čtvrtek 28. listopadu 2013

teplo
poslední dobou mi nějak padají věci z ruky: rozbila jsem sklenici s medem, vysypala vanilku, spálila (!) řecký horský čaj. nejsem zamilovaná, spíš trochu rozhozená z nových situací a pocitů. být sama už umím, teď je pro mě velmi zvláštní a nezvyklé uvažovat o vztahu (a taky o tom, zda jsem se z love addicta neproměnila v l-avoidanta). nevím. těším se, až muž naseká dřevo a zatopí pro mne v krbu.

odvaha

koncept cesty zpod pantofle pracuje: vcelku si troufám. odmítla jsem perspektivu dobře placeného a výcucným psychem zavánějícího jobu. zažádala pracák o kešeně na rekvalifikaci a oni mi je, světe div se, přiklepli (půjde-li vše dobře, budu certifikovanou masérkou :) a řekla příslušníkovi, že mne frustruje, kterak dělá, jako že nic a on že je mu to velice líto a že to spolu můžeme probrat. souhlasila jsem s podmínkou, že bude úplně střízlivý (ne jako tehdy). a připadala si najednou spíš jako starší sourozenec, nikoli (nej)mladší. uvidíme, jaké bude druhé dějiství (netěším se, ale lepší než si pod peřinou hýčkat bebí a už spolu nikdy nepromluvit).

podzimy

 každej z mejch posledních podzimů je jinej. úplně jinej svět. loni jsem pečovala o odcházející Černušku, sberchávala se ze vztahu s Gordem a metodou pokus omyl se učila žít on my very own. a užívala si první reálné energetické práce ve škole a při masírování.

rok předtím jsme s Alem předzimě utekli do Asie, první sněhové vločky ve mně od té doby vyvolávají touhu sednout do letadla a za necelých 24 hod se ráchat v teplém moři. ovšem na rozdíl od chladu jsme krizi našeho vztahu neunikli, bylo to smutný a na rozloučenou.

podzim 2010 si ani nevybavím. vytunelovaná práce, dozvuky platonického vztahu s kolegyní, postindická kocovina? a v zimě pak pan D. do domu!

podzim 09 nebyl fajn. vůbec. špatně jsem nesla čas bez práce, nedokázala se zorientovat ve vztahu s Alem, letní stacionář taky nepomohl. byla jsem na to sama, ještě bez pí dr.

v 08 jsem od Ala na čas přetančila ke Klukovi. krásnej byt na Žižkově, kde později tuze mrzlo, vědomí krize, která se blížila jako pomalá bouřka a za pár měsíců vskutku přistála nad mou hlavou.

a konečně 07, doba AD šípkové růženky. prospanej/prohibernovej podzim a zima a všechno, co se stalo po probuzení.


středa 27. listopadu 2013

pohovor


vůbec nejsme stresové prostředí
říká můj případný budoucí šéf.
ale jeho oči křičí
něco jiného.

čtvrtek 21. listopadu 2013

listopad: unlike


máš mě na talíři
zase sis mě rozříz jako jablko
(teče tmavá hustá krev),
jako osvědčenej funebrák zas pochováváš tenhle rok
a mně se to zase nelíbí.

ty tak kandidovat do voleb,
volim snad raději únor a leden, 
než tuhle neveselou předehru
k nucenejm radovánkám.

ani to sbírání jablek už neni
romantický jako v říjnu.
oslizlé polokoule se v trávě hroutí do sebe
i to listí už je dole.
(show me something new)
začni 
kurva
ale
už!
padat 
bíle.


pátek 15. listopadu 2013

díkůvzdání

(rychle, než mě načuří PMS)

jsem ráda, že jsem ráda. ruka funguje, dnes jsem udělala 3 pozdravy slunce, první po více než čtvrt roce. pozice kobry ještě kulhá, ale ruka už mě unese. začínám masírovat. otrkávám se v kurzu a začínám si ho užívat. pruhatci se těší dobrému zdraví, psychoušek je čím dál mazlivější. v zrcadle vidím nazrzlé vlasy a hnědé oči, vlastně vypadám tak, jak jsem si jako malá přála. doma mám  zázemí a blízké. nově i pračku a psací stolek, na které jsem si, stejně jako na školu, nájem a každodenní kočičí dávky, vydělala. dokážu se o sebe postarat.

 můj život není nikdy nuda, ale teď se těším z klidné chvíle, taková příběhová podesta. dochází mi, že za poslední single rok jsem udělala tu nejpodstatnější práci. právě tu, kvůli které jsem kdysi opustila manželství - a kterou bych nejspíš nedokázala realizovat ve vztahu. dospívání. velkou radost mám z posledních objevů - zejména konceptu podpantofle. pojmenování mi pomohlo můj problém uchopit, záměrně a zatím jemně se konfrontuju se stydlivostí, touhou nebýt vidět, strachem z chyb. možná se časem propracuju i k té improvizaci, možná se na ni budu dál jen chodit koukat. 

ze všech míst, na kterých jsem byla, si nosím něco s sebou. nekonečnou opuštěnost malé bulharské fenky: říkali jsme jí Ríša, nikdy na sebe nenechala sáhnout a tolik jí to slušelo mezi horskejma kytkama. pohádkovej půvab kašmírskýho lesa, záhrobní skuhrání indickejch dětiček. oči obětí kambodžského S-21, na které si vzpomenu vždycky, když je nejhůř a říkám si já můžu můžu můžu cokoli. (zatímco oni jsou mrtví a masově pohřbení bez rituálů, ve které věřili). pralesní déšt a nevybíravou chuť ekvádorské čokolády, která dokáže s jistým časovým odstupem nabýt nepěkně hořké chuti.

týdny zkroucené kolem packy mi ultimátně napařily čas. čas přemýšlet, opouštět a objevovat. daly mi 3 nová, velká rozhodnutí. není to mapa, ale představa o cíli. kudy půjdu, musím ještě zjistit, ale už vím, kam směřuju a co chci. děkuji bohům, že se na své cestě stále zbavuju předsudků, a mám tak mnohem širší pole působnosti a svobody (i když mi jich ještě hafo zbejvá). děkuju rodinné divokosti a vitalitě, s níž se ze všeho vylížu. a děkuju tý holce, co si před deseti lety neuměla představit, že by šly měsíční fáze v Praze sledovat jinak, nežli pomocí papírového či elektronického kalendáře. děkuju ti. díky tobě jsem teď tady a naše cesta samo pokračuje pořád pryč. dorůstám.

čtvrtek 14. listopadu 2013

mám koupit maso na řízky?


pod pantoflem bylo pohodlně: klídek, nízká míra konfrontace, taky na mně míň čučeli muži a neměla jsem v puse drát, který mi i po týdnu brání v kousání soust tužších, než je květákový mozeček.

nebyla jsem každý večer někde a nepřipouštěla si chuť na něco vztahového, která mi do 14 dnů vynesla nápadníka. na rozdíl od posledních 2 (starý kamarád a citově závislý buddhista) se mi fyzicky líbí. žádné energetické extravagance, tak nějak obyčejně - ženomužsky. je to úplně normální chlap, snad jen poněkud příliš hyn a poněkud příliš tatínek. známe se 8 dní,  zve mě k sobě domů, na večeři. před malou chvilkou se mě v sugestivní sms optal, zda má koupit - viz nadpis.

když jsem byla v prváku na gymplu, poučil mě starší kamarád biolog o instituci prekoitálních investic. nad velkým panákem rumu a rumovým noggerem, kterého jsem k lihovině přikusovala, jsem se optala, zda to platí absolutně, zda i ty nejmenší položky muž do samičky investuje v naději na sex. kamarád přisvědčil, zaplatil za nás, já vyslopla rum, dolízala nanuka a nic mi nedošlo (miloučké).

dneska už jsem chytřejší. jen nevím, mám já na ty řízky chuť?


(napsáno pouze proto, že mám psát zadání do případné práce.)


pátek 1. listopadu 2013

Cuaron o kosmonautce

"And rebirth also metaphorical in the sense of gaining a new knowledge of ourselves. We have a character that is drifting metaphorical and literally, drifting towards the void. A victim of their own inertia. Getting farther and farther away from Earth where life and human connections are. And probably she was like that when she was on planet Earth, before leaving for the mission. It's a character who lives in her own bubble. And she has to shred that skin to start learning at the end. This is a character who we stick in the ground, again, and learns how to walk."