středa 28. srpna 2013

28. dní poté

vlaková doprava

nej způsob, jak se do a z městečka dostat. domáckej pocit přichází, už když se objeví ufoidní věž továrny a hned za ní nejkrásnější ulice městečka, ve který bydlíme. ale když jsem 2x potřebovala dorazit do Phy včas (rozuměj na terapii), vlak vesele nejel a opozdil se i ten po něm. bezmoc a minuty, co maj úplně jinou hodnotu na refýži a v zimní zahradě pod skleněnou střechou paní dr.

Matouš

působil už nějaký čas nesvůj, strašlivý průjem minulé úterý prokázal, že je doopravdy nemocnej. jeho hovínka jela na testy do Polska. z divokého predátora ježatou, schoulenou obětí snadno a rychle.

minulá středa

začala v noci klasickou probouzecí bolestí, pokračovala úklidem průjmu. když mi na nádraží řekli, že vlak nepojede, probrečela jsem cestu na Masaryčku, pokračovala v tramvajích a zakončila hořkým nářkem u pí dr, která mě držela kol ramen a tvářila se bezmocně. díky dopravě jsem u ní místo 55 min strávila 20.

pak jsem snědla xanax, měla jsem tak učinit dřív. v nemocnici mi dali novou dlahu a teorii, že zánět v kloubu nesouvisí s pokusem, ale jde o náhlou ataku artritidy. náhodou na stejném místě jako hryz. bolest trvá.

2x denně jsem  podávala, resp. se snažila jednou rukou podávat atb kocourovi. díky pomoci přátel a spolubydlících to většinou vyšlo.


humánní vs. veterinární medicína

kocourovi vzali krev a poslali ji do Němec. odhad toxoplasmosa: neškodná infekce 50:50. ukazuju veterinářce ruku a vet se děsí. zmiňuje paní, co po pokousání kočkou přišla o 2 prsty a navrhuje mi někoho podmazat. neznám, neumím. dnes ráno mi volá, její šikovný tatin za mě ztratil slovo u jednoho docenta. v nemocnici prostě přijdu k jeho kanceláři, pozdravím, řeknu jméno pana tatínka, doc se mi podívá na ruku, vysvětlí, proč stále bolí a je chromá (hematom škrtí všechny nervy, šlachy etc kol zápěstí, z kloubu nemá jak zmizet) a navrhuje řešení. k řezníkum na Karlák už prej nemam chodit. vrchní sestra mi ukáže aplikaci masti, za 20 min jsem venku. klientelismus!

jakej kontrast ke Karláku, kde nechaj starý lidi v čekárně uklepat se ku kolapsu (jako včera jednu cca 38 kg starou paní mimořádně bezohledná a tupá mladá sestra - zaurgovala jsem jinou a pak se rozbrečela), kde doktoři házej diagnózama dle počasí a kde mě na námitku, že nemám artitidu, když jsem byla úplně zdravá, doktor opovržlivě utře: jo a co to alergický astma.


emoce

zní to všechno chladně, píšu stručně furt jednou rukou. ale jsem utahaná. a po všech těch veletočích si moc přeju, aby měl docent recht a kocour naopak neměl toxoplasmu a celej tenhle pekelně bolavej srpen zmizel i se zlejma bolestma a silnejma lékama. abych se už neprobouzela v noci bolestí (díkybohu za progres, už se budím jen 1x za noc), abych nebyla po lécích tak vymletá. a mohla se jako vrátit na začátek mýho pobytu tu, je 1.8. ráno a já mám v břiše mňam snídani a před sebou volno a hafo plánů a plánečků.

pondělí 19. srpna 2013

dolů králičí dírou

ve čt jsem přestala čekat, až uplynou tři týdny, ruka bolela stále víc. nejela jsem za prvním chirurgem, co věnoval tak velkou pozornost mému příjmení a byl dojemně pyšný, že uhod jeho původ. ani za tím druhým, kterého mi doporučila a vytelefonovala má paní doktorka - ani jednou se mi nepodíval do tváře, řek že tam žádnej zánět neni, že to prostě bude bolet a čau. jela jsem do nemocnice.

udělali rtg - první po dvou tejdnech, tipli si že je to zánět šlach, dali mi dlahu. v noci jsem se vzbudila onačejší bolestí než běžně, napuchlá ruka tlačila x sádře. M-oušek po mně lezl - je jak kulička lopuchu, věčně nalepená na mém rameni, furt se mi snaží zalehávat nemocnou ruku. dle vet se mi omlouvá. dezorientovaná nocí a bolestí jsem se poprvý od pokousání rozbrečela. zatim pokaždý, kdy mě to moc bolelo, jsem se optimisticky přesvědčila, že je to ta krize, po níž už bude hned ráno všechno fajn. nebo aspon lepší. ted mi došlo, že ni a že to jde přímou cestou do prdele.

moc doufám, že to není obraz mé životní cesty - smutnej smajl.

jako při všech emo krizích jsem sešla sprchovat, brečela ve vaně a pak si dlahu povolila. ruka zvládla páteční cestu vlakem, dlouhej koncert, v sobotu se nechala ofařovat všemi jižanskými příbuznými. na sobotu jsem prvně po týdnech spala až do rána, zdálo se že dlaha zabírá. v neděli se opět nechutně rozbolela, návštěvy a jídla, už jsem nemohla. dtto poslední noc.

dnes převaz, jinej mudr, poprvý někdo koumavej. i když mi taky důsledně nekoukal do očí a oslovoval mě hele, unavenej. udělali sono, první po devatenácti dnech, prej zánět kloubu k. vřetenní a nejspíš lodkovitý. a nějaká hamba s kloubní tekutinou. nový prášky proti zánětu a k nim jiný, aby mi po nich nebylo moc blbě. nová velká dlaha loket-špičky prstu - tuhle si obávám se nepovolím, snad nebude zle tlačit.

kocour je nesvůj, furt u mně, bojí se. já se ho místy taky bojim, i když vim, že za pokousání nemůže. ale jak mi cpe tvářičku do obličeje a prošlapává krk, nejsem úplně uvolněná. neberu ho jako rozbitou hračku, ale netušim, jestli stačim na jeho drsnej temperament a divokost ve všech ohledech. jesi chci stačit. ale as to nebudu rozhodovat v tomhle stavu.

celej muj srpen je doufám a snad a čim dál hůř, divný zesilování původně malejch věcí, z milimetrovýho kousance srpen v prdeli. jsem z toho moc unavená a nasraná, začínám přemejšlet šejdrem. zažila jsem tu jedinej klidnej večer ještě jednatřicátýho, jináč mam tuhle krásnou ulicoúdolí, stejně jako skalní panoramata nad řekou, spojený s bolestí, nevolností a absurdnim cestovánim. 

kvůlivá předpisum ohl. vztekliny byl Saďoušek dvakrát převezen na kontrolu. potřetí na doočkování. pokaždý se toužebně koukám na bohnický paneláky na druhym kopci a jsem homesick. ne, v B. jsem nikdy nebydlela. ale znám to tam dobře, na rozdíl od kraje, kde mi zatim bylo jen zle. nevim, jesi byl dobrej plán sem chodit. hlavní aim bylo otevřít se novejm pracovním cestám, v klidu a přírodě. ted vůbec netušim, kdy s něčim takovym začnu, vždyt jen spim, jim painkillery a jezdim k felčarum. ale úhlavní fuel, co k tomu budu nezbytně potřebovat, naději, už mám do dna vymlácenou. takhle sama jsem se necejtila, ani když jsem pečovala o umírající kočku. blízký mi pomáhaj, ale bolestně cejtim, jak mi chybí nějakej velkej chlap, co by mi dodával odvahu, obkládal mě ledem a už po tejdnu bolestí by zprudil doktory, at se na to bebí aspon podívaj. je to fantazie o ideální otcovský figuře? je.

vím, že nemocný tělo ovlivní vždycky duši, ale nějak si ted nejsem jistá, jesi jsem vůbec kdy udělala jakýkoli dobrý rozhodnutí.


středa 14. srpna 2013

život se schoulil kol bolavé ruky

den jako den jako den. kolem zápěstí širokej náramek horký zpocený kůže, pod níž se dějou nekalosti, co střílej do prstů i k lokti. ruka neudrží ani mrňavou Xpérii, stále měním ledy. v noci bolest, nad ránem, když zabere práš, horečné a ne moc příjemné sny.  jezdí za mnou mí lidé, mám radost, ale pak už nemám sílu ani na přijímání návštěv. zítra se zas půjdu ukázat, řeknou mi tušim že to je normální a že se mam dál flákat. trochu se bojim cesty do Ovy a mnohohodinovýho koncertu Philipa G.

občas něco podniknu, cesta vzhůru údolim, po deseti km ledva dolezu domů. odpočinu si a vyjdu na výzvědy, padá večer, omylem zabloudim do vedlejšího městečka a ztratim značku (poprvý po 4 letech), padá tma, utíkám po kolejích, nikde nikdo, jen podivný hatche mezi tratí s řekou, opuštěnej kraj, cejtim se zranitelně, spěchám domů, známej přívoz jako spása. kocouři mě doma znepokojeně vítaj, adrenalin na chvíli přebíjí bolest.

když padaj hvězdy, vyjdu před druhou ráno na zahradu s polštářkem a dekou, zahlídnu 3 rychlý čáry. 3 přání, a skoro hodinu se kochám souhvězdíma a jemnou peřinkou mraků, co postupně zatáhne tmu a pošle mě do pelechu. ale stejně je to všechno jako sen, nezřetelný, hned to zmizí z hlavy. cejtim, jak mi šokem pláchnul duch z těla ven, na chvíli se stavil když mě Al zkušebně uzemňoval, takže vim, že neni daleko, ale nejsem ve svý kůži. jsem nesoustředěná, neklidná, čtu a přemejšlim povrchově - ha, za oknem mi právě přelít čáp! po 105 si musím opakovat že je-li tělo chabrusné, projeví se to i na duši. ano, já vím.

M-oušek je max přítulnej, ráno mi masíruje hlavu, v noci se snaží na mně spát, byť sebou melu. většinu dne neopouští postel, klubíčko, kotě. vlastně spí furt, divný. pan D. se mění v rysa, katatonický výraz a letargie jsou fuč.

zvykám si na nePrahu, ne zcela spolehlivý vlaky a busy, v nichž se řiká řidičum Nashledanou. je to jiný. Ityr je pryč, ještě v Den pokousání jsem mu řekla tu kliškovitou větu o kamarádství, odjel na cesty. až se vrátí, uvidíme, jestli to půjde. na vztah si ještě počkám, ale dietu už neberu tak vážně. jsem zvědavá na ty další muže. mělo to moc hezký aspekty, vařil mi ňam snídani a o všem jsme mohli-můžeme mluvit. žel zjišťuju, že se mi ještě stále stýská po bývalém (no matter vztahové/povahové kvality). stesk fyzickýho rázu a daddy issues asi taky.





pondělí 5. srpna 2013

řekni mi něco o kočkách /ultimate wrongdoing

poslední večer na l. jsem nakonec pronervovala; zmocnily se mě velmi nepříjemné pocity, trvalo to do středy - posledního dne hákovních stresů a když jsem byla navečer přesunutá a po předání klíčů jela prvně do nového doma na blekyně, nešlo mi do hlavy, jak to šlo lehce, rychle, v klidu. a proč tedy ty strachy? grumf, na kole si teď pár tejdnů nezajezdim.

první noc, první svítání s výhledem do stromů, na nebi srpek, v uších zpěvní ptáci (nikoli jen rorýsi jako na sedmičce, či straky na vinohradskym kopci).

první den po snídani na balkoně (ach) pánové stěhovali sporák. a paní bytná zmínila, že venku je nějaký mourek. a po chvíli mi došlo, že jsem nechala otevřený dveře. Matoušek byl pryč. vyběhli jsme na zahradu, za chvíli ho viděli v keřích. byl vyvalený, celý protažený a lítal ze strany na stranu jak blázen. nebyla jsem připravená, neměl na sobě kšandy s identifikační kapslí, nebyl doočkovaný, sotva jsme sem přišli. volala jsem medovým hlasem, časem zamířil k domu a když zjistil, že jsou dveře zavřené, zas to otočil pryč. chytila jsem ho na schodech, klekla si k němu a neúspěšně se ho snažila chytit za kůži na zátylku. byl bez sebe, v šoku, šílený, kousal mě do prstů, drápal jako by bojoval o život. až když mi prokousl zápěstí a tam se okamžitě udělala velká modrá boule odkapávající tmavou krví, začala jsem vřískat bolestí a po chvíli i o pomoc.

přiběhl spolubydlící s dekou, nějak jsme 4kg výrostka přikryli, nacpali do přenosky a pan domácí mě dovezl 100m do místní nemocnice.

za vítězství v boji s kočkou jsem zaplatila prokousnutým kloubem na pravačce (hojí se rychle), mnoha dalšími ranami, ale protnutá žíla na zápěstí, resp. hematom po ní mi levou ruku vyřadil zcela z provozu. od lokte dál je slabá a bolí tak, že nemůžu spát, nemůžu meditovat, vybalovat věci ni kompletovat postel. zánět, horkost, pulsování. zapnutí poprsenky či zavázání tenisky trvá dlouho a taky hodně bolí. trvat to prý trvá několik týdnů, než bolest opadne a ruka zas bude funkční. žádný sporty, masírování, prázdniny budou opravdu ultimátně prázdný.

 z bolesti a atb jsem slabá, zvedá se mi žaludek. taky při pohledu na oteklé, sytě žlutozelené levé zápěstí, to, které považuju za nejkřehčí část mého těla a přesně to, na němž nosívám široký ochranný náramek z tlusté kůže - kde byl to ráno? v krabicích!

lesson learned:

byla chyba ho chytat - a napříště mu z bezpečné vzdál zamávám bílým kapesníkem. už vím, že stavět se kocourovi s holýma rukama odpovídá strkání ruky do sekáčku na maso. myslela jsem že o nich vím skoro všechno, ale to bylo pořádný seknutí (se). zpětně úplně nerozumím, jakto, že mě nenapadlo ho pustit - bylo to rychlý a taky jsem ho přece chytla - a já mám silnou vůli.

byla to odporná chvíle: z mumuka se stala zlá věc, kterou jsem se držením snažila zachránit (místo toho, abych chránila sebe): ambivalentní obraz mých vztahů a nechání si ubližovat, o němž jsem tušila, že mě jím má terapeutka vezme po hlavě a taky tak hned učinila :)

za těch několik nocí, kdy se snažím porovnat tělo kolem loketní a vřetenní kosti, aby byla bolest snesitelná k dřímání, jsem poněkud přehodnotila můj vztah ke kočkám. došlo mi, kolik negativních věcí s nimi mám spojeno: žahouří letité okolky a dlouhé stonání, moje obsedantní strachy že utečou, zodpovědnost kdo je pohlídá, co s nimi po rozchodech. incident mi dal odstup. kocoura nejspíš nevrátím do útulku - dám mu to, co potřebuje, svobodu a lítání ven (ideálně po doočkování :). je to kus surové přírody, nechať si tak poradí. zas je to ten miloučkej kocourek, ale mazlení si ted užívá spíš s mým spolubydlícím. a už si umím představit, že budu žít i bez koček a starostí s nimi spojených.

--------


je toho víc, na co jsem v novym doma nebyla připravená: že se budu dívat na nebe ze všech stran, do krámu budu chodit cestičkou ve stráni, za níž by se nemusela stydět ani jihoasijská džungle. že z okna v mém pokoji uvidím plejády a rozliším i jejich 2 nejjasnější hvězdy. že tu nebude internet. že vlaky občas nepojedou, neb někde šlohnout nějaký kabely. že nás to tu přívítá sérií bouří, který díky balkonům můžu sledovat an se řítí i odcházejí. že máme v ulici minimálně 2 jínany a 2 památný stromy. že se ráno skály vynořujou ze zlatě mléčný mlhy, stoupající z řeky (její zbytky jsem vídávala při běhání brzo ráno ve stromovce). že je tu tak krásně, až se těším na všechny (a když říkám všechny, myslím tím i podzim) roční doby.