sobota 30. března 2013

hlavou ke sněženkám, nohy k tulipánům

(spánek na dnes 2,5 h. neklidné probuzení

usnula a umřela velice rychle, bylo znát jak je utahaná a nemocná. že je to tak akorát.
malá chvilka a zmizela (její energie, přítomnost a společnost) z tohohle světa, místo kočičky věc.
co jsem zabalila do starého hedvábného šátku v barvě lesa a mého prvotního záměru.

vůně hlíny a břečťan, co mě chytal za násadu rycích vidlí.

kocour, co ji teď všude hledá. kar a narozeninová oslava v jednom, červený víno a vědomí, že i my odejdem.

bylo mi ctí. see you in another life, sis!


pandora 3.7. 02 - 30.3. 13

k narozeninám

lekce pokory/lekce z lásky
cítím Boha všude kolem sebe,
jen se nesmím vzdálit
svému vnitřnímu domovu.

jeden víkend upratování
stezek zodpovědných za přijímání
zas jedny Velikonoce
a už nechci dostávat do nikoho život násilím.

a přijímám podivně nepraktický oddenek lásky
k tomu, co s ním už a od něj nic nechci
(tomu, co mi věnoval nejvíc wtf vyznání ever)
jako něco, co v sobě cítím a budu cítit dál
než potkám nového muže/přivítám zbrusu novou dívku,
než se vstřebá - a možná i dál.

kdybych uměla psát haiku (moje máma umí nejlepší haiku na světě, tenkou tužkou na vlastnoruční papír se zenově prostými obrázky)
napsala bych, že za oknem číhá jaro-zima,
z čaje dávno nestoupá pražádná pára
a kocour už neloví suchý lístek jínanu,
šel spát.

udělám to taky tak.




čtvrtek 28. března 2013

the art of letting go

včera byla škaredá středa a já nemohla usnout. myslela jsem na svůj sen. zatím jsem se identifikovala s egoistickým a netrpělivým vzteklounem, až včera mě napadlo, že v sobě mám i toho druhého. laskavou bytost, která dokáže dát svobodu těm, které miluje. usínala jsem s láskou - ke kočce, která se navzdory medikačním dávkám 3x denně + injekcím 2x týdně poslední dny schovává a nejeví zájem o jídlo ani vodu, neřku-li mazlení. i k tomu, se kterým jsme se měli rádi zatím naposled - a stále ještě k němu cítím silnou ambivalenci.

hned dnes jsem to zúročila, když nová kontrola ukázala rapidní nárůst všech nepěkných hodnot (jen creatinin vzrostl za 3 týdny o 350). poslední pokus, jak černušce pomoci, by představovala 3 denní infuze. možná by jí pomohla vyplavit zlolátky z krve a o pár dní prodloužit živůtek, kterej si už ale moc neužívá. a možná by ji jen nasrala a vyčerpala ještě víc. jsme v poslední etapě společné cesty a tak jsem odmítla. nechci - už z ní necítím chuť do života, jen unavené přání, abychom jí všichni dali pokoj. s vet jsme se dohodly, že jí zkusím dny zpříjemnit jídlem (jakýmkoli, už je to fuk) a menší medikací. a když se nic nezmění, necháme ji jít. už je skoro na čase. nejsem žádná hrdinka, probudila jsem se s úzkostí, v ordinaci brečela a ještě budu :( ale cítím vnitřní přitakání, jako proud, co plyne správným směrem. a ne proti němu.


z hor

jsem muž, je mi asi 50 a daří se mi: žiju v krásném, moderním domě, u stolu se mnou sedí moje příjemná žena, nedlouho dospělé, chytré děti a nejbližší z mých přátel. a není to poprvé, co přijde řeč na starý příběh, co nemá rozuzlení. opět ho rozebíráme ze všech stran - Jak to tehdy vlastně bylo?, v očích mých blízkých vidím touhu porozumět a soucit. nedávají mi za vinu nic. veškerá obvinění vůči sobě musím už tolik let vznášet já sám a má vina léty jen těžkne.

jsem mladý muž, vysoko v horách, v boudě. jsme tu dva horolezci, můj milý přítel a učitel je o dost starší, pokornější a vousatější. barevnými sklíčky v okně domku procházejí pestré pruhy světla, v nich tančí prach. a já s nechutí (pospíchám, nevím proč) naslouchám svému příteli, že ještě nemůže jet, že si musí ve městě něco vyřídit. dopáleně vyslechnu jeho návrh, ať jedu napřed a jak se mnou vztek cvičí, zabalím mu na cestu menší porci jídla (to má za to). až později zjistím, že mi dal část svých (umenšených) zásob do batohu, když jsem se nedíval. chyběla mu pak?

vyrážím na saních vzhůru, v dálce vidím, že mě předjíždí, ale když dorazím na vrchol, není tam. ani se ho nedočkám. není dole ve městě, není nikde - a už se nikdy nevrátí. 

debata dospěje tam, kde končí vždycky: návrhem, jak nejspíš zemřel. tentokrát je to má žena, kdo říká Možná přišla obleva a on se tam utopil. a já vím, že se pravdu nikdy nedozvím. a stále ještě nechápu, proč jsem na něj tehdy nemohl počkat.


sen
tabák
12.-13.5.12

úterý 26. března 2013

tyhlety erotické thrillery každého jenom otravují. proslulou tučnou knížku jsem si půjčila, pokusila se přečíst, doprolistovala a pak jen doufala, že dlouho neuvidím/neuslyším slova a slovní spojení gumička, strkat něco někam, viset z boků, u všech svatých atd. nějak jsou doufala, že je kniha víc necudná, než hloupá a ono je to přesně naopak. a netuším, co přesně sejmulo masy nadšených žen. tenhle sex? pretty dumb chick pohádka o cizinci, který přijde a naplní můj prázdný nanichodný život? fantazie, že mi pohledý muž věnuje Blackberry, Apple a auto? really?

naopak příjemně mě překvapila Sylva Lauerová. Jumaroro jsem si půjčila ze zvědavosti (na českou spisovatelku, co je tak šikovná, že žije na Seychelách), prokousala se předmluvou plnou hard self promo porna a pak si užila žánrovej příběh. první body nahoru dávám za děj v Amazonii, další za svižnej jazyk, vcelku vědomou práci s klišé a napínavost. v tom světě se mi líbilo, navíc to utla ve správnou chvíli. čtení k moři nebo chřipce, beze studu vlastního guilty pleasures. od SL si ještě něco přečtu. erotické by v tomto případě nemuselo znamenat trýznivě blbé.


pátek 22. března 2013

záměr/pády

včera jsem se rozplácla na chodníku u nákladového nádraží ž. pěkně na všechny 3, levou vcelku ochránila knížka z knihovny (stejně za moc nestojí :), ale pravou patku dlaně a koleno mám potlučené a odřené. poprvé v životě jsem se nezastyděla a nerozhlížela, jesi mě někdo viděl (z refýže plné lidí, he), ale v klidu si poležela. 

otazníky k pádům v sobě nosím už pár dní. k pádům a smrti. co jsem se jí nikdy nebála, ba naopak, s dětskou důvěřivostí se jí vystavila (celá rozcapená) v předjarním Slovinsku r. 2009, abych letěla do drátů el. vedení a o start později přistála v koruně drobného dubu. uf. 

anebo loni v Ekvoši, u cascady kladu nohu mezi kameny, opatrně abych neuklouzla, pád opačného rázu. pád co nechápu dodnes. přede mnou Gordo, za mnou lesní sourozenec, ve finále otřesený snad víc než já tím velkým stromem, arbol negro nikdo neviděl a odnikud najednou zvuk, jak něco těžkého spadlo. když si sáhnu na hlavu, mám na rukou krev, levá půlka těla modrá a přede mnou leží kmen tak tlustý, že být o půlkroku rychlejší, rozloučil mi levou a pravou hemisféru napořád. (až za chvíli se leknu a po rozpláču a postupně se nechám těšit modrookým, indiánským a hnědookým mužem, což bylo príma).

nemluvě o malých trapných epizodách typu koloběžkou pod auto. 

musí mít se mnou zajímací plány, když mi pořád ještě zbývá tolik životů.


čtvrtek 21. března 2013


chlad a tma mi 
(letos až poněkud pedantně) připomínaj,
že narodit se na konci března
znamená slavit narozeniny
 v zimě.

neděle 17. března 2013

starý těsný flekatý bačkory s proklubanym palcem na levý noze

na shiatsu nás k ročníkovým zkouškám motivují tvrzením, že úžasně odkrývají dětské stereotypy: opisování, výmluvy a vykrucování se. no. něco o těhle regresích vím. (ach, jak píšu spisovně! to samo!) 

jednou jedinkrát jsem šla s rodnou sestrou do second handu. poté, co mi vyfoukla nejlepší kousky (o které jsem předtím nezavadila pohledem), aby je přidala ke své obžerné sbírce šatiček (do zápisu prosím přidat, že je čtyřnásobnou matkou s žůžo postavou), jsem zahučela zpět do nefér dob dětství, kdy jsme si oblečení potajmu kradly, neb jsme nedokázaly najít nižádný vzájemně vyhovující půjčovací konsensus.

a dnes? dnes je sv. Patrika. dávná kamarádka Vi vyčmuchala koncert pána, jehož hlas jsem naposled slyšela na značně jeté kazetě před mnoha a mnoha lety. slyšet ho naživo, hafec fléten a píšťal včetně, byl malý průlet červí dírou, časové dobrodužství a zároveň poučka, jak rychle a jak mlády jsme se ocitly v kůži pamětnic. bez nosiče neodejdem, to bylo evidentní. ale když dohrál poslední přídavek, rozvinula se ve mně rodinná standarda "hlavně neobtěžovat" (kolikrát jsme se jí s Klukem vysmáli? a kolik je to let nazad?) a čelo mi zvrásnily obavy: nebudem ho rušit? vytrhovat z chumlu přátel? Vi se s ničím nemazala a vyrazila k přímému útoku. z povzdálí jsem sledovala rozzářený výraz interpreta poté, co ho fanynka vytrhla z konverzace a žadonila o CD. jen o malou chvíli později mi došlo, že ho to neobtěžuje a (stejně jako v Mechanikově historce Vasil, co se probudil a zjistil, že jeho místo zabral Takeši) vyrazila jsem za nimi. ehm. unlike Vasil jsem se neuvelebila Vi na hlavě, ale úplně daleko jsem k tomu neměla.

až doma mi došlo, že v oblasti odvahy možná ještě žiju ve své dětské skrčenosti. když mě někdo pochválí právě za sílu či odvahu (a vůbec teď nemyslím za kamikadze kousky jako paragliding), něco ve mně tomu nijak zvlášť nevěří. jak by mohlo, když jsem se celé dětství vnímala jako nemotoru poseru. skovanou ve stínu Vi, co se kdysi pozvala do kabiny řidiče metra, a projela s ním pár stanic (na úrovni ZŠ jasný znak superhrdinství). a co, na rozdíl ode mne, uměla na strom nejenom vylézt, ale taky se z něj důstojně dostat zpátky na zem.


sobota 16. března 2013


odvolávám podzim z čela mé postele,
shazuju zimní srst.


čtvrtek 7. března 2013

smalltalkům velí vyšší příděl světla (a temnota co loni/letos trumfla posledních 70 let). netrpělivě pospícháme do jara, abychom patou brzdili léto a neochotně se trousili do podzimu. a zase všecko dokola.


úterý 5. března 2013

Strastiplné putování ženy, která se rozhodla vzít osud do svých rukou

jako když se zamiluju, vědělo to tělo dřív, než hlava. na novou učitelku v tušitelský škole jsem se ani pořádně nekoukla, stačilo mi slyšet hlas a cejtit. je to ona. moje nová shiatsu masérka :) po Remedy (co je půl roku pryč a půl roku sice tady, ale až někde u Polska a přeladěná na hutný indiánský těla) jí můžu říkat třeba - Freedom. stálo za to si na ni počkat.

k masáži nepouští buga buga tóny, ale Charlotte Gainsbourgh. na futon dorazím vyčerpaná (z letošního února - PMS jara - extravražedné varianty), odliv děsu stále ještě trvá. jako kočka hozená přes palubu, klec, co se jí odstěhoval nájemník, posera, co nedokáže uvěřit, že to ještě někdy bude nějak jinak.

a le teď už mám zas chuť na nějaké darebáctví.