pátek 28. června 2013

the smile I gave


came back to me

(trochu studený léto skrzevá jasmíny a lípy)


středa 26. června 2013

katarzní techniky

v neděli mám ve škole bílé lněné šaty, ale po učení, zkouškách a večírku jsem úplně hotová. po obědě zbejvá poslední dráha, už jsem o ní slyšela, ale nic konkrétního si od Remedy nepamätám. dívám se na hodiny a říkám si: odležím si, namasíruju a jdu domů spát. 

když se máme zadat, vygumovaně sedím a sleduju, jak se to páruje; vím, že v den jako je tenhle bude muset holka jako já některé lidi odmítnout, protože nemá rezervy na filtrování nepříjemných dotyků. a pak se objeví Barmská. holka s energií horského kláštera a vzdušným úsměvem Buddhy. seš zadaná? ptá se. ne, čekám tu na tebe. už jednou jsem si ji vybrala na citlivou dráhu Plic (když mi Freedom poradila, že si můžu sparing partnera proaktivně předdomluvit) a vím, že nikoho lepšího mi poslat nemohli. díky.

během chvilky se propadnu, spím jak jezerní panna, než přijde jediná nesympatická lektorka a necitlivě mě rozvrtá ladičkou na hrudi. zjišťuju že jsem vyspaná, i když Barmská postoupila jen o pár palců výš. v rohu místnosti tichej bréč, takovej ten očistnej, co zní jako zpívání. cosi se mi děje pod sternem. Barmská dokončí dráhu a vrátí se mi tam dlaní, ale nesnesitelnej pocit sílí.

otevřu oči, zvednu ruku a tam náš jedinej Učitel, krásně se usměje, Si má otázku a pak přikleká. jeho velká tlapa na mym srdci, Barmská mi kotví tantien, moje ruka přes její a energie koluje námi třemi. jeho podněty a otázky (to zní jako velká nesvoboda), můj Velký Vnitřní Konflikt a pláč, Barmský východní klid lehce rozvířený silou okamihu. do nohou i rukou mi vjede teplo a brnění. zůstává, i když rozpustíme formaci a poděkujeme si hezky a já už na oplátku klečím u Barmský. a přijde Freedom (obě maj na krku buddhistický mály) centrovat mě dlaněmi z frontální i dorzální (chi) strany. dostaneš krásný ošetření, slibuje ležící holce a mnou procházej vlny, dlaně mi brněj, jako bych je cejtila vůbec poprvý (a do ťapek mi přijde Vedoucí zapíchnout ladičky). dávám co mám, podstatný jsme si stejně vyměnily, taky tvrdě usne a když ošetření skončím, neni potřeba nic říkat. dlaně mi stále brní (a jak to píšu, brní zas).


ještě v pondělí a úterý se probudim úzkostí z tý bolesti, ale tyju z nejlepší kombinace východních mouder a západní terapie u paní doktorky. vše si sedá a jak každej chytrák ví, otevřený rány se léčej nejlíp a já si pomalu reálně zvědomuju a přijímám fakt, že tyhle hrátky s energií nejsou hračky ani autosugesce, ale doopravdy.


úterý 25. června 2013

chodící ženskost


vykračovat si vodou/i kroky ve vodě můžou bejt jistý
vědomá ladnost
svaté přijímání vlastní oblosti
vzpřímená záda vyztužená tisícovkou schoulení.

zabydlím se ve svém těle a jednou uvidím, co vidí druzí:
hraběnku, ženu v krátkých šatech důstojně usedající s číší zlatavého vína v ruce
k přátelům na druhém konci zahrady.
ženskost, co přitahuje vedle mužů dokonce i ženy.

jednou snad. až dovyslechnu, utěším a pochovám zbylé bolesti 
v mé hrudi. těším. chovám.
tančím.



neděle 23. června 2013

uf!

anatomie za 3, trad čínská medicína a body za 1 (i hvězdičku přidali). praktická část taky dobrý, přidělili mi dráhu Žlučníku a Ochránce srdce (odměna, jedna z mých nejmilejších). oslavili jsme to hody v netušeně krásný zahradní restauraci, sufflé a skvělý víno, co se nedá konzumačně kontrolovat, neb stále dolévají. noční procházka Prahou, podél řeky.

jsem ráda, že v září nemusím, ale taky jsem nehorázně unavená. informací bylo hafo, před a včerejší předúplňkový noci nespavý a dnešek jsme zakončili poslední dráhou, as úplně nejhustší. střípky starých ledů se mi derou z hrudi, až to dopíšu, zalezu si pod peřinu a možná budu brečet. 

že prvák skončil (a za rok a dva to čeká i jeho starší bráchy). že jsem poslední týdny četla jen skripta a odborný knížky a co teď s mozkem a takovou volností (ehm, posledních 5 tejdnů v práci)? že mi jasnozřivá osoba před 2 týdny prozradila, že mi přijde brzo pozvání do cudziny a ještě letos někam pojedu. že jsem za poslední 4 dny dostala pozvání do 3 různejch zemí. že se mi v životě něco objevuje způsobem, jakej neznám a neumím, a budu se zas už muset něco učit (ať už to znamená cokoliv). 

že se kdysi kdesi jedno mimino rozhodlo přestat dejchat, neb si vzduch nezaslouží. a že se furt dějou takovýhle věci. že už roky intenzivně trabajuju. a teď bych si ráda užila i prachobyčejný žití a švandy.

pátek 21. června 2013

řeky

dnešek byl dnešek. strávenej opakováním a zbytečným sebezásekem nad anatomií, co už se nestihnu doučit (a vím to). kocourek bolavej pooperačními komplikacemi; schovaný hračky. ale na večer jsem pyšná.

jdem se sestrou ulicí plnou vůní, předtím botanickou zahradou, na jejíž hojnost mě podnětová deprivace šprtacích (a předtím pracovních) dní nemohla připravit. ochutnáváme bazalku, očucháváme tymián (must sniff!) a dobromysl v erárních květináčích. nad řekou, co překvapila, měsíc. D jako dorůstá; nebo jako naše příjmení. po kolejích vzhůru, dávno zrušené autobusové zastávky. silné červené víno v malém množství: chuť stvořená pro zimu, ale dnes se k ní přeci slunce obrací.

cestou domů Portishead RIP, hymna mého prvního léta před pěti lety. kdy bylo všechno otevřený a na pokraji, kdy jsme se honili s Alem v lese mezi ohni a bylo to sexy a zatraceně živý (Noir Desir a Francois Breut). kolem zápěstí jsem si tehdy omotala zelenou stuhu, šla městem plavnými pohyby - a muže co s nimi budu si vybírala mávnutím té mašle a jemným dotykem ruky. dnes jsem skromnější. stačí mi povídání se sestrou pod oblohou. je krásná, mám ji ráda, je to žahouří dcera stejný mámy jako já. otevíráme velký témata, o kterejch se obvykle mlčí. a stejně jako já si myslela, že průdušky jsou váčky nad plícemi! přes okno autobusu mi ukáže to nejjednodušší gesto podpory. ideální večer před ranními zkouškami :) dnes mi stačí květ jasmínu (ano, známe, pustoryl...) ve vlasech, teď jsem ho vyndala a stále slabě voní. ne, abych byla krásná a krásnější, ale protože jasmín. 

léto. 

šaty a zkoušky. učitelům se podařilo přesvědčit nás, že jsou nezávazné, od slova zkusit a tak se tam zítra těším. nejen na večírek, co přijde po nich. bude-li třeba opakovat, těším se na září. vím, že mě to baví a že se prvně v životě učím něco, co mě opravdu zajímá. o čem vím, že to chci. můžu tohle říct o nějaký jiný věci? :)

RIP, dřív jsem si libovávala v bolesti. všechny ty dryády zanechaný na mraze, odtržený od svýho lesního lidu, muži potácející se postkastrofickými mlhami (bylo třeba dát ven spoustu bolesti). teď. už. to. nějak. není. potřebný. nevim, jestli budu vůbec psát. nebo malovat? uvidím. uvidím, co všechno budu ještě dělat vyjma povídání s těly na všech úrovních a zesebevědomování rukou, co maj sílu, jen si hodně dlouho nevěřily.

jdu nočním městem, sluší a voní. úplně cejtim, jak jsem díky relativně dlouhé samotě nad věcí. nejvyšší čas, aby mě zase někdo něco (kdo co) vrátil(o) mezi věci.

ps: Matouš před mýma očima vyzvracel 3 týden postrádané (solidně natrávené) špunty do uší. není divu, že nebyl ve své kůži. a jako tato snad i všechny další záhady dojdou rozhřešení.

úterý 18. června 2013

moje iluze o mužích

muž č. 1 - tehdy jsem ještě ke vztahu přistupovala utilitárně, chtěla být s klukem a byla. iluze jsem ještě neměla. nejsme spolu v kontaktu, ale tuhle jsme se viděli a měla jsem z něj moc pěknej pocit. furt dělá potrhlý projekty a furt ho to ba.

muž č. 2 - působil zatvrzele a zklamán (ženou/ženami?), já chtěla být ta, co mu ukáže, že život je fajn, dá se mu (mi) důvěřovat a vytáhne z tuhé slupky chutný střed dobrého člověka, o kterém jsem věděla, že se za těmi podivnými signály skrývá. v rozpouštění ledovců jsem (byla) dobrá, jiná věc je že to je aktivita z podstaty nesmyslná. 
vztah fungoval dlouho symbioticky, byl to zatím můj jediný vztah s mužem, v němž fungovalo přirozené, parťácké my. bylo to fajn. spoustu iluzí jsme tak měli společných: že stačí krapet práce na počátku a pak už pohoda. že se život moc nemění a problémy je lepší ignorovat. v kontaktu nejsme.

muž č. 3/5 - nejtvrdší ořech, na nějž jsem se vrhla ve chvíli, kdy jsem se opravdu domnívala, že mé vztahové chyby skončily odchodem z předchozího (hehe haha. no). u něj jsem bezpečně věděla, že skrývá nějakou starou, velkou bolest, která je pro něj směrodatná. proto utíká, skovává se a není s ním řeč. a až se ta bolest vyléčí, bude po všech těhle (zbytečných) obranách. jeho pravý on jsem jednou zahlídla (při milování, v levym oku) a dobře jsem věděla, jaká se v něm skrývá krása. 

chovala jsem se jako louskáček, amatérský analytik, luštitel křížovek zvlčilý opravdovou výzvou. čím víc jsem muže zkoumala, tím víc se zavíral. než mi, opět, došlo co dělám, nechala jsem jeho bolesti i jádro i ostnatý kožich majiteli a začala se starat o sebe. přečetla jsem první knihu o citové závislosti a začala tušit, kudy zhruba cesta.
jsme v kontaktu, občas spolu jedeme do lesa, a jsme sto si o našem vztahu říct, že to byl hustej trenažér. jsem za to moc ráda, protože ho ve svém životě mít chci (jen ne jako partnera).

muž č. 4 - syrovej, romantickej, neuhýbavej, komunikativní, imho ADHD. velice chytrej a různě talentovanej, mimo jiný v tom, jak tu inteligenci a talenty prakticky nevyužívat. brala jsem ho jako zjevení, jako člověka co mluví o věcech, co cejtí, říká mi že mě má rád, jako čestnýho kluka, co není schopen přetvářky (což nebyl, jen byl tak trochu posera). 

s ním jsem objevila novej řád komunikace, energetický toky mezi náma dvěma, kdy nebylo třeba si psát sms, nebo volat. byl to moc hezkej vztah, co mi ukázal, co všechno jde. ale muž ani vztah se (nemužně) nehejbal a já se závisle vrátila o vztah zpátky. jednou za dlouhou dobu se někde potkáme, nebo si maličko napíšeme. ještě pořád je to divný, měli jsme se hodně rádi a teď tohle.

muž č. 6 - rychloopáčko vztahu se 4, akorát byl starší a působil dospěleji. malovala jsem si jak je laskavej, poctivej a ohleduplnej (pomáhal starším lidem s taškama :) bylo mi líto, že někdo tak fajn ještě nepotkal vřelou zpětnou vazbu (stupidní, jako by XX let čekal na mně, furt ta stejná chyba) a samozřejmě jsem mu ji chtěla dát. později se ukázalo, že mi tak trochu neříkal pravdu, nebo říkal, ale jinak. vím, jak ochotně jsem si nechala lhát, abych si udržela tento projekt, tohoto velkého muže. (abych ještě nemusela hákovat la latifundiích sebe sama). energetický toky jsme měli taky hezky čitelný, akorát poněkud jednosměrný. muž utěšeně sílil a rozvaloval se v našem vztahu jako sultán, já se zmenšovala a zrovna když si tuze pochvaloval, zjistila jsem že mi v pohybu kamkoli brání zeď, že už nemám kam ustupovat.
naštěstí jsem měla jisté zkušenosti - svoje kroky jsem tentokrát sledovala v citově reálném čase a tudíž dobře věděla, co svým "pomáháním" podvědomě sleduju. a pevnější oporu v sobě sama a tak jsem se začala vzdalovat do bezpečí. a pak to utla. a utínám čas od času ještě furt, neb spojení bylo docela silný a tenhle muž se nerad vzdává čehokoli, co jednou držel. vzhledem k tomu, jak se ke mně choval (a já to dopustila), ho už ve svém životě mít nechci.



pro to všechno jsem potřebovala být sama. nechat doběhnout pocity z rozchodu s mužem č. 2 (a pak i všemi ostatními). zarobotovat si na vlastních věcech, investovat energii (a že jí mám) tam, kde ji jedině můžu jistě zužitkovat. pointa je jednoduchá, moje iluze o mužích rovná se kousky mne samotné. já měla v sobě starý boly, co mi znemožňovaly věřit a přijít blíž. já byla externě odvážná a nehrožená (hory, paraglide), ale vnitřně připosraná. já zatim neumim ze svejch nadání uvařit polívku co mě nakrmí a bude součástí veřejného blaha, já pomáhám starším dámám s taškami rvhp do prostředků mhd, já byla závislá a chtěla vlastnit. pro mě je bytostně důležitá komunikace, čestnost a čistý vztahový vlákna. a taky svoboda, což jsem mohla pořádně zjistit, až když ji mám a učím se jí používat. 

v průběhu vztahů jsem se učila, kdo za to může. bylo to náročný a někdy to moc bolelo (a ty hodiny stížností nejbližším!), ale nakonec mi došlo, že i když zrovna chodím se sobcem, nezralým chlapcem, nebo love avoidantem, jejichž příšernost mi (na základě mého svědectví, chi) každý dosvědčí, zodpovědnost za svou situaci mám já sama. a jsem moc ráda, že jsem všema těma rygolama netáhla malého ni malou citovou rukojmí mých nevyřešených dětských traumat. uf!

novou objednávku ještě hotovou nemám. co vím je, že už si nechci vybírat závislostí (mám už taky jistou představu, že sama přežiju i lépe, než s někým :). nechci do něčeho spadnout, aniž tuším, co se děje (viz muži 2-6). chci někoho poznat a být s ním v klidu a ráda a pak se uvidí. vím, že budu potřebovat prostor a soukromí i v rámci vztahu a chci se je naučit i dát. důvěřuju energetickému souladu, ale vím, že není všemocný. budu ráda, když zas najdu novýho parťáka.


dop. lit. - možná jsem to už někam psala:

bible pí Norwood

fundovaná fundovanost páně Bradshawa


pondělí 17. června 2013

manuálně

první praxe, první opravdičtí klienti. jako úplně první ke mně přijede mladej kluk. vypadá jako jeden můj modrookej kamarád, těžká havárka před několika lety. vozík, poškozený centrum řeči - při úvodnim pohovoru na maličkou chvíli blednu, je o pár let mladší než já.

když masáž skončí, jemně ho budím. jak se cítíš? krásně, odpovídá a otevírá oči, co se smějou jako oči malýho kluka. 

děkuju. (takovýhle prémie jsem za svou práci ještě nedostala.)

neděle 16. června 2013

hranice (svaťák den 0.)

učím se být trochu bitch. ne tak patologická, jako ta holka, co nastoupila k nám do práce a potopila celé oddělení. taková normální, v mezích běžných hranic - které se učím neposouvat na svůj úkor.

když mi přivezou dodávku (žrasa a steliva pro mňauhvdk) bratru za 900 bez dokladu, nechám pána paragon vypsat. když mě nad ránem vzbudí zvonkem cizí ožralá paní, nejsem na ní milá. když se na kurzu hroznují do láskyplných hloučků a já nemám chuť se zrovna kamarádíčkovat, uchýlím se do vnitřního doma.

navenek vypadám (a vždycky jsem vypadala) mnohem asertivnější a odměřenější, než jsem. a furt, furt musim bojovat s prastarým prográmkem "když ti někdo vyjde vstříc, musíš to hned dorovnat, hlavně neobtěžovat a nikomu nic nedlužit" (tati?) modelem, který mě nutí nepřijímat a naopak nabízet... a mezi tím vším se cítit permanentně vinna. jako mrcha (jako bitch?).

je to nikdy nekončící vnitřní bitva, musím být stále ostražitá. jako dnes, když mi spolužák, co mě včera na praxi skvěle namasíroval, nabídne že mě hodí až domů. a já na to "to budu moc ráda!" a usměju se. a pak se nenápadně zakousnu do jazyka a počkám, až povolí ta vlna nápadů, jak situaci zkonsolidovat ve stav 50:50, co se mi prohání hlavou jak kalná voda.

a ty nápady nebyly žádný sprosťárny ani jiný příjemnosti, i když to takhle napsaný možná vypadá :)

sobota 15. června 2013

začít kocourem

čas zkoušek se rapidně blíží, navracím se ke starým vyhýbacím rituálům: mám krásně uklizené doma, vařím a blogováni mi též přijde k chuti :) jak bych mohla nezachytit první Matouškův měsíc? 

slušivé depozitní jméno mu zůstalo. akorát bude chtít dokopnout nějakým příjmením, dle M. letory nejspíš s gruzínskou koncovkou. neformálně mu říkám mumuk (mandarín býval tutok, půpa půpa, pan D. tutul). mumuk je nejprogresivnější kočka, co jsem kdy měla. vášnivě a nezřízeně žere (v útulku to eufemisticky opisovali výrokem "moc pěkně papá") - hlavně syrové maso, pročež obrážím místní řeznictví a i když už maso trochu jím, tuze se štítím těch nechutných balíčků/řeznických řečí. sám si jídlo umí opatřit: máslo na lince už není v bezpečí a nepohrdne ani rebarborovým crumble.

dále se vášnivě rád pere (s panem D.), hraje, a mazlí (se mnou). je válecí a mačkací typ, často si zastrkává čenich do mé dlaně, nebo ohbí předloktí. dojemně povyskakuje, aby mi nacpal hlavu do dlaně. venkoncem je to nejkontaktnější chovanec mého neformálního ústavu.

po měsíci se zdá, že velké kousání (jímž zpočátku zakončoval mazlení) není stabilním rysem jeho povahy, což je úleva. vzhledem k M. poněkud sardonické (Sardošvili?) fyziognomii a neexistující mimice (na rozdíl od pana D., který dokáže vygenerovat několik stupňů ukřivděnosti i lahodný úsměv) jsem se pár dnů vážně bála, že mám po všech těch letech doma vraždící kotě.

ale mumuk je normální výrostek - učiněné ztělesnění jangu. nehorázně smrduté kočičince a bitky pod mou postelí v noci, když se snažím spát, včetně. můj lstivý komplot vyšel, svou divokostí rozhejbává i poněkud zfotrovatělého (ve 3 letech!) původního kocoura. v noci spávaj spolu (většinou ve vší počestnosti) a tuhle mu D. rezervovaně olízal ucho. když to černuška balila, nenapadlo by mě, že za 2 měsíce obsadí její košík na škrábadle malý sebevědomý mour. jsem moc ráda, že ho tu máme.


pátek 14. června 2013

kde se snoubí

šedo


se šedem





české čumění z druhé strany

Lidovky.cz: Co vás na Česku nejvíc překvapilo při vaší první návštěvě?

Američanka:
To, jak se lidé v MHD navzájem sledují. Zatímco prohodit během jízdy třeba jen pár slov se svými známými se jim zdá nepříjemné, vyměňovat si dlouhé pohledy s naprosto cizími lidmi považují za společensky vhodné. Tento pocit sdílím se všemi mými zahraničními známými.



pondělí 10. června 2013

první pětiletka

dneska je to 5 let, co žiju na svý triko. cesta necesta s rozmanitým povrchem, meandry a dostatečným počtem westernových chuchvalců, uhánějících přes a podél. kdyby mi někdo řek, co všechno zažiju, šla bych do toho stejně. a nejspíš stejně banzai, i když vím, že počtem zážitkůch či zamilování ni zámořských destinací (ni mourovatých kocourů) se kvalita života neměří. ale sezení na zápraží a bafání z faječky zjevně ještě nemám v popisu práce. i když chci sedět na zadku a nepouštět se do větších akcí, stejně mi přihrajou pohřbívání černý kočičky, nebo vyhazov z háku a já se musím opět pustit do lokomoce. a to ještě nejsme ani v půlce tohoto šťavnatého roku.

zkráceně vzato (musím se jít věnovat kocourům): tahle cesta se mi líbí - nejvíc její poslední část. možná si foukám, ale jestli si najdu řádnou práci, proběhne za 2 roky saturnský audit v míru a pohodě. pokud už neprobíhá teď, s malým předstihem. ostatní věci ať přijdou jak maj, děkuju za všechno a těším. 

a v nejbližší době prosím: úspěšně složím zkoušky (anatomie včetně), najdu si fajn práci s lidmi, prázdninově si užiju srpen a pod stromy si počkám, co les dá. doufám v maximum ohňů, spaní pod nebem (vyschne-li zem) item hvězd.

středa 5. června 2013

kov:

váha obouručáku, elegance katany


poslední gordo chapadlo, lepkavě se natahující po informacích, odseknuto.

(stejně neměl rád pixies)

úterý 4. června 2013

coming to an end - hutně

řeka (ehm) shiatsu mě vzala s sebou. žiju v energiích, které probíráme, prožívám energie, které otevíráme. na podzim, to byla voda, jsem se rozcházela. (občas žehrám na doslovnost procesu) 

v energii ohně jsem se sama se zastala v práci; v zemi, ta byla obzvláště vypečená, jsem pochovala svou malou černou soudružku do vlastnoručně vykopané jámy. (poslední pohlazení kožíšku a pa). prvák se chýlí ke konci, máme tu kov, čistě odsekávající vše, co už není třeba. a že jsem maximalista a už od prvního Danielova semináře před skoro 5-ti roky si ze všech akcí beru největší změny, co to jde, dostala jsem přesně 2 měsíce od uspání slečny Ž. výpověď.

zkušeného job rabbita nepřekvapila, nemohla překvapit: měli jsme za sebou už jednu vlnu vyhazování, zhoršování podmínek. atmosféru, když to jde v práci do prdele. a syndrom cupování oháňky taky nasvědčoval brzkému konci, tentokrát opět poučnému a legračnímu.

v jednom týdnu jsem rozbila přehrávač, dostala zvláštní fakturu, odešel mi počítač a pak toto. (přes tušení přec jen šok, nepříjemnost/nejistota a) úleva, byť ještě nevím, kam jít. skončilo vlastně vše, co mě pojilo ke starému životu. kočku č. 2 nahradil kocour č. 5. hp nahradí nejspíš toshiba. ještě uvidím, čím nahradím práci, teď se musím soustředit na zkoušky ve škole a maximum praxe. a v létě, dá-li nebe, vyrazím do lesa. život je legrační: můj první padák byl bezmála zlatý a já se pak půl roku doma strachovala, že jsem neužitečná a parazituju na svém manželovi. dostat ty prachy dnes, letím rovnou na thajský ostrůvek, do Srinagaru, nebo džungle. leč jediným benefitem výpovědi, je mi tentokrát pevnější ukotvení v sobě sama.