úterý 30. července 2013

poslední den v Heřmance - místopis

začal už včera večer u Žabáka, dala jsem si 3 Metaxy a nenechala si srát na hlavu, tedy probuzení hezký a silový. pokaždý mě překvapí, že na rozdíl od jinejch lihovin snáším tohle pití bez after-úzkostí.

vzala jsem si krásný zelený šaty a šla snídat a pracovat do Kumbálu, tam helemese nejmilejší ňuník s kolegyní. cestou zpět jsem za nemalý peníz z důvodů rozmarnosti zakoupila překrásně tmavědřevěný náušnice a vyzvedla si totožnou nemalou částku v bazaru U zajíce - moje oblečky se prej prodávaly hezky, škoda jen že mam tak malý nohy. 

doma nedomazlený Matouš, poslední dobou mě ultimativně vydírá pištěním, abych ho nosila. unlike ostatní kočky se v náruči nevzpírá, ale drží i ve chvíli, kdy se ho chci zbavit, nemluvě o jeho kumpánském gestu prackou - no tak, nechoď ještě pryč! ještě by bylo super, kdyby mě přestal drápat do očí.

netuším, jak jsem dala všechno do krabic: zlom přišel ve chvíli, kdy jsem v lednici objevila plechovku kofoly a zbytek slivovice od paní V. nechápu, jak a kde jsem za rok v tak malém bytě nasyslila tolik věcí. předposlední cesta do charity, 2 spousty věcí pryč a pak v italskym krámě kvůlivá zásobení parmigianem. můj nový domov má přízvisko u Prahy a tuším, že na takovém venkově bude krámků, vedenejch Italkama s velkoryse řešenym zadkem o něco míň. + dezert a červený víno na tu lepší část dne, kdy už bude vše v krabicích.

vše je v krabicích, jdu se rozloučit a bavit. zejtra vrátim počítač a klíče v práci, pak tady. do tý doby už jen prosím ukončete tohle klimatický PMS, ať řácky zaprší. ať žije červenec 2013, let the august begin.

rozhodováníčko, aneb ne z nás dělá...

minulou středu si mě šéf vzal stranou (co po mně as může chtít, když jsem ve fázi "jdu do sběru"?) a jestli si nechci prodloužit angažmá o měsíc (při vyhazování se obviously příliš rozmáchli). instinktivně jsem kontrovala, že nemám čas - potřebuju nedělat nic a zabydlovat se v novém doma a jet do Ostravy a do Beskyd a dělat rekvalifikaci - leda že (opatrnické opatření) na nějaký částečný, z domova valnou většinou vykonávaný deal. a že si to rozmyslím.

trošku mi rozkopl hračky: bylo to jasný a čestný a otevřený novejm věcem a najednou toto. cit velel "už abysme šli", vyhoření/únava to samý, ale ta dospělá racionální holka meldovala, jestli to neni sen a reálný fungování (možná to bude měsíc, možná rok-y) na půl úvazek, jen si tak trochu štrejchnout o reklamu a maličko si vydělat, mít na uskutečňování ambicióznějších snů. howbeit, řekla jsem ni (co z nás dělá to, co jsme). ne prodlužování stávajícího statusu q., ne vnitřní nevěře hlubinným rozhodnutím, ne pohodlí a ne srpnu, obsazenému byť zpola pracovními píčovinami/stresem/pseudoproblémy/spoluprací s Bitch). potřebuju myšlenkovej klid, prázdno, koukání na stromy a nebe, nikoli obcování s briefy a produkty. sooorry :) nebylo to lehký rozhodování. ale jsem na svym. moje nejistoty, moje otevřený konce, moje budoucnosti a ne zahnívání ve vyhřátejch rybníčcích.


rozhodování č. 2 je spíš prociťování, pozorování, zkoušení. někdo mě má rád. a je to jiný, než ti předešlí (ten předešlej). jeho lásku cejtim, pomáhá mi, je chytrej a věci rychle pozná. chutná a voní mi. a přece: něco je jinak/něco není (je ne sais quoi?). můj poslední vztah vynikal vášní a v lásce víc než kulhal, nejsem tedy fanouškem bezbřehého šílenství, ale teď mi na těch proudech cos chybí. ještě nedokážu poznat, co to přesně je. nakolik je to zdravý, nakolik patologický. ale prociťuju a dávám si čas (místy to bolí, protože bych se chtěla nacpat do jistot, no matter, že to jsou jistoty 2., ne moje). vím, že momentálně nevím. a uvidím. poslouchám vnitřní tichý tóny. pátym rokem. a už to as nebude nikdy jinačí.

všude kolem jsou krabice, pozejtří, teda už zítra se stěhuju do údolí. potolikátý a stejně poprvý. opitz na CLv trojský zoo povídá: nesnášim stěhovnání. podepisuji!


středa 24. července 2013

vzduch, Bůh a let čápů

jak mě Malich před lety dostal, letos jsem zůstala poměrně chladná. možná, že hrad, masovka, objekty, nebo už prostě chyběl moment překvapení. hlad po jemných energiích podávaných výtvarnou formou ale zůstal. a tak jsem vzala mámu a vyrazily jsme do Litomyšle na Boštíka.

město bylo tak krásný, jak se říká. z obrazů šla pokora a vzduch a víra, až nad monografií mi došlo, že jsem o Boštíkovi (a dalších) četla ve Fasádě Moníkové. trávník v klášterních zahradách, no ty vole, posunul hranice trávníkového lukcusu až někam za obzor. co krok, to malý, šťavnatý, mechově pružný orgáč. v kostelech (nemaj jich zrovna málo na m/2) byl klid, hřbitov možná až příliš dekorativní, ale zas už vím, jak poznám plody klokočí. bylo samo krásný počasí, usedly jsme sobě na terasu a brzo se přidala i nazrzlá mouřice a její nevrlý, sytě oranžový příbuzný (tuším tatin) si lehl na křeslo proti mně a já do jeho hebkého kožuchu zabořila své chodidlí.

měly jsme spoustu času na mlčení i povídání, volný hodiny - doslovný prázdniny. a bylo to s tou holkou-mámou parádní, od rána až do pomalu se připlíživší tmy. ráno jsme vyrazily do Váchalem pojednanýho domku a strávily další nekonečný chvíle listováním olbřímí Šumavou, kterou měl rád, a uměl ji skvěle uchopit obrazově i slovy. tu menší verzi, co nepotřebuje pokoj jen pro sebe a nestojí 32 papouchů, si nejspíš pořídím. 

pak už jen kol Loučné kouknout na novej kostel s Malichovou plastikou (kruhy jak pastýřští psi) a křížkem z plexiskla, nad hlavou nám plachtil čáp a pak další - učili čápata lítat. a pak tou krásnou krajinou domů, do kotliny, v níž se rozplácnou u Polabí kopečky. poděkovala jsem jí za společnost a ona mi, že jsem to hezky vymyslela a zařídila - není větší potěšení, než když vyjde plán někoho potěšit tím, co se mi taky líbí.

a pak večer, jinde, s někým jiným a rozněžněné ze zcela jiných důvodů mi došlo, co bylo na tom vzdušném výletě nejlepší. bylo to partnerský. a ta moje máma se ke mně chovala jako k dospělý ženský.

středa 17. července 2013

za květinou nesmrtelnosti


vrátila jsem se do lesa, vrátila jsem se k sobě. pětiletý cyklus se zakous do vlastní oháňky, jsem to pořád já, jak ze mě opadá stres a tíha pracovních stresů, tlaků a svárů, den za dnem se víc poznávám. to, na co jsem čekala celý podzim a zimu, než Půpa umře (čas čestného hostování slečny P. v postech stále trvá), přišlo. a jak to po odbrždění kola-času v mém životě bývá, děje se to samo a děje se toho hodně.

nová láska: Matoušek je moje první kočka po kočce. je to můj zatím nejpřítulnější mňauhovád, co si v mých možných i nemožných pozicích vždy najde způsob, jak se mi narvat do náruče a už tam zůstat. když spím, nebo se málo hýbu, cpe mi svou malou kulatou hlavičku do dlaně, než mu dám podrbání, či svačinu. když se změní v Psychouška, je to ochraptěle čiřikající neřád, co mě ani druhého pruhovaného pána nenechá spát. je to trumpeta, je to kumpán.

nové obzory: moc ráda chodím po horách, protože nikdy nevím, jak to bude vypadat, až vylezu nahoru a za každým sedlem a vrcholem je úplně nová krajina. netuším, co budu dělat for living, dám si čas to vymyslet a najít a jsem klidná.

nové místo: 15 měsíců v nejpročuranější (a to je jen poloviční pravda) ulici na Letné stačilo. v ulici je cca 12 hospod, slyšela jsem snad všechna opilecká vyznání i ubohé hádky. kocouři se v maličkém bytě dosti naběhali osmiček, má inkubace je skončena, předávám noru do dobrých rukou a jedem kousek dál (do údolí potoka a lesa).

extras: k tomu všemu (zejména, když to dělám najednou) je třeba značná odvaha! a tu nemám od Boha - samozřejmou a bezpracnou. každý krok mě bolí - malá mořská víla hadr, rmoutím se a tiše naříkám. ovážu se kilometry malých, zbytečných strachů, až nemůžu dýchat. a pak se krz ně pěkně po jednom prokoušu ven a co mě drželo v úzkých, dále nevnímám. v krocích do prázdna jsem po těch letech tréninku dobrá. stačí důvěřovat. vídám se s těmi, které mám ráda, říkáme si hezké. konečně mám věrně a nepodmíněně ráda sebe sama, je mi s touhle holkou moc dobře a jemně a opatrně si zkouším, jestli on se k nám někdo nepřidá.




pondělí 15. července 2013

letní lesná

představovala si ho jinak, hodně řečnil a do kopce se zadýchával. pár dní ho poslouchala, ale teď už měla dost. štěstí že se blíží ke konci společné cesty. 

pozdě odpoledne dorazili do posledního lesa a po dlouhé době se objevily útěšné, známé duby. poznala, že se začala měnit. strom měl před sebou velký kruh a malý oltář z kamení, kam si z vlasů vytáhla květiny a péra jestřábů a sojek, co jí přes den dopadala pod nohy.

průvodce chystal ohniště, bez hnutí ho pozorovala od oltáře, a jen vnímala, jak se lesná dere na povrch. přinesl dřevo, klekla si k ohni a v následujících hodinách ho opustila jen jednou: ten divoký, nepravidelný oheň ze zlámaných klacků a celých kmenů, postupně prohořívajících napůl a vracených mezi plameny.

odběhla do lesa, co už nad ní převzal vládu, tedy se nebála. už nemyslela na průvodce, co nebyl prověřený, jen ochotný dovést ji nejhlouběji. a když se znovu vrátila myšlenka, zda za své služby nebude chtít víc, než domluvenou odměnu (některé květy jí do vlasů zamotal sám), ucítila na rtech krutý úsměv a v sobě malé zlé přání, jen ať to zkusí. 

dřepla si v habroví, když vstala, zjistila, že si zakrvácela prsty. potok byl daleko, otřela je do suché hlíny. země vsákne všechno. zpátky k ohni, s nelibostí zjistila, že průvodce si zabral nejlepší místo u ohně. bude tedy spát v kruhu pod stromem, možná staré zahrádce, možná na hřbitově. 

nabídl jí maso a chleba, vzala ho od něj rukou od krve a od hlíny, vytáhl nefritovou skleničku s vínem. chutnalo jako všechna léta jejího života dohromady. znovu uspořádala oheň, tma se připlížila blíž. přiložila poslední kmen a rozpustila si vlasy, průvodce řekl něco o vílách, ale neposlouchala ho, vzpomněla si na jedny usměvavé oči a muže, co je nosil, beze smutku, bez nadějí. její cesta je teď její, zítra se rozloučí s průvodcem a začne to doopravdy. jestli za ní někdo vyrazí, jestli ještě potká někoho ze svých přátel je příběh, který teď neovlivní. 

husté větve clonily hvězdy, spala zlehka jako zvíře, co se nebojí, ale má krytá záda a nastražené uši. kruh nebyl hřbitovem, ale lůžkem přesně pro člověka její velikosti. ráno ji u hlavy čekal chleba a máslo a čerstvě stočený med, asi to nebude špatný člověk. teď už mlčeli oba, zabalili a vyšli. v ohništi chladl jemný šedý prach a buk, pod nímž spala jí přišel při pohledu přes rameno nádherný. 

sledoval neviditelné cesty, dokud nenarazili na lesní louku. posekal jsem ji pro tebe. položila mu ruku na rameno a chvíli tak stáli, pak mu zaplatila a jeho úzká záda zmizela mezi stromy. klekla si do sena, je tu, je doma, je zpátky. zvedla oči od svých nohou, teplý vítr jí házel do očí prameny vlasů a vše, co kolem sebe viděla, bylo zelené a zlaté.

pondělí 8. července 2013

prořezávání


tahle větev už je stará. odpočátku rostla trochu šejdrem, velikostí se k stromku nehodila a časem to vypadalo, že převáží kmen i s ostatními větvičkami, nebo ho rozerve vejpůl. ovoce nesla, jíst se dalo, ale často mi z něj nebylo 2x dobře. časem se ta lesklá, vizuálně značně přitažlivá jablíčka stala příliš drahými. už dvakrát jsem se ze zahrady nenápadně odšourala, ale když jsem přišla po pár měsících zpátky, stále tam byla, ztěžklá novými zralými jablky. a já je ze zvyku, konformity, i potřeby jistoty v těchto mých neklidných rocích začla zase česat a jíst.

praskne mi větev nad hlavou, nebo mi praskne hlava z ní? udělala jsem své "ne" rozhodnutí. nebo se udělalo ve mně, zvolna vystoupalo od nohou krz tantien a pak páteří až do hlavy (jako když mi v zimě milé tělo řeklo letos žádným ceremoniím, při kterých se blinká, neholduji! větev uříznu (s nohama na zemi, nikoli pod sebou). do práce/oboru, kterou dělám bez zvláštního potěšení a s rostoucím vnitřním konfliktem posledních cca 7 let už se nevrátím. nepoužiju prověřený způsob záchovy větví, zbavím se všech, které mi v růstu překážejí a pak dám (jako politováníhodně oholený stromek :) prostor novým věcem, možnostem a nadějím. tentokrát už v souladu s vnitřnostmi, byť za to nejspíš bude o poznání méně kešení.

mou povinností na následující týdny je dokončit stávající práci (byť už se mi ručičky zatraceně kroutí až dozádu do chodby). připravit se na druhou změnu, která mi s prací pěkně ladí. a pak si dát prostor a čas, aby přišlo co má a já to poznala a nenechala si to ujít proto, že se kopu do zadku za počítačem (či cedím krev, večery a víkendy) někde, kde vůbec nemám být a jen trestuhodně plýtvám svou vrozenou esencí.



středa 3. července 2013

půpa


dneska by ti bylo 11, v neděli to bylo čtvrt roku, cos umřela. představovala jsem si to jinak, že budeš nerudná stařenka nejmíň do 15 nebo 17 let. taky jsem si myslela, že spolu ještě stihnem bydlet v nějakém domečku a ty budeš zavilý plenič zahradní fauny. ale seš pryč. v telefonu mám tvoje fotky, přihrble nemocný, pak poslední mázlý, na kterejch vypadáš jako útlej duch a pak už obrázek hrobečku.

novej kocour je bezva, jsem za něj ráda a stejně se občas před spaním neovládnu a představím si, že se tu někde procházíš svým trademarkovým catwalkem, nebo mi ve spánku zatěžuješ bok. to se pak ubrečím do snů, jako v zimě a v březnu. když někde zahlídnu černou kočku (nebo obrovského měkkého černého kocoura, co včera vyrážel na noční tah z Mlýnský a nechal se pochovat i opusinkovat), cejtim jaká černá díra mi po tobě zbyla, už tu nikdo tak neodolatelně neláteří a D. snáší všechny změny (chudera, bude jich ještě víc) mnohem hůř, než dříve ty. as mě  budoucnu čeká ještě nějaký černík.

přeju ti dobrou noc, sladká žů, nějakou vypečenou reinkarnaci a doufám, že někdy někde na tvoji energii ještě narazím. protože žádná kočka, černá, ani s všemožnými proužky, nebude takové jedinečné a věrné monstrum jako ty :(


úterý 2. července 2013