úterý 24. září 2013

a na to nejdůležitější jsem zapomněla


rozdupnout píchavku dotenka uzrálou, až se lesním podrostem prožene miniaturní bouře spor!


neděle 22. září 2013

co mě činí šťastnou

dárky podzimu: jasný nebe, hložinky a jeřabiny, houby všech tvarů a barev. 

kámen, v jehož společnosti houstne vzduch a do nohou se mi vlejvá síla; kámen, k němuž se vrátíme za čtvrt roku, až to slunce otočí

 mírně promrzlý uchýlení se do hospody, co lahodí oku, čenichu item jazyku

že je kocour zdravej a i když si dneska poseděl v hořící svíčce a pak zaběhal po pokoji s dýmajícím zadkem (pupu), chová se jako zcela normální jednoroček plnej chuti k jídlu a ožůžu

malovat si pusu podzimně odvážnejma odstínama

zas vytáhnout zvonkohru!

ujet prvních 8 km sic jednoručně (konec zostřenýho režimu)

usínat bez léků a vybírání si co nejpěknější barvy tejpy

uvědomění (byť s dopomocí), kolik podpory a lásky dostávám  

sledovat holku, jak si tak hraje, až je najednou na pódiu a šéfuje několika fešákům, docela jako velká

těšení do školy (už příští víkend) a na masírování. hlavně malý M., páč děcko, děcko jsem teda ještě nemasírovala



todos:
tancovat, kreslit, přezpívat si všecky cikánský písničky, učit se koketovat. najít novou vůni, až to půjde jít běhat a plovat, meditovat a než odejdu, řádně doprozkoumat tohle údolí (kam jsem přišla nechat se pokousat a zasadit jínan - done).


 


středa 18. září 2013

půlnoc v zahradě dobra a zla

mockrát mě napadlo, že zajímavější než publikované posty jsou ty nenapsané, nebo navždy uložené v draftech. nikdy jsem tu nezmínila, že byl G. ženatý (jazykem diskuzních fór ŽM), ani mé sexuální zneužití. věci, se kterými si nevím rady, nebo se za ně stydím.

nepsala jsem, že měsíc zlobolestí a lékovypatlanosti mi okořenila tvrdost a nekomunikace ze strany spolubydlících. o zmatku, kdy jsem cejtila, že se něco děje, ale v momentálním oslabení to nedokázala dešifrovat. ani i pokusu, kdy jsme usedli, abychom věci probrali a pak se bavili výhradně o kočičích záchodech.

o mé lehkomyslnosti, s níž jsem věřila, že tu můžem fungovat. o nocích, kdy jsem bděla s rukou a jasně cítila ataky agresivní, jedovaté energie. a o chybě, které jsme se dopustili: zaslepení předmětem touhy, tímhle krásnym bytem, kterej přece nabízel dostatečný množství soukromí. o neuposlechnutí intuice - jako další cenný lekci.

když se věci konečně prodraly na povrch, opět divnym a manipulativnim způsobem, sevřela mě velká úzkost. čtyřletá, možná dvanáctiletá, bráno jako povodně, 33-letá, beru-li ji jako whisky. věděla jsem, že nechci zůstávat, setrvávat v těhle energiích, ale. po únavě z práce (paliativní péči o pů), stresu z odchodu z háku, zkouškách ve škole a stěhování + měsíci bolestí (bezpečně třiatřicetiletejch) jsem dřepěla na fyzickym i psychickym dně.

obula jsem se a šla. do kopce, přivolaly si mě břízky, a pak polema a po cestičce, lemující okraj rokle nad srázem (ostružiny mňam). jen já a krajina. druhý den do kopce jinudy, s Fytoterapeutem, krz pradávnej portál větrolamu. půjčil mi klobouk, se kterým jsem byla silnější, u studánky nás pohostili burčákem a o klobouk (sojčí pírko incl.) jsem ho připravila tak mile, že se nemohl bránit. další den znova, s mámou, západním okrajem města a hřbitovem nachystaným desítky let na lidi, kteří nepřijdou. úzkost stále mučivá, nespánek, ale hýbala jsem se. a, stejně jako po pokousání, volala o pomoc a zpátky se vracela podpora.

věci se dějou rychle. za dva dny mi pí dr vysvětlila, že jsem zas najela na starou (miminsko-úzkostnou) mapu a ukázala mi cestu na tu současnou. prvně jsem pocítila trochu sílu, byla okouknout novýho sifu a po 2 hodinách cvičení akorát stihla duhu a rudorůžový nebe. a o pár dní později se v noci vracela domů z místa, kam se dost možná budu stěhovat (a jesi ne, najdu si jiný, intuitivně bezpečný). kozačky z jemný kůže, pod kloboukem rozpuštěný vlasy, svou krásu teď používám trochu jako zbraň (nebo exoskelet?).

svým způsobem jsem ohryzaná na kost, ostrouhaná jak pastelka na tuhu. neměla jsem absolutně představu, kam mě před 5 lety vyšle něžnej hlas Daniela S. (a koukání na brouky a kůru stromů), ani jak bude to nekompromisní hledání cesty náročný. ale jsem to já a i když se občas propadám do úzkostejch příkopů, má silueta, poskakující na spících domech, má poměrně jistej krok. 


nemluvě o procházce mezi hvězdama a polema, co jsem si tuhle po letech dopřála. a šla pevnym krokem, v sobě střed a domov, kterej nemohlo vychýlit vůbec nic. a já konečně cítila, jak se mi budování sebe sama zevnitř směrem ven vyplácí.

středa 11. září 2013

už jsem to zažila. a as o tom i četla. pocit, kdy se ráno probudim, všechno je obyč a normální milosrdnejch pár vteřin, než procitnu docela a zas mě sevře krutá úzkost, na kterou jsem díky spánku na pár hodin zapomněla.


úterý 3. září 2013

najednou

došlo mi, že si beru painkiller po víc než 24 hodinách. a že mě zlobol naposled probudil v sobotu. ruka už netopí. kocour nemá toxoplasmu. je po všem.

díky protekční intervenci se mi v zápěstí nikdo nehrabal, ani mě neléčili revma, které nemám. dle doc potrvá rekonvalescence měsíc, stejně dlouho jako zanedbávání. o probo/ulených nocích jsem se smiřovala s možností, že ruka zůstane půvabně leklá, nebo o ni přijdu a budu si muset najít jinou zábavu, než je masírování. teď, díky obrovskému štěstí, které mám na lidi, začínám doufat, že se pařátek vykurýruje bez následků. 

už teď dám prsty do opozice a skoro je napnu. hybnost dlaně dozadu (dorzální flexe, ať si zopáknu anat.) je zatím 0, stejně jako výkyvy do stran (ulnární i radiální dukce), zato dopředu zápěstí ohnu o dobrých 30 s. do prstů se vrací cit, ale zejména kontakt s druhou rukou nebo tváří je mi nepříjemnej jak sahat si na obličej po injekci od zubaře. trochu jako sahat na mrtvolu :) levačka už unese xpérii mini, nebo menší banán, ale na utržení igeliťáku ze sámoškový role ještě nemá sílu. ve spánku už netrvá na upažení, takže můžu používat i pravej bok. musím ji teď cvičit, což znamená používat - libovolným způsobem. ještě furt mě bolí, ale už se to dá. jsem pryč z toho, jak rychle (za necelej týden) může zabrat léčba, když ji vymyslí příčetný jedinec (zdravím chirurgy 1-4).

srpen mi ujel jak poslední metro, nebo jsem spíš přejela poslední letní stanici a vystoupila v podzimu. teď chci sbírat, co se rozbilo: síly utracené bolením a léky. klidnej kontakt s vnitřnim doma, z nějž mě úraz vyhodil jak demoliční koule. odvyknout čtení pitomostí, druhdy potřebný k rozptýlení. vrátit se k dobrýmu jídlu, poslední týdny jsem nejedla nic, anebo fujky. nespěchat na sebe, vzpamatovat se. namalovat se a jít mezi humanoidy. a pokračovat v otužování, neb v údolí s potokem bude řácky frišno.

jsem ráda, že už pominula ataka ukřivděnosti. už neskuhrám, jak je možný, že jsem tak opatrná na kole i snb, že na mně v džungli spadl strom a pak dojedu na necelý číslo dlouhej zoubek skororočního kocoura. vidim i drobný pozitiva týhle zhovadilý záležitosti: bolest mě čistě odřízla svět poslední práce, agentury, zvěrstev (...). je to dávno pryč. dtto se stejskem po G. došlo mi, že nebažím po něm, simulacru muže, kterým navzdory fousům a širokým ramenům nebyl. a v neposlední řadě tenhle měsíc trvající zlej sen vygumoval smutek po slečně Žů. byla tady černá kočička, byla nemocná, starala jsem se o ni s max. poctivostí a pak jsem ji nechala uspat a pohřbila ji. domounováno jest.

kocoura si nechám. zasíťování oken, veškerá očkování, testy a kontroly mě vyšly na sumu odpovídající é, řekněme ceně standardní letenky do Asie, ale ještě zainvestuju do homeopatického vyšetření - pořád je v něm ambivalence a strach. a jakýsi parazit, kvůli kterému má průjem. ale s tím si poradí sirup.

uvidím, jak mi vypráskání energetického budgetu ovlivní orientaci na novou práci. ale tam ještě zdaleka nejsem. teď jsem ráda, že jsem ráda.