čtvrtek 23. května 2013

středa 22. května 2013

střed

v zimě nešlo než čekat. na jaro a až se něco stane (až p. umře). a opravdu. staré uvolnilo místo netušenostem.

ze států jsem si přivezla (kromě oblečků a šperkůch :) prostor. a samo netušila, že do mé domácnosti přibude během 3 dní matoušek, blechy a vysavač (in order of appearance). 

nóvy prostor přines novou energii. dlouho jsem stála a teď mi najednou jde konat. řeším kocourovu bázlivost a hlavně jeho osiření. v útulku si vybírám z pestré nabídky - mourků. už už vyhrává aduška, vrnící v mé náruči, když mi matoušek uštědří svůj jedinečný pohled. džadů není vůbec uznalý, hučí (jsem překvapena, jak dobře má naposlouchané pandoří výhružky) a žárlí. vedle žížalovitého výrostka je najednou obří - ale to už znám z minula. jsem dvoumourná. po létech zas kocour a malej (akorát bez černušky).

v pondělí se budím pokousaná, v úterý kupuju vysavač. když zastrašeného matouška vytáhu zpod postele, nechá se chovat, nenuceně se mi rozvaluje v náručí a džadů mě stíhá žárlivými pohledy. a dnes na veterině je rituálně uvítán tou, která půpě pomohla na druhej břeh. doktorka obdivuje, jak je krásnej a milej a dává najevo upřímnou radost nad tím, že mám takovou fajn společnost (to ještě neviděla pana d.).

v pondělí obědvám s gordem; vidíme se poprvé od našeho podzimního rozchodu. cestou tam mi buší srdce, furt je stejně hezkej, sentimentální a ambivalentní. sedim si proti němu a mám radost, že už nejsem součástí jeho příběhu. někde ve mně se dočerpá jakási vnitřní hladina, odcházím klidná a spokojená.

je mi dobře. můžu si chrochtat, jak občas činí pobratim na svém blogu. všechno se skládá do živejch a barevnejch tvarů, život co mám, mi sluší. akorát s tou jasnou jangovou energií ještě neumím moc zacházet, tak jsem místy trochu příliš prudká/hranatá a krutá. dnes jsem rozbila displej svého cowonu a urazila ouško polévkové misky, než jsem mohla energii zaměstnat odblešováním bytu, vařením hlívové polévky (přituhuje), matláním dortu a prvním běháním za moc moc dlouhou dobu. do stromovky jsem to stihla akorát na poslední reprízu dnešního nebe.

na synchronicitách netrvám, ale jsou příjemný. takový luxusní turistický značky. jako když při běhání čeknu (pavoukem opatřenej) displej přehrávače, cože je to za pěknou písničku a na obalu alba stejnej západ slunce ponořenej ve vodě, jako ten co se po mý pravici právě odehrává v malý říčce. jsem princezna bojovnice a jdu si svou cestou. banzai! 

středa 15. května 2013

uí!

je duben a vypadá to, že pilot posadí stroj na hladinu oceánu, když se v poslední chvíli objeví přistávací plocha. koukáme na se vykuleně zvědavýma/zvědavě vykulenýma očima.

je květen, stoupáme (domů) a to krásný město ještě naposledy zapózuje v okýnku: z kopců se přes golden gate hrne ta slušivá mlha, piery, oceán!

uteklo to jak tlesknutí, jako interval mezi rozhoupávajícími doteky dlaní mého táty na mých zádech, na něž jsem myslela na houpačce v dolores parku.

město mi dalo vítr, oceán prostor. holky sodu, že bych se mohla oblékat výrazněji :) manželé důkaz, že to jde. stromové katedrály mi ukázaly, kde jsem doma a poušť ze mě vytáhla bolest. 

vypukla nazítří po kořenitém malbecu a obligátním cosmu: pandoří energii jsem u sebe v tu chvíli cítila extrémně silně, stejně jako žal, že je fuč. jako černá kočička, ztělesněné mé asociálnosti i specifické části mého života. ztuhlá srdce patří minulosti, zkamenělé mušle na dno moře a i když jsem si v minulých letech (a v dobré víře) nechala párkrát ublížit, do vězení už se nikdy nevrátím. a i když mě někdo bude mít rád, už to nikdy nebude znamenat "jsi důležitější, než já a musím si od tebe nechat všechno líbit". mám lehké nohy a jsem svobodná. ale s tím už jsem letěla z phy :)

děkuju všem, bylo mi ctí a bylo to parádní.