středa 25. prosince 2013

untitled document 7/11/11


odešla jsem abych nebrečela. dneska to tak je.
když jsi řekl s očima dokořán, že máš tajný projekt, tu chuť brečet to ještě trochu zvýšilo.
tvuj tajnej projekt připomíná spoustu věcí. kompilace snů a reter, popis se mi nechce textovat. píšu ti dokument, kterej si pošlu (a nebo naopak). ta hudba je trip a je divná a to je vždycky +++

ještě dlouho je světlo, svíčku zapálil zapalovač s nahotinou. mám tendenci o tobě přemýšlet jako o nejlepším kamarádovi, i.e. jsi jedinej chlap, ke kterému mám bezpečný vztah. samo že nevím, jestli moje selfconfidence v našem kamarádšoftu není bubnování na kůže dávno mrtvejch a vypreparovanejch zvířat. mrzelo mě že jsme se v pátek nepotkali, nevěděla jsem jestli jsem to nezpůsobila notickou, že si zas budu stěžovat na a. o. dnes udělala švandu, řekla že se zlobím, neb mám debila v práci a debila doma. jo, s váma jsem vždycky víc živá, a o. je tak barevná a paní holčička.

jednou jsem v meditaci natolik pokročila, dostala se tak daleko, že ze mě zůstalo jen letící světlo, světle žlutá (bez konotací s ranní močí). letěla jsem mezi hvězdama a byla trestí, tím nejpodstatnějším, co ve mně je. tím, co bylo než jsem se narodila, není to názor ani návyk, je to pocit a je to jistota. (jako ležet v klidném moři, ale lepší.) vím, kdo jsem, ale neumím v tom chodit. jsem smutná, a tajnej projekt bejvalýho vegetariána je posmutnělej. netopýr se vytrácí postupně, po kouskách. a může se to nechat hrát pořád dál. děkuju. líbí se mi. pa.

na jména jsou někdy všechna slova krátká.


neděle 22. prosince 2013

témata

má kreativita se už rozjízdí. vymyslela jsem náměty na:

1. reportáž z továrny, kde vyrábějí sojové suky

2. povídku o muži, která se zdánlivě odehrává v nějaké jaderné elektrárně, aby nakonec vyšlo najevo, že jde o továrnu, vyrábějící sojové suky

3. kambodžský videoklip (kulturní přešlapy vyhrazeny, jde o první nástřel)

a. středoškolačka sleduje při hodině zamilovaně svého (mladého a pohledného) učitele, i on si toho všimne a utkví na ní pohledem. později dívka kreslí do sešitu srdíčka (pokud něco takového khmérové dělají) a píše tam učiteli milostný vzkaz. sešit náhodou opravuje jiná učitelka, vzkaz najde, oboří se na učitele a ten se stydí. následuje záběr na učitele, spráskaně opouštějícího školu, vše ze třídy oknem sleduje dívka a pláče.

časový titulek odměří 3 roky, dívka (více namalovaná) jde městem, vidí svatbu, žení se učitel.
další časový skok, dívka jde na pracovní pohovor, sekretářka ji pošle za šéfem. je to učitel, v jeho úsměvu čteme radost, ale dívka zmučeně odvrátí oko a hle, na jeho stole stojí fotka manželky (pro jistotu ve svatebním) s černou páskou přes rámeček. oči hrdinů se konečně potkají. a potkají se i jejich ruce, ať nežeru. příběh je samo prostřídáván nekonečnými záběry na zpívající hlavy.

b. sympatický řidič drandí busem po půvabné krajině (po období dešťůch). nastupuje krásná žena, zamilovaně jí prodává lístek. střih, to samé vidíme mnohokrát. žena má různé oblečky, zavazadla, ale vždy sedí na stejném místě. jeho pohledy do zpětného zrcátka, jeho zpěv velebící její půvaby, ona si ho ale nevšímá. 

jednoho dne opět nastoupí, ale lístek jí prodává cizí, nevšímavý chlap. její hlavou (a na naší obrazovce) proběhne zrychlený sled všech těch setkání, kdy na něj nedbala... zarmouceně sklopí hlavu, jde si sednout a hle, na jejím místě ji vítá zářivým úsměvem - náš řidič!

sobota 21. prosince 2013

příliv tmy kulminuje: minulosti

0-20
dřív jsem žila v zajetí minulosti. měla nade mnou moc, nic zlého, co se stalo, nešlo odestát a zůstávalo to stejně řezavé a bolavé furt pryč. mým copingovým mechanismem u věcí, co bolely (třeba mě někdo podvedl), byla potřeba znát všechny detaily - podvědomě jsem snad doufala, že tak situaci dostanu zpětně pod kontrolu. minulost byla zdrojem hrůz, které nikdy neskončily, i když už se dávno neodehrávaly. hlavním výdobytkem mé první terapie bylo osvobození se. novorozené vědomí, že minulost je pryč a už na mě nemůže, novej pohled kupředu. poslední roky se zaměřuju na teď, byť občas si ještě mírně zahloubím.

33
a přece mám někdy pocit, že mě obklopuje jen minulost. konkrétně ve vztahovém sektoru: nashromáždila jsem hrstku bývalých, s nimiž se různě vidím, nebo tel. jednoho budu masírovat, druhý mi pomohl opakovat na rekval. další přiveze rybu, jinému jsem se snažila vyhnout, aby mi vkráčel přímo do spánku ve dvě ráno, když jsem přespávala u našich. a další volal včera, strejdánkovské popřání svátků se dalo čekat :) tolik mužů v čase minulém! už se z toho chci aspoň částečně vyvázat.

přemýšlím teď o lásce. natvrdo, bez sebelhaní (nebo jen s nevyhnutelným minimem :). pokud nejde o západy/východy slunce, děti, kočky, či kamarád(k)y, mé srdce mlčí. možná má k čekání nějaký důvod, hledám jaký. kontemplace vyvrhla na břeh zjištění, že naposled jsem milovala v manželství. miluju tě jsem řekla ještě párkrát poté, ale ruku na srdce, parťáctví, ani přijetí druhého jaký je, v tom nebylo. 

zato tam byla: vášní přisleplá touha, která se po nesplnění příslibu změnila ve vztek. následovaná vztahem vzniklým na substancích, v němž jsme si na úvod pohlédli do niter, abychom pak vysoký potenciál nedokázali naplnit. zvládli jsme z něj vytřískat asi tolik, jako opice, co si z ukradeného tabletu zhotoví výhodné sedátko, aniž by se naučila číst a počítat a nejprve ovládla opičí, a poté svrhla lidskou rasu. v dalším vztahu jsem byla prosté radosti z existence druhého schopna jen zpočátku, vzápětí jsem propadla bludu, že se 40 roků popelil na smetišti svého života a čekal na mě, až ho z toho vytáhnu. v rámci klasické závislostně-kontrolní strategie jsem se mu snažila pomoci. a o pár měsíců později zjistila, že zatímco on je v místnosti našeho vztahu rozvalený jako paša, já už nemám kam couvat. 

dle mých učitelů dráha srdce spravuje vztah k sobě sama, ochránce srdce (osrdečník) pak vztahy s druhými. dává mi smysl robotovat na sebe-vztahu, z nějž všechny ostatní vztahy vycházejí. a ptám se, nakolik je můj emoční perikard ochráncem a nakolik pantoflem. ledová královna je přeci před city i případnou závislostí v bezpečí. 

leč touhu po touze nejspíš nedokážu umrtvovat napořád. někde jsou mí budoucí muži, můj budoucí muž. jsem vybíravá, momentálně se mi v okolí (limitovaném, ještě nechodím do háku), líbí 3. jeden je mimo soutěž z důvodů ŽM, druhého skoro vůbec neznám (ale vypadá jako Ježíš), z třetího mám až zbytečný respekt. co se as s některým z nich, nebo některým dalším budu muset naučit, a vůbec se mi do toho nechce, je dát najevo zájem. otevřeně se projevit a riskovat odmítnutí (což mě zřejmě v skrytu nesebejistot děsí). neboli, jak říká 4. pravidlo svobody V. Satir, požádat o to, co chci místo toho, abych čekala, co přijde zvenčí. jen na to pomyslím, rozbolí mě záda. a to se tak ráda učím novým věcem!

středa 18. prosince 2013

inu úplň

poslední (tý)dny zimně slunovratné hlídky nejsou žádná legrace. naděje se nerodí ze selanky, ale ze sraček. letošní vydání mi okořenila nemoc pana D. (pro příští rok si prosím nula nemocných koček, děkuju), dílčí ztráta sebevnímání, částečná izolace a stres, který jsem si uvařila z rekval. a milé meridiány, které mě při masážích už od základního kurzu vodily po tělech jako čáry nakreslené tlustou energetickou fixkou nebo magnety, utichly a ztratily se. neposlouchala jsem hudbu, nemohla psát, necítila jsem.

kocour už nekataří, víc se šprtám. samozřejmě dál masíruju (i když to není taková zábava jako s energetickým naváděním). Učitel mě uklidnil, sám má výpadky navaděčů každý rok. spolužáci mě uklidnili, žádné navádění nikdy necítili. začínám vnímat: červánky, měsíc, jinovatkou okousané listí. opět se v zrcadle poznám.

došlo mi, že už se dlouho nekoukám do rozsvícených oken cizích bytů s touhou/bolestí/závistí. co bych koukala, koukám bejt co nejdřív doma! po rozchodu/rozvodu mě ten pocit, že nemám domov, trápil několik let a je to fuč. v tomhle místě i životě je mi dobře: když pečeme s holkama a bujaře popíjíme, když na meruňce za mým oknem rokují sojky. když čekám na železného oře a jeho 3 oči prosvítí inverzi. když uvařím dobrou polívku, nebo slyším "ty vosí hnízda jsou nejlepší!". když vyprovodím návštěvu, zavřu dveře za mrazivou nocí a než zhasnu všechny lampy, umeju nádobí. když mi holčička přijde zahrát na housle (omg :). a zejména když dovnitř vrazí kluci, vzápětí mám jednoho za krkem, druhej mi cpe hlavu do břicha a dožadují se válcování a výroby kiviaku. tenhle prostor je ze všech domovů, co jsem zatím měla, nejdomovatejší.


úterý 17. prosince 2013

z milosti

potkala jsem příslušníka. poprvé od večera, kdy mi bez důvodu (a v opilosti samo) nenávistně vyčetl celý můj život jako řetězec neodpustitelných omylů. setkání nikam nevedlo. opakoval výrazy "zlá chvilka", "bylas ve špatnou chvíli na špatnym místě", "nic to neznamenalo" a "nejhorší na tom je, že jsem ze sebe udělal debila". opakoval promiň (což je na naše rodinné poměry nadstandard), aniž jsem z něj cítila lítost, nebo lásku. mluvil o tom, jak se naše světy nepotkávaj, jak jsme jiní, jak nesouhlasí nebo nechápe, co dělám, ale ví, že je mu do toho hovno. alibisticky a posersky odmítl nepěkný pohled do svého vnitř jako invalidní a náhodný.

vyjádřila jsem svou frustraci z nulového výstupu. jestliže ty odporné věci, co mi říkal (a co dávaly v kontextu našeho vztahu jistý smysl) vzešly z ničeho, jak řekl, nemůžu/nemůžeme si z nich nic vzít. ani se posunout dál. on neuznává analytický přístup, já neuznávám jeho betonářský (zavřem to, zapomenem). opět se snažil se mnou manipulovat, když jsem to (díky mým novým skills!) poznala a řekla, samolibě přitakal, že manipulovat umí. oháněl se floskulemi že se raději dívá do budoucna než by se hrabal v minulosti a svůj jízlivý úsměv vysvětlit tím, že je raději veselý a usměvavý, než smutný. svíjel se, neb tam nešlo pít ni kouřit a chtěl co nejdřív vypadnout. vypila jsem čaj, vypil čaj, rozešli jsme se. udělat to podle něj, jdem se spolu opít. udělat to podle mě, otevřeli jsme stoku, z níž jeho agrese  vzešla a mohli jsme zkusit opravdu komunikovat. 

cítím zvláštní mix neuspokojení, dospělého vědomí jisté kompromisnosti života a svobodu. kouzlo je zlomeno, příslušník už nade mnou nemá žádnou moc. časem uvidím, jestli s ním budu, nebo nebudu chtít žít nějaký vztah.


Zdravá výživa

- z kurzu t.p., zadání: Jídlo

Nenáviděl mléko. Ano, opravdu nenáviděl. Ten bílý jed, plný hormonů, který dovedně váže hleny. A výrazně zvyšuje riziko překyselení organismu.  

Zamiloval se ve chvíli velké únavy, demence z vyčerpání. V jakémsi motorestu po dlouhé cestě, na stole kola. Z rádia hrála nekonečná smyčka obskurní hudby, evokující běh někde v pampě. Byla tak hotová, že se hudbě poddala, pohupovala se na židli a imitovala cval na koni. Po chvíli  dokonce vyrazila v čele imaginárního závodu a plácala neviditelného koně pod svým zadkem, aby běžel rychleji a rychleji. A celou tu dobu se smála, únavou se smála úplně bez zábran, jako hodně malé dítě; takhle se smát už ji pak neslyšel.

Než za ní poprvé vyrazil, naplnil krabici od bot produkty z rodinného obchodu. Dárek jí slavnostně předal až před rozloučením, úplná scéna zvěstování zdravého životního režimu: “Ječmen pij každé ráno, dej si dvě vrchovaté lžičky, tohohle lžičku do vany, ty vlastně nemáš vanu. A tohle zkus ráno počůrat. Měla bys mít minimálně 7, ale cokoli v tom zelenym poli je dobrý. Napiš mi, kolik si naměřila.”

Při další návštěvě uvařil pohanku se zeleninou a tofu. Náramně si pochutnávala, a recept (pohanku spaříme horkou vodou, dáme na 15 minut vařit, a mezitím si na pánvi opečem nastrouhanou cuketu s mrkví a tofu) si hned zapsala do deníku. Mezi básně a popisy milování. Zářil blahem, i když ho mrzelo, že o pár týdnů později zpochybnila spařování pohanky, z důvodu ztráty rutinu.

Taky mu přišlo škoda, že záhy přestala čůrat na papírky. Ale přihlásila se do jejich obchodu a učinila velký nákup. Obchodník v něm (obchodník, který nikdy nespí) si nemohl nevšimnout, že si vybrala nejkvalitnější (a nejdražší!) druh mladého zeleného ječmene. Balík osobně vyexpedoval a úzkostně sledoval, zda dorazí včas. Když pak doma vybalovala každou jednu malou položku z několika vrstev novinového papíru, nevěděla, jestli se smát, nebo rozbrečet. Dal jí slevu 5 %.

“Kup mi u cesty borůvky,” požádala ho, když za ní jel v létě. “Nebo nějaký jiný ovoce.” Řídil s očima na šťopkách, “Netrouf bych si dorazit s prázdnejma rukama,” přiznal se, když se i s obřím melounem od cesty dovalil na vrch rozpálené čtvrti. Měla velmi krátké šortky, udělali melounovou zabijačku a pak se, ulepeni šťávou a potem, společně osprchovali. Ještě ho poslouchala, jeho moudra a rady. Ale cítila, jak se jí pod žaludkem zvedá horký vítr. A věděla, že ho ten její vztek časem vymete z její koupelny i s lamusovými papírky a pí vodou.

Na výletě si objednal kachnu. Z protější strany stolu sledovala, jak do sebe hrne (toxiny nadupané) maso. I s důkladně omaštěnými rty a bradou vypadal zdravě a nevinně jako chasník, hasící žízeň u studánky v lese. Zato jí nebylo dobře. Poslední dobou se jí často zvedal žaludek, i když zelený ječmen pila poctivě každé ráno. Cestou domů mu to řekla. “Ale já bych teď žádný dítě nechtěl, necejtim to tak.” Ráno s ním jako vždycky sešla dolů k domovním dveřím, neobratně (v ruce balík s vynálezem na dobíjení čchi) a tak trochu soudružsky ji objal.

Po telefonu na něj byla ošklivá, nechápal, proč už se neuvidí. V následujícím roce jí mockrát volal, nikdy mu to nezvedla. Možná, spekuloval, možná byla těhotná. Možná má teď někde dítě. Je mu podobné? Bude ho dostatečně dlouho kojit? Ale pak se mu to zkomplikovalo doma, snad že už neměl s kým řešit svojí ženu. Nejhorší krize přišla, když se dozvěděl, že ho manželka před sedmi lety podvedla. Plakal, na nic neměl chuť. A pak se, jako tolikrát, uchýlil k vaření. Vynalezl báječný guláš s robi masem. Litoval, že ho nemá komu ukázat. A tak dal recept aspoň na stránky obchodu. Poptávka po robi mase (200g balení) vzrostla na dvojnásobek!