pondělí 28. ledna 2013

ženy vaří čaj

wayusa! volá nás něžný hlas ze spánku. ještě je tma, ještě je stále všude kolem džungle. sestry a matka si svítí červenými světýlky, nesou nám v kotlíku čaj. omámeně si sedám v pelechu na terase, ženy nalévají, dřepnou si a tiše a trpělivě se dívají, jak si bílé tváře dávají. aška pagračo!

hnědá jako puerh, zemitá chuť, která nás vrací zpátky ze snů. wayusa. vařily ji několik hodin a než vyjde slunce, ještě pár hodin uplyne. Indiáni už zmizeli trabajovat do džungle. maličký kalíšek mě rychle přivádí k sobě, požádám o nový a Indiánka se usměje.

občas jsem sama sobě hebkou a kulatou warmi: wayusu nechám pár hodin pobublat na plotně, ale (stejně jako polévka z mušlí, bombardino, nebo peanut butter and jelly sandwich) chutná v Pze jinak. na červené světýlko, melodické volání, svíčkou osvětlené tváře holek a selbu rozkládající se široko daleko (a její neutuchající křik - les nikdy nespí) myslím stejně často, jako se myslívá na milého.


sobota 26. ledna 2013

až příliš dobře organizovaná vločka

někam se mi zas ztratila zelená. poslední dny se touhle bílou a štědře mrazivou zimou nejistě komíhám, až příliš lehká únavou. ochranka hlásí problém v oddělení spánku: od svátků (včetně), kdy se práce úplně jednoduchým sejmutím masky změnila v bezohlednou otročinu, se z mého vždy hojivého, bezpečného snového útočiště stal nespolehlivý, nervní přítel, na nějž večer marně čekám a ráno se ho snažím vystrkat z krámu bezvládnýma rukama. 

uvnitř mi žije příliš barev na to, abych v téhle situaci dokázala hibernovat a pár měsíců se balamutit, že nevím, co ta mlha, to odkládání života na potom znamená. mám lesní ambice a v blízké budoucnosti plánuju namátkou cestu do jižních čech, výpravu proti proudu krve za předky v otcově linii, hory a sanfranciskej oušn, ale nemám sílu radovat se ani z toho, že se pandořice opět o kus zakulatila. mé pokroky jsou evidentní. před lety jsem pláč z vyhazovu z první pořádné práce zahanbeně donesla až domů, v pondělí jsem se bez zábran rozbrečela přímo u pracovního macu. byla to ta nejlogičtější věc, co se dala udělat, brečela jsem zklamáním a zoufalstvím, že se budu muset zase pohnout dál a hledat a vůbec. že mě tahle efemérní jistotka, díky níž mám vždy na žahouří léčbu a speciální žraso, shiatsu školu a hlavně soukromí v podobě inkubační nory (o cestách nemluvě, ty jsou navíc), vychází neúměrně draho.  jo, nejsem tu na táboře a mý vybledlý áčko může kdykoli vzít voda. mala vida!

nejsmysluplnější věc, co za poslední týdny v práci zazněla, byla where is my mind z rádia. ale díky za světlej bod tejdne. povinnou a vymejšlecí družbu s kolegy ze sousední země, při níž jsem po měsících pocejtila vedle sebe mužskou energii, která se mi líbila. za hraní si kreslení a povídání (byť byla kolegova důrazná angličtina místy trochu výhružná). smích, co z něj bolí břicho. za celej ten lehkej a komplimentární večer, z nějž jsem v úplně správnou chvíli vystoupila a s úsměvem bouchla dveřma taxíku. letmý očuchání přiválo pocit, že až tuhle zimu odfoukne jarní jangovej vítr a vylezou narcisy, podběly a tulipány, možná mě tyhle věci zase začnou zajímat :) 

ps: ale teď je opravdická zima, jak zdůraznil hned následující večer ve skleněném doku hned u řeky a ostrova. za oknem světla na černý ledový hladině, zem vytrvale pokrývaly kousky netrvanlivé slídy. porozbitá hudba a spíš tichej, občas se vynořující rozhovor. 1,5 dl chuťově celistvého vína a cesta na tramvaje, na mostě dívka z tanečních, šlapající sněhem v páskových sandálcích. vrzající sníh konzistence sypké směsi na vosí hnízda (z cukru krystalu) a holčičí toes, a mráz oštipující stehna, když jsem si to dala ještě přes jeden most. velmi pražské, vytříbené a studeně krásné.

úterý 22. ledna 2013

čmoudská


občas mám slabou chvilku. znovu ucejtim, jak mi na kotník připíná rolničky a z toho jednoduchého gesta se mi srdce roztančí v důvěrně známém orientálním rytmu. zakreju si ústa šátkem, jediné, co mluví jsou 2 páry hnědých očí. 

stará zlatá krása, povědomá krev, chuť se poddat, chuť být maličká tanečnice v tureckých kalhotách, co se nechala chytit do krásné sítě. i když každý ví, jak nemoudré je začínat si se saracény.


pondělí 21. ledna 2013

tenká vrstva

kdyby ten pán místo pláče zůstal u běhání a paní si nechala zakrytou tvář, jsem z klipu stejně nadšená, jako z písničky.


čtvrtek 17. ledna 2013

nadrobno nasekanej mráz

zimě sluší ostrý nože. jako každej rok pozapomenu a nadšeně je znovu najdu právě včas. +hořkej odvar z islandskýho lišejníku a má spokojenost je úplná.




pondělí 14. ledna 2013

zimní vítr

po pár letech jsem si zašla zastřílet z luku. mířila jsem poněkud jihozápadně, ale šípy se mi držely hezky pohromadě. báječná meditace, hlavu jsem měla čistou jak čerstvý led. 

a musela se smát krásnýmu dřevěnýmu luku, co v sobotu ráno ležel na oltáři v shiatsu škole. k elementu dřeva luk patří, ni zdaleka nejde jen o materiál. jak řekl Lib: mám nástroj, mám cíl, kam mířím, sílu, s níž napnu tětivu. a důvěru s níž ji pustím a odevzdám šíp Bohu.

je čas, aby se ztracené děti vrátily domů.



středa 9. ledna 2013

blíž

strach ze samoty máme v rodině. je součástí rodinného stříbra, všech těch pěkných i rezatých kousků, co je škoda vyhodit. kdysi, když jsem byla ještě vdaná, jsme se s mámou (ještě neměla 7 ks vnuků, ale pár už jich bylo) a sestrou shodly, že si často připadáme samy a bojíme se, abychom nebyly ještě víc. bratrovi táhne na 40 a dle svých slov nedokáže bejt sám se sebou ni chvíli.

pamatuju si spoustu strachokamžiků: přijdu na katedru a zjistím, že odpadla přednáška (výjimka, většinou hodina byla a odpadla jsem já :). stojím v celetné a pod nohama se mi otevírá propast bezprizorného času, na náhlou svobodu ale nejsem vůbec připravená. končím tuším v čítárně mlp nad obsukrními časopisy. celé pročtené dětství dnes vidím jako strategický únik před samotou a prázdnem. (dávnému obžernému čtení vděčím za svůj exkluzivní vztah se slovy a jsem za ně ráda; tolik už nikdy číst nebudu.) před lety jsem někdy z nejasné úzkosti vyrazila na nákupy, kvantit shopaholismu to nedosahovalo, ale občas jsem předvedla pěkný shopperský výkon. s dírou v hrudi to ale nehlo, stejně jako vaření a pečení jídel, určených k redistribuci. a před pár lety mě vědomí, že můj přítel odjel z města, zmrazilo na tramvajové zastávce na dlouhé minuty. co si počnu?

rodinný bank už nějaký čas probírám. co si nechám a co poputuje potkanům. říká se, že někdo v životě potřebuje být sám, aby se naučil starat se o se a doopravdy se poznal. a někdo se bez toho obejde a ze vztahu do vztahu přechází suchou nohou. tak jsem taky činila, podvědomě, nutkavě a sama sobě za zády nepřipouštěla žádné mezery. ale zároveň jsem už od odchodu z manželství věděla, že mě samostatnost zajímá a definice samota hrůza, neúspěch, smrt a ohlodání (63) kočkami (v maringotce) mi přestává stačit. postupně jsem si začala víc věřit, zvetila se i má zvědavost. ale strach a zvyk byly silnější. jednou, pak znovu, až jsem to vzdala a soustředila se na tichý růst v hedvábném stanu s vírou, že až a jesi zesílím, půjde to mírovou cestou a ne násilím. 

předloňská Kambodža byla bolestná. nohu mi odrovnal zanícený yamaha kiss a hruď do poslední skuliny vycpal smutek. ještě jsme se s Alem nerozešli, ale cítila jsem, že je to naše poslední cesta.

až loňskej pobyt u ekvádorskejch Indiánů mě pošťouchl. po návratu (rozchod) rychle nová práce, stěhování, zabydlování malého bytu, zvykání si na jinou čtvrť. a Evropu! mocný kulturní šok trval několik týdnů. to vše jsem podnikala sama, v režimu balančních koleček. podporu mi dával dálkovej vztah (častý to trik love addicts, u mne už podruhé v pořadí). chvíli to vypadalo, že jsem našla ideální mezifázi - učím se být sama za sebe with the little help from my friend. než mi došlo, že si lžu do kapsičky, vztah mi síly spíš bere a na tom kole jedu už hodnou chvíli bez balančních kol a bez držení, aniž jsem si toho všimla. po 32 letech na útěku jsem se vydala příslušným úřadům.

terminace přišla v blbou chvíli, právě když onemocněl Pandor. a zároveň to nemohlo být lépe načasované, podzim a zima jsou pro kontemplaci ideální.

s Gordem jsme se nevídali často, ale neměla jsem tucha, jak moc jiné to bez něj - bez jakéhokoli jiného chlapíka - bude. nemůžu říct, že by se pode mnou nikdy neotevírala propast. když mám před ms, jsem nemocná, o prvním víkendu, za který nepřišla jediná sms. nebo když jsem jednou v listopadu večer dorazila domů a na krásné borovicové podlaze v pokoji šlápla do velké louže krve, co tam vyzvracela Pandora. ale nemůžu nevidět ten obří rozdíl mezi tramvajovou zastávkou plnou nejistot a radostí, s jakou se občas ženu domů vstříc svým soukromým vícepracím. nebrat v potaz mírné zklamání, že jsem o Vánocích neměla víc času jen pro sebe a fakt, že tuto zimu nehybernuju. a necítit víru a bezpečí, co někdy před usnutím naplní mé tělo. howg.



oficiální sountrack tohoto podzimu zimy je hudba z Beast of the southern wild. muj první itunes purchase.

neděle 6. ledna 2013

particles of the universe

podzim

od konce léta jsem sama. poprvé v životě. v posledním sebezáchovném vzepětí jsem se nacpala do plavek s nohavičkami a neprodleně opustila palubu, zalévající se vodou. kvak a žbluňk, přesně do těch vod, jichž jsem se od mala panicky bála. topolovy kruhy.

v životě mám od té doby více ticha, méně brekotu, řešení, víc ručně psaných slov. místo červené knihovny, touhy a erotiky romantika holdstockovského rázu, tenká vrstva sněhu a pod ním led. muže vídám, v práci jsou, na ulici i v tramvajích. s některými se kamarádím, ale při těch pár polibcích, co jsem inkasovala od podzimu do vlasů, jsem ztuhla tárn. tuze ráda si zpívám s Fever Ray I´m not done, ale v tomhle případě ještě nejsem ready.

z rozchodů jsem vždy odcházela rázným samurajským krokem, od toho podzimního se nedůstojně odbelhala. kolenní šlachy mi nepodsekl osudový vlčí společník, u nějž jsem se toho bála, ale kulatý a (původně) bezelstný Gordo. doufám, že se ti nahoře dobře baví a ránu si léčím dračí krví ze stromu, co jsem ho v selbě viděla padat k zemi. jak řekla jedna moudrá žena, až nebudu přesně vědět, že to příští týden budou 4 měsíce, budu z toho venku. ale ještě nejsem.


zima

je tichá. po dlouhé době si ji užívám i s Vánocemi, byť sníh zatím absentuje. užívám znamená nově spousty věcí: od každodenního dobíhání tramvaje slalomem mezi psími loužemi, přes tanec, co mě rozbrečí, milostný songy, co mě naserou, černej a pruhatej kočičí kožich, srpky a celoměsíce na nebi, ceremonie, cestičky v lese, po v poslední době poněkud horentní množství práce. občas jsem nehorázně statečná a tancuju zpívám vařím a modlím se, občas (jako právě teď) se přizdisráčsky uteču do portálu časožroutu. neni to vždycky veselý, ale nikdo mi nesliboval nekončící pohodu. přijímám.

už se mi tolik nezdá o mé první lásce. občas nemám pro duchovní práci čas na tu profánní a naopak. je to náročnej režim, i když prastarej smutek co jsem před nim zdrhala do vztahovejch a cizích problémů neni z blízka tak zlej. akorát obsahuje veliký množství samoty a občas je v něm zima až do kostí. poznávám.

a neumím si ni zbla představit, že to někdy bude jinak. že bude někdo, pro koho budu kým čím, přednostní pozice v seznamu v mobilu a pelíšky v posteli. taky proto to sem píšu. abych, až a jesi se někdo objeví, nepustila z hlavy tu novou superhrdinskou schopnost být sama. a zachovala věrnost všemu, co jsem za zrcadlem poznala.