čtvrtek 14. února 2013

proces


slečna p. je mnohem lepší. nebýt obřích hrud steliva, které ukazují čistou průtokovost ledvin, podávání léků 2x denně (poor us) a zvláštní spálené vůně jí zdá se nic nechybí. přibrala, zjemnila se, vystrnadila džadů z ranních chvilek VRM (velkého ranního mazlení). ráda si hraje, je pažravá a ač se ke mně na spaní točila vždy zádí, lehá mi teď na břicho, semtam mi měkce kouká do očí. netuším, jak dlouho tu bude, ale živůtek si užívá čím dál víc.

zářijová diagnóza spustila proces, v jehož průběhu jsem z ní snímala city a vazby, které jí nenáleží: kotva mého samostatného života, poslední prvek ze života starého, symbol mé vlastní cesty a odchodu do věčných lovišť. zůstala kočka. malá a hubená, ale úžasně vitální. 


až budu mít děti, povím jim pohádku o černé kočičce (a proč se jmenovala žahour, když to byla holka?), která se z autistické samovazby pomalu probouzela do otevřenosti. která která se vždy uměla postarat o své potřeby a pak se učila chtít od života víc, než jen žraso. která dokázala projít zatroleným žahourstvím v sobě a vyrůst v elegantní, něžnou a komunikativní pandoru :)



tu je džadů, páč jest rovněž fešák.



středa 13. února 2013

eq střihy

na valentýna to bude rok, co jsem odjela do džungle. jsem dávno zpátky, dávno tu, stabilizovaná, socializovaná a téměr enkulturovaná. 

a přece mám na desktopu portál ze dvou kůlů u potoka, co odděloval místo, kde se děly velké zázraky od řeky a lesa, kde se děly zázraky jen středního kalibru. znovu jdu poprvné v životě opravdickou džunglí, nohy v sandálech (Indiáni zašantročili malé holinky) obalené bahnem. přes kopec, ještě jeden a už tam budeme.

koupu se v bílé a hnědé a zelené řece, co je každej den jiná, znovu a znovu se svěřuju proudu. mýtím mačetou kakaové políčko a nechápu, jak je možné, že jsem se nesekla (dokud si zblízka neprohlídnu svoje botas de guma (Indiáni už je vyhrabali) s řádkou šliců na přední straně. když začalo pršet při práci v džungli a my na kost promoklí ještě pár hodin prosekávali cestu a já si gratulovala, že jsem si nezapomněla vzít podprsenku. dívám se, jak Gordovi bělá zpocená tvář a ze zápěstí se mu řine na cestu krev. chuť papas fritas, kterými v městečku zajídáme šok a štupování rány. cítím déšť, co počkal dokud se neobrátíme zpět z noční procházky selbou (poslepu) a jakčakovo vychloubání rukama, nohama a obrázky, že když byl niňo, dostal do oček 2000 čili papriček. 

tichá krása, v níž Agu kreslí na tvář chlapečka jemné vzory a kluk mu pod rukama usne. cesta před kluzké skály u vodopádu, zpívám si hin man čajori a tupá rána, na rameno mi teče krev z hlavy a nevěřícně zírám/zíráme na velký černý kmen, co mi na ni právě odnikud přistál (Tak takhle to končí, běží mi hlavou). noci na kamenitém břehu, nad hlavou jižní kříž. cikády volají mé jméno. lahodná zavařenina z mory - ve městě se ukáže, že EQ je pro milovníky ostružin učiněný ráj. všechny ty brody. 


sklenice s kalným tabákem, co nám náčelník bez okolků strká do rukou, než si aspoň sedneme - pokaždé přemýšlím, která meducína je chuťově ošklivější. vlečení čerstvě vydlabané kánoe cestou necestou, bezstarostné galeje. teplo, které odchází z oběšeného kohouta, jehož připravuju o zrzavá ocasní pera. pár si strčím do vlasů. Indiáňata chtějí taky, ale v jejich hladkých vlasech péra nedokážu upevnit (rozpaky bílé ženy). slyším ty malé špinavce s chlupatými zády zpívat mi písničku Elódia při řádění v hamace. dospělí posléze popřeli, že by taková píseň existovala; buď je to tajemství, nebo ke mně přišlo nové jméno. ostatně sisa je v kičua kytka.

starání se o oheň, který se chová ale úplně jinak, než evropský. maličké otisky tlapiček jaguárčat. indiánský tanec, pozoruhodně podobný khmérským pohybům. Kiko v síti nad mou hlavou, jak panter střežící klid mé duše. krátké ale výživné cesty kánoí, rozkolísanou neklidem řeky a indiánským smyslem pro humor. absence zrcadel a totální svoboda obličejů.

moje cesta tam, slepá cesta na které jsem si kus zašla a cesta zpátky k sobě. a pak domů. letos únoru neujedu. zůstanu tady a budu vyvažovat střed.

foto Dáša N.

pondělí 4. února 2013


za určitých okolností lze zvíře chovat v zajetí
pokud ale začne jevit neklid, je nerudné a cupuje si oháňku,
je třeba je vyvenčit.

v neblahých dobách, kdy není možné opustit město,
postačí park.
zvíře necháme běhat a skákat sněhem, zkoumat velký kulatý měsíc,
požádáme stromy o audienci a když zvíře přijmou,
necháme ho nahlédnout do dubového zrcadla a leknout se toho, co uvidí.

ještě očichat hvězdy a ve zmenšujících se kruzích začneme nahánět 
zvíře, domů!
nyní se nějaký čas bude chovat opět způsobně.
možná.