středa 30. října 2013

reportáž psaná pod pantoflem

obrat "pod pantoflem života" ve mně zaťal dráp. je tak ilustrativní a vysvětlující: zkoumám ho na aktuální úrovni, smysl dává ale i při pohledu zpátky. všechny ty malé a velké sebe-sabotáže, 2 kroky dopředu a 6 zpátky. snažím se žít svůj život, jsem docela odvážná a troufám si do věcí. ale pořád to jsou ještě výpady zpod bačkory, za které platím úzkostí a okamžitým zpátečnictvím.

přihlásím se do kurzu kreativního psaní (jsem nadšená a na se pyšná), abych plodila DÚ v bolestech těsně před deadline a za svůj text se nepostavila. jedu na Vysočinu pomáhat se sázením sadu (velmi odvážné, neb znám jen to místo, lidi ne), abych se zašila u vatry a 5 hodin strávila rozhovorem s větvemi a ohněm. najdu zajímavou prac-nabídku, na kterou neodpovím (protože je 2 dny stará, nebo jakou jinou píčovinu jsem to vymyslela). z ezoterického pohledu je i ten úraz rafinovanou technikou, jak si zkomplikovat cestu (jsou to 3 měsíce a ještě stále nemasíruju). proto jsem v minulosti 2x začla chodit na kontaktní improvizaci a podvakráte chodit přestala. podpantofláctví se projevuje i v materiálních maličkostech: jím z malého talířku, jen zřídka si dovolím velký; ač mám letiště, spím stále při kraji a většinu postele dávám všanc kocourům.

pod bačkorou je bezpečně, nic se mi tam nestane. nic se tam nestane, nic neudělám, protože neriskuju, nezkouším, přežívám. a, což je ze všeho nejdůležitější: bojím se tam. a protože se (já odvážná) děsím prastarým strachem, že mě někde něco nějak nebude chtít/chválit/oceňovat/zaměstnat/milovat, radějc to nezkouším. a často raději nejdu ven (na oslavu, do hospody, koncert), hlavně když nejsem ve 100% kondici a doma se pod přezůvkou lituju, že mě nikdo nemá rád. no a někdy vyrazím i s bačkorou na hlavě, jsem schoulená, stydím se a proto neviditelná (a pak se lituju, že mě nikdo etc.)

poslední týden zkoumám, který se mi daří reachoutovat a kdy mě přemůže poserství. poslední týden jsem prožila s velmi nepříjemnou bolestí duše (jako když šťouráte ostrým klacíkem v téměř zatvrdlém betonu). už nechci být pod pantoflem (strachem, komplexy, nesebevědomím...)! vyhlížím ven, už bych ráda nějakou práci a, panečku, i nějakého parťáka. ale v okamihu, kdy si tu touhu dovolím a přiznám, zmocní se mě stará hrůza a zařadí zpátečku. a pak jsem zmrzlá, není mi dobře a nedělám nic, neb nic dělat nemůžu. 

(a moje dětský tričko je mi trochu těsný)

úterý 22. října 2013

pondělí 21. října 2013

doma atd.

po plném, pestrém a na mé poměry nečekaně extrovertním týdnu jsem se těšila na samočas v neděli. přišlo pozvání na mňam maso, slovo dalo slovo a po obědě jsme s holčičkou začly hrabat listí. přidali se kluci, vozili se na kolečku, vyhlašovali pauzičky a houpali se na větvích. po hrabání se droboti pozvali ke mně domů. 

tam dlábili Cwaldouška (a on je) (pan D. se neslyšně sesunul za kuchyňskou skříňku, kterou pak bylo třeba odtáhnout) a pomáhali s pečením: kluk vykrajoval kolečka, holčička mašlovala, druhýho kluka jsem poslala domů, páč má alergii na kočky a začal podezřele rudnout a smrkat. pili jsme čaj s medem a citronem, vedli řeči, než si pro ně přišli rodiče a zmizeli přes chodbu i s vejslužkou. 

je mi tu dobře. s hodnou meruňkou za oknem, s výhledem na ptačí budku ze sprchového koutu, s mými landlordy. někdy jsem zalezlá, jindy s křehce krásnou paní domácí sbíráme jablka a pak sedíme na slunci, co ještě hřeje a povídáme si o tomhle domě. díky Building Stories nejchytřejšího kluka na světě vím, že domy vnímají a cítí. a tohle je moc fajn dům. 

zatím osciluju mezi kuchyní a ložnicí. pomalu expanduju do prostředního, největšího a zatim exkluzivně prázdnýho pokoje. nebo se učím expandovat. učím se okolí (metodou pokus - bloudění). všechny ty dopravní prostředky, co sem jezdí z různejch horoucích pekel. pozoruhodnou vizuální nevyrovnanost, s jakou tu vedle sebe leží kusy sídliště, starý domky, průmyslová krajina a půvabná příroda. rekognoskuju přehradu a nádherný Šance, ležící nad ní. krámy. knihovnu. těší mě, že tenhle prostor zatim nemám spojenej s žádnym chlapem, je jen můj. a zvykám si, že vlaky odsud nekončí na Středu, kde se vystupuje prakticky na refýž, ale na Hlavním, od vlaku k výlezu 365 kroků + 340 Sherwoodem k tramvaji. ale to jsou malé věci. a malé kroky :)

mám tu klid, bezpečí a čas. už zase spím bez podpůrných prostředků, sedám si k jídlu. přišla jsem tu třeba na to, že moje únava je ve skutečnosti městnání energie. nebo její špatné použití. ruka se stále lepší, vytáhla jsem skripta a v listopadu už snad budu masírovat. a začínám mít chuť, nikoli pocit viny, na nějakou práci. prostě vítám doma, jak mi napsala holčička na obrázek na uvítanou.

úterý 15. října 2013

sveřep pištík

mladší kocour je dar i úkol. s příchodem října propadl žrací panice. jídla se dožaduje neustále, i v noci mě budí s urgentní zprávou. když jím a on ne, hlasitě si zoufá a skáče na stůl. sám si potravu dokáže opatřit a je mu jedno, krade-li kuřecí maso, máslo, sýr, nebo suchou těstovinu. a začal do posledního drobku spásat granule, které mají (na rozdíl od konzerv, servírovaných dle dobrých způsobů ráno a večer) k dispozici pořád. hlavně kvůli panu D., který moc nejí (v létě koketoval s pránickou výživou) a jest poněkud křehké konzistence.

zato sveřep tloustne pozoruhodnou rychlostí. na zimu si sic pořídil apartní a překvapivě kvalitní kožku, kulaté a velké břicho na ni ale nesvede. vypadá jako samodruhý! a stále prahne po další menáži.

touží i po venku, chtivě čučí z okna a když se u branky otočím, za oknem se vznáší závistivý obličejík. vrátila jsem se k plánu z městečka kocoura brát na kšandách ven, aby si přivykl a na jaře uvidím, jestli zasíťujem okno, nebo mu dám svobodu pohybu. 

první návštěva zahrady byla poklidná, kocour čuchal zem, posadila jsem ho na větev a byl z toho vedle, zaujatý všemi smysly. napodruhé mě napadlo kšandy více utáhnout, netušila jsem proč. po 30 sekundách pobytu na zahradě tlouštík explodoval v děsivou kouli, metal kozelce, syčel a ječel hlubokým hlasem, stejně jako když jsem ho 1. srpna chytila. na ten hlas jsem dočista zapomněla. odtáhla jsem ho domů a zavřela za ním dveře. po 15 min jsem sebrala odvahu a vrátila se. byl klidnější, ale stejně jsem naň musela hodit deku, abych mu rozepla postroj. od tý doby přemejšlim, co spouští tuhle hrůznou přeměnu (cejtil tam kocoury?). a kdy ještě tenhle ošklivý kukuč uvidím.

tzv. matoušek má samo spoustu výhod. moc rád si hraje, v noci mi masíruje hlavu a stále se rád chová. když zařezává na polštářku plněném kuličkami, který osqattoval, je roztomilý a od oušek k bradě vypadá úplně jako koťátko. a je velmi předivý.

ale nemůžu se stále nevracet ke dni, kdy jsem si ho odvezla z útulku. jela jsem se nezávazně podívat, ale tvor už byl zabalený v přenosce, odvšivený a dle všeho po krk nadopovaný antipištidly. ne, nemůžu se zbavit představy párty, která vypukla s naším odjezdem. museli slavit 7 dní a 7 nocí minimálně. ohňostroje, šampaňské, a všezahrnující úleva. jako když v hvězdných válkách zlikvidovali hvězdu smrti. pozvedněte číše! pištík je pryč! 

pondělí 14. října 2013

zkušenosti

běsnící kot se nechytá holejma rukama (odborná lit. doporučuje masivní kožené rukavice). že se ti s někym čas od času dobře popíjí a máte rádi stejnej niché soundtrack neznamená, že se s nim bude dobře bydlet. poslední měsíce jsem se hodně naučila, byť poněkud nevybíravým způsobem.

nakonec byla nejhorší poslední, třetí lekce. když jsem si olízala ránu (1) a akceptovala další přesun (2), zaútočil na mě rodinnej příslušník. vůbec jsem to nečekala, byla oslabená po předešlém. na rozdíl od posledně jsem se neubránila. bránila jsem se jen trochu, zato však neohroženě :) i když to vyprovokovalo další, mnohem horší agresi, rozhodně své obrany nelituju.

trvalo to 15, 20 minut? příšlušník nenávistně a s hnisavou zlobou rozebral celej muj život. jako omyl, chybu, resp. chybu za chybou (nejhůře v posledních letech), které páchám a které se nedají odpustit. až později mi došlo, že intuitivně útočil na moje nejslabší místo. a pokoušel se zabít všechno, co jsem se naučila za poslední roky, v terapii i mimo ní. vše, co jsem objevila jako bytostně mi vlastní. co mě definuje a kam se snažím směřovat. před lety bych to neustála. nejspíš bych se šla někam oběsit, abych svou povahou, a sérií chyb, kterým říkám sebejistě můj život a moje cesta, přestala obtěžovat/znechucovat mé okolí. z úplně stejných důvodů jsem ostatně promýšlela sebevraždu jako malá. teď už jsem silnější. nezabilo mě to, ale kulhám.

proč jsem hned neodešla? protože jsem, é, držela kocoura, chci říct doufala, že až se uklidní, začneme nějak komunikovat. nestalo se, odešla jsem, třásla se šokem, brečela ve sprše. no. teď už šok nemám, ale jsem z toho smutná. když odečtu úchylnou míru negativních emocích (o kterých jsem ráda, že vím), slyším v tom neoficiální tiskové prohlášení mojí rodiny. se kterou jsem teď naposledy sdílela zklamání, že nevyšlo spolubydlení v městečku (a zapomněla, že domov je místo, kam se nechodí v oslabení). a předtím svoje naděje a pocity a postupy, cesty dovnitř a do džungle atd atd. a měla radost, jak to pobírají a do určité míry se radují se mnou. iluze, kterou mi jistě neposkytovali se zlým úmyslem, ale která byla přeci iluzí. teď vím, co si myslí doopravdy. 

osobní a bytostné věci si budu nechávat pro sebe. z útoku se časem oklepu, as jsem ho potřebovala, abych konečně pochopila, že mám žít svůj život. a přestat se snažit ukázat pokrevním mé úhly pohledu a co jsem se naučila. díky terapii už se nehněvám na staré rodiče/křivdy etc. vzala jsem zodpovědnost za svůj život i jeho stále se měnící podobu. ale as jsem propadla sluníčkovému bludu, že to stačí, aby mě respektovali jako lidskou bytost s vlastní hodnotou i hodnotovým aparátem. a ono se tak nestalo.

nemůžu nevidět paradox téhle situace: právě rodina mi kdysi anihilovala sebevědomí, hranice i schopnost se bránit. pokud mě má někdo rád, musím si od něj nechat všechno líbit, už jsem to tu kdysi psala. a každý ví líp, než já, co je pro mě dobré a co ne, co chci a naopak, co cítím. jaká jsem. a ta stejná rodina se zlobí a napadá mě za to, že si hledám, kdo jsem a skládám se jen z mou zkušeností a intuicí ověřených kousků. že si dovoluju dělat chyby a že si dovoluju si z nich nic nedělat.

sakra, jak to píšu, vůbec to nepůsobí paradoxně. ale píše se mi ztuha, příliš jemná matérie, široký kontext: je to jak vyšívat pletacím drátem. 

pokračuju dál, jinou možnost nemám. dál si budu zkoumat svět a hledat přesně ta místa a lidi, kam patřím. jako když píšu, kreslím, masíruju (nebo se miluju s někým, koho mám ráda) a vím, že jsem právě tam, kde mám být. a dál, každý den a v každičké interakci se budu učit, že mám svou hodnotu, jdu správně a svým pocitům můžu (a musím!) věřit. že jsem jedinou režisérkou a arbitrem mého života a nikdo mě nemá právo odsuzovat, ani mi říkat, jak bych měla žít (a co bych měla a neměla cítit).

a věřit, že vedle prožívání autentických pocitů v reálném čase a bytí v těle, a citové nezávislosti, kterým jsem pěkně naučila v posledních 5-ti letech, dokážu časem i sebevědomě a jasně žádat, expandovat a tvořit. budu se těšit nejen projekty mých blízkých, ale i mými vlastními. a přestanu žít "pod pantoflem života", jak o mě nemile pravdivě řekli kamarádi snivci. z hlediska vývojový psychologie to dělám později, než průměr. ale když to vezmu kolem a kolem a podívám se, z čeho jsem vyšla, nevedu si vůbec špatně. jo a nepochybně občas udělám drobnou chybu, dopustím se nespravedlnosti a občas spáchám zhůvěřilou pitomost, dokonalá nejsem a nikdy nebudu. ale už se před nikým nebudu ospravedlňovat za svůj život, potřeby a vůbec.

uvidím, jestli v rámci všeho toho trabaja najdu muže. kamaráda, se kterým budu moci vést patřičně nenormální vztah a založit naši vlastní rodinu. btw, nedávno mi došlo, že kdybych se ještě někdy vdávala, už se dokážu vzdát rodného příjmení; pokud by to tedy byla sdostatek pěkná náhrada :) ale jsem si stále jista, že plán nejdřív si pořešit vlastní věci a pak si můžu někoho malýho a bezmocnýho uvázat na krk, byl správnej. a stojí mi i za to případný riziko jalovosti.

čtvrtek 10. října 2013

lízání ran

 jsem poraněná vlčice
v zájmu přežití bylo třeba
vyrvat pracku z pasti ven.

už jsem tam stála příliš dlouho
strnulá hrůzou pod přívalem ran,
dopadajících do mého vypelichaného kožichu.

a když ke mně sladce hovořili,
snažila jsem se nevnímat kopance,
otřásající mým vychrtlým hrudníkem.

už ne, i kdybych si příště měla nohu 
odkousat, 
už poslechnu jen les
a vítr.
a hlas, šeptající známá slova
(přeci neslyšená).
zůstane to mezi námi:
mým pravým 
a levým uchem.

už vím, že jim můžu věřit.
kulhám, ale přežila jsem.



jsem liška, po sakra dlouhé
zimě.
(a ošklivé nemoci)
celé měsíce se svinuly do kostnatého
klubka v mém brlohu.
už trochu chodím, i když ještě 
tahám zadní běhy za sebou.

i když mě vylekají i příliš zralé jeřabiny a o
lovu ptáků si můžu nechat jenom zdát.
příště už se nenechám zlákat růžovým masíčkem
(prostým kůže i kostí)
nevinně narafičeným na pařezu.

živím se bobulemi a slimáky
vždy s jednou prackou napřaženou k útěku.
ještě se nezastavím, ještě si nezahřeju
kožich na slábnoucím sluncem zalité mýtině.
(možná už není čeho se bát,
ale ještě jsem stále vyděšená.)

přežila jsem, ale kulhám.


úterý 8. října 2013

malá ze selby

indiáni porazili strom, z kmene vysekali dřez, zbyla spousta červenýho dřeva. všichni na naší terase se pustili do vyřezávaní, každý se záhy říz. chlapec si hrál s malým kouskem dřeva několik dní, zvědavě jsme mu koukali pod ruce a pod nůž. 

časem se z hranolu začal vyloupávat lístek, útlý skoro jako listí vrby. jemné a precizní síťoví, očividný dárek. lev si sebejistě tipnul, že pro nějakou dívku, a já jí zazáviděla. poslední den chlapec lístek brousil a vyhlazoval. pak přišel za mnou, pro kůži na pověšení. nabídla jsem mu meruňkovou a fialovou a nesobecky mu doporučila tu krásnější. 

...

při stěhování lístek zase vyplul na povrch, mám ho na krku. když se dívám z okna kuchyně do sytý mlhy, mám ho pod svetrem, když pod okny sbírám padavčata a jabloň mě pak odmění jemnou radostí. po čase zpátky v ekvádorských holinkách, které si už tehdy objednala zdejší zahrada.



pondělí 7. října 2013

pod vodou

jsem u něj podruhé, ale povedlo se mi dokonale zapomenout na to, jak je krásnej. nehorázná, zjevná fyzická krása + důvtip vlastní těm, kdo na sobě pracujou. i teď mě to na chvíli vyhodí z konceptu, ale brzo to přejde. ve vodě mám oči zavřené.

uvolním se rychleji než prve, těším se pod vodu a když tam konečně jsem, začne divočina. tanec, vodní mlýny, měním se ve stokrát omleté stéblo (ačkoli stéblo ne, stéblo je z podstaty suché), chaluhu, mořskou řasu, z níž voda vymyla a vytloukla vše, co bylo zbytné. pohyby se zrychlují, hlava už se nechytá, i když se zpočátku tak snažila vše kontrolovat. malej, dětskej nádech pusou a vrací mě pod hladinu, žádostivě mířím ke dnu a pokojně na něm ležím, zatímco mě tahá do stran/stoupá mi na záda/balí mě do maličkýho klubka.

poslední měsíce jsem ztratila kontakt s tělem, nejdřív v reakci na úraz (proč být někde, kde je to nepříjemné, kde to bolí), později v rámci stresu. až teď ve vodě cítím, jak jsem útlá, lehká a pružná; až vylezu ven, v šatně v zrcadle pozdravím krásnou mladou ženu v zrcadle, celá překvapená. co si chci pamatovat je kvapnej vír, kdy nevím kde mám hlavu a kde nohy, útlý sbalení do minima, kdy mě jako pevnej, bezpečnej most překlene jeho tělo a já jsem pod vodou doma a nechce se mi ven. a pocit dřiny a těšení na vzduch, až už nebudu muset tak těžce makat.

pomalá příprava na výstup na souš, opora v zádech, úsměv. jsem venku a můžu otevřít oči. už se ho nebojím, jsem healer a už znám proud lásky, co nám proudí rukama, i když není adresná a osobní. po dvou hodinách mám dočista svraštělé konečky prstů a nemůžu se dočkat, až ruka dá, a já zas budu masírovat.

čtvrtek 3. října 2013

podzim zima

v úterý ráno proniklo oknem praskání ohně. koukám, že František pálí dřevo. 
- Františku, chceš pomoct?
- né, ledaže by tě to extra těšilo
- a mně to těší!

František sekerou štípe kmínek poražené lísky, já krmím oheň ve venkovním krbu větvemi a polínky. listí hoří rychle a prudce, sundavám svetr i šátek. kolem je laskavější ono podzimu, mám holé paže a hoří mi i tvář.

František sbírá poslední oříšky stromu, dáváme je na stranou. pošťuchuju oheň improvizovaným pohrabáčem a když do něj fouknu, z komína krbu vyletí jiskry a dým. až přijdu nahoru, nebude se mě moci kocour nabažit a já si schválně neumyju vlasy, abych byla déle voňavě uzená/uzeně voňavá. i když jedu do města/tím spíš.

jsem energická a efektivní, uklízím okolí krbu a větve mizí. trošku si povídáme. že každý dospívá jindy a jak jsme byli pomalejší, než druzí. že má 5 vnoučat. František doseká, na chvilku si sedne na špalek a odpočívá, než půjde vykopat jámu pro platan. pálím větve tisu, loučím se se zahradou a tlusté špalíky lísky vyrovnám u krbu, netroufám si je přiložit, oheň pohasíná.

za hodinu se podívám oknem, v krbu dohořívají poslední špalíky vyrovnané do pěkné hranice.

o týden později se probudím jinde a přece doma, další nové doma. pokoj je plný tepla a světla a to světlo už není podzimně mlžné. ze dne na den je plné jasu a čeká na svůj první sníh.