úterý 31. srpna 2010

Indie 0 (cesta do Nimalingu)



Kopec, kaňon, slunce, oslí karavany, oslí lívance, oslátko, žízeň, řeka, brodit řeku, skákat z kamene na kámen s očima na šťopkách a únavně meloucí GPS sebezáchovy, děkovat bohu za hůlky a kasat si turecký kalhoty pod zadek, při vaření snídaně odvracet hlavu od kotlíčku a násilí nutné k polknutí jediné lžíce rýžové zlokaše.

Škrábu se do kopce, škrábem se do kopce. Za horizontem už je údolí a tábor, prý. Za tím dalším, určitě! Tak za dalším, snad. V dálce barevné stanů, pomalu se zvětšují a po dlouhém kilometru nás přivítají usměvavé tváře Amíků a Francouzů, obroubené kožešinovými kapucemi buřtových bund. Z Indie rovnou na severní pól a je tu klendra, pro ukrutnou výšku je hlavě lehko a točí se, pomyšlení na jídlo je už vážně k smíchu. Za bílou horou zapadá slunce a já jsem poprvé na tomhle vyčerpaném treku, na téhle zatracené cestě spokojená, až šťastná.



čtvrtek 26. srpna 2010

stroj času

stačí pustit si tuhle písničku a léto 2008 je zpátky: ve vší svý bezprizornosti, otevřenost a bezhlavosti. cejtim zas vůni řek, jak jsem je do tý doby nepoznala. do uší peříčka, běhy nazdařbůh lesem a vůbec najednou náušnice, zelený šatičky, kuráž a tanec. veliký chození po městě, zejména pak v noci.

půvabný a nepraktický bydlení pod žižkovskou střechou (za domem ještě jezdí vlak, co už mu vytrhali koleje), revoluční objevování novýho fyzična s hystericky rychlým přestřihem na novýho kluka. krásný noci se Sestřičkou, když nás probudil křišťálovej pramen světla z kamínku po polštářem a v jednu ráno jsme posvačily právě dopečenej chleba v prostoru chrámových kvalit.

spustím stroj času des visages des figures a zas vystupuje do počínající bouřky ve Frýdku Místku, poprvý v životě někam úplně sama a nazítří vcházím do místnosti plný chlapů, co se s nima budu učit lítat. pokojík přímo pod beskydskejma hvězdama, odkud se učím ty samý chlapíky nenuceně vyhazovat.

meditační cesty na lvím hřbetě, odraz slunce v duhovkách časného podzimu, přátelsky blikající Věž. a tma chlad a samota v zimě, kdy jsem s angínama na krku bezmocně sledovala blížící se bouřkové mraky utrpení, co už čekalo za dveřma roku 2009.



úterý 24. srpna 2010


pogo dne

(to měl shane eště žuby)

Listopad


Drobnými kroky odměříš cestu k oknu -
sníh stále bez jediné stopy -
a zpátky.
Už aby bylo zítra a mráz a večer,
zamrzlá Něva
půjdete bruslit!

Obejmeš přítelkyni kolem pasu
nad městem studené hvězdy, jen vy dvě a svistot bruslí
a konečně budeš moci mluvit francouzsky
(ne jako s tím přihlouplým služebnictvem-)!

Před svlékáním do nočního prádla si nacpeš ústa kostkami cukru
opaříš se silným čajem,
staré pocity v dlaních,
nové rukavičky.

Ledové věže ve sklenici u tvé postele ach ano,
abys lépe spala, budou ti -
sprostou ruštinou předčítat strašidelné
příběhy a pak - zvláštní zvuky pod okny -
ale ne -
sníh je stále
neporušený.


čtvrtek 12. srpna 2010

kladu nohu mezi kameny


letní deště házej na jazyk chuť řek. jako loni, či spíše předloni přinášej touhu nosit dlouhý náušnice a sukni, tančit.


jsem zpátky z Indie a přece je všude kolem mě, stačí projít průchodem, minout popelnici. stále ještě sním indické sny, šplhám po uzounkých stezkách do hor, jen mi do snové Gemmy přibyla Pandora.

první večer v druhých, už kašmírských horách na mě z hvězdami přesaturovaného nebe spadl smutek. dělám věci správně? obstojí můj život tváří v tvář jejich chladnému světlu? včera jsem na vinohradské obloze napočítala 6 hvězd a perseidu, perseidu jsem neulovila jedinou. jen ten smutek se vrátil.