pátek 18. března 2011

So I can feel the rain


zas jedna ataka
amerikanofilie :)

když prší, nebo usínám, myslím na Šrínagar. Sladký Srinagarstadt, k jehož jezerům jsme sešli z hor a o život sklouzali blátem a hostilní cikánskou vesnicí. na čistou vůni, v Indii tak překvapivou, vůni sladké vody, lekníny a lotosové květy na hladině. na cesty šikárou, nejkrásnější v noci - těch odražených světel! a před svítáním, kdy se z mlhy nořil křik rybaříků, ledňáčků, racků a orlů a spousty dalších ptáků (v příštím životě, budu-li ornitologem, strávím celý důchod na hausbotu ve Sriagaru).

a my zvolna proplouvali kolem klacků, vodních zeleninových zahrad a polozbořených domů na kůlech, byvší sláva kolonií a indický dnešek. voda a baráky mi připomínaly Huckleberryho Finna. a kolesový parník na Mississippi.

tehdy v létě jsme přijeli do zákazu vycházení a když nás hlad donutil donutit majitele našeho hausbótu Lateefa (incredibilní kvintesenci čmoudství :) vzít nás do města, bylo vskutku prázdné. jen vojáci, nudně obří vojenské kolony, kulometná hnízdečka, Lateef před námi capkal v pantoflích a dokonce i chvíli držel pusu (a já ho na tu chvíli skoro měla ráda). daleko jsme se nedostali, všechno zavřené a smutné, dalo se do deště. hned nazítří nás čekal návrat do vyprahlé Indie, ale kašmírské léto je podobné našemu.

v sandálech brodím vlažnou vodu, přelévající molo. najdem pramici s ovocem a zeleninou, nacpem si batohy a večer břicha jak divé býložravé šelmy. brodím mělkou vodu, jezero je plný kol deště, uvolnění, nechám se vyfotit, abych zjistila, jak vypadám takhle vodně šťastná. fotky ze Šrínagaru nevyjdou.
vždycky když prší, myslím na Šrínagar.

středa 2. března 2011


a dneska je zas
takovejhle den.




l.


často potřebuju být sama. jen já a pes jdeme do lesa, každý po svém. pes brousí v dálce. barva lesa se přelévá do mých očí a k srdci. studí jako mentolová mast. pomalu se blíží zelená. nejdřív stébla trávy v potoce, první jívy. les s kameny obrostlými mechem. podívám se blíž a po maličkých rostlinách stéká voda. probouzení stromů je vzrušující a omamné. tělesně :)


ráda se vzdálím, lidem nebo cestě. sedím se solidní tíhou kmene v zádech. někdy s nimi dýchám (it´s like a shower), pomalu až do konečků listů. jindy se o strom jen opírám a dělám si svoje věci.

hledám peří. kamínky a klacky pro psa. občas najdem domeček, co postavily děti. skáču přes vodu, křížím meandry. první den tohoto roku jsem na zlatokopecké výpravě zlomila sněžnici. moc široký potok, moc krátké nohy. dlouho jsem plakala. život neměl žádnou výhodu ani budoucnost. sněžnici mi přivázali k noze, než jsem se uklidnila, byla noc. v zimě je tma jedna dvě.

ve spánku mi pes zalehne nohy. hebké. brzo půjdem spát ven, ustelu si v bezpečné vzdálenosti od ohně. v dubnu se vykoupu v lesním jezírku. je pozdě, dnes budu unavená. slyším, jak mě začínají volat.