sobota 9. dubna 2011

komiks

fouká jak na jaře, mocně a podivuhodně, vítr mísí světy, roční i životní období, lopatky obřího stroje hází noční temnotu na skrovné zbytky světlého nebe. i když při včerejším přízračném stmívání pařížská modrá kradmo obklopila bleděmodrý ústup a jako opatrný rybář ho zabalila do svých hustých sítí.

jdu jedu běžím po ulicích, vítr mi zvedá vlasy a sukni, když takhle foukalo dřív, přávala jsem si aby mě to odneslo, dneska ne, jsem tam kde mám být. ve čtvrtek jsem kupříkladu měla být po letech v malostranské vinotéce, zas tu zpíval usměvavý Shahab, i když jen chvíli a bez Davida Kollera, radostí ze sebe a z okolí (a že mi po dnech, kdy jsem o něm neslyšela , ski Al napsal, že se vysápali na horu a sápou se dál) jsem si až ufňukla. echte Riesling, na stole růže a nad růží pohledy. mám ze sebe radost.

chodím zas na základku, tentokrát v práci. každý den nová výzva, panika, že nevím jak co udělat, než to udělám. týden uteče, měsíc utekl, chodím, učím se nový svět, kolik je světů, o nichž ještě nic nevím? politika a války chutnají po černém čaji s cukrem a housce s máslem a syntetickým taveňákem se šunkou. sobotní rána kdysi patřila mě a tátovi a čtení novin a já byla chytrá holčička a měla pozornost toho velkého svalnatého člověka (co je teď stejně velký jako já). denně mám teď v práci na jazyku chuť, čím víc cukru čaji, tím výraznější chuť novinových písmenek.

ve snu kydám do dřezu mascarpone, hned několik kelímků a další drahé pochutiny, vyrábím dezert pro mámu, otočím kohoutkem a k mému překvapení cheescaková směs mizí v odtoku. duchapřítomně a bezskrupulózně odšroubuju sifon a tu je hrouda, držím ji v dlani, očichávám, snad to nebude poznat, ale je to trochu nechutné. jak můžou vychovávat své potomky děti z děcáku? vychovávali nás jako nelítostní vychovatelé, nebo jako opuštěné děti? tolikrát jsem odpustila a stejně do "našeho domečku" nerada jezdím a když tam jsem, v sebeobraně usínám.

bydlím te´d ve starém, trochu strašidelném domě, na kliku se vždy nutno natáhnout a ruka pak voní po kovu. předzahrádky najednou vybuchly barvami, ve dvoře stará třešeň zasněžená květy, vpředu pomněnky modřence forzýtie, ale hlavně magnolie, procovsky krášlící nejkrásnější dům v ulici. včera večer jsem se doma já i kočky bály, když náš duch otevřel dveře ven a v prázdném pokoji si rozsvítil lampu.

světla přibývá.