pátek 24. září 2010

mléčný věci


povědomý obrysy za hrbolatým sklem
vevnitř se svítí!
oprášený trencle a speciální jehly
na zalátání rozbitejch sítí.

stébla
a ručně pokosený chodidla.

pondělí 20. září 2010

zde jsem člověkem/nakresli poslepu



září je ambientní jako kluk s patkou, velkejma černejma brejlema a Proustem (Musilem) v brašně. zima už mě ledově líbá za krk, zářijové nej jsou zlatavé kuličky muškátového vína, nabité vybranou sladkostí a nádhernou vůní.

povídám si se svým podvědomím, odhaluju mnohá jeho darebáctví. praxe, neboli válečná stezka bolí, jeden den vyrazím dva kroky dopředu s nadlidskou odvahou a můj hrudník je zas o něco volnější (v hlavě se rozprostírá zen takešiho rozměrů). nazítří tomahawk přebere krutokus mé duše, couvám o krok zpět, nemůžu se ani vidět v zrcadle, jak hrozně ošklivá a neschopná si přijdu. nepokračuji v zápiscích z Indie, neb (jsem líná, he) je krutokus otráven těmi cestovatelsko-turisticko-bůh-ví-jestli-ne-slightly-rasistickými cliché. jako by se praly touha po růstu a změnách se starou nemilosrdností, že to ale musí probíhat tak nevybíravě :-o nadto se mocně vztekám i směrem ven.

bláznivá vdova
z italskýho filmu
nastražila uši
už brzy
to pojede.


středa 15. září 2010

jízda na žlutém javorovém listu


mozek už mi fachá, místy až moc. před MS se kouše a po bujarém křtu (vidět. Ji. obklopeného. bujnými. mladistvými. fanynkami. byla úžasná. satisfakce) žádá o utlumení. tělo ještě bojuje s indickou únavou, přerušovanou výtrysky energie. osedlávám kolo, nohama měřím pražské kopce. když z něj odundám blatníky, vypadá báječně cool a hned odpoledne se dá do deště. imho méně zlobím a víc se vztekám.


snažím se najít dveře do podzimu, toho pěkného, co ho mají lidé rádi. o víkendu se naň půjdu podívat. v novém doma jsem ještě neupekla koláč, ale když se tam vracím, podél plotu taktak zvládajícím džungli za ním a pod kaštany (po lísce, jeřábech (Čimice), pajasanu (Tachovské nám.) a akátech (Hol.) mám poprvé v životě před domem kaštan!), těším se už za staré rozbité dveře a o tři patra výše a ty, kdo jsou za nimi. Žahour má za sebou první noc omylem venku, je to vařbuchta, protože těch pár hodin nejspíš strávila schoulená u sousedovic dveří, namísto rekognoskace terénu.

po létech se zas koukám víc po holkách, než mužích. na rozdíl od minulých epizod se necítím chlapecky, spíš jako bych si rozšiřovala kompetence ženství. teplejší vítr jsem cítila už loni, když jsem nastupovala do terapie, teď v ní pátráme po jeho původu. nakolik se mění preference, jaké jsou ve skutečnosti. zatím se zdá, že jiné sexuální identitě virtuálně připisuju vlastnosti, které jsem si nedovolila.

kdysi jsem odvrhla všechno holčičí a kouzelné a lesní a schovala se do heterosvěta a ta stará, nefunkční dichotomie mi možná ještě stále bezdůvodně svazuje ruce. jakoby mě z dubové větve, na níž nehlučně beseduju s lesními sestrami mohl shodit jediný mužský pohled a já pochovám dřevěné bůžky na dno krabic, učešu divoký vlas, obléknu si blůzku a začnu brát hormonální antikoncepci - eee, nevr :) samo netuším, kam to všechno povede, zkrátka Cesta. a hafo explorace a kousnutí do kamene přede mnou.

úterý 14. září 2010

Spřátelení s domácím duchem

(matiné meziprostorových nuancí)

Slyším tvoje kroky
má kočka tě vidí
budeme zdvořilí.
Klidně se do mě podívej: hlína, tráva, staré kovy.
Z hlubin duše přikutálím
velkou oblou oplatku důvěry
než krabice nahradí pevnější věci
prosím
posvač
s námi.


pátek 10. září 2010

Indie IV.

My Cup of Cashmere Tea

I cesta do Kašmíru je nekonečná, už jsme ale zvyklejší.



Zastávka v Lamayuru, hospoda u kláštera vypadá nemlich stejně jako socialistický horský (státní) podnik, místo tatranek knedlíčky momo, v gompě se mniši zabývají mandalou, obklopeni bandou rozvedených francouzek středního věku s vlhkýma očima, Al. usedá ku meditaci, ale místnost páchne a chybí mi soukromí, prchám ven na ochoz. Jsem primitiv, preferující původní zdroje, duchovní nálož ke mně přichází později v lese ach :) Venku fouká a nebe překonává samo sebe, odstíny modré dosahují barvotiskové, až photoshopové intenzity. Fotím.


Jedeme dál, u cesty nejchudobnější cestáři, jedni bosí obědvají v hustém, asfaltovoprašném mračnu, o kus dál jich pár leží na hromadě štěrku a spí, válečné oběti pracovních poměrů.


V noci nás burcuje první vojenská kontrola, obloha je prostornější a disponuje o poznání více hvězdami, než v Ladaku. Až do svítání míjíme v černé nicotě blikající svítilny hlídek, mírumilovné morality, nabádající ku střízlivé a pomalé jízdě, lemující indické silnice, střídají údernější apely.

Thrill, Skill, Drill = Kill

Probouzí nás svítání a řidič, jsme v cíli. Sonamarg, řada baráků navzdory časnu obsypaná mazlimy, pohostinná jako městečko z Mrtvého muže. Vyzáblí koníci se pasou v odpadkovém koši. Tohle není turistický Ladak. Kavárník nám, ve snaze uspokojit naše náročné požadavky, přináší med a tousty a máslo, želbohu vždy v náhodném a nežádnoucím pořadí. Kolemjdoucí nás bez úsměvu rentgenují černýma očima, lidi jsou tu větší, tmavší a mnohem zachmuřenější.

Vyrážíme do hor, v protisměru cestáři mažou do práce, zavilé výrazy, kladiva a čakany vyvolávají v jedné z holek regulérní paranoiu. Na dohled už je ale obří les, kde ve svahu házíme šlofíka a dál a výše, přes řeku a pohyblivé stráně kopce až na holé břicho podhůří se zakrslými břízkami, kde se usadíme a kluci připraví ohník. Chci být sama a později, u ohně, se shora snese mezihvězdný smutek, který jakoby sahal od jakživa po doby, kdy už na zemi nebudou žít žádní lidé. Je to teskné a trochu těžké a krásné.


Dopoledne opět stoupáme, potkáváme pastevce, opravdové muslimy, kteří se na holčičí část výpravy vskutku ani nepodívají, usmívají se zřídka, ale když už, stojí to za to. Překonáváme sněhový most a první sedlo se sněhem a potůčky. Odtávající sníh nás přenáší do jara, louky plné blatouchů skoro domů. Do kopce si pomáháme řečmi o kočkách a o jídle, nejfrekventovanější jsou české hotovky (Svíčková!) a maso (doporučovanou pljeskavicu už jsme si v Mon Ami dali).


Kašmírské ovce a kozy jsou ta nejvypasenější zvířata, jaká jsme v I. viděli, po horách se pohybují neuvěřitelně mrštně. Nejvíc ovec je u jezera, nad kterým rozbíjíme tábor. No, tábor. Tábořík. Naše 3 stany. U jezera máváme první europoidní tváři a po nekonečných a nesrozumitelných vyjednáváních získáváme od místního rybáře osmažené pstruhy a lahodný kašmírský čaj. Jíme jako zvířata, jako kočky neopomíjíme ani oči a hlavy, hostina snů po vší té suché rýži opepřené lovečákem a Bounty. Mňamňam!


Ráno brodíme a dlouze stoupáme do druhého sedla. Je to náročné, ale díky chladnějšímu klimatu a zelenějším horám se to dá. Ve vyfoukaném sedle si leháme, vaříme polévku a vpodvečer už na šikmé skále u ledovcového jezírka hledáme flek na přespání (šimrám skálu stanovými kolíky a doufám v bezvětrnou noc). následuje koupání v ledové vodě, kluci skáčou po krách, holky se spíš jen smočí - 2 tempa - a rychle ven, celkem vzato mi tato okázalá nahota, na rozdíl od koupání se snivci, neudělá dobře a žárlím. V noci Al. zahání štěkající pasteveckou hyenu a ráno si mezi kry vlezu sama, tentokrát již spokojená až vítězoslavná.


Přichází nejchladnější a nejhezčí den našeho treku, brodíme se mraky a mhou, kontrolují nás dvě vojenské posádky, mumbajský velitel první z nich nám s odzbrojující upřímností vybrebtá počet mužů, zbraní a vůbec všecko (ani ten Libor z nich nemá respekt), v druhé nám dají čaj a protože prší, pozvou nás do stanu, kde nás okukují. Než odejdem, mocně se s námi fotí, jediné dva samopaly dají do rukou holek, poprvé vidím zrod legendy ala Ploty Pilecký na vlastní oko, vtipné! Plyšoví vojáci budou nepochybně ještě dlouho vzpomínat...

Cestou vedeme osobnostně velmi vyspělou až kulturologickou debatu o rodinách, díky níž konečně vím, proč se lidé berou.

Zalézáme za obzor a ustýláme si nad nepěkně velkým kamenným mořem. Uvědomuju si, že mám v mobilu po Alovi hudbu a tak se při večeři spouštíme. Slyšet poctivý R'Roll jest úlevné, hudba mi chyběla (jediné, co v hlavě vydrželo celou Indii, je XX Láska v housce). Před spaním si pouštíme Ivánku kamaráde a vskutku je to krásná noc, završující pohlednou cestu. Ideální poslední večer. Akorát že cesta ještě nekončí.


Jako v Indii se nazítří z dvouhodinového sestupu krz kamenné moře vyklube celodenní dřina, obcházíme obří kaňon po kluzké, docela svislé skále a nezpevněném měkkém svahu, bojím se o kejhák a myslím na zinkovou rakev a položku "Repatriace" v pojistné smlouvě. Astmaticky nedodýchávám a zůstáváme daleko vzadu, z výšky padá mlha a déšť, stromy v lese se mění v matné veliké stíny, vidět to ve filmu, jsem nadšena. Objevujem zlověstně půvabnou loučku nad vodopádem a znovu do kopce, je to nekonečné. Poslední hodiny kloužeme hutným bahnem, snažíme se nezabít, vypadáme jako prasata a nohy marně protestují. Cesta, po níž postupujem, dalece rozšiřuje mé dosavadní povědomí o tom, čemu všemu se dá říkat pozemní komunikace., ale rozptylují nás zpívající a vrzající stromy. Postupně přestane pršet a na zemi houstne počet papírků a dalších odpadků. Poznáváme indický obyčej a těšíme se na civilizaci.

Dole už čeká hejno žebravých dětí a cikánská ves.

čtvrtek 9. září 2010

příliš dobře skrývané mistrovství Cahin Caha

překvapuje mě, že jsem nikde nenašla relevantní recenzi REVu z letošní Letní letné.

rozpadlý, nesrozumitelný koncept, protahovaná nuda, nevyužité technické, vizuální a fyzické možnosti, nesnesitelný klaun, komický efekt českých slov zažvatlaných s fr. přízvukem vytěžený do dna, násilné pokusy o nadhodnoty, a, co je u tohoto formátu nejsmutnější, míra dětského úžasu -2.

představení se nelíbilo nikomu, s kým jsem mluvila. pamětníci slzeli při vzpomínce na paní a černé peří ve vaně (Grimm) ze zlatých dob LL.

obdivuju, kolik prázdné slámy a z prstu vycucaných interpretací byli recenzenti schopni vyprodukovat. jejich literární artismus strčí do kapsy francouzské artisty i s Gulkem. dvakrát.


středa 8. září 2010

Indie III: Po nás potopa

Před rozloučením nám domácí kladl na srdce, abychom v nemocnici vyhledali Dr Pidžišna. Až v nízkých nemocničních barácích seznávám, že to není indické jméno, ale specializace. Nemocnice je ošklivá asi jako Bulovka, ovšem indických parametrů, mám čerstvě umyté vlasy a jsem vyděšená.

Stačí prokouknout ticket systém, zacvakat 2 rupie (1 Kč) a za malou chvíli (subjektivně x 10) vylézám ven s recepisem na Velké žluté tabletky. Indické léky na rozdíl od českých pomůžou, záhy si je oblíbí větší část naší výpravy a někteří se s nimi nedokáží rozloučit ani zpátky na domácí půdě.


Den dva komatění (výhled z okna naštěstí uspokojivý), než se sberchám, dočtu Boha maličkostí a ejhle, je tu cesta do hor č. 2, cesta do cíle, cesta do Kašmíru a trudný výlet se láme ve výlet povedený. Opouštíme prašný Leh, město, kde nikdy neprší.

úterý 7. září 2010

Indie II: Mordor: Údolí Markhy

Dříve než vzejde světlo dne
Přes horstvo jež se v mlze pne
Jdem do hlubin kde vládne stín
Pro svoje kouzlo ztracené.


Trek zahájí svoz primordiální lanovkou, tím prozatím legrace končí.

Vydáváme se vzhůru říčním údolím, vůkol vedro, vzduch nepředvídavě směněný za prach, pod nohama i na dohled kameny s kameny. Cca co 2 hodiny suché koryto zavlažují ostrůvky zeleně: pilný ladacký lid zde zúrodnil půdu, nasázel vrbičky a postavil stany: Parachute café.


Vrásčité ženušky vaří čaj (rozuměj masalu) a čínské polévky. Čas v horách je tvrdý: dvě hodiny chůze domorodeckého času se zpravidla protáhnou ve tři, znevýhodňuje nás středoevropský původ a přetěžké domečky, v nichž si na zádech nosíme potravu, vařiče i stany. Postupem času nás zpomalí výška.

Řeka pod námi, sucho kolem, prach, kopečky, oblejzání kopečků po tenkých cestičkách, kameny, mantry. Čas se mi scukne v žulový blok, už druhý den ráno naříkám únavou a bezmocí, zatímco údolí křičí komixovým fontem: Nemáš tu co dělat, sem nepatříš! Nepříliš pohostinné chování!

Ve stavech největší únavy, těsně před bréčem si, ostatně už od Lehu, představuju aseptický, do hygienické bleděmodři laděný reklamní svět Vichy: Zářivá kapka, stékající po čisté kůži, sterilní úleva. Trochu pomáhá myslet i na mé středoevropany a nky, an vymydlení a voňaví provádějí nějakou nenáročnou, typicky evropskou činnost. Ale kapka pomáhá víc.


Třetí den tedy Al. zařizuje spásné oslíky, které přetížíme našimi batohy a spolu s donkey women, její kamarádkou, oslátkem a svéhlavou ovcí, kdovíproč venčenou na tak velkou vzdálenost, překonáváme nejtěžší den: pouze s hůlkami jako správní buržousti absolvujeme nesčetná brodění řekou na druhou stranu a zas zpátky, pohánění oslíků a stoupání, které nebere konce. Díky lehkým nohám se dokonce stíhám koukat kolem sebe, přibývá kytek, zeleně a skála mění barvu v šedohnědou.


Po 20km setřesem většinu z francouzských a usa turistů a vpodvečer se dobéřeme cíle, vysoká nadmořská výška mě rozjaří (byť se dozvídám, že holčičku z první části naší výpravy, jíž jsme šli ve stopách, museli pro ataku výškové nemoci odvézt dolů na koni) a jsem na sebe pyšná. Díky výšce a únavě už apetit opouští i Ala, což mi dopřává jednak více anorektické svobody, jednak ho můžu začít násilím krmit já. Velmi zábavné!


Poslední den treku nás čeká už jen malé sedlo (5,200 m) a rychlá cesta dolů/domů/do Lehu. Sedélko vylezu tempem nepříliš zdatné babky, 17 kroků - dých-dých-dých-dých - 17 kroků. Před pocitem velikášství nás zachraňuje banda domorodých žen a dětí, která sedlo vyběhne za účelem kolektivního telefonního hovoru. Nahoře je zima, pod náma mraky, což je vždycky příjemný, mantry vybledlé a potrhané do nadpozemské krásy. Skáčem dolů, sil není mnoho, sestupujem do červeného kaňonu, který si nás povodí: namísto snadného a krátkého klesání nekonečná opičí dráha, bez batohu a za plných sil by to bylo super, jenže. Indický brouk celý první trek nepřestává mlít svými slizkými chapadly v mých útrobách, hlad, průjem, bolest.


Vysoko na vysuté stezce uléhám do prachu a na několik min usínám, což mi dodá dost sil, abych mohla zas vřískat a třískat hůlkama kol sebe. A jako ve filmu, sotva mi zaschne nudle u nosu a zajdem za roh, zjistím, že údolí končí. V Parachute Café čekají kamarádi, krásně se usmívají a jsou na mě hodní, takže se vůbec necítím pod tlakem, když vyrážíme na poslední dvouhodinový úsek. Perspektiva civilizace a (a indické nemocnice) pomůže, poprvé nechávám ostatní za sebou!


Nazítří se nasádlíme do busu, kdo se nevejde, jede na střeše, celou cestu do Lehu melem pantem nesmysly nejvyšší kategorie a než se nadějem, jsme zpátky, domácí Angchok nás přivítá veleúsměvem i na ladacké poměry, a posílá mě do nemocnice.


Fotky Al. a ja

pondělí 6. září 2010

TATA Industries

The People behind the Brands


Pan Tata je stařík úctyhodné kondice. Krušné dětství a náročná kariéra vysoustruhovaly jeho křepké tělo i druhdy omyvatelnou duši do vodě, ohni i věkuodolné konzistence. Příběh pana T. je vpravdě příkladný: ač byl coby dítě ulice přivyklý nejskromnějším podmínkám, záhy se v něm ozvalo volání po vlastním businessu (vile, obrazárně, flotile nákladních vozidel), pohroužil se tedy ještě hlouběji do prachu cest a z nasbíraných matek a pružin brzy sestavil svůj první vehikl. Blahořečíc své výmluvnosti jej prodal muslimskému šašlikáři za celou jednu rupii a dlouhá, leč přímá cesta mezi horních 100 000 mohla začít.

Přeskočíme prototypy prvních opravdických automobilů a nákladních vozů, přeskočíme otevírání první filiálky i únavné vyjednávání s Američany, kteří měli v pácu TATA Industries skoupit a které pan T. setřásl až po 3 měsících a drobné intervenci indické armády. Teď je teď, děti (živé i plechové) pana Taty už jsou dávno dospělé. Náklaďáky TATA brázdí jeden za druhým celičký indický kontinent, nohy řidičů těch náklaďáků hýčkají TATA ponožky, oteklá břicha halí zapraná TATA trika. Celá Indie je TATA.


Starý pán stále pracuje, na důchod nevěří. Každé ráno vstane (již 42 let bez asistence budíku) v 05:45, posnídá řídkou ovesnou kaši v misce z čínského porcelánu a šálek velmi hořkého jasmínového čaje a s úderem šesté chutě zasedá ku kreslícímu prknu ve své kanceláři. Už dávno nemluví do technologických podrobností, ale soustředí se na podstatné.

Vizáž náklaďáků prošla za ta léta proměnou stejně dramatickou, jako sociální status pana T. Původně plechové krabice tradičního střihu, násobící prašnou bezútěšnost rozbitých cest. První Tatovy pokusy s obrubou čelního skla barevnými střípky a růžovým světlem z kabiny. Léta hledání, týdny bez víkendů, dny bez nocí. A zprvu nenápadný výlet do Evropy, zanedbatelně mrňavé země a návštěva Cirkusu Berousek. Pan Tata byl unešen. Ni ten nejzářivější úsměv cvičeného ledního medvěda, ni ten nejvyvedenější vrtichvost cvičených špiců neodvedl pozornost pana T. od skicáku, do nějž horečně zaznamenával vše, co viděl kolem: žárovičky! svítíčka! cingrlátka ach.

Po návratu vše rychle inkorporoval do plánů a první potomci kulturní fúze brzy vychřestili z garáží. Šňůry žárovek blikaly, masku zdobily kokardy, fáborky a vyřezávané motivy. Tolik oblíbené troubení nyní obohatilo cinkání, cirkusové pazvuky a řev šelem. Nepříliš ladnou a vkusnou realitu a morálku země vyzdvihly TATA vozy rychleji a účinněji, než poslední bollywoodský trhák. Wow.

Studium dějin umění a tunění stávající výzdoby zabíralo Otci zakladateli víc a víc času, když na valné hromadě vyhlásil nový design přístrojových desek, umožňující umístění oltářů snad všech světových náboženství, dohodli se jeho synové a dědicové pohledem. Ještě jeden takový výstřelek a staříka zbaví svéprávnosti. Ovládnou firmu. Ovládnou kasu. A zamezí absurdnímu plýtvání prostředky.

Pan Tata ale nic netuší. Zatvrzele se raduje z maličkostí i velkých úspěchů. Co měsíců jen hledal univerzální pozitivní symbol, který za řetízek pověsí na podvozek. Co se nahledal v učebnicích, typografických a antropologických sbornících. Přitom řešení je tak snadné. Srdíčko! Kulaté, plechově lesklé srdíčko je přesně tím posledním detailem, který náklaďáky, ať už povezou sukno, nebo zbraně, povýší na dárce pozitivních pocitů. Radosti, blaha a samozřejmě lásky.



pátek 3. září 2010


vytrhni mě z hejna husí
až odletí na jih
zůstanu tu sama
zkřěhlá a zmatená.


čtvrtek 2. září 2010

do práce pěšky


déšť znamená

úsměv
pod
deštníkem
svítím
zeleně.

ochočím si snad podzim?
ochočí si podzim mě?

Indie I.


Praha - New Delhi


Cesta vzduchem do Indie je příliš rychlá na to, aby ospravedlnila svět, v němž se ocitáme. Jmenuje se Dillí, přivítá nás bombou čenichovkou, nezaměnitelnej puch, pach horka, rozkladu, bujení, jídla, zbytků, františků, odpadků, exkrementů. Zvířat, prachu, čoudu a smogu. 20 minut v skrznaskrz pročurané waiting hall hlavního autobusového nádraží stačí.


Polykáni desítkami hladových tmavých očí ujíždíme na sever, na klíně mi přistává stydlivá šmudla, jízda slabých 7 hodin, ještě se zuby nehty držím okraje času evropského, ale čas se už začíná rozpouštět. Ochutnávám mangový koktejl a první doušky pravé indické odevzdanosti.

Kalka – Shimla


Z přemíry všech těch poprvé jsme unavení a všech 7 nás zaspí budíček. Za trest nejedem překrásným retro vláčkem, ale obyčejným a na rozdíl od domorodců, kteří se hubený zadek po hubeném zadku tísní na úzkých sedačkách, na stojáka. Vláček ambiciózně šplhá do výšky, ještě v nížině vidím opici v koruně borovice, je tam a je tam sama, další jsou až za několik hod v Shimle, lámu si hlavu, co tam dělala a jak se cítila?
Shimla vypadá jak exotické Karlovy Vary, domy vzápětí pohltí mlha smog a proklatě rychlé stmívání.

Po eklhaftech, bezstarostně konzumovaných na ulici, decentně pojídám rýži s hráškem. Může být nevinnějšího pokrmu? Sic, v bříšku si odnáším brouka oškliváka. Nasedáme do busu a brouk začíná jednat. První blije Ind vpředu, autobus sebou mlátí dozadu a dopředu, nahoru a dolů, kamikadzně se na uzounké vozovce vyhýbá smrdutým autům. Zatáčky, serpentýny. V Indii se při kontaktu dvou aut dálková světla naopak rozsvěcí. Kluci pijou whisky a zpívaj. Když zavřu oči, už se nebojím, že zahynem, už jen zvracím z okýnka. Celých 10 hodin jízdy do Manali.


Manali


Město jako dvoudenní horečnatý sen a borovice a vrány, víc z postele nevidím.


Manali – Leh


Před svítáním nastupujem do našeho prvního jeepu, cestra trvá celý den a noc, choulím se do milosrdného polokoma, jen ten mozek se odmítá vzdát a nadále šrotuje. Pokaždé, když otevřu oči, uvidím prašnou cestu, zatáčky, TATA náklaďáky, nekonečnou náhorní plošinu, Mars. Vzadu v autě naříkají. Projíždíme 5.300m vysoký průsmyk, zima a řídkej vzduch, i ta gravitace je podezřelá.
V Lehu promptně uléhám, horečnaté sny/dny, už to známe, z nichž se občas vynoří Al s vyprávěním o městě a rýží v zagumičkovaném sáčku. Nutí mě jíst. Jídlo je nepřítel, kam se kouknu vidím nákazu, tolik se bojím, že mi bude ještě hůř. Když se rozpláču, můžu toho sníst míň.

Popozítří vstanu a nejistě se dokymácím do net café. Leh je plnej turistů, čeština, francoužština, japonština a američtina, navečer hukot generátorů před obchody a citové vydírání prodavačů s kulatými obličeji. V Ladaku převládají asiaté a jejich budhistické úsměvy nám v Kašmíru budou chybět.


Fotky Al.