pondělí 15. dubna 2013

otvírání studánek

věci, co jsem nečekala, ale tušila, že přijdou a budou nové, přicházej rychlejc, než bych řekla. katarze, vlastně několik různých katarzí, na školním sraze po poctivých 15 letech (o zapomínání a životě se slabou pamětí si ještě napíšu). 

kontakt se zajímavou mužskou energií - kterou jsem byla kupodivu s to vnímat. zdá se, že z Gorda jsem se vylízala a čas mé vědomé diety se chýlí ke konci :) dělá se jaro, výhřevné pyžu s kočičkami poputuje do truhly a vytáhnu košilky.

půvabnej, ryze dubnovej den v sedle kola, skoro monokulturně borovicovejch lesích zakončenej lahodnou krmí a dárkem s velkým D. nečekala bych, že se s Alem můžeme mít takhle uvolněně a příjemně. naše momentální  kompozice je správná a mam z toho radost.

a dnes jsem napojila jedny vyprahlé ledviny (l. mají vždycky žížu, ale takhle vděčné jsem ještě pod rukou neměla). a pak si četla, hrála s dárkem a podřimovala. a zjistila, že poslední cesta do EQ pralesa už mě moc nezajímá. začíná mě táhnout cesta příští, za 10 dní odlétáme. čuchám čuchám Tichej oceán.



pátek 12. dubna 2013

vědecký důkaz existence duše

kdo ví o vzduchu víc, než amazonští arbolové? cejtim víc klidu. víc si uvědomuju podporu, kterou dostávám. pár energetických intervencí, logická, uzemňující slova. 

půpa byla kočka. a kočky nemaj časový vnímání, minulost, lítostná issues. prostě jí bylo dobře, a pak porůznu hůř; s peakem, co jsem považovala za průlom v léčbě, ale ve skutečnosti šlo o takové to poslední jaro, kdy se churavý pacient náhle zvetí, do jeho tváří vstoupí ruměnec, vstane z lože, jde do nemocniční zahrady očuchat růže a záhy následuje exitus. pak už ji to moc neba. 

v mobilu, kam si někdy nahrávám sny, jsem našla její vrnění. tiché drnčení s datem 28.3., slyším, že dva dny před koncem bylo žů ještě trochu dobře. netrápila se zbytečně, dobře jsem odhadla čas, ke smrti jsem ji doprovodila s velkou láskou. starala jsem se o ni jak nejlíp jsem mohla, včetně injekcí daleko za hranicí mý komfortní zóny.

učila mne bezpodmínečné, nenásilné a neokupující lásce a toleranci. měla se u mě hezky, hezky se k ní chovali i další blízcí (jako správná ženská měla moc ráda mé muže). i když v jejím mládí jsem jí, uznávám, občas natáhla na hlavu kožíšinku vypáranou z rukavic a kochala se pohledem na černého lvíčka s černou hřívou :) ach ano, tu kožešinku si navlékala na drápek a řádila s ní jako přiopilá varietní umělkyně se svým boa.

svým způsobem byla mou součástí. její odchod cejtim a budu cejtit jako fantómovou bolest v chybějící končetině asi furt pryč. ale dal mi i pocejtit, že duše je - že smrtí neodchází z těla jen život jako funkce. a poslední dny ji opět cejtim, i když je to jiný. u mně, ve mně, malej pelíšek v mém srdci. po bolesti přišel vděk.

před sebou mám procházku, kolo, narozeninovou večeři, začnu zas masírovat. zakrátko kalifornie, pak zkoušky a léto. a spousta věcí, o kterejch ještě vůbec netušim, že přijdou.



úterý 9. dubna 2013

dejchej proboha

když pominu práci, kulminující ve stresu i opovržení vedení vůči špinavým jobům, na něž jsem najata a rodinu, kde se týden po nikdo - až na mého dvanáctiletého synovce (většího než já/díky bohu za něj i za tátu, co mi denně zalévá semínka papriček na ž. hrobeček) - nezeptá, dostávám moc. podpory, porozumění, dárků k narozeninám, jednotek naděje. lásky nejen od mé nové, skvěle vyčuchané Freedom, co posouvá shiatsu do astrálních rozměrů (a vzbouzí ve mně ještě větší touhu masírovat - byť teď nemůžu/nemám co dát). objetí nejen od mé kadeřnice, co mě dnes dárkově moc hezky ostříhala zadarmo a šla se mnou na drink. děkuju všem.

ve světě čistých a jasných skutečností, diktovaných šamany a moudrými rostlinami bych nepila alkohol. ve světě mojí mámy bych už nesmutnila, páč je to víc než tejden. ve světě, kde by na mě doma někdo čekal, bych se nechala utěšit a možná i uplatit nějakou mňaminou a rozesmát filmem, pochovat jako dítě. ale tohle je můj svět a moje písnička a v ní si občas brečim do čaje a občas v háku do klávesnice a toaletního papíru na wc a je to takový křečovitý, neplnokrevný brečení. jsem unavená i na to brečet pořádně. slečna p. mi chybí mnohem víc, než jsem čekala a byla připravená. myslím na návraty z dalekejch cest, kdy pro mě bylo prioritou ideálně rovnou z letiště vyzvednout půpu a když jsem se s ní pozdravila, byla uražená, nebo dotčená, ale já si ji vezla domů a celej svět byl zase v pořádku. večer mi opět drnčela na peřině, usínání s tlukotem jejího srdce na prstech.

opakovaně se vracím do dne, kdy mi bylo 33 a před polednem jsem vyrazila s p. na poslední cestu na veterinu. večer jsem si ten den napsala, ale ve spánku se napsaného lekla. příliš čerstvé, příliš... probudila jsem se v klasický astmatický půl pátý a post vstřebala zpátky do draftů. kocour ještě spal, ale milerád se probudil a pustil do mazlení, vrnění a vrkání.

vím, že tohle je čistá killingwen fáze. a už si vzpomínám, co přijde po zimě a vnitřním mrazu. vím, že moje jaro přijde a budu zase brázdit krajinu i město s radostnou zvědavostí, posílená polibkem ledový královny. po bolesti přijde vzduch, řikaly amazonské stromy. už aby.




pondělí 8. dubna 2013

trvalo 3 dny, než žahouří transformace doputovala do mé snové reality. v ní jsem kočičce naplánovala odchod na příští pátek, ale pak si nebyla jista, zda to není moc za dlouho a zda to dá a co když a tohle támhle, spasilo mě probuzení. je po všem. uf.

občas jsem poctivě smutná, ale většinu času trávím v ukrutně nepříjemném depresivně úzkostném mlžnu. potřebovala bych čas, prostor a klid pro všechno to interní dění. nemám ani jedno, chodím do práce, kde se k nám chovají nehezky a nutnost roboticky fungovat mi dělá v hlavě i srdci bordel.

víkend bez žahury se mi nelíbí :( v sobotu mě ze spánku do probuzení vytáhl pozapomenutý detail jejího uspání. asi že jsem se v pátek večer ulejvala a místo mournování četla knígu. nechci svejm emocim utíkat, ale svářej se ve mně do nečitelnýho chaosu, co mě na hrudi tíží jako závaží a z druhý strany mi skřípe záda.

a sem tam si přisadí vzpomínka. jak byl kdysi Takešák nemocnej a korodoval mu čenich a já se bála o ten její krásnej černej nosík. anebo další z poslední návštěvy veteriny. doktorka mi vysvětluje, že jí dá nejprv uspávací injekci. já úplně automaticky povídám, že to nemá bejt Ketamin, páč je na něj alergická a přestává po něm dejchat a najednou mi to dochází a tu samou větu zahrávám do autu - ale to je teď asi už jedno. stejně úchylnej pocit, jako když jsem si před už skoro 5 lety balila před odchodem z bytu, kde jsme žili léta s Ji. a život, co šel léta nějakym směrem, najednou nabere úplně opačnej trend.



nevim, kam na to ta holka chodí, ale píše skvěle

úterý 2. dubna 2013

a budu s tebou sdílet bolest

hází to hází: chvíli úleva, většinu času tupé prázdno a pak bolest. furt mě překvapuje, jak evidentní až vyzývavá může bejt její absence. když byla poslední dobou tak maličká, do sebe se hroutící planeta před zánikem, skovaná před světem. až teď mi dochází, jak se zmenšoval její akční rádius, kolik tejdnů jsem ji neviděla si s chutí hrát, jak furt ubejvalo jídel, co se jí zamlouvaly a naopak rostlo talířkové bufé v kuchyni, jak jsem se snažila jí namotivovat. dotáhly jsme to tuším na 7 talířků, v sobotu jsem se vytasila s novou paštikou, už jsem ji musela donést za kočičkou do úkrytu. trochu snědla a já zjistila, že ji v duchu prosím, ať už nechce víc, ať to neprotahuje.

bejvala jsem trochu vychýlený dítě, a když jsem ve scifi povídce narazila na sdíleče bolesti, co jí prostě vzali kus na sebe, moc se mi to líbilo: romantika, blízkost, oběť, dar. závěry, kam jsem to timhle stylem dotáhla s lidma, se zabejvám jinde, ale s touhle malou smrtí mi to nepomohlo. čekala jsem celej minulej tejden, podvědomě možná dýl, na její souhlas. čekala znamená ubrečet se do spaní a poslední dny vstávat úzkostí. až bylo poslední ráno a já ji zas vytáhla z úkrytu jak ze šuplíku, nalékovala a zastrčila zpátky. a ovládala se, abych deku nezvedala moc často a neosahávala ji, ve snaze zjistit. protože její názor na život už jsem znala, ale neurčila si termín. a ty její malý zapadlý očička. 


už nebylo, jak bych ti mohla udělat dobře, radost, v pondělí koupený osení jsi radostně okousala, a pak zdlouhavě zvracela a zvracela - aha, některý věci už prostě nepudou, napadlo mě a osení šlo za okno, už ani ty játra ti nejely, pohlazení netěšilo a nebylo jak tě zahřát. chtěla jsem ti dát odpočinout, ale zmizelas tak rychle, že i když věřim na boha a další životy, nechápu, jak je možný takhle úplně zmizet (a nikdo mi taky dosud nezmizel). a že tvou energii u sebe necejtim, doma se necejtim, nevim jak ráno a večer, když neni třeba chystat léky a vařit ty hnusný játra a pozorovat tě, jesi už. doma je to cizí a občas se tu najednou bojim. a leknu se, když hledám v compu pasovku a tam jsi ty - stará fotka z lesklejch, vypasenejch a odtažitejch let.

a je tu kocour se zázračnym jménem a povahou, nově jedináč. když ho drbu na hlavě, vybaví se mi zuby odhalený smrtí a jak jsem ti dala poslední pusu na tvářičku před položením do země a mělas ji stejně chladnou a energeticky prázdnou, jako ty poslední dny. ale to je jen ošklivá chvilka, jinak to vypadá snad slibně. on potřebuje opravdu hodně mazlení. a mně tu po tobě spousta zbyla.

pondělí 1. dubna 2013

mdlá únava s pikantními ambicemi

neděle:
pečeme koláč a je to útěšné. večer jdem ještě na jeden drink, z nebe se sypou velikánský chuchvalce. chytám je do pusy a divím se, vždyť ten sníh je stejně hezkej, jako v listopadu.

pondělí:
ráno pomaličku vyšlapávám kopec, zebou mě zápěstí, nohy i ušiska, sníh se mi třpytí na pláštích kola. funim a těšim se na dub strážce lesa za kopcem a k našim, kam jedu s potěšením bez ohlášení, páč tam budou, skoro vždycky tam jsou, kde by taky byli. a mám radost, že už vim, co vysadim kočičce na růvek. chilli papričky. adekvátní pocta jejímu jedinečnému - ehm - žahourství; už teď se těšim na první úrodu.

táta mi vysvětlí, že s papričkami je to velmi složité a pak je zasejeme a sám od sebe mi řekne, že se musej denně zalejvat a že se mi o ně teď bude starat. počká, až se vrátím ze států a pak je vysadím pod ten keř. pokusim se vzdorovat, že bych je měla celý vypěstovat sama, ale hned to vzdám, protože on to pro mě dělá jako dárek a je to hezký pro nás pro oba. a navíc jsem krev jeho krve, takže v tom energetickym a emočnim žaloudečku se to srovná.