmi odvážně snila a modlila se, ať mně ten můj život proboha nezapomene hledat. schovka skončila, protože já ty dveře našla a beru za kliku (i když jako vždycky s kecama :)

přišel čas tě obejmout, poděkovat a odtancovat. a jako malá pouštní liška si propracovávat svou cestu dál a dál.  


neděle 6. dubna 2014

jo a

včera při běhání mi došlo, jak si furt chválím svou odvahu a poctivost a zapomínám na pomoc druhých. všech těch, se kterými se máme rádi, kteří se mnou prošli loňským rokem a byli nablízku, když se mi děly husté věci. návštěvy, zprávy, podpora, vyslechnutí, láska.

děkuju vám, páč ta pomoc měla velikánskej vliv na moje hojení a poměrně rychlou emoční rehabilitaci. díkymoc! a těm, kteří si to tu nemůžou přečíst, posílám energetické políbení.

sobota 5. dubna 2014

the living daylights

když zavřu oči, vidím DJ Standu, celého v bílém. v odvěkém gestu DJ si přidržuje sluchátko u ucha, houpavě se pohybuje a pouští tam další flák. je to cesta, tanec, house party jako žádná jiná. jakákoli pomoc přichází ihned, stačí pomyslet. okamžitá a láskyplná. DJ nám dopřeje chvilku spočinutí. a vzápětí to zase okotlí. jsme kmen, jsme rodina, jsme lidé, jsme naživu.

holka je silná. silná a kurážná. do věcí se vrhá s dychtivostí kotěte (jé, myška! jé, kapsička! jé, pelíšek! chrrrr...) a je expanzivní, což je teď moje téma. proto mi ten první večer tolik tlouklo srdce a já se třásla hrůzou. i když jsem zrovna mluvila s někým jiným, nemohla jsem necítit, jak se vedle mě mele ta intenzivní životní síla. ano, svůj život nechci strávit po pantoflem, ale tváří v tvář (bok v bok) takové vitalitě jsem se zalekla. jakoby mi (a nejen v případě téhle holky) život bouchal na dveře, já zevnitř zoufale svírala kliku a přitom poslouchala, jestli slyším ten hlasitej dech, jesi tam ještě pořád je.

chci expandovat. ale to neznamená, že se toho nebojím. bojím. a tedy expanduju. učím se chodit ven, mezi lidi, neutíkat hned domů. určovat hranice. a ty pak ve svůj prospěch rozšiřovat. v mé rodině se stále dějí zlé věci, stále se nic nemění a dost možná se tak nestane. sere mě to, ale nesžírá, nerozvrací. za jejich činy nejsem zodpovědná, moje cesta se jich netýká. i tahle krize má své pozitivní důsledky: konečně jsem se trhla, odundala si z kroužku na klíče ten jejich, co jsem ho tam měla o nějakých 14 let déle, než byl potřeba. už od nich nečekám, že mě uvidí, že pochopí, kdo jsem a proč věci dělám tak, jak dělám. tohle je moje písnička, tady jsem paní já. žiju.

dýchám!

neděle 30. března 2014

dobrou noc, černuško!


dárky

Dee vystoupí v Modřanech, já se vezu ještě pár stanic. přijde mi další láskyplná sms, v hrudi se mi roztahuje spokojené srdce, až se skoro rozbulim radostí. přijde průvodčí a sedne si ke mně, usmíváme se na sebe. na Vršovicích se pak neznámý cyklist vrhá k mému kolu pověšenému na háku a přetahuje se s průvodčím, kdo ho sundá.

dneska je můj den, tak jinej než ten loni, že víc jinej bejt nemůže. připijem si dopoledne vodou ze studánky, letos poprvé na kole. povídáme a odpočíváme, při sjezdech nám vítr sviští do ušisek. je jaro a mám narozeniny. až večer mi dojde, že jsem zatím dostala ach achát a akvarelové barvičky, ostatní dárky jsou na cestě, a že mi naši nezavolali ani nenapsali. ale to mi nezkazí radost.

jsou tu všechny ty dárky posledních dní: shiatsu od Malachitové, diagnostikovaly jsme meditací. poslala mě do snů a po práci se pustila do vychutnávání mého chleba s takovým potěšením, že si u toho zpívala. není divu, když jsem chleba pekla, těšila jsem ho popěvky. večer tahle holka, má zatím první přítelkyně ze školy, přijme mé pozvání na koncert. a tam pak slyší a rozpoznává a oceňuje všechno to, co mám ráda. držíme se v náručí. řeknem si, že se máme. a naplánujem si společné zpívání, bude to něco, páč má nádhernej hlas.

druhej dárek je překvápko. jako když jsi jdeš po svý cestě, velmi pečlivě vybraný, a nečekaně na ní potkáš někoho tak zajímavýho a kurážnýho, že to kurva břinkne. a to setkání (a jí) cejtíš ještě celej další den. budou další, neplánovaně naplánované, to je na tom  nejlepší.

pak les, slunce, pivo na na zahrádce. únava z předchozí intenzivní noci vyvolala proces, ukončený očistným pláčem v klíně sestřičky. seděly jsme ve svahu v orsejích a pod hlavu mi dala svou sametovou mikinu se stužkami, aby se mi lépe naříkalo. její tvář byla čistá a krásná, starší, anebo bezvěká. klidná a štiplavá průvodkyně lesem a polema.

a o dnešní  radostné spolujízdě píšu nahoře. 

za celejch 27 km si ruka 
na 
nějakej 
loňskej rok 
ani 
jednou 
nevzpomněla.

pátek 28. března 2014

Alvaro Garza

v jednom z deníků mám fotku kluka, co prožil většinu svého života ve sklepě, týrán. možná už jsem to tu někdy psala. fotka je z výletu na lodi, kam ho (po osvobození, samo) vzali. obtloustlý dítě s brejličkama má v očích nelíčenou radost. potěšení a touhu si plavbu i život užívat zcela nedotčenou lety teroru. sílu a naději. obrázek nemám, mám ale foto jistého Alvara Ganzy, co ho v jeho 11-ti letech vytáhli utopenýho z ledový řeky, po 45 minutách pod ledem. Alvara taky zachránili, z mrtvýho kluka udělali živáčka.



v neděli oslavím první umřeniny sladké Žů. rok ode dne, kdy jsem chtěla jít na procházku a místo toho jsem ji vzala na poslední jízdu tramvají (příští stanice věčná loviště). kdyby mi někdo řekl, že tahle neortodoxní narozeninová oslava jen uvádí další zla, že mě vyhodí z práce, sestěhuju se se špatným odhadem s nesprávnými lidmi, kousne mě kocour, strávím měsíc v odporných bolestech a obavách o ruku a další 3 pomalou rehabilitací, že se opět postěhuju, napadne mě můj bratr a nakonec se nám úplně rozpadne rodina, byla bych ukrutně vyděšená. Kelti tomu prý říkali zasvěcení, někdo jiný tavící kotlík, zkouška ohněm. bylo to vydatný a místy hodně bolestivý, nejen fyzicky.


ve středu jsem se vzbudila ve 4 a zahájila malý, jednodenní retreatek. dovedl mě k prohlížení deníku z loňska, překvapivě pěkně ilustrovaného. přečetla jsem si, že i loni jsem 26. začla soukromý retreat a definitivně přitakala víře. a z dalších slov a obrázků zjistila, jak jsem byla statečná. jak poctivě jsem se snažila vše přijímat, zvykala si na samotu, starala se o kočku, a kousek po kousku se stavěla na nohy. byl to příjemný čtení, plný naděje a posílení.

v neděli oslavím narozeniny. a konec roku, co nebyl snadnej, ale odnesl spoustu mrtvý hlušiny (tím nemyslím Žužlu :) a přinesl otevírání novejch dveří, domov, vděčnost, klid. žitou moc, hlubokou stejně jako beznaděj, ze který vyvěrá. + nový výzvy na obzoru, co se před nima kroutim jak žížala na háčku, a přitom vím, že to jsou jen takový poserský tanečky, protože do nich nakonec půjdu (samozřejmě, co mam taky jinýho dělat!).

úterý 25. března 2014

důkaz místo slibů

minule jsem si pochvalovala, jak mi funguje intuice. post jsem psala s lehkou hlavou v pátek (poté, co jsem doupravila povídku), místo toho abych se učila. v sobotu mě čekala škola a test z diagnostiky jazyka. tuze složitá a náročná věc! ke každému aspektu - barva, povlak, tvar, povrch, existuje fůra kombinací a závěrů, které ještě nemám pod kůží. skoro vůbec.

ale stejně jsem se s lehkou hlavou na učení vykašlala, poprvé za moje studium shiatsu. a ještě ze sebe měla radost, že to umím takhle hezky pustit. dobrá nálada mi vydržela i když se rozdávaly testy. spolužačka po pravici ho dostala, spolužačka po levici dtto, ale na mě už se nedostalo. neměli jich dost :) btw, taky se to stalo úplně poprvé. spolu asi se 3 šťastnými (ze 30) jsme jen popsali vlastní jazyky a zodpověděli jednoduchou otázku. a mám to. další důkaz, že pobyt v tady a teď a naslouchání pocitům těla prostě funguje.

jo a, tohle kartičku jsem si vytáhla s otázkou na mou budoucí práci (budu psát, nebo masírovat?): 


jen do mně, houšť a ještě větší kapky!

pátek 21. března 2014

Místo

Už zase fouká jang, dnes něžný a teplý: máme tu jaro. Milá meruňka za mými okny čekala na dnešek a v ranním světle skromně ukázala překrásné narůžovělé květy. Apricot tree in blossom after Gogh after Hiroshige.

Uvelebila jsem se v zahradě na dětském škrabadle, tváří do slunce. Na stromech povykují ptáci, po levici mi obráží keř, pod stromy se vyrojily fialky a miniaturní narcisy. Píšu povídku a těším se pohledem na kytky a terasu sousedů, co na ní budu (možná už teď o víkendu?) spát po nebem. Jsem uvelebená :)

Jaro je cejtit dole u Botiče i nahoře na Šancích a týhle čtvrti plný ošklivo-půvabnejch kontrastů sluší stejně jako naší zahradě. Píšu, hledám, dýchám, cítím. Ještě nevím, že za chvíli přiběhne Kuba (dvojče A, neodolatelný jang), přitiskne se ke mně hubenými zády a ustele si na mém polštářku; a holčička nám na housle zavrzá první letošní koncert pod širým nebem (jablka a bebe sušenky jako pohoštění). 

Půst mi pomohl k vyrovnání a opět vynesl na povrch mou intuici. velmi intezivně vnímám: tlukot srdcí pod mýma rukama, objetí, dětskou pusu na tvář, rozkvétající stromy, do tmy se nořící nebe. Půst mi právě skončil, večer přijde Eva a víno. Jaro začíná.

středa 19. března 2014

VŠ asertivity

sedím ve vlaku a melduju nad hranicemi druhých (mávám na Phu 6 :) od šik páru cosi kupuju, pán mi slíbil odvoz v pátek, ač budou mít cestu na opačnou světovou stranu. když to řekl paní, tvářila se velmi protivně, nabídla jsem, že jim uhradím benzín a to pomohlo. zálohu paní nechtěla, za odvoz si řekla kilo, což mě zpětně rozhodilo. takže sedím ve vlaku, řeším jejich hranice, že mi věci odvezou a že si řekli jen kilo. Kontrolor v mé hlavě (k němuž se vrátím v brzkém postu) řeší a řeší.

do vagónu vstupuje průvodčí (kontrolor reálný), slyším jeho neutrální a věcný tón. "tu Opencard máte prošlou." "no to mi snad ani neřikejte!", nasupeně odsekne mocný hlas báby (nevidím ji, jen slyším). "to neni možný!" průvodčí kontruje, že má kartu propadlou od února, bába se dušuje, že to nechápe a jesi to prej jde prodloužit a celou dobu nenuceně a vychcaně udržuje vinu na jeho straně. průvodčí jí velkoryse odpustí pokutu (chyba), spočte jízdenky a zkásne. ale bába se brání, že to bylo moc. takže dopočítávaj korunky, nakonec se ukáže, že bába má recht. průvodční párkrát zkusí připomenout, že jí odpustil pokutu, ale neprojde to. nakonec mu bába milostivě dovolí, ať jí těch několik trestných kč vrátí a propustí ho.

kontrolor v mé hlavě zapomněl kontrolovat, jsem nadšená! takhle se to dělá! při výstupu hodím na bábu (dle hlasu rozložité monstrum) oko a hle, malá ženuška, ledva viditelná. ale velká, veliká učitelka.

pátek 28. února 2014

v očekávání

fakta 
 
zkoušky jsem udělala, samozřejmě, a tenhle týden dokončila i nástavbu dalších 2 masáží. zítra druhá cesta do rehabilitačního ústavu, kontaktu s jinými realitami, než jsou ty kolem mě.

naše rodina se rozprskla. nebo spíš složila jak papírový domek na americkém jihu. příslušníkův input vyvolal další akce a reakce, vesměs neblogovatelné. nejsem s nimi v kontaktu, nejdéle ve svém životě. vyčkávám, kam změny povedou, nakolik odolné se ukážou být obranné struktury. nemám výčitky a nemám ambice kohokoli měnit. už víc než týden mě nevzbudily zuby, podvědomým vztekem zaťaté do drátu rovnátek. švagrové je lépe, než dřív; prokukuje. 

pocity

čas jakoby vedl jen dopředu. minulost stará jen pár týdnů je nekonečně daleko. a nabírá to slušnou rychlost. je to napřímo, je to tvrdé. rukou zcela nahou, tedy bez rukavičky, mě vedou k nezávislosti na vnějším souhlasu, komentářích, pozornosti a rozhřešení. a vždy, když se zkusím ze zvyku či strachu (to většinou) přeci jenom chytit, zůstane mi v ruce zdánlivá záchrana jako kus červivého dřeva. zdroj opravdu důležitých informací je uvnitř. cítím život intenzivně jako v roce 2008. těším se.


jo a holka

všichni lidé na jejích fotkách jsou neuvěřitelně živí. krásně se dívá, krásně vidí a píše dtto:

“For a sudden period of four years, in my teens, I lived in Europe. Exiled from my life at home, and discovering the meaning of freedom, I took advantage of the cheapest student Eurail train program, and went wild, exploring every country I could get to on a meager dime. An awkward kid in foreign places, I did this alone, with headphones, a notebook, and little else. The motion of the trains, the process of escaping, perpetually, the solitude - it became like a drug. I went to every country in Western Europe that I had time to get to, scribbling in my 99 cent composition books, the music in my headphones a soundtrack to a real life movie of motion.         

Seven years after returning home, I was comfortable; domesticated, in love, I owned a car and a dog, I had a beautiful house, and I didn’t recognize myself. I was homesick for the loneliness of my youth. It was as if everything good I had ever created came from solitude, distress, restless boredom... and the blurred windows of a train. Taking nothing but fifty rolls of film and an empty notebook, I embarked on my personal Great Escape. Chasing nothing in particular, save that solitude, I drifted through six countries by rail, writing and photographing whatever compelled me, for six weeks.        

In the end, I found my loneliness, I kissed it, and I let it go - a rare instance of finding exactly what you’re looking for. These are the images I created on my vision quest, 2009.”

via tenhle pán

úterý 18. února 2014

bílá rýže, průsvitný porcelán

kuchyň jsem zabydlela řádně: po letech jsem si začla pravidelně vařit, upekla cca 7 chlebů. ten poslední byl nejpovedenější, na pohled tak elegantní, že jsem o něm smýšlela v ženském rodě; chuťově lahodnější než žitné hranoly ze zdravé výživy. leden a počátek února byly plné oslav i pití z méně bujarých důvodů. dvířka trouby bouchala, papiňák syčel, mixér a hnětač vrčely a na plotně bublalo nemálo polévek. povánoční sladkosti, těžké červené víno, maso. vinotéka, proslulé burgery. šampaňské.

přišel čas trochu odlehčit, zastavit se. a omrknout automatismy. sůl, cukr, maso, a jestli je potřebuju. a alkohol! už zas fouká ten vítr: přišel čas duchovní, duševní a tělesné přípravy na jaro.

úterý 11. února 2014

musela jsem odejít

málem se mi ten smutek podařilo přejít. zaspat. a přece jsem ho v sobě nosila celý den s jistou něhou (jako matka plod, kočka koťata) a setkala se s ním pozdě v noci, žádné noci nejsou takové jako únorové.

když nám bylo 15, nakreslila spolužačka svou babičku. několik tahů tužkou, prázdně visící prsa, obří boule kolenou na vyzáblých hůlkách. smály jsme se, ale divně; lekla se a obrázek začárala, byl moc. taky jsem si jednou vyfotila, co jsem neměla (aby to nebylo tak hrozný) a nakreslila to, co jsem měla zapomenout. ten obrázek furt mám.
 
v každé mé kočce vidím rysy prvního kocoura, v očích každého muže ty první (a proto jsem léta nebyla sto vidět oči jiné barvy, než modré).

tak moc jsem se snažila, odjakživa a o život, ale rozehřát jsem je nedokázala. nic jsem nespasila, nezachránila. jako zázrakem se mi povedlo zachránit kousek sebe, pronést ho vrátnicí v ten nepravděpodobný moment, kdy se zrovna nikdo nedíval. kousek mého života, velký tak na lžičku. aktivní kvásek co si pamatoval, jaké to bylo když jsem byla malá, pak přežíval v dutině z mrtvého dřeva. v hlušině těla, které si nepamatuje. ještě stále se divím, že jediná lžička může způsobit obrůstání.

ožívání druhdy mrtvé tkáně bolí. jsou věci, co jsem nestihla a nestihnu. leccos, co je druhým přirozené a snadné, už nikdy nedokážu. probouzení znamená ohledat škody. spočítat ztráty a napořád se rozloučit s nadějí, že věci mohly být jinak. a oplakat to. odstranit nekrózu a hezky se starat o jizvy, aby byly růžové, pružné. aby mě co nejméně omezovaly v pohybu, když uvážíme, že vždycky budou.

mám dobré smysly. slyším i malé poškození porcelánu či skla. prasklina ještě nemusí být znát, ale šálek už nezní celistvě. i my praskáme v místech nepůvodního svaru, sekundárně zhojených ran. 

jsem odvážná, ale když se ve mně zima rozpouští do podzemních jezer, chci úplně to samé, co ostatní. aby mě měl někdo rád. ne jako drancování a natažená ruka. ne jako pocit viny - škrtící obojek vždy o dírku těsnější když neudělám, co chceš ty, neřeknu, co chceš slyšet. chci být já, ber nebo ne. raději hladová vlčice, než utýraná fena v kotci.

(večer četla spisovatelka 20, či 30 min z knížky, co jí brzo vyjde. pokaždé, když narazila na závorku, upažila ruce do pravých úhlů. ulevilo se mi velmi, že nejsem sama, kdo se vzdává závorkám s takovou ochotou.)

v holčičce, které je akorát 9, ale stejně tvrdošíjně naskládá své dlouhé končetiny a tělo do mé náruče (aspoň na chvilku jako miminko), vidím potřeby. tolik potřeb, sebevědomí, smutků a obav, touhy po kráse a klidu, snahy být dospělejší, uznávaná (snahy být malá a bez zodpovědností). tolik radosti, divokosti a tolik skrupulí, tolik asertivity. myslím na jiné dítě, tu, co si raději skoro nic nepřála. co se tak strašně snažila, že se vzdala všeho, úplně všeho co měla. a stejně (jí) to nebylo nic platné. neuspěla. 

akorát dokázala propašovat kousek něčeho, co nevěděla, že má, a jen tak jí to mohlo zbýt. sněhová vločka navěky otisklá do bělostného kamínku? pchá, něčeho mnohem lepšího! přes vrátnici ji nedostala odpolední chrupka hlídače, ani jeho prostatická uro-urgence. vrátný měl bedlivý zrak. co ho zmátlo, byl její pohled. smělý a důvěřivý zároveň, jako by neměla nic k proclení. vezete nějaké špinavé prádlo? nikoli. odpověděla zlehka jakoby to, z čeho utíká, nebylo celý na hovno.

středa 29. ledna 2014

ú-vaha

poslední den před zkouškou nemarním čas: nedotáhla jsem závit filtru pračky, tedy potopa. na vytírání (v tomto případě nikoli patkou dlaně, špetkou ni palcem, ale mopem) jsem plynule navázala rozmrazováním lednice. 

následovaly experimentální úvahy: prvotní hypotéza, že ú zpravidla uvádí negativní výrazy, se zatím nepotvrdila.


+
úsvit, úžas, úleva, úchvatný, úrodný, úžasný, úhledný, úspěch, úsměv

-
úděs, útlak, úprk, úzkost, úraz, ústrky, úplavice, únava, úhor, úmor, úkor, úzkoprsý, úklady, útrpný, útok, útěk, úlek, úpal, úžeh, úpadek, úporný, úmrtí

geo/lokomoce
ústrety, údolí, úpatí, úbočí, území, úkrok, ústa, úhlavní, úhybný, úhelný, úkradkem, ústraní, úd, úder, úse(č)k(a), úvoz, ústraní, úvrať, úkos

instituční
ústava, úprava, úklid, úhrada, úlitba, úmluva, úsloví, úsilí, úradek, úvaha, úschovna, útulek, úřad, úl, útroby, úvod, úspora, ústrojí, úzus, úplný, úplněk, úkol, úpon, úrok, úlovek, úterý, útek, úměra, úkaz, ústupek, úplatek, úvěr, ústupek

jazykem

G. pocházel z kraje Praze dalekého. bavil mě výrazy jako tadykle, Pepíkoj, (od)strojit se, zrouna, nebo Adržbach. hezké, ale nejvíc mě obohatil výraz až to k tomu bude - dosud neslyšený. 

až to k tomu bude značí dát věcem důvěru. neurychlovat (se), a nebrzdit patama, když už to k tomu je.

německá hexe doporučila lidem, narozeným na sklonku března (a v prvních týdnech dubna), pro tento rok trpělivost. tedy si preventivně vetknu ATKTB za klobouk a zkusím nenamáhat zrak propátráváním dosud nezřetelných obrysů budoucího.

pondělí 27. ledna 2014

na konci všech ostatních snů mě pošlou přivézt dovnitř paraplegického Pavla. venku ho ale nenajdu, zato tam na nosítkách leží zdravotní sestra bez rukou, v lehlé sestřičkovské zástěrce, promrzlá a snad i trochu zasněžená.

vemu nosítka u jejích nohou a vyrazím do nemocnice, ale místo schodů je tam najednou prudkej kopec. nosítka se prodlouží, nesu sestřičku jak transparent na demonstraci, ale kopec je čím dál strmější, držím se drnů na zvochlovaném povrchu sjezdovky, než uvidím nějaké lidi a požádám je o pomoc.

tuhle zimu není ouvej mi, ale lidem kolem. učím se pomoci, aniž by mě to strhlo. aniž bych zabloudila od sebe sama. že jsem se ztratila už poznám, ze zmatenýho, matnýho pocitu, trochu v mlze a trochu ve vatě. ale poznám to vždy ex post, ještě neregistruju moment překročení bludnýho kořene. kdy se to přesně ve chvílích soucítění, podpory, sdílení bolesti, vymkne. kdy se ocitnu ve stejnym citovym zmatku jako ti, kterým pomáhám. při masírování to mám ošetřené dobře: uzemnění, stanovení hranic, navázání a ukončení kontaktu. ještě si to potřebuju osvojit v realitě. 


pátek 24. ledna 2014

really

je pozdě, jsem unavená, ale nespím. protože přemýšlím; a užívám si tuze, že dnes insomniakálně nemelduju nad událostmi v rodinném hnízdě, ale nad knížkou. nad knížkou a oborem. nad knížkou, oborem a životním stylem. nad knížkou, oborem, životním stylem a vnitřními koflikty. normálka nad prachama.

Homo asapiens od Rada Ondřejíčka je několikátá kniha o reklamě z pera textaře. samo nemá literární a historickou hodnotu jako Haklova Intimní schránka. ale netrpí ani upoceným tahem na vtipnost, jako dílko Radova českého kolegy Ondřeje. je dobře napsaná, ještě aby ne! jazyk hladký a lesklý jako úhoř, stručné motivace, čitelné postavy. a troška bolavých životních zkušeností: láska, smrt, nemocnice. Vánoce a těhotenství, ať to máme komplet. ale tohle není recenze, jen jsem si knížku přečetla v pravý čas.

před pár týdny jsem si všimla, že se mi při prohlížení reportů job agentky Agáty dělá zle. docházelo mi to postupně, pomaličku, překvapivě. vždyť jsem si stanovila své reklamně agenturní tabu. a otevřela se čemukoli, nejlépe textařské pozici na klientské straně (pokud bych s produkcí klienta souhlasila). ale ono to nestačí. do emetického seznamu se přidala slova marketing a PR. TV nemám X let, ale potřebovala jsem půl roku pobýt mimo bývalý obor, aby mi došlo, jak mimo mě je. odstup mě vytrhl z nedobrovolné rutiny a jistého otupění. při pohledu na lifestylový časopis čtu přímo v titulcích jména produktů. spoustě věcí nerozumím, třeba proč se slavní lidé fotí s cizími miminy. proč jsou lidé na reklamních vizuálech tak odporně nakašírovaní, že vůbec nepřipomínají živáčky. TV nemám X let, pokud se u někoho nachomýtnu k reklamnímu bloku, neprodleně odcházím z místnosti. pimprlové kulisy, situace, obličeje a řeči: je to nesnesitelné.

mou první reklamní práci jsem si prodala jako výpravu antropologa mezi zástupce neznámé kultury: zúčastněné pozorování. sociolog by mohl namítnout, že ve skutečnosti šlo o zástupce mé referenční skupiny a já vykazovala známky anticipující socializace - v pozdní pubertě mi práce v reklamě přišla cool. psycholog by si povšimnul, hlavně když jsem nastoupila do první a druhé agentury (jakou mi dalo práci se tam dostat!), neemočního a vlastně nemorálního odstupu. tvořit mě bavilo stejně jako hledat ovladače na lidi. proč tohle funguje a tamto ne? jaký obličej, hlas, nebo ideální miminko nejlépe zotročí ženy, rekreující se na mateřské? nástroje, prodávající pocity štěstí, oblíbenosti a úspěchu v lahvičkách šamponů, krabicích se Sunarem, nebo třeba ať nežeru v pračkách jsem zkoumala stejně zaujatě jako dítě dekonstruující brouka. nebo dement, co řeže králíčka zaživa, aby zjistil, co má uvnitř. btw, taková videa zobrazující skromný život padesátileté paní Jarky z malého města (cílová skupina nejmenované aušus kávy) byla opravdu zajímací. dtto způsob, jak o ní a dalších příjemcích reklamní pomoci z řad plebsu mluví šéfové agentur.

z týmové dvojice art director - textař je většinou snáze identifikovatelný ten druhý. jistá introverze, podivínství až nerdství. potkala jsem spoustu textařů, zpravidla inteligentních, někdy dokonce i vzdělaných (ti nesečtělí a pologramotní jsou ale zábavnější :) umělce, co svůj odpor k reklamě otupuje chlastem, který ho z reklamy postupně vyšoupává, ale on se nechce pustit a tak se roky točí na samém kraji kolotočíku. chytrou a energickou holku z Moravy, co modelkuje v NY. zaprášené čičmundy, kteří si ve svých temných koutcích léta snovají umné texty a když budou mít kliku, nikdy je nevyhodí. excentrické superstars s erigovaným egem a nagelovanou nebo nenagelovanou hlavou, co vidí v každé holce vagínu a na večírcích na ně (zcela nekreativně) šišlají kočičko. dobře živené tatíky, tak racionální a uzemněné. ambiciózní neurotiky. feťáky. lesby. Indiány. pár z nich bylo opravdu fajn, asi 2 mě něco opravdu naučili. 

ale mají něco, co mi chybí (nebo naopak). dokážou tuhle práci skloubit se svým životem. dokážou si nějak vykomunikovat, že jim stojí za to nechat se deptat, nechat práci spolykat všední večery a víkendové dny za to, aby zformulovali větu "Kupte si teď konkrétně tuto limču a získejte šanci vyhrát tuhle blbost." a dostali vejplatu. a tady jsem z toho kolotoče spadla. když mi došlo, že jsem v poslední agentuře jen proto, abych mohla bydlet v bytě a čtvrti, ve kterých trávím minimum času, páč jinak hákuju. že nevím, jaká je roční doba. že jedu na prázdniny z megapsycha a vracím se do ještě větších stresů. 
resp. ještě dřív, když jsem odešla ze záslužné organizace, neb jsem distributorům humanitární pomoci nechtěla věnovat poslední zbytky své duševní integrity a rozvoje. a pak se nechala ještě jednou zlákat voláním staré známé divočiny, kde po mně chtěli totéž. už ale nešlo o záchranu lidí, co v poušti nemají jídlo ani vodu, ale o umělé generování stresu; a Jaguáry a mastné kapsičky šéfů, budiž jim přáno. už nedokážu prodávat to, čemu nevěřím. ani skovaná do macu a písmenek. ale to jsem se nechala unést.

knížka se Ondřejíčkovi (btw, u SK autora super naming) povedla. ukazuje procesy v reklamě. a zároveň je stejná jako ona. zdánlivě přátelská, a chytrá. (pasáže o penězích patří k nejlepším). a pod povrchem stejně nemravně prodejná a vykalkulovaná, neb reklamu hladí, byť proti srsti. 

nakopla mě. spolu s alergií na techniky manipulace, umělé vyvolávání potřeb, které musí být uspokojeny drahými produkty, prostituování talentů. spolu se sílícím sebekontaktem a prací rukama. antropolog, roky skrývající svou introverzi v extrovertním oboru, dokončil svá pozorování. jsem zvědavá, kam mě příště pošlou.

a doufám, že teď už usnu.

neděle 19. ledna 2014

III.


na sklonku čaje se ptáš "neber si to osobně, ale můžu?" a párkrát mi pohladíš vlasy. ne mě, ale mé vlasy. "materiál, panečku".

řek sis o to: natáhnu se a zabořím prsty obou rukou do tvých kučer (fuj slovo, leč kudrny jsou ještě horší). takhle dlouhé je nepamatuju. prudce stáhnu prsty do pěstí i s tvými vlasy a pořádně, radostně zatáhnu. žůžo!

pořád ti to sluší, vypadáš vitálně a mladě (kolik ti vlastně je, 42?). jako zdravoučkej loupežník. pořád se mi líbíš. ale už tě nemiluju. seš mi volnej. 

jsem volná.


středa 15. ledna 2014

planeta S.

vědma je malá a tučná. v hezkém obličeji bezvěké a jasné oči. zprvu se zlobíme, ošetření, kdy se druhého dotýkáme (jsme dotýkáni) chladným kovem ladiček namísto rukou, které už trochu umíme používat a které nás to tolik pudí užívat, mate. mate nás i vyšší úroveň éteričnosti, než jsme ve studiu zvyklí. mezi ezoteriky zaujímám pozici z racionálnějších, tedy též srdnatě bojuju. kolik toho unesu, o kolik si budu muset posunout hranice uvěřitelných neuvěřitelností? teprve uvidím. (ale do Reiki jsem se zasvětit nenechala). jsem vděčna za němčinu, díky níž zní výklad hexe podstatně strukturovaněji než by tomu bylo v méně ukotvené angličtině. jsem nevděčna za NJ a překlad, neb mi připomínají první retreat s Danielem, a jak moc mi chybí tyhle formy duchovní práce.

jako první si z ladiček volím Merkur. jasná, chlácholivá a laskavá frekvence, jako nejmilejší muž. Merkur mě rozněžní, najednou šveholím francouzsky, aniž tento jazyk ovládám. druhá v pořadí je Lilith: 123,02 Hz; temná, hlubinná ženskost. holka, co naopak není vůbec milá. konzultuju to s hexe, sama mi z 35 možných doporučí právě Lilith. zeptám se jí na Merkura, ale rázně vrtí hlavou: "toho máš v sobě tolik, že ladičku nepotřebuješ". ach, mé vzplanutí bylo narcistické? nákup Merkuru odložím a vyberu Slunce (dokonale evokuje cestu za žhavý předmětem touhy v Sunshine), Platónův rok a Oběh apsidy pro mé klienty.

vědma má šaty poseté hafem haf stříbrných hvězdiček, proč jsou vlastně čarodějnice, věštkyně a kartářky kulaté? potřebují hmotu kvůlivá velké práci na nehmotných úrovních? jen tak mezi řečí občas utrousí přesný vhled, informaci, kterou nemohla získat z žádných světských zdrojů. léčíme se na dálku a já přesně cítím, kde se mě moje partnerka v léčení "dotýká". ptám se vědmy na příslušníka a ona že to není tak důležité, jako můj vztah s mámou. co jí odmala dělám maminku. ale že prej žádnej strach, dám to. schovám hlavu do dlaní, na mé terapii trvalo kolik, 2 járy? než jsme tuhle mezeru v rolích pojmenovaly.

postupně přestávám bojovat a čím jsem unavenější dlouhými výklady, ošetřeními a meditacemi, tím jasněji vím, jakou ladičku pro to které místo vzít. kde se dotknout, kde zdržet, kam přiložit dlaň. nepřemýšlím nad naváděním, prostě tam jsem. večer se jdu sama projít do lesa, já, mžení a toulavej pes, co se k němu nejde otočit tváří, protože se mi stále schovává za zády. po dnech neustálých vibrací a vybírání těch správných ladiček zostřeně slyším vrčení sídel, lamp (ve vesnici jsou asi 3), skoro i stromů a oblak. nejsem nijak zvlášť šťastná, uši plné tinitu. 

až po návratu domů a mnohahod. spánku cítím novou sílu a důvěru. a radost, s níž si doužiju tuhle zimu, v níž platí že rain is the new snow. než přijde únor a v rámci kopce se objeví každoroční tramvaj. intuice slibuje na letošní jízdu grády podobný roku 2008 (blahé paměti). jen před pěti lety jukal Saturn do mé ložničky, a letos to bude ve velkém měřítku.

úterý 7. ledna 2014

koleda

včera večer nesmělý ťuk na dveře. nic netuším, děti obvykle buší pěstmi jako gestapo. 3 králové, kompletní písnička, čistá intonace. poprvé v životě mám na dveřích rituální klikyháky, smála jsem se radostí.

trimestr mého volna (předchozí úrazové čtvrtletí nepočítám) přináší pěkné plody. ne, nenašla jsem job snů v kanceláři podmanivého pana továrníka, ani nevydala bestseller, který zaplatí každoroční cestu kolem světa i mým vnukům. jde o malé, nenápadné věci.

zabydlela jsem se. mám nesrovnatelně více zázemí v sobě i blízkém okolí. už tolik nepláču po smečce. překonala jsem krizi v masírování, kdy jsem myslela že mám shiatsu nadobro rozbité. jsem konkrétnější v dotecích a už se tolik nebojím používat sílu. tu fyzickou :) 

mám za sebou teoretickou část rekvalifikační zkoušky, teď ještě vzorová masáž. ale předtím si od bohapustého šprtání odpočinu na výjezdu s naší shiatsu školou. překonala jsem svůj odpor ku psaní (v jehož rámci odevzdávám vždy nejkratší DÚ ze všech) a přihlásila se na další semestr psaní. spisovatelka odvětila, že jí to těší, neb patřím k nejlepším v kurzu. naučila jsem se nezabít kvásek a péci z něj chleba mňam. a jistá zlepšení vykazuje i psychocat - nejmazlivější svízel přítula, s jakým jsem kdy žila. náruživý pištík už pochopil, že velká žranice skončila. a pomáhá mi s masážemi (naposledy si zalezl k masírovanému pod deku a oba masáž prospali, dotyčný vzpomíná ještě dnes - ne na masáž, ale na kocoura). pravděpodobně si časem k ceně přirazím kocourovo všimné, možná ve formě granulí.

co by chtělo zlepšit, je rytmus, pravidelnost, režim. a jóga/běh/plavání, whatever. bez pravidelného pohybu masírování nebude ni zdaleka tak příjemné. pravidelně psát, třebas jen maličko. a až přejde zimní intro, chci oprášit pantofel a dokopat se ku větší společenskosti. a neskrývat se před atraktivními jedinci do zatvrzelého mlčení. the rest are details.


pondělí 6. ledna 2014

rodinná pouta

ouvertura

setkání s příslušníkem nikam nevedlo. nechtěl nic řešit, nechtěl (si) přiznat, že by udělal chybu. celé to svedl na náhodu. doslova řekl, že když někdo vystřílí v Americe školu, taky to nemá žádnej důvod. viděli jsme se před Vánoci, v následujících dnech mi došlo, že k němu cítím pouze lhostejnost.

sny

na Silvestra jsem jela na jih. na 31. se mi zdálo o příslušníkovi, an rozdává své svitě pilule a tančí. ráno jsem se dozvěděla, že je shodou okolností v chalupě za dvěma kopci. ve snu na 1. jsem jela k našim a kamarádka mi přebrala kluka (tytyty, Dee). 

realita
ráno jsme přejeli dva kopce, u chalupy mě švagrová chňapla za rukáv a zatáhla dovnitř. tam mi mimořádně srdceryvným způsobem řekla, že bude potřebovat poradit, jak se to dělá, když se člověk rozvádí. příslušník má ženskou, její kamarádku, a jak je rovný, sdělil jí to po 3/4 roce. poté, co se ho sama zeptala. to byla ta lepší část.

hovado

švagrová plakala a začala vyprávět, jak jejich vztah vypadal. mluvila o ponižování, manipulaci, kontrole a psychickém týrání, kterému ji příslušník vystavoval. ošklivé detaily, dlouhá doba. a mně svitlo, k čemu byla dobrá má vlastní podzimní zkušenost. díky té ochutnávce dokážu aspoň trochu pochopit, co prožívala. když se pro tu chvíli vybrečela, šla z ní velká úleva. "kouzlo je zlomeno", řekla. a já jí moc dobře rozumím. 


dům, kde se nespí

o pár dní později přijdu k našim, máma je nějaká oukropovitá, opatrně našlapuju, ale zbytečně, už to vědí. pálíme staré jolky v krbu, děti požírají vursty, celý dům je krásně uzený. v noci spí jen malí lidé. máma nahoře přemejšlí, kde udělala chybu, táta se bojí, že přijdou o děti. švagrová si plánuje kroky, kterými začne svůj nový život. já ležím a přemýšlím. o peklech horoucích, do nichž může jednoho zavést mizerné sebevědomí. o záhadě, proč jej někteří řeší agresí obrácenou proti sobě (jako jsem to dělávala já, nebo švagrová) a jiní jsou zlí na druhé (jako příslušník). a jak dobře do sebe tyhle dvě strategie zapadají. furt pryč rozjímám, jak je možný, že si nikdo ničeho nevšimnul. že naši, s nimiž žije příslušníkova rodina ve spol. domácnosti, řešili blbosti, jako že švagrová příliš zdlouhavě pere, ale neřešili bratra, jeho chování a chlast. a jak to, že se takhle choval, když byl zamilovanej? zamilování přece dělá lidi lepšíma, ni? spánek se mi dodneška pořádně nevrátil.

o pár dní později

postupně získávám jistý odstup. byl to šok, ale díky mé milé paní domácí a vůbec celé domovské smečce jsem u sebe a nemusela jsem se depersonalizovat. švagrovou budu samo dále supportovat, bude-li chtít. dtto zbytek naší rodiny. čeká ji spoustu novostí, emoční Matějská, ale strach o ni nemám. už jen to, že psycho přežila a neskončila v blázinci dokladá, jak je vitální. k němu necítím nic, kteréžto může skrývat vztek, zklamání, časem možná i smutek. jsem ráda, že bude pryč.

manipulace

vracím se zpět do dětství, kdy byl pro mě příslušník symbolem velkého bratra, aniž by tento obraz jakkoli naplňoval. kol mých 19-ti let jsme se sčuchli, i díky MDMA, chvíli to bylo úžasné, páč byl náhle opravdu tím velkým bratrem a já si u něj připadala bezpečně. stala jsem se členkou jeho kliky. pak se ale idylka pokazila, na dobrých 8 let. jako správná oběť manipulace jsem za to brala veškerou vinu na sebe. až poslední roky, po které sílím, mi ukázaly, že na vztah jsou vždycky 2. nabídla jsem ruku ke komunikaci, jednou to vypadalo, že by to snad mohlo i jít. ale jednak mi docházelo, že o mě bratr nestojí jinak, než jako o obdivovatelku (a tou už dávno nejsem, neb k tomu nemám důvod), jednak se vždycky hrozně rychle opil a byl nepříjemný. 

a to už jsme tady a teď. u špíny, kterou kol sebe šířil ten morální, vkusový a vůbec všeobecný absolutní arbitr. jehož soudy jsem se řídila i v době, když už mi bylo jasné, že od něj nemůžu vůbec nic čekat. jehož soudy se řídila celá naše rodina. 

ukázalo mi to, jak ideálním manipulačním materiálem jsem byla. sklon hledat chyby u sebe, pocit, že je se mnou něco v nepořádku, přesvědčení, že ti druzí o mně vědí víc než já sama. že když se někdo/s někým necítím dobře, jsem špatně já. strach a závislost. jsem moc ráda, že už taková nejsem. a že mě díky všemu tomu trabaju nesežere zloba zaživa.


čtvrtek 2. ledna 2014

Novoroční

Jemu se krátce podívám do stále ještě rozšířených očí; nemám tucha, že se něco děje. Ale není v nich nic, co by mě zajímalo, žádný prostor, kde bychom se mohli potkat. Jdu dál, na dvorečku se vítám malou hostovskou pusinkou s ní. 
- Jak se máš?
Nemluví, chňapne mě za ruku, zavře za námi dveře prázdného pokoje s postelí očesanou na rošt. Rozbrečí se, úplně. Stojíme a jak je normálně vysoká, najednou mám pocit, že se mi vejde celá do náruče.

- Copak se děje, co se stalo, copak se ti stalo?
Podruhé v krátké době mi srdce ždímou ledový prsty děsu. Uchopím ji za paže a hledám v mokré tváři odpověď, než mi dojde, že má čas. Znovu objetí, znovu ji tu držím. A pak ji držím dál, když už mluví, když se mě ptá. Jsem tu s ní a pro ni, klidná, podpůrná. 

I teď, zpátky v P., když šok pominul (byť se stále třesu) a obrečela jsem zlo, které si můžu poměrně živě představit, protože jsem ho, byť v homeopatické dávce zakusila na vlastní kožich. Obrečela facku, která čeká jednoho starého pána a paní. A kluka co letos stačil skoro usnout, než přišel Ježíšek, protože do 8-mi večer ještě moc nevydrží. I teď tu pro ni jsem, a budu. Nejen proto, že když se před lety v mém životě objevila, bylo to jako nový okýnko ve vězeňský zdi. 

Protože láska znamená, že si pomáháme. Dokud tady jsme, dokud nezestárnem a neumřeme.