středa 28. prosince 2011

instantně depresivní moment v Občanovi VH: devadesátej šestej, umírá Olga Havlová, k rakvi jí dává kytky (VH) Dienstbier, střih, v TV o výsledcích voleb Janeček, střih Medek, (střih Kikina), Lux.

ještěže o chvíli později Zeman prezidentovi, dáte mi ještě jednu becherovku, na závěr?

sobota 24. prosince 2011

kambodžská skořice

3 týdny v kambodži, pár dní na tajuplném ostrově v thajsku - nikdy bych nečekala, že se můžu ocitnout v lostu, prosím pěkně do 24 hodin od zamčení dveří vinohradského bytu.

jediný, co mi z vejletu zbylo, je motocycle burn. kecám, vlastně ještě dvoje lněný šaty (jedny šily chudé dívky, druhé hiv pozitivní ženy, neb v kambodži jde charita s turismem ruku v ruce jako bílý postarší turista s mladou místní šlapkou), koření, sušený olihně a 2000 fotek (jídlo-nebe-moře).

a poněkud nezřízená chuť brzo někam opět vyrazit, hmm, spíš na úrovni chtíče, než chuti :)
na studený pražský světlo jsem si zvykala týden, na všudypřítomný komerčně vánoční sliz o kus déle, ale už je to dobré. slunovrat jsem oslavila spánkem, místo cukroví právě dopekla s dovozovou skořicí, v okně mám vedle zimní kytice s oranžovým amarylisem staré kočičky od Oly, zanedlouho budou opět aktuální, o ho!

a dnes už nic a nikam nemusím, takže klíďo píďo rekapituluju tenhle rok, sežraný ze 3/4 fuj prací, kam už v lednu nemusím. skoro roční snaha nezbláznit se mě pěkně zastavila ve všech vnitřních cestách, ale nevadí, už se zase hýbu.

neděle 6. listopadu 2011

jen zimní stromy neznají úpadek

podzim plní slib

během chvilky se rozpoutal listopad; oklepaly se všechny krásné stromy ve vinohradských ulicích, běhám ve žlutých závějích.

práce jako kompenzace autentické existence

přelétla jsem si těch pár letošních postů, je to tam už od března. práce: mlha-zmatek-únava-vyčerpání. charitativní hřbitov tvorby, snah, sociálního života i energie, válečný stav v posledních týdnech. odejdu s koncem roku, ÚLEVA.

cesty

kdysi mi lidé, cestující do dálek, přišli divní a bála jsem se o ně. viděla jsem ninu na slonovi a nešlo mi na rozum, jak je vůbec něco takového možné. pozdějc mi došlo, že jen nechápu, jak se to dělá a jsem tím zahanbena. v pátek letíme do Istanbulu, z něj do Bangkoku a vzápětí Kambodža: stará slova jako Indočína a Siam, moskytiéra, košile a sandály místo 2kilových trekových bot, stanu vařiče a péřového spacáku. země vody (v současnosti těsně po období dešťů, rozuměj záplavách). na rozdíl od Indie první z řady zemí, kam se chci podívat. těším se. už ted vím, které budou ty další.

čtvrtek 29. září 2011

paměť


táta muj kdysi kdesi.

středa 28. září 2011

první podzimní audit

+

opravdovou radost a klid zažívám když taijím. malou chvilku jsem se dívala na Su Fej, žasla nad jejím specifickým stylem, pátravými pohyby ladných rukou. dělala něco, co tak dobře znám, co je mi vlastní, co dělám automaticky každý den, až z toho mám někdy zamotanou hlavu. krásná číňanka ohmatávala neviditelné světy a úplně nepochybně hledala.

-

s prací jsem se zdá se sekla (být práce sekyra, pak požárnická, zanořená pěkných pár cm do hloubi temene). bilance za uplynulý půlrok: radost a pocit z dobře uvedené práce 0% času, pocit viny, pojeby, stres , negativní motivace a zmatek zbylých 100. první měsíce se mi zdálo že jsem voják v mlze husté jako kysaná smetana a nevidím si na buzolu ani na mapu. nyní spíš blátivá vánice, vždycky je na čem uklouznout. zítra tam jdu po týdnu nemoci, tedy pracovního telefonování a psaní z horečnatého pelechu, předevčírem odměněném ošklivým mailem nadřízeného. hmmm, stěžuju si stěžuju, ó, nedoceněná terapeutická hodnoto blogování! po týdnu, kdy jsem se ustředila a uklidnila trochu tam jdu zas jak k polykání dospělých ježků zaživa.

proč tam půjdu? protože se (jako notorický hledač) potřebuju učit nové věci, nerada se vzdávám a protože jsem pitomec!

úterý 16. srpna 2011

spíš? spím!

poprvé po půl roce bdím v pracovním týdnu - a to máme prosím pondělí! otřes reality tak trochu pokračuje - viděla jsem tě v kině (anebo viděl) píší rozliční kolegové a exk., a opravdu.

listen now, i was afraid of ...

žil jsem s úzkostnou holkou a vim, jaký to je, nebo něco na ten způsob, říká jeden z 5 (?) filmových singles hrdinů. a mně až doma dochází, že ta úzkostná jsem byla já. bála jsem se lautr všeho. už nejsem. max přecitlivělá. zvláště pokud mi kolega a šéf čte levity, pročpak jsem tak pomalá a definuju se v životě tak pozdě.

do I? dle mých osobních měřítek dělám věci včas. tančím. tak. rychlejakdokážu. občas mazurka a občas gay E.B.M. MTB singletrek moves. a občas se přistihnu že mě to i baví.

čtvrtek 23. června 2011

o holčičce, co se tuze těšila do lesa

až moc. po třech hodinách procházky v dešti, lese, půvabně zpustlém vojenském prostoru přešla potok. nejistě stoupla na kámen, hlava zaduněla lesem a šla s ostudou zpátky. spát, pak na karlák a na CT a pak s motající se hlavou a berlemi a ortézou procovsky odjela taxíkem domů.

všechny ty lesní jahody jsem tam musela nechat.

pondělí 13. června 2011

deforestizace

včera mi bylo tak zle, až jsem začla meditovat. al je v lese, jak dlouhý je jeden lesní den? teď, kdy jsou nejkrásnější, nejdelší dny, město bolí. lessons learned: příští rok se svezu na zádech června, celý si ho nechám na svoje věci. aspoň už vím, že to není lukcus, ale prostá potřeba.

místo koukání na brouky a dýchání krz zelenou mřížku chloroformu jezdím na kole po kočičích hlavách (alespoň v sukni), piju kávu, v restauraci pojídám karbanátek, krmím hladový počítač a občas, mimochodem, zahlédnu malej už ale hotovej kaštan na zemi, projdu pod zelenou klenbou břestovců v lucemburské, zkrátka beru kde to jde.

na bioenergetickém cvičení dnes naposledy zábavné a velmi žensky důvěřivé pády do mužských rukou (velkého dítěte) a kroužek na rozloučenou, už se asi nepotkáme. chybí mi můj Kruh, chybí mi okuřování a noční sčítání a ranní odčítání hvězd na obloze. o ohni nemluvě. čekám, až se vrátí Míša a jaká asi bude, maličká Remedy se svým Indiánem. nyní osobní retreat v náročném prostředí vinohradské džungle. a jako správný obyvatel města v pá či sobotu ráno vyrazím ven. brouci, třeste se!

pátek 10. června 2011

konečně a po dlouhé době se dostávám do vody. nejprve ROH bazén, bazén pod korunami stromů, druhý den rybník ale jistě, že v lese. voňavá voda, slizký film, i nahou mě obléká únava. zvedám se z dřevěné lavičky, jediný pohyb boků schodí cinkající náušnice z francouzského blešáku na zem, jehličí necinká zpátky, už tam zůstaly. točí se mi hlava při tanci, víte, a točí se mi když zavřu oči. padám. mám nakrátko ostříhané léto a nejsem vůbec smyslná.

slova, písničky (la roux se dá poslouchat jen v létě), cizí jazyky a barvy; poučení z krátké návštěvy Paříže: nutno pořídit si rtěnku a lak na nehty, výběru je třeba dát čas. lak se jmenuje tangerine fatal, nahá rtěnka so sexy. koncentrace těchto slov působí nadrženě, jsem vskutku hladová po běhání po lese, před týdnem jsem stála na úpatí obilného moře a hladila ho očima, červené šatičky, velká lípa a vítr jako u moře. a chodila jsem po laně, já, s mou mizernou rovnováhou, udělala několik kroků! chybí mi příroda a chybí mi pryč, nemám kde brát pohled vilné Natálie která vešla do hospody se zlatými lístky ve vlasech a hebkým šátkem přes štědrý výstřih. míst kladení sítí a přebírání kamenů chodím do práce:

každé ráno, odpoledne, nebo večer, těžko říct, sedám do lunochodu a vyrážím mezi duny. stejná bílá, stejná šedá. obrazovka, kontrolky, měsíční prach. jsem šťastná? jsou na měsíci pocity? nevím. kapesníky mám plné mouru.

překlad do racionálního jazyka: nová práce je pěkně náročná, nepřijde mi, že bych extra bodovala, ale ani mi nepřijde, že je to vysloveně moje vina. koncentruju se , jsem docela nudná. ostříhala jsem se nakrátko a vzápětí se začla těšit na lokýnky. do vztahů vstupuju na své poměry extra uměřeně. ve snech prastará mučení. a ráno se nikdy nejde probudit.


sobota 9. dubna 2011

komiks

fouká jak na jaře, mocně a podivuhodně, vítr mísí světy, roční i životní období, lopatky obřího stroje hází noční temnotu na skrovné zbytky světlého nebe. i když při včerejším přízračném stmívání pařížská modrá kradmo obklopila bleděmodrý ústup a jako opatrný rybář ho zabalila do svých hustých sítí.

jdu jedu běžím po ulicích, vítr mi zvedá vlasy a sukni, když takhle foukalo dřív, přávala jsem si aby mě to odneslo, dneska ne, jsem tam kde mám být. ve čtvrtek jsem kupříkladu měla být po letech v malostranské vinotéce, zas tu zpíval usměvavý Shahab, i když jen chvíli a bez Davida Kollera, radostí ze sebe a z okolí (a že mi po dnech, kdy jsem o něm neslyšela , ski Al napsal, že se vysápali na horu a sápou se dál) jsem si až ufňukla. echte Riesling, na stole růže a nad růží pohledy. mám ze sebe radost.

chodím zas na základku, tentokrát v práci. každý den nová výzva, panika, že nevím jak co udělat, než to udělám. týden uteče, měsíc utekl, chodím, učím se nový svět, kolik je světů, o nichž ještě nic nevím? politika a války chutnají po černém čaji s cukrem a housce s máslem a syntetickým taveňákem se šunkou. sobotní rána kdysi patřila mě a tátovi a čtení novin a já byla chytrá holčička a měla pozornost toho velkého svalnatého člověka (co je teď stejně velký jako já). denně mám teď v práci na jazyku chuť, čím víc cukru čaji, tím výraznější chuť novinových písmenek.

ve snu kydám do dřezu mascarpone, hned několik kelímků a další drahé pochutiny, vyrábím dezert pro mámu, otočím kohoutkem a k mému překvapení cheescaková směs mizí v odtoku. duchapřítomně a bezskrupulózně odšroubuju sifon a tu je hrouda, držím ji v dlani, očichávám, snad to nebude poznat, ale je to trochu nechutné. jak můžou vychovávat své potomky děti z děcáku? vychovávali nás jako nelítostní vychovatelé, nebo jako opuštěné děti? tolikrát jsem odpustila a stejně do "našeho domečku" nerada jezdím a když tam jsem, v sebeobraně usínám.

bydlím te´d ve starém, trochu strašidelném domě, na kliku se vždy nutno natáhnout a ruka pak voní po kovu. předzahrádky najednou vybuchly barvami, ve dvoře stará třešeň zasněžená květy, vpředu pomněnky modřence forzýtie, ale hlavně magnolie, procovsky krášlící nejkrásnější dům v ulici. včera večer jsem se doma já i kočky bály, když náš duch otevřel dveře ven a v prázdném pokoji si rozsvítil lampu.

světla přibývá.


pátek 18. března 2011

So I can feel the rain


zas jedna ataka
amerikanofilie :)

když prší, nebo usínám, myslím na Šrínagar. Sladký Srinagarstadt, k jehož jezerům jsme sešli z hor a o život sklouzali blátem a hostilní cikánskou vesnicí. na čistou vůni, v Indii tak překvapivou, vůni sladké vody, lekníny a lotosové květy na hladině. na cesty šikárou, nejkrásnější v noci - těch odražených světel! a před svítáním, kdy se z mlhy nořil křik rybaříků, ledňáčků, racků a orlů a spousty dalších ptáků (v příštím životě, budu-li ornitologem, strávím celý důchod na hausbotu ve Sriagaru).

a my zvolna proplouvali kolem klacků, vodních zeleninových zahrad a polozbořených domů na kůlech, byvší sláva kolonií a indický dnešek. voda a baráky mi připomínaly Huckleberryho Finna. a kolesový parník na Mississippi.

tehdy v létě jsme přijeli do zákazu vycházení a když nás hlad donutil donutit majitele našeho hausbótu Lateefa (incredibilní kvintesenci čmoudství :) vzít nás do města, bylo vskutku prázdné. jen vojáci, nudně obří vojenské kolony, kulometná hnízdečka, Lateef před námi capkal v pantoflích a dokonce i chvíli držel pusu (a já ho na tu chvíli skoro měla ráda). daleko jsme se nedostali, všechno zavřené a smutné, dalo se do deště. hned nazítří nás čekal návrat do vyprahlé Indie, ale kašmírské léto je podobné našemu.

v sandálech brodím vlažnou vodu, přelévající molo. najdem pramici s ovocem a zeleninou, nacpem si batohy a večer břicha jak divé býložravé šelmy. brodím mělkou vodu, jezero je plný kol deště, uvolnění, nechám se vyfotit, abych zjistila, jak vypadám takhle vodně šťastná. fotky ze Šrínagaru nevyjdou.
vždycky když prší, myslím na Šrínagar.

středa 2. března 2011


a dneska je zas
takovejhle den.




l.


často potřebuju být sama. jen já a pes jdeme do lesa, každý po svém. pes brousí v dálce. barva lesa se přelévá do mých očí a k srdci. studí jako mentolová mast. pomalu se blíží zelená. nejdřív stébla trávy v potoce, první jívy. les s kameny obrostlými mechem. podívám se blíž a po maličkých rostlinách stéká voda. probouzení stromů je vzrušující a omamné. tělesně :)


ráda se vzdálím, lidem nebo cestě. sedím se solidní tíhou kmene v zádech. někdy s nimi dýchám (it´s like a shower), pomalu až do konečků listů. jindy se o strom jen opírám a dělám si svoje věci.

hledám peří. kamínky a klacky pro psa. občas najdem domeček, co postavily děti. skáču přes vodu, křížím meandry. první den tohoto roku jsem na zlatokopecké výpravě zlomila sněžnici. moc široký potok, moc krátké nohy. dlouho jsem plakala. život neměl žádnou výhodu ani budoucnost. sněžnici mi přivázali k noze, než jsem se uklidnila, byla noc. v zimě je tma jedna dvě.

ve spánku mi pes zalehne nohy. hebké. brzo půjdem spát ven, ustelu si v bezpečné vzdálenosti od ohně. v dubnu se vykoupu v lesním jezírku. je pozdě, dnes budu unavená. slyším, jak mě začínají volat.

pondělí 21. února 2011

my own private enkidoo

na hromnice (předvečer prvního dne roku laskavého a plodného králíka) jsem při obřadu zapálila svíčku. přijala jako dané, že končím s podivuhodným světem reklagentur. otevřela dveře do všech možných jinam (Svět mimo reklamu je širokej, napsal mi PO).

o týden později jsem se ve snu přitiskla zády k teplé skále, pak udělala krok do prázdna a nekonečně dlouho letěla k vodní hladině, víčka pevně zavřená pro lepší vychutnání letu. čistý průlet membránou.

o další týden později jsem měla novou práci. co měla, mám! novou práci v lidském oboru veřejně prospěšných prací. tak, jak psal na svém blogu před časem Ten, co mi pomohl na palubu, znamená to mnohem víc práce za míň peněz. spoustu novejch povinností a světů. těším se : )

vedle těšení cítím, že jsem nesena proudem mnohem silnějším, než jsem já sama. časová posloupnost, která se poskládala do dokonalé kombinace a náhody, co na mě po dobu urychleného výběrového řízení pomrkávaly, mi naznačily, že jediný způsob, jak tu práci nedostat, je udělat na závěrečném pohovoru loužičku nebo něco horšího. cítila jsem, jak mi únorovej vítra fouká do chodidel a došlo mi, že právě doběhla objednávka učiněná v létě 08, kdo by to byl řek, že si takhle počkám?

že to místo mám, mi došlo v předvečer posledního pohovoru. cvičím a najednou mě zalije velká vlna vděčnosti. vzpomněla jsem si na všechny kdo mi pomohli, kdo se mnou sdíleli přijímací peripetie. kdo se mnou jdou, nebo které potkávám jen občas. třeba Oféliino Já se vždycky těším, co vymyslíš mi dodalo hafo odvahy. přestala jsem se oprazovat nervozitou a ráno jsem se probudila s pocitem, že je hotovo. pak ten onen pohovor a večer mi volali, že mě berou. šla jsem zrovinka kol Pražského hradu a ten ohňostroj byl možná už trochu moc, ale potěšil :)


pátek 11. února 2011

čekám na rozbřesk

je to znát v západech slunce a svítáních. vítr začíná vonět a do šatníku se mi vkrádaj barevný kusy. jako každý předjaří mi v hlavě hraje zpívá bilingvinní leonard. jaro soon will come (...)!

zimní hry mi tentokrát pokazil zmrzlej nízkej sníh. veškerou energii sežrala snaha ovládnout nezvladatelně rychlý prkno, nezbylo na kochání svistěním, vrcholky ni soumrakem. při každém bolestivém pádu jsem si vzpomněla na Olu a její rameno, ostatně. ale co už, příroda má nárok. nejzajímavějšími vjemy italské provenience tak byla každodenní konzumace prosciutta a zjištění že žvejkačky BigBabol nejsou mou dětskou fantazií, ale fakt existujou.

ultimativní šikana v práci nabrala skvělý směr, byla jsem uvolněna z docházky (a vyčerpáním poctivě prospala skoro celý týden). nastala chvíle lovu nového jobu. po posledních fuj měsících v ee-práci a pár pokusech, co jsem si střihla v zimě, se klepu hrůzou už ve chvíli, kdy mě zvou na pohovor. pokud dostanu DÚ, musim se sakra přemlouvat, abych ho udělala. vím, že jsem v nich dobrá a vím, co se stane, když je odešlu. přijde pozvání na pohovor a ten většinou zkazím. jednou jsem moc blazeovaná, podruhé se stydím a skoro nic neříkám, potřetí odpovídám moc po pravdě.

pak jdu domů, hodnotím, co mi o mých šancích říká intuice (nikdy nekecá) a rekapituluju všechny ty otázky a odpovědi. nenávidím rekapitulaci, nenávidím všechny ty momenty, kdy mi v tramvaji/doma dochází, co jsem měla říct na všechny ty ze zadku, é, teda z HR příručky vytažený moudra. místy se nesnáším, když si uvědomuju, že jsem klidně mohla být mnohem chlubivější (a nebyla). pohovory a vše kolem nich je bohužel instatní deprese.

naposled jsem byla včera, úplně jiný prostředí a lidští lidé! výběrové řízení ještě pokračuje (intuice řiká že fakt neví), já pilně rekapituluju (AU - jak jsem mohla odpovídat tak blbě!) a vážně o to místo stojim, takže se snažim nemyslet na pondělní p.... v případě neúspěchu možná vyhledám asistenční služby pro zněvýhodněné, páč ta interview klepavka je čim dál tim víc evil.

ještě něco hezkýho jsem chtěla, už vím. v sobotu po koncertě přátel nejvěrnějších jsem si zatancovala, jak už dlouho ne. podmínky zdaleka ne ideální, hudba z baru, ale byl to tanec pro mě (a obdobně dobře naladěnou spolutančící slečnu Vlastu), tanec z radosti a energie. netančila jsem, abych byla krásná, nebo někoho svedla. bavilo mě to. moc. a cesta domů dtto, po dlouhé době sama v noci venku, po čtvrté ráno most zející prázdnotou (a Starý město plná ožralů), teplej vítr a komiksovej stín rozcuchanejch vlasů a zdviženýho límce. soukromá radost a těšení na Střelák v létě, prostá sexuálních konotací. rozšiřuju si rejstřík ohó.

tahle písnička (via anouk tušim) je tuze pěkná, škoda že ten klip je trochu moc kyticovsky-doslovnej.



úterý 1. února 2011

sídliště: rozbité dveře


co magnet spojil, a

bzučák nerozpojuj.


pondělí 10. ledna 2011

netušená důvěra


navzdory tajuplnosti anotací jsem si u knihy zlín vybrala 2 ks knih. objednávka přes e-shop, poštovné balné 0 kč a (namísto placení při převzetí) z balíčku vypadla kartička s ručně psanou prosbou o zaplacení, číslem účtu a přáním vše nej s knihami v tomto roce.

i'm impressed na druhou!


středa 5. ledna 2011

tušený leitmotiv


napsat celý odstavec o knize, kterou vydávám a zakamuflovat jakékoli jasné sdělení? i'm impressed!




úterý 4. ledna 2011

dress code


jako děcku mi bylo oblečení fuk, klidně jsem nosila věci z burz. třeba nesmrtelný kabát s připínací chlupatou vložkou. hlavně že mě nechali nosit kalhoty.


obezřetnost byla nutná jen při výběru barev. přijít do školy v modrých manžestrácích a zeleném svetru mělo vážně nepříjemné důsledky.