středa 28. dubna 2010

po podbělu

duben míří k východu, ještě otřít mačetu a odkráčet bez jediného pohledu na zmrzačené posekané a churavé oběti. měsíc samuraj udělá místo pojízdnému lazaretu plnému plavovlasých sestřiček a šeříkové vůně, ou jé.

budu v květnu hodná hodnější? těžko říct :)

povlovné a chladné jaro protáhlo pučení, v posledních letech odbyté tak rychle. zelenou zahájily vrby, přidávala se klepýtkovitá poupata kaštanových dlaní, bukové špičaté ruličky, lepkavé cípy topolů osik. čeká se na ořechy a jasany, na podzim poslední nositelé půvabu, zatím straší holými větvemi, nažkami a chuchvalčím. jínanové listy raší ve vtipných vějířcích, jo jínan, ten musí mít vždycky něco extra.

mám teď chvíle velkých růstových tenzí a rozpínání páteře a chvíle potěšení: spánek na slunci na zahradě, v klášterní zahradě nebo v sadu, přežvykování podbělu, staré cestičky po Karlíně a městě. sný spánek u ohně, pohyb a kreslení křídami, zejména pak zelenou a oranžovou. káva, když je chuť a po týdnech nejídla hlad, který mě budí i v noci (po týdnech nespaní bezvědomí). básně.

momentální barva? labradorit.

zažívám nadstandardní lukcus poznávání vlastních potřeb a motivací, poprvé si určuji názory sama, nepřebírám je i s chlupama od 2., ani se nestavím na opozicích jako dřív. všechno v životě mám nejisté a otevřené, přiznaná konstrukce, která už zase pouští světlo do mé hlavy i minulosti, pečlivě zatajované kouty včetně. tentokrát si doufám stavím skleník z živých stvolů. je to dobrodružství :)

jo a ta paní, co jí mám furt plnou hlavu, zazpívá 10.9. v Berlíně. vždycky jsem chtěl jet do B. na koncert, povídá můj spolubydlící. sama bych to neřekla líp!

čtvrtek 22. dubna 2010

duben


dneska nemusim nic psát, všecko napsal Jakub už.

trochu opakování přec nezaškodí, hop do vody!


středa 21. dubna 2010

Samozřejmě


V hrudi mi bubnují: rytmus vojenský marš mezi kapraďorosty, vloni v létě si holky a ženy pletly věnečky, hned jsem zamířila do lesa k padlému modřínu a vedle měkkých bodlinek čouhaly z mé zelené koruny lístky vrby, vylovené z potoka. Luční trávy a bojový nalíčení.


Divoký věci.

Divoká si hraje s kostičkama a vyrábí z nich šperky, před deštěm se pohrouží do řeky. Tance nejsou žádné přiblblé tanečky, ale divokej rej plnej skoků a chuti. Okouzlená jarem se sková do jeskyně mokrý a když z ní po chvíli vyleze, oči ročník 1912 svítěj ještě víc. Do klubíčka se stočí kolem starého řetízku. Nahá se zlehka a v elegantním tanečním gestu obejme s oblečeným mužem, mezi nimi teplo, oba stojí na stejné zemi.

A bolestivé rozpomínání na doby, kdy žádní muži nebyli potřeba. Stačí pohled na košili, zastrčenou za hubený pásek kalhot a na krku ustřižené vlasy a lásky dávno dávno dávno! pohřbené vylézají z hrobu.

Zelená v lese vytahuje za ruce na povrch a ven všechno, co je ve mně zvířecí a živý.


úterý 20. dubna 2010


Až budu velká

Ochočím si liánu
Zimní zahrada se promění v pavilon šelem
Ušetřím za řezané květiny
Takové květinářství na Příkopech začnu raději obcházet
Plavným obloukem
Až se té obří louži pod Prašnou věží
Začne stýskat.

voda

pondělí 19. dubna 2010

teď nad pouští je všechno narůžovělé

Do lesů přišla zelená, po vší té vypálené beige. Potoky mezi kameny a kořeny, porostlý severní bok a náhle zelené oči tam dole, v jeskyni plné vodou napitého mechu.

Něco jsem našel, hlásí Medvěd a já za ním jdu bez přílišných očekávání. Pak stojím na můstku nad stromovým koupalištěm, špičky dlouhých korun pod vodou zachycují poslední slunce toho dne. Chce se mi plakat nad tou krásou, počkám, až odejdou, a ponořím se do hloubky mezi kmeny.

Ledová voda mi stáhne hrudník jak kožený řemen, sahá mi sotva po krk a už se sápu ven, ale. Je to sen a očištění a když den zmizí, přijde oheň. Ustelu si mezi kameny a bukvicemi, oči zamilovaně zapřu mezi hvězdy a v bezpečí klučičích hlasů usínám.

V noci je pak hvězd moc a září natolik silně, že koruny kolemstojících buků připomínají vánoční stromky a nad ránem s radostí doprovodím poslední svítící, než přijde světlo. Vedeme řeči, než se zase vrátíme mezi sny.

----------------------------------------

Tahle poušť mi připomněla tuto.


sobota 17. dubna 2010

Nakladatelství



Být postava knížky světové knihovny Odeon,
stanu se lesbickou sic šťastně provdanou spisovatelkou
a odjedu do Londýna s celým svým fantastickým vnitřním životem.
V knížce z Arga by celá má selanka skončila krvavou řežbou za nelaskavé asistence Borise Jirků.

Ve Zlíně by mě
bezpatkově
odsoudili k doživotnímu přemítání bez cílové rovinky.

….

pátek 16. dubna 2010

čtvrtek 15. dubna 2010

středa 14. dubna 2010

sebepoškozování

lev, který se pokouše, místo toho aby řval
neřku-li sežral někoho jiného,
je nemocný lev.
je lvem v zoo
kleci
zneurotizovaný věčnými metr sedmdesát dlouhými procházkami, otočka a
zpět.
spečená berberská hříva a šrámy,
jak tluče tváří o mříže.

pustím tě ven.

pondělí 12. dubna 2010

watering


existuje pár polibků, které jsem nikdy neochutnala

(zůstávají nejkrásnější)
počátek podzimu/konec léta
ještě před milováním (než se začnou dávat věci dovnitř - a ven)
láska na úrovni úsměvů
(lákám tě k sobě, ale)
až ke mně připluješ, zvednu bradu
odstrčím tě zlehka dlaní
nebudeme se dotýkat
budeš se jen tajně dívat, jak se oblékám
voda v tůni
nestudí.


riverman a mořská panna

when i grow up

porád teď posluchám tuhle písničku. v jedné chvíli seká vzduch lopatkami helikoptéry. vznáším se a jako šamani mizím v nebi. před dvěma týdny mi bylo 30, dostala jsem enormní množství dárků (ne, že bych jich neakceptovala ještě víc : ), jen ten rozum zase nedorazil.

now's the only time i know

selektivní paměť a přítomný čas jako jediný možný. ať už jde o genetický dárek z Balkánu, nebo chybu v matrixu mé osobnosti, je to příjemné vyvážení nedůvěřivosti a úzkostlivosti. lehce na ně zapomínám... existuje jen teď, existuju jenom tu, ve své intimní zóně, klíčím. před nedávnem jsem byla březnem a teď duben: a tak to půjde dál a dál, dokud neumřu.

i'm not done

duben, měsíc břitký a ostrý jak funkční otevírák na konzervy znovuotevřel mé srdce. poslední týdny a dny, co tolik bolely, jsou pryč.

kočičí hlavy měkce pruží pod podrážkami mé městské obuvi, do snů mi zpívají sirény, o hó, kdy jsem to zažila naposledy? léto 2008. horko střídá zimu, za hranicemi mého těla jde život ukrutně rychle, hodně práce v práci a ze vztahového bitevního pole jsem se přesunula do ložnice: z medvědích službiček jsou dárky, z ohně kolem zápěstí pohlazení. uvidíme, jaké to bude za dveřmi kuchyně, kterou jsem po rozchodu-rozvodu ještě furt nevybalila. ještě není čas, ještě nejsem hotova se svou prací. ale už se blíží.