středa 25. prosince 2013

untitled document 7/11/11


odešla jsem abych nebrečela. dneska to tak je.
když jsi řekl s očima dokořán, že máš tajný projekt, tu chuť brečet to ještě trochu zvýšilo.
tvuj tajnej projekt připomíná spoustu věcí. kompilace snů a reter, popis se mi nechce textovat. píšu ti dokument, kterej si pošlu (a nebo naopak). ta hudba je trip a je divná a to je vždycky +++

ještě dlouho je světlo, svíčku zapálil zapalovač s nahotinou. mám tendenci o tobě přemýšlet jako o nejlepším kamarádovi, i.e. jsi jedinej chlap, ke kterému mám bezpečný vztah. samo že nevím, jestli moje selfconfidence v našem kamarádšoftu není bubnování na kůže dávno mrtvejch a vypreparovanejch zvířat. mrzelo mě že jsme se v pátek nepotkali, nevěděla jsem jestli jsem to nezpůsobila notickou, že si zas budu stěžovat na a. o. dnes udělala švandu, řekla že se zlobím, neb mám debila v práci a debila doma. jo, s váma jsem vždycky víc živá, a o. je tak barevná a paní holčička.

jednou jsem v meditaci natolik pokročila, dostala se tak daleko, že ze mě zůstalo jen letící světlo, světle žlutá (bez konotací s ranní močí). letěla jsem mezi hvězdama a byla trestí, tím nejpodstatnějším, co ve mně je. tím, co bylo než jsem se narodila, není to názor ani návyk, je to pocit a je to jistota. (jako ležet v klidném moři, ale lepší.) vím, kdo jsem, ale neumím v tom chodit. jsem smutná, a tajnej projekt bejvalýho vegetariána je posmutnělej. netopýr se vytrácí postupně, po kouskách. a může se to nechat hrát pořád dál. děkuju. líbí se mi. pa.

na jména jsou někdy všechna slova krátká.


neděle 22. prosince 2013

témata

má kreativita se už rozjízdí. vymyslela jsem náměty na:

1. reportáž z továrny, kde vyrábějí sojové suky

2. povídku o muži, která se zdánlivě odehrává v nějaké jaderné elektrárně, aby nakonec vyšlo najevo, že jde o továrnu, vyrábějící sojové suky

3. kambodžský videoklip (kulturní přešlapy vyhrazeny, jde o první nástřel)

a. středoškolačka sleduje při hodině zamilovaně svého (mladého a pohledného) učitele, i on si toho všimne a utkví na ní pohledem. později dívka kreslí do sešitu srdíčka (pokud něco takového khmérové dělají) a píše tam učiteli milostný vzkaz. sešit náhodou opravuje jiná učitelka, vzkaz najde, oboří se na učitele a ten se stydí. následuje záběr na učitele, spráskaně opouštějícího školu, vše ze třídy oknem sleduje dívka a pláče.

časový titulek odměří 3 roky, dívka (více namalovaná) jde městem, vidí svatbu, žení se učitel.
další časový skok, dívka jde na pracovní pohovor, sekretářka ji pošle za šéfem. je to učitel, v jeho úsměvu čteme radost, ale dívka zmučeně odvrátí oko a hle, na jeho stole stojí fotka manželky (pro jistotu ve svatebním) s černou páskou přes rámeček. oči hrdinů se konečně potkají. a potkají se i jejich ruce, ať nežeru. příběh je samo prostřídáván nekonečnými záběry na zpívající hlavy.

b. sympatický řidič drandí busem po půvabné krajině (po období dešťůch). nastupuje krásná žena, zamilovaně jí prodává lístek. střih, to samé vidíme mnohokrát. žena má různé oblečky, zavazadla, ale vždy sedí na stejném místě. jeho pohledy do zpětného zrcátka, jeho zpěv velebící její půvaby, ona si ho ale nevšímá. 

jednoho dne opět nastoupí, ale lístek jí prodává cizí, nevšímavý chlap. její hlavou (a na naší obrazovce) proběhne zrychlený sled všech těch setkání, kdy na něj nedbala... zarmouceně sklopí hlavu, jde si sednout a hle, na jejím místě ji vítá zářivým úsměvem - náš řidič!

sobota 21. prosince 2013

příliv tmy kulminuje: minulosti

0-20
dřív jsem žila v zajetí minulosti. měla nade mnou moc, nic zlého, co se stalo, nešlo odestát a zůstávalo to stejně řezavé a bolavé furt pryč. mým copingovým mechanismem u věcí, co bolely (třeba mě někdo podvedl), byla potřeba znát všechny detaily - podvědomě jsem snad doufala, že tak situaci dostanu zpětně pod kontrolu. minulost byla zdrojem hrůz, které nikdy neskončily, i když už se dávno neodehrávaly. hlavním výdobytkem mé první terapie bylo osvobození se. novorozené vědomí, že minulost je pryč a už na mě nemůže, novej pohled kupředu. poslední roky se zaměřuju na teď, byť občas si ještě mírně zahloubím.

33
a přece mám někdy pocit, že mě obklopuje jen minulost. konkrétně ve vztahovém sektoru: nashromáždila jsem hrstku bývalých, s nimiž se různě vidím, nebo tel. jednoho budu masírovat, druhý mi pomohl opakovat na rekval. další přiveze rybu, jinému jsem se snažila vyhnout, aby mi vkráčel přímo do spánku ve dvě ráno, když jsem přespávala u našich. a další volal včera, strejdánkovské popřání svátků se dalo čekat :) tolik mužů v čase minulém! už se z toho chci aspoň částečně vyvázat.

přemýšlím teď o lásce. natvrdo, bez sebelhaní (nebo jen s nevyhnutelným minimem :). pokud nejde o západy/východy slunce, děti, kočky, či kamarád(k)y, mé srdce mlčí. možná má k čekání nějaký důvod, hledám jaký. kontemplace vyvrhla na břeh zjištění, že naposled jsem milovala v manželství. miluju tě jsem řekla ještě párkrát poté, ale ruku na srdce, parťáctví, ani přijetí druhého jaký je, v tom nebylo. 

zato tam byla: vášní přisleplá touha, která se po nesplnění příslibu změnila ve vztek. následovaná vztahem vzniklým na substancích, v němž jsme si na úvod pohlédli do niter, abychom pak vysoký potenciál nedokázali naplnit. zvládli jsme z něj vytřískat asi tolik, jako opice, co si z ukradeného tabletu zhotoví výhodné sedátko, aniž by se naučila číst a počítat a nejprve ovládla opičí, a poté svrhla lidskou rasu. v dalším vztahu jsem byla prosté radosti z existence druhého schopna jen zpočátku, vzápětí jsem propadla bludu, že se 40 roků popelil na smetišti svého života a čekal na mě, až ho z toho vytáhnu. v rámci klasické závislostně-kontrolní strategie jsem se mu snažila pomoci. a o pár měsíců později zjistila, že zatímco on je v místnosti našeho vztahu rozvalený jako paša, já už nemám kam couvat. 

dle mých učitelů dráha srdce spravuje vztah k sobě sama, ochránce srdce (osrdečník) pak vztahy s druhými. dává mi smysl robotovat na sebe-vztahu, z nějž všechny ostatní vztahy vycházejí. a ptám se, nakolik je můj emoční perikard ochráncem a nakolik pantoflem. ledová královna je přeci před city i případnou závislostí v bezpečí. 

leč touhu po touze nejspíš nedokážu umrtvovat napořád. někde jsou mí budoucí muži, můj budoucí muž. jsem vybíravá, momentálně se mi v okolí (limitovaném, ještě nechodím do háku), líbí 3. jeden je mimo soutěž z důvodů ŽM, druhého skoro vůbec neznám (ale vypadá jako Ježíš), z třetího mám až zbytečný respekt. co se as s některým z nich, nebo některým dalším budu muset naučit, a vůbec se mi do toho nechce, je dát najevo zájem. otevřeně se projevit a riskovat odmítnutí (což mě zřejmě v skrytu nesebejistot děsí). neboli, jak říká 4. pravidlo svobody V. Satir, požádat o to, co chci místo toho, abych čekala, co přijde zvenčí. jen na to pomyslím, rozbolí mě záda. a to se tak ráda učím novým věcem!

středa 18. prosince 2013

inu úplň

poslední (tý)dny zimně slunovratné hlídky nejsou žádná legrace. naděje se nerodí ze selanky, ale ze sraček. letošní vydání mi okořenila nemoc pana D. (pro příští rok si prosím nula nemocných koček, děkuju), dílčí ztráta sebevnímání, částečná izolace a stres, který jsem si uvařila z rekval. a milé meridiány, které mě při masážích už od základního kurzu vodily po tělech jako čáry nakreslené tlustou energetickou fixkou nebo magnety, utichly a ztratily se. neposlouchala jsem hudbu, nemohla psát, necítila jsem.

kocour už nekataří, víc se šprtám. samozřejmě dál masíruju (i když to není taková zábava jako s energetickým naváděním). Učitel mě uklidnil, sám má výpadky navaděčů každý rok. spolužáci mě uklidnili, žádné navádění nikdy necítili. začínám vnímat: červánky, měsíc, jinovatkou okousané listí. opět se v zrcadle poznám.

došlo mi, že už se dlouho nekoukám do rozsvícených oken cizích bytů s touhou/bolestí/závistí. co bych koukala, koukám bejt co nejdřív doma! po rozchodu/rozvodu mě ten pocit, že nemám domov, trápil několik let a je to fuč. v tomhle místě i životě je mi dobře: když pečeme s holkama a bujaře popíjíme, když na meruňce za mým oknem rokují sojky. když čekám na železného oře a jeho 3 oči prosvítí inverzi. když uvařím dobrou polívku, nebo slyším "ty vosí hnízda jsou nejlepší!". když vyprovodím návštěvu, zavřu dveře za mrazivou nocí a než zhasnu všechny lampy, umeju nádobí. když mi holčička přijde zahrát na housle (omg :). a zejména když dovnitř vrazí kluci, vzápětí mám jednoho za krkem, druhej mi cpe hlavu do břicha a dožadují se válcování a výroby kiviaku. tenhle prostor je ze všech domovů, co jsem zatím měla, nejdomovatejší.


úterý 17. prosince 2013

z milosti

potkala jsem příslušníka. poprvé od večera, kdy mi bez důvodu (a v opilosti samo) nenávistně vyčetl celý můj život jako řetězec neodpustitelných omylů. setkání nikam nevedlo. opakoval výrazy "zlá chvilka", "bylas ve špatnou chvíli na špatnym místě", "nic to neznamenalo" a "nejhorší na tom je, že jsem ze sebe udělal debila". opakoval promiň (což je na naše rodinné poměry nadstandard), aniž jsem z něj cítila lítost, nebo lásku. mluvil o tom, jak se naše světy nepotkávaj, jak jsme jiní, jak nesouhlasí nebo nechápe, co dělám, ale ví, že je mu do toho hovno. alibisticky a posersky odmítl nepěkný pohled do svého vnitř jako invalidní a náhodný.

vyjádřila jsem svou frustraci z nulového výstupu. jestliže ty odporné věci, co mi říkal (a co dávaly v kontextu našeho vztahu jistý smysl) vzešly z ničeho, jak řekl, nemůžu/nemůžeme si z nich nic vzít. ani se posunout dál. on neuznává analytický přístup, já neuznávám jeho betonářský (zavřem to, zapomenem). opět se snažil se mnou manipulovat, když jsem to (díky mým novým skills!) poznala a řekla, samolibě přitakal, že manipulovat umí. oháněl se floskulemi že se raději dívá do budoucna než by se hrabal v minulosti a svůj jízlivý úsměv vysvětlit tím, že je raději veselý a usměvavý, než smutný. svíjel se, neb tam nešlo pít ni kouřit a chtěl co nejdřív vypadnout. vypila jsem čaj, vypil čaj, rozešli jsme se. udělat to podle něj, jdem se spolu opít. udělat to podle mě, otevřeli jsme stoku, z níž jeho agrese  vzešla a mohli jsme zkusit opravdu komunikovat. 

cítím zvláštní mix neuspokojení, dospělého vědomí jisté kompromisnosti života a svobodu. kouzlo je zlomeno, příslušník už nade mnou nemá žádnou moc. časem uvidím, jestli s ním budu, nebo nebudu chtít žít nějaký vztah.


Zdravá výživa

- z kurzu t.p., zadání: Jídlo

Nenáviděl mléko. Ano, opravdu nenáviděl. Ten bílý jed, plný hormonů, který dovedně váže hleny. A výrazně zvyšuje riziko překyselení organismu.  

Zamiloval se ve chvíli velké únavy, demence z vyčerpání. V jakémsi motorestu po dlouhé cestě, na stole kola. Z rádia hrála nekonečná smyčka obskurní hudby, evokující běh někde v pampě. Byla tak hotová, že se hudbě poddala, pohupovala se na židli a imitovala cval na koni. Po chvíli  dokonce vyrazila v čele imaginárního závodu a plácala neviditelného koně pod svým zadkem, aby běžel rychleji a rychleji. A celou tu dobu se smála, únavou se smála úplně bez zábran, jako hodně malé dítě; takhle se smát už ji pak neslyšel.

Než za ní poprvé vyrazil, naplnil krabici od bot produkty z rodinného obchodu. Dárek jí slavnostně předal až před rozloučením, úplná scéna zvěstování zdravého životního režimu: “Ječmen pij každé ráno, dej si dvě vrchovaté lžičky, tohohle lžičku do vany, ty vlastně nemáš vanu. A tohle zkus ráno počůrat. Měla bys mít minimálně 7, ale cokoli v tom zelenym poli je dobrý. Napiš mi, kolik si naměřila.”

Při další návštěvě uvařil pohanku se zeleninou a tofu. Náramně si pochutnávala, a recept (pohanku spaříme horkou vodou, dáme na 15 minut vařit, a mezitím si na pánvi opečem nastrouhanou cuketu s mrkví a tofu) si hned zapsala do deníku. Mezi básně a popisy milování. Zářil blahem, i když ho mrzelo, že o pár týdnů později zpochybnila spařování pohanky, z důvodu ztráty rutinu.

Taky mu přišlo škoda, že záhy přestala čůrat na papírky. Ale přihlásila se do jejich obchodu a učinila velký nákup. Obchodník v něm (obchodník, který nikdy nespí) si nemohl nevšimnout, že si vybrala nejkvalitnější (a nejdražší!) druh mladého zeleného ječmene. Balík osobně vyexpedoval a úzkostně sledoval, zda dorazí včas. Když pak doma vybalovala každou jednu malou položku z několika vrstev novinového papíru, nevěděla, jestli se smát, nebo rozbrečet. Dal jí slevu 5 %.

“Kup mi u cesty borůvky,” požádala ho, když za ní jel v létě. “Nebo nějaký jiný ovoce.” Řídil s očima na šťopkách, “Netrouf bych si dorazit s prázdnejma rukama,” přiznal se, když se i s obřím melounem od cesty dovalil na vrch rozpálené čtvrti. Měla velmi krátké šortky, udělali melounovou zabijačku a pak se, ulepeni šťávou a potem, společně osprchovali. Ještě ho poslouchala, jeho moudra a rady. Ale cítila, jak se jí pod žaludkem zvedá horký vítr. A věděla, že ho ten její vztek časem vymete z její koupelny i s lamusovými papírky a pí vodou.

Na výletě si objednal kachnu. Z protější strany stolu sledovala, jak do sebe hrne (toxiny nadupané) maso. I s důkladně omaštěnými rty a bradou vypadal zdravě a nevinně jako chasník, hasící žízeň u studánky v lese. Zato jí nebylo dobře. Poslední dobou se jí často zvedal žaludek, i když zelený ječmen pila poctivě každé ráno. Cestou domů mu to řekla. “Ale já bych teď žádný dítě nechtěl, necejtim to tak.” Ráno s ním jako vždycky sešla dolů k domovním dveřím, neobratně (v ruce balík s vynálezem na dobíjení čchi) a tak trochu soudružsky ji objal.

Po telefonu na něj byla ošklivá, nechápal, proč už se neuvidí. V následujícím roce jí mockrát volal, nikdy mu to nezvedla. Možná, spekuloval, možná byla těhotná. Možná má teď někde dítě. Je mu podobné? Bude ho dostatečně dlouho kojit? Ale pak se mu to zkomplikovalo doma, snad že už neměl s kým řešit svojí ženu. Nejhorší krize přišla, když se dozvěděl, že ho manželka před sedmi lety podvedla. Plakal, na nic neměl chuť. A pak se, jako tolikrát, uchýlil k vaření. Vynalezl báječný guláš s robi masem. Litoval, že ho nemá komu ukázat. A tak dal recept aspoň na stránky obchodu. Poptávka po robi mase (200g balení) vzrostla na dvojnásobek!



čtvrtek 28. listopadu 2013

teplo
poslední dobou mi nějak padají věci z ruky: rozbila jsem sklenici s medem, vysypala vanilku, spálila (!) řecký horský čaj. nejsem zamilovaná, spíš trochu rozhozená z nových situací a pocitů. být sama už umím, teď je pro mě velmi zvláštní a nezvyklé uvažovat o vztahu (a taky o tom, zda jsem se z love addicta neproměnila v l-avoidanta). nevím. těším se, až muž naseká dřevo a zatopí pro mne v krbu.

odvaha

koncept cesty zpod pantofle pracuje: vcelku si troufám. odmítla jsem perspektivu dobře placeného a výcucným psychem zavánějícího jobu. zažádala pracák o kešeně na rekvalifikaci a oni mi je, světe div se, přiklepli (půjde-li vše dobře, budu certifikovanou masérkou :) a řekla příslušníkovi, že mne frustruje, kterak dělá, jako že nic a on že je mu to velice líto a že to spolu můžeme probrat. souhlasila jsem s podmínkou, že bude úplně střízlivý (ne jako tehdy). a připadala si najednou spíš jako starší sourozenec, nikoli (nej)mladší. uvidíme, jaké bude druhé dějiství (netěším se, ale lepší než si pod peřinou hýčkat bebí a už spolu nikdy nepromluvit).

podzimy

 každej z mejch posledních podzimů je jinej. úplně jinej svět. loni jsem pečovala o odcházející Černušku, sberchávala se ze vztahu s Gordem a metodou pokus omyl se učila žít on my very own. a užívala si první reálné energetické práce ve škole a při masírování.

rok předtím jsme s Alem předzimě utekli do Asie, první sněhové vločky ve mně od té doby vyvolávají touhu sednout do letadla a za necelých 24 hod se ráchat v teplém moři. ovšem na rozdíl od chladu jsme krizi našeho vztahu neunikli, bylo to smutný a na rozloučenou.

podzim 2010 si ani nevybavím. vytunelovaná práce, dozvuky platonického vztahu s kolegyní, postindická kocovina? a v zimě pak pan D. do domu!

podzim 09 nebyl fajn. vůbec. špatně jsem nesla čas bez práce, nedokázala se zorientovat ve vztahu s Alem, letní stacionář taky nepomohl. byla jsem na to sama, ještě bez pí dr.

v 08 jsem od Ala na čas přetančila ke Klukovi. krásnej byt na Žižkově, kde později tuze mrzlo, vědomí krize, která se blížila jako pomalá bouřka a za pár měsíců vskutku přistála nad mou hlavou.

a konečně 07, doba AD šípkové růženky. prospanej/prohibernovej podzim a zima a všechno, co se stalo po probuzení.


středa 27. listopadu 2013

pohovor


vůbec nejsme stresové prostředí
říká můj případný budoucí šéf.
ale jeho oči křičí
něco jiného.

čtvrtek 21. listopadu 2013

listopad: unlike


máš mě na talíři
zase sis mě rozříz jako jablko
(teče tmavá hustá krev),
jako osvědčenej funebrák zas pochováváš tenhle rok
a mně se to zase nelíbí.

ty tak kandidovat do voleb,
volim snad raději únor a leden, 
než tuhle neveselou předehru
k nucenejm radovánkám.

ani to sbírání jablek už neni
romantický jako v říjnu.
oslizlé polokoule se v trávě hroutí do sebe
i to listí už je dole.
(show me something new)
začni 
kurva
ale
už!
padat 
bíle.


pátek 15. listopadu 2013

díkůvzdání

(rychle, než mě načuří PMS)

jsem ráda, že jsem ráda. ruka funguje, dnes jsem udělala 3 pozdravy slunce, první po více než čtvrt roce. pozice kobry ještě kulhá, ale ruka už mě unese. začínám masírovat. otrkávám se v kurzu a začínám si ho užívat. pruhatci se těší dobrému zdraví, psychoušek je čím dál mazlivější. v zrcadle vidím nazrzlé vlasy a hnědé oči, vlastně vypadám tak, jak jsem si jako malá přála. doma mám  zázemí a blízké. nově i pračku a psací stolek, na které jsem si, stejně jako na školu, nájem a každodenní kočičí dávky, vydělala. dokážu se o sebe postarat.

 můj život není nikdy nuda, ale teď se těším z klidné chvíle, taková příběhová podesta. dochází mi, že za poslední single rok jsem udělala tu nejpodstatnější práci. právě tu, kvůli které jsem kdysi opustila manželství - a kterou bych nejspíš nedokázala realizovat ve vztahu. dospívání. velkou radost mám z posledních objevů - zejména konceptu podpantofle. pojmenování mi pomohlo můj problém uchopit, záměrně a zatím jemně se konfrontuju se stydlivostí, touhou nebýt vidět, strachem z chyb. možná se časem propracuju i k té improvizaci, možná se na ni budu dál jen chodit koukat. 

ze všech míst, na kterých jsem byla, si nosím něco s sebou. nekonečnou opuštěnost malé bulharské fenky: říkali jsme jí Ríša, nikdy na sebe nenechala sáhnout a tolik jí to slušelo mezi horskejma kytkama. pohádkovej půvab kašmírskýho lesa, záhrobní skuhrání indickejch dětiček. oči obětí kambodžského S-21, na které si vzpomenu vždycky, když je nejhůř a říkám si já můžu můžu můžu cokoli. (zatímco oni jsou mrtví a masově pohřbení bez rituálů, ve které věřili). pralesní déšt a nevybíravou chuť ekvádorské čokolády, která dokáže s jistým časovým odstupem nabýt nepěkně hořké chuti.

týdny zkroucené kolem packy mi ultimátně napařily čas. čas přemýšlet, opouštět a objevovat. daly mi 3 nová, velká rozhodnutí. není to mapa, ale představa o cíli. kudy půjdu, musím ještě zjistit, ale už vím, kam směřuju a co chci. děkuji bohům, že se na své cestě stále zbavuju předsudků, a mám tak mnohem širší pole působnosti a svobody (i když mi jich ještě hafo zbejvá). děkuju rodinné divokosti a vitalitě, s níž se ze všeho vylížu. a děkuju tý holce, co si před deseti lety neuměla představit, že by šly měsíční fáze v Praze sledovat jinak, nežli pomocí papírového či elektronického kalendáře. děkuju ti. díky tobě jsem teď tady a naše cesta samo pokračuje pořád pryč. dorůstám.

čtvrtek 14. listopadu 2013

mám koupit maso na řízky?


pod pantoflem bylo pohodlně: klídek, nízká míra konfrontace, taky na mně míň čučeli muži a neměla jsem v puse drát, který mi i po týdnu brání v kousání soust tužších, než je květákový mozeček.

nebyla jsem každý večer někde a nepřipouštěla si chuť na něco vztahového, která mi do 14 dnů vynesla nápadníka. na rozdíl od posledních 2 (starý kamarád a citově závislý buddhista) se mi fyzicky líbí. žádné energetické extravagance, tak nějak obyčejně - ženomužsky. je to úplně normální chlap, snad jen poněkud příliš hyn a poněkud příliš tatínek. známe se 8 dní,  zve mě k sobě domů, na večeři. před malou chvilkou se mě v sugestivní sms optal, zda má koupit - viz nadpis.

když jsem byla v prváku na gymplu, poučil mě starší kamarád biolog o instituci prekoitálních investic. nad velkým panákem rumu a rumovým noggerem, kterého jsem k lihovině přikusovala, jsem se optala, zda to platí absolutně, zda i ty nejmenší položky muž do samičky investuje v naději na sex. kamarád přisvědčil, zaplatil za nás, já vyslopla rum, dolízala nanuka a nic mi nedošlo (miloučké).

dneska už jsem chytřejší. jen nevím, mám já na ty řízky chuť?


(napsáno pouze proto, že mám psát zadání do případné práce.)


pátek 1. listopadu 2013

Cuaron o kosmonautce

"And rebirth also metaphorical in the sense of gaining a new knowledge of ourselves. We have a character that is drifting metaphorical and literally, drifting towards the void. A victim of their own inertia. Getting farther and farther away from Earth where life and human connections are. And probably she was like that when she was on planet Earth, before leaving for the mission. It's a character who lives in her own bubble. And she has to shred that skin to start learning at the end. This is a character who we stick in the ground, again, and learns how to walk."

středa 30. října 2013

reportáž psaná pod pantoflem

obrat "pod pantoflem života" ve mně zaťal dráp. je tak ilustrativní a vysvětlující: zkoumám ho na aktuální úrovni, smysl dává ale i při pohledu zpátky. všechny ty malé a velké sebe-sabotáže, 2 kroky dopředu a 6 zpátky. snažím se žít svůj život, jsem docela odvážná a troufám si do věcí. ale pořád to jsou ještě výpady zpod bačkory, za které platím úzkostí a okamžitým zpátečnictvím.

přihlásím se do kurzu kreativního psaní (jsem nadšená a na se pyšná), abych plodila DÚ v bolestech těsně před deadline a za svůj text se nepostavila. jedu na Vysočinu pomáhat se sázením sadu (velmi odvážné, neb znám jen to místo, lidi ne), abych se zašila u vatry a 5 hodin strávila rozhovorem s větvemi a ohněm. najdu zajímavou prac-nabídku, na kterou neodpovím (protože je 2 dny stará, nebo jakou jinou píčovinu jsem to vymyslela). z ezoterického pohledu je i ten úraz rafinovanou technikou, jak si zkomplikovat cestu (jsou to 3 měsíce a ještě stále nemasíruju). proto jsem v minulosti 2x začla chodit na kontaktní improvizaci a podvakráte chodit přestala. podpantofláctví se projevuje i v materiálních maličkostech: jím z malého talířku, jen zřídka si dovolím velký; ač mám letiště, spím stále při kraji a většinu postele dávám všanc kocourům.

pod bačkorou je bezpečně, nic se mi tam nestane. nic se tam nestane, nic neudělám, protože neriskuju, nezkouším, přežívám. a, což je ze všeho nejdůležitější: bojím se tam. a protože se (já odvážná) děsím prastarým strachem, že mě někde něco nějak nebude chtít/chválit/oceňovat/zaměstnat/milovat, radějc to nezkouším. a často raději nejdu ven (na oslavu, do hospody, koncert), hlavně když nejsem ve 100% kondici a doma se pod přezůvkou lituju, že mě nikdo nemá rád. no a někdy vyrazím i s bačkorou na hlavě, jsem schoulená, stydím se a proto neviditelná (a pak se lituju, že mě nikdo etc.)

poslední týden zkoumám, který se mi daří reachoutovat a kdy mě přemůže poserství. poslední týden jsem prožila s velmi nepříjemnou bolestí duše (jako když šťouráte ostrým klacíkem v téměř zatvrdlém betonu). už nechci být pod pantoflem (strachem, komplexy, nesebevědomím...)! vyhlížím ven, už bych ráda nějakou práci a, panečku, i nějakého parťáka. ale v okamihu, kdy si tu touhu dovolím a přiznám, zmocní se mě stará hrůza a zařadí zpátečku. a pak jsem zmrzlá, není mi dobře a nedělám nic, neb nic dělat nemůžu. 

(a moje dětský tričko je mi trochu těsný)

úterý 22. října 2013

pondělí 21. října 2013

doma atd.

po plném, pestrém a na mé poměry nečekaně extrovertním týdnu jsem se těšila na samočas v neděli. přišlo pozvání na mňam maso, slovo dalo slovo a po obědě jsme s holčičkou začly hrabat listí. přidali se kluci, vozili se na kolečku, vyhlašovali pauzičky a houpali se na větvích. po hrabání se droboti pozvali ke mně domů. 

tam dlábili Cwaldouška (a on je) (pan D. se neslyšně sesunul za kuchyňskou skříňku, kterou pak bylo třeba odtáhnout) a pomáhali s pečením: kluk vykrajoval kolečka, holčička mašlovala, druhýho kluka jsem poslala domů, páč má alergii na kočky a začal podezřele rudnout a smrkat. pili jsme čaj s medem a citronem, vedli řeči, než si pro ně přišli rodiče a zmizeli přes chodbu i s vejslužkou. 

je mi tu dobře. s hodnou meruňkou za oknem, s výhledem na ptačí budku ze sprchového koutu, s mými landlordy. někdy jsem zalezlá, jindy s křehce krásnou paní domácí sbíráme jablka a pak sedíme na slunci, co ještě hřeje a povídáme si o tomhle domě. díky Building Stories nejchytřejšího kluka na světě vím, že domy vnímají a cítí. a tohle je moc fajn dům. 

zatím osciluju mezi kuchyní a ložnicí. pomalu expanduju do prostředního, největšího a zatim exkluzivně prázdnýho pokoje. nebo se učím expandovat. učím se okolí (metodou pokus - bloudění). všechny ty dopravní prostředky, co sem jezdí z různejch horoucích pekel. pozoruhodnou vizuální nevyrovnanost, s jakou tu vedle sebe leží kusy sídliště, starý domky, průmyslová krajina a půvabná příroda. rekognoskuju přehradu a nádherný Šance, ležící nad ní. krámy. knihovnu. těší mě, že tenhle prostor zatim nemám spojenej s žádnym chlapem, je jen můj. a zvykám si, že vlaky odsud nekončí na Středu, kde se vystupuje prakticky na refýž, ale na Hlavním, od vlaku k výlezu 365 kroků + 340 Sherwoodem k tramvaji. ale to jsou malé věci. a malé kroky :)

mám tu klid, bezpečí a čas. už zase spím bez podpůrných prostředků, sedám si k jídlu. přišla jsem tu třeba na to, že moje únava je ve skutečnosti městnání energie. nebo její špatné použití. ruka se stále lepší, vytáhla jsem skripta a v listopadu už snad budu masírovat. a začínám mít chuť, nikoli pocit viny, na nějakou práci. prostě vítám doma, jak mi napsala holčička na obrázek na uvítanou.

úterý 15. října 2013

sveřep pištík

mladší kocour je dar i úkol. s příchodem října propadl žrací panice. jídla se dožaduje neustále, i v noci mě budí s urgentní zprávou. když jím a on ne, hlasitě si zoufá a skáče na stůl. sám si potravu dokáže opatřit a je mu jedno, krade-li kuřecí maso, máslo, sýr, nebo suchou těstovinu. a začal do posledního drobku spásat granule, které mají (na rozdíl od konzerv, servírovaných dle dobrých způsobů ráno a večer) k dispozici pořád. hlavně kvůli panu D., který moc nejí (v létě koketoval s pránickou výživou) a jest poněkud křehké konzistence.

zato sveřep tloustne pozoruhodnou rychlostí. na zimu si sic pořídil apartní a překvapivě kvalitní kožku, kulaté a velké břicho na ni ale nesvede. vypadá jako samodruhý! a stále prahne po další menáži.

touží i po venku, chtivě čučí z okna a když se u branky otočím, za oknem se vznáší závistivý obličejík. vrátila jsem se k plánu z městečka kocoura brát na kšandách ven, aby si přivykl a na jaře uvidím, jestli zasíťujem okno, nebo mu dám svobodu pohybu. 

první návštěva zahrady byla poklidná, kocour čuchal zem, posadila jsem ho na větev a byl z toho vedle, zaujatý všemi smysly. napodruhé mě napadlo kšandy více utáhnout, netušila jsem proč. po 30 sekundách pobytu na zahradě tlouštík explodoval v děsivou kouli, metal kozelce, syčel a ječel hlubokým hlasem, stejně jako když jsem ho 1. srpna chytila. na ten hlas jsem dočista zapomněla. odtáhla jsem ho domů a zavřela za ním dveře. po 15 min jsem sebrala odvahu a vrátila se. byl klidnější, ale stejně jsem naň musela hodit deku, abych mu rozepla postroj. od tý doby přemejšlim, co spouští tuhle hrůznou přeměnu (cejtil tam kocoury?). a kdy ještě tenhle ošklivý kukuč uvidím.

tzv. matoušek má samo spoustu výhod. moc rád si hraje, v noci mi masíruje hlavu a stále se rád chová. když zařezává na polštářku plněném kuličkami, který osqattoval, je roztomilý a od oušek k bradě vypadá úplně jako koťátko. a je velmi předivý.

ale nemůžu se stále nevracet ke dni, kdy jsem si ho odvezla z útulku. jela jsem se nezávazně podívat, ale tvor už byl zabalený v přenosce, odvšivený a dle všeho po krk nadopovaný antipištidly. ne, nemůžu se zbavit představy párty, která vypukla s naším odjezdem. museli slavit 7 dní a 7 nocí minimálně. ohňostroje, šampaňské, a všezahrnující úleva. jako když v hvězdných válkách zlikvidovali hvězdu smrti. pozvedněte číše! pištík je pryč! 

pondělí 14. října 2013

zkušenosti

běsnící kot se nechytá holejma rukama (odborná lit. doporučuje masivní kožené rukavice). že se ti s někym čas od času dobře popíjí a máte rádi stejnej niché soundtrack neznamená, že se s nim bude dobře bydlet. poslední měsíce jsem se hodně naučila, byť poněkud nevybíravým způsobem.

nakonec byla nejhorší poslední, třetí lekce. když jsem si olízala ránu (1) a akceptovala další přesun (2), zaútočil na mě rodinnej příslušník. vůbec jsem to nečekala, byla oslabená po předešlém. na rozdíl od posledně jsem se neubránila. bránila jsem se jen trochu, zato však neohroženě :) i když to vyprovokovalo další, mnohem horší agresi, rozhodně své obrany nelituju.

trvalo to 15, 20 minut? příšlušník nenávistně a s hnisavou zlobou rozebral celej muj život. jako omyl, chybu, resp. chybu za chybou (nejhůře v posledních letech), které páchám a které se nedají odpustit. až později mi došlo, že intuitivně útočil na moje nejslabší místo. a pokoušel se zabít všechno, co jsem se naučila za poslední roky, v terapii i mimo ní. vše, co jsem objevila jako bytostně mi vlastní. co mě definuje a kam se snažím směřovat. před lety bych to neustála. nejspíš bych se šla někam oběsit, abych svou povahou, a sérií chyb, kterým říkám sebejistě můj život a moje cesta, přestala obtěžovat/znechucovat mé okolí. z úplně stejných důvodů jsem ostatně promýšlela sebevraždu jako malá. teď už jsem silnější. nezabilo mě to, ale kulhám.

proč jsem hned neodešla? protože jsem, é, držela kocoura, chci říct doufala, že až se uklidní, začneme nějak komunikovat. nestalo se, odešla jsem, třásla se šokem, brečela ve sprše. no. teď už šok nemám, ale jsem z toho smutná. když odečtu úchylnou míru negativních emocích (o kterých jsem ráda, že vím), slyším v tom neoficiální tiskové prohlášení mojí rodiny. se kterou jsem teď naposledy sdílela zklamání, že nevyšlo spolubydlení v městečku (a zapomněla, že domov je místo, kam se nechodí v oslabení). a předtím svoje naděje a pocity a postupy, cesty dovnitř a do džungle atd atd. a měla radost, jak to pobírají a do určité míry se radují se mnou. iluze, kterou mi jistě neposkytovali se zlým úmyslem, ale která byla přeci iluzí. teď vím, co si myslí doopravdy. 

osobní a bytostné věci si budu nechávat pro sebe. z útoku se časem oklepu, as jsem ho potřebovala, abych konečně pochopila, že mám žít svůj život. a přestat se snažit ukázat pokrevním mé úhly pohledu a co jsem se naučila. díky terapii už se nehněvám na staré rodiče/křivdy etc. vzala jsem zodpovědnost za svůj život i jeho stále se měnící podobu. ale as jsem propadla sluníčkovému bludu, že to stačí, aby mě respektovali jako lidskou bytost s vlastní hodnotou i hodnotovým aparátem. a ono se tak nestalo.

nemůžu nevidět paradox téhle situace: právě rodina mi kdysi anihilovala sebevědomí, hranice i schopnost se bránit. pokud mě má někdo rád, musím si od něj nechat všechno líbit, už jsem to tu kdysi psala. a každý ví líp, než já, co je pro mě dobré a co ne, co chci a naopak, co cítím. jaká jsem. a ta stejná rodina se zlobí a napadá mě za to, že si hledám, kdo jsem a skládám se jen z mou zkušeností a intuicí ověřených kousků. že si dovoluju dělat chyby a že si dovoluju si z nich nic nedělat.

sakra, jak to píšu, vůbec to nepůsobí paradoxně. ale píše se mi ztuha, příliš jemná matérie, široký kontext: je to jak vyšívat pletacím drátem. 

pokračuju dál, jinou možnost nemám. dál si budu zkoumat svět a hledat přesně ta místa a lidi, kam patřím. jako když píšu, kreslím, masíruju (nebo se miluju s někým, koho mám ráda) a vím, že jsem právě tam, kde mám být. a dál, každý den a v každičké interakci se budu učit, že mám svou hodnotu, jdu správně a svým pocitům můžu (a musím!) věřit. že jsem jedinou režisérkou a arbitrem mého života a nikdo mě nemá právo odsuzovat, ani mi říkat, jak bych měla žít (a co bych měla a neměla cítit).

a věřit, že vedle prožívání autentických pocitů v reálném čase a bytí v těle, a citové nezávislosti, kterým jsem pěkně naučila v posledních 5-ti letech, dokážu časem i sebevědomě a jasně žádat, expandovat a tvořit. budu se těšit nejen projekty mých blízkých, ale i mými vlastními. a přestanu žít "pod pantoflem života", jak o mě nemile pravdivě řekli kamarádi snivci. z hlediska vývojový psychologie to dělám později, než průměr. ale když to vezmu kolem a kolem a podívám se, z čeho jsem vyšla, nevedu si vůbec špatně. jo a nepochybně občas udělám drobnou chybu, dopustím se nespravedlnosti a občas spáchám zhůvěřilou pitomost, dokonalá nejsem a nikdy nebudu. ale už se před nikým nebudu ospravedlňovat za svůj život, potřeby a vůbec.

uvidím, jestli v rámci všeho toho trabaja najdu muže. kamaráda, se kterým budu moci vést patřičně nenormální vztah a založit naši vlastní rodinu. btw, nedávno mi došlo, že kdybych se ještě někdy vdávala, už se dokážu vzdát rodného příjmení; pokud by to tedy byla sdostatek pěkná náhrada :) ale jsem si stále jista, že plán nejdřív si pořešit vlastní věci a pak si můžu někoho malýho a bezmocnýho uvázat na krk, byl správnej. a stojí mi i za to případný riziko jalovosti.

čtvrtek 10. října 2013

lízání ran

 jsem poraněná vlčice
v zájmu přežití bylo třeba
vyrvat pracku z pasti ven.

už jsem tam stála příliš dlouho
strnulá hrůzou pod přívalem ran,
dopadajících do mého vypelichaného kožichu.

a když ke mně sladce hovořili,
snažila jsem se nevnímat kopance,
otřásající mým vychrtlým hrudníkem.

už ne, i kdybych si příště měla nohu 
odkousat, 
už poslechnu jen les
a vítr.
a hlas, šeptající známá slova
(přeci neslyšená).
zůstane to mezi námi:
mým pravým 
a levým uchem.

už vím, že jim můžu věřit.
kulhám, ale přežila jsem.



jsem liška, po sakra dlouhé
zimě.
(a ošklivé nemoci)
celé měsíce se svinuly do kostnatého
klubka v mém brlohu.
už trochu chodím, i když ještě 
tahám zadní běhy za sebou.

i když mě vylekají i příliš zralé jeřabiny a o
lovu ptáků si můžu nechat jenom zdát.
příště už se nenechám zlákat růžovým masíčkem
(prostým kůže i kostí)
nevinně narafičeným na pařezu.

živím se bobulemi a slimáky
vždy s jednou prackou napřaženou k útěku.
ještě se nezastavím, ještě si nezahřeju
kožich na slábnoucím sluncem zalité mýtině.
(možná už není čeho se bát,
ale ještě jsem stále vyděšená.)

přežila jsem, ale kulhám.


úterý 8. října 2013

malá ze selby

indiáni porazili strom, z kmene vysekali dřez, zbyla spousta červenýho dřeva. všichni na naší terase se pustili do vyřezávaní, každý se záhy říz. chlapec si hrál s malým kouskem dřeva několik dní, zvědavě jsme mu koukali pod ruce a pod nůž. 

časem se z hranolu začal vyloupávat lístek, útlý skoro jako listí vrby. jemné a precizní síťoví, očividný dárek. lev si sebejistě tipnul, že pro nějakou dívku, a já jí zazáviděla. poslední den chlapec lístek brousil a vyhlazoval. pak přišel za mnou, pro kůži na pověšení. nabídla jsem mu meruňkovou a fialovou a nesobecky mu doporučila tu krásnější. 

...

při stěhování lístek zase vyplul na povrch, mám ho na krku. když se dívám z okna kuchyně do sytý mlhy, mám ho pod svetrem, když pod okny sbírám padavčata a jabloň mě pak odmění jemnou radostí. po čase zpátky v ekvádorských holinkách, které si už tehdy objednala zdejší zahrada.



pondělí 7. října 2013

pod vodou

jsem u něj podruhé, ale povedlo se mi dokonale zapomenout na to, jak je krásnej. nehorázná, zjevná fyzická krása + důvtip vlastní těm, kdo na sobě pracujou. i teď mě to na chvíli vyhodí z konceptu, ale brzo to přejde. ve vodě mám oči zavřené.

uvolním se rychleji než prve, těším se pod vodu a když tam konečně jsem, začne divočina. tanec, vodní mlýny, měním se ve stokrát omleté stéblo (ačkoli stéblo ne, stéblo je z podstaty suché), chaluhu, mořskou řasu, z níž voda vymyla a vytloukla vše, co bylo zbytné. pohyby se zrychlují, hlava už se nechytá, i když se zpočátku tak snažila vše kontrolovat. malej, dětskej nádech pusou a vrací mě pod hladinu, žádostivě mířím ke dnu a pokojně na něm ležím, zatímco mě tahá do stran/stoupá mi na záda/balí mě do maličkýho klubka.

poslední měsíce jsem ztratila kontakt s tělem, nejdřív v reakci na úraz (proč být někde, kde je to nepříjemné, kde to bolí), později v rámci stresu. až teď ve vodě cítím, jak jsem útlá, lehká a pružná; až vylezu ven, v šatně v zrcadle pozdravím krásnou mladou ženu v zrcadle, celá překvapená. co si chci pamatovat je kvapnej vír, kdy nevím kde mám hlavu a kde nohy, útlý sbalení do minima, kdy mě jako pevnej, bezpečnej most překlene jeho tělo a já jsem pod vodou doma a nechce se mi ven. a pocit dřiny a těšení na vzduch, až už nebudu muset tak těžce makat.

pomalá příprava na výstup na souš, opora v zádech, úsměv. jsem venku a můžu otevřít oči. už se ho nebojím, jsem healer a už znám proud lásky, co nám proudí rukama, i když není adresná a osobní. po dvou hodinách mám dočista svraštělé konečky prstů a nemůžu se dočkat, až ruka dá, a já zas budu masírovat.

čtvrtek 3. října 2013

podzim zima

v úterý ráno proniklo oknem praskání ohně. koukám, že František pálí dřevo. 
- Františku, chceš pomoct?
- né, ledaže by tě to extra těšilo
- a mně to těší!

František sekerou štípe kmínek poražené lísky, já krmím oheň ve venkovním krbu větvemi a polínky. listí hoří rychle a prudce, sundavám svetr i šátek. kolem je laskavější ono podzimu, mám holé paže a hoří mi i tvář.

František sbírá poslední oříšky stromu, dáváme je na stranou. pošťuchuju oheň improvizovaným pohrabáčem a když do něj fouknu, z komína krbu vyletí jiskry a dým. až přijdu nahoru, nebude se mě moci kocour nabažit a já si schválně neumyju vlasy, abych byla déle voňavě uzená/uzeně voňavá. i když jedu do města/tím spíš.

jsem energická a efektivní, uklízím okolí krbu a větve mizí. trošku si povídáme. že každý dospívá jindy a jak jsme byli pomalejší, než druzí. že má 5 vnoučat. František doseká, na chvilku si sedne na špalek a odpočívá, než půjde vykopat jámu pro platan. pálím větve tisu, loučím se se zahradou a tlusté špalíky lísky vyrovnám u krbu, netroufám si je přiložit, oheň pohasíná.

za hodinu se podívám oknem, v krbu dohořívají poslední špalíky vyrovnané do pěkné hranice.

o týden později se probudím jinde a přece doma, další nové doma. pokoj je plný tepla a světla a to světlo už není podzimně mlžné. ze dne na den je plné jasu a čeká na svůj první sníh.




úterý 24. září 2013

a na to nejdůležitější jsem zapomněla


rozdupnout píchavku dotenka uzrálou, až se lesním podrostem prožene miniaturní bouře spor!


neděle 22. září 2013

co mě činí šťastnou

dárky podzimu: jasný nebe, hložinky a jeřabiny, houby všech tvarů a barev. 

kámen, v jehož společnosti houstne vzduch a do nohou se mi vlejvá síla; kámen, k němuž se vrátíme za čtvrt roku, až to slunce otočí

 mírně promrzlý uchýlení se do hospody, co lahodí oku, čenichu item jazyku

že je kocour zdravej a i když si dneska poseděl v hořící svíčce a pak zaběhal po pokoji s dýmajícím zadkem (pupu), chová se jako zcela normální jednoroček plnej chuti k jídlu a ožůžu

malovat si pusu podzimně odvážnejma odstínama

zas vytáhnout zvonkohru!

ujet prvních 8 km sic jednoručně (konec zostřenýho režimu)

usínat bez léků a vybírání si co nejpěknější barvy tejpy

uvědomění (byť s dopomocí), kolik podpory a lásky dostávám  

sledovat holku, jak si tak hraje, až je najednou na pódiu a šéfuje několika fešákům, docela jako velká

těšení do školy (už příští víkend) a na masírování. hlavně malý M., páč děcko, děcko jsem teda ještě nemasírovala



todos:
tancovat, kreslit, přezpívat si všecky cikánský písničky, učit se koketovat. najít novou vůni, až to půjde jít běhat a plovat, meditovat a než odejdu, řádně doprozkoumat tohle údolí (kam jsem přišla nechat se pokousat a zasadit jínan - done).


 


středa 18. září 2013

půlnoc v zahradě dobra a zla

mockrát mě napadlo, že zajímavější než publikované posty jsou ty nenapsané, nebo navždy uložené v draftech. nikdy jsem tu nezmínila, že byl G. ženatý (jazykem diskuzních fór ŽM), ani mé sexuální zneužití. věci, se kterými si nevím rady, nebo se za ně stydím.

nepsala jsem, že měsíc zlobolestí a lékovypatlanosti mi okořenila tvrdost a nekomunikace ze strany spolubydlících. o zmatku, kdy jsem cejtila, že se něco děje, ale v momentálním oslabení to nedokázala dešifrovat. ani i pokusu, kdy jsme usedli, abychom věci probrali a pak se bavili výhradně o kočičích záchodech.

o mé lehkomyslnosti, s níž jsem věřila, že tu můžem fungovat. o nocích, kdy jsem bděla s rukou a jasně cítila ataky agresivní, jedovaté energie. a o chybě, které jsme se dopustili: zaslepení předmětem touhy, tímhle krásnym bytem, kterej přece nabízel dostatečný množství soukromí. o neuposlechnutí intuice - jako další cenný lekci.

když se věci konečně prodraly na povrch, opět divnym a manipulativnim způsobem, sevřela mě velká úzkost. čtyřletá, možná dvanáctiletá, bráno jako povodně, 33-letá, beru-li ji jako whisky. věděla jsem, že nechci zůstávat, setrvávat v těhle energiích, ale. po únavě z práce (paliativní péči o pů), stresu z odchodu z háku, zkouškách ve škole a stěhování + měsíci bolestí (bezpečně třiatřicetiletejch) jsem dřepěla na fyzickym i psychickym dně.

obula jsem se a šla. do kopce, přivolaly si mě břízky, a pak polema a po cestičce, lemující okraj rokle nad srázem (ostružiny mňam). jen já a krajina. druhý den do kopce jinudy, s Fytoterapeutem, krz pradávnej portál větrolamu. půjčil mi klobouk, se kterým jsem byla silnější, u studánky nás pohostili burčákem a o klobouk (sojčí pírko incl.) jsem ho připravila tak mile, že se nemohl bránit. další den znova, s mámou, západním okrajem města a hřbitovem nachystaným desítky let na lidi, kteří nepřijdou. úzkost stále mučivá, nespánek, ale hýbala jsem se. a, stejně jako po pokousání, volala o pomoc a zpátky se vracela podpora.

věci se dějou rychle. za dva dny mi pí dr vysvětlila, že jsem zas najela na starou (miminsko-úzkostnou) mapu a ukázala mi cestu na tu současnou. prvně jsem pocítila trochu sílu, byla okouknout novýho sifu a po 2 hodinách cvičení akorát stihla duhu a rudorůžový nebe. a o pár dní později se v noci vracela domů z místa, kam se dost možná budu stěhovat (a jesi ne, najdu si jiný, intuitivně bezpečný). kozačky z jemný kůže, pod kloboukem rozpuštěný vlasy, svou krásu teď používám trochu jako zbraň (nebo exoskelet?).

svým způsobem jsem ohryzaná na kost, ostrouhaná jak pastelka na tuhu. neměla jsem absolutně představu, kam mě před 5 lety vyšle něžnej hlas Daniela S. (a koukání na brouky a kůru stromů), ani jak bude to nekompromisní hledání cesty náročný. ale jsem to já a i když se občas propadám do úzkostejch příkopů, má silueta, poskakující na spících domech, má poměrně jistej krok. 


nemluvě o procházce mezi hvězdama a polema, co jsem si tuhle po letech dopřála. a šla pevnym krokem, v sobě střed a domov, kterej nemohlo vychýlit vůbec nic. a já konečně cítila, jak se mi budování sebe sama zevnitř směrem ven vyplácí.