středa 27. ledna 2010

patřičnost

momentální mrazy jsou patřičné. nejsme v lednu zvyklí, ale. vítám je v transgeneračním kožichu po paty s úžasem: leden jako břitva. (bude i jaro patřičně maximalistické?)

stýská se mi po lese (jiném, než opadaně skovaném). po ohních. po kombinaci obého, když v usínáním zpomalujícím se rytmu koukám do hvězd - a pak už spím, aby mě probudilo svítání, ev. nějaký lesní tvor. připomínají se mi loňské lesní ohně, první jarně rovnodenní, hafo sněhu zima a slunce jako blut orange, v 5 hodin ráno. ohníček o velikonocích, co jsme od něj zaběhli vykoupat se v potoku a pak nás vysušil do horka a půvabna.

ležím v pelechu s ukrutně bolavým krkem, když zavřu oči, ještě před sebou vidím včerejší sjezdovku, kopečky a špekuluju, kudy vést obloučky. dnes se mi vybavil baboletní ohník v DV, kde jsem si troufla s důvěrou usnout, protože tam byly hvězdy a vedle potichej Jakub. a pak poslední spaní pod nebem v říjnu nebo kdy, les u prastaré studny, nad ránem maličko déšť. a cizí vzpomínka na víno popíjené ve vaně pod níž se topilo, pochopitelně též přímo pod měsícem a mraky, to bych chtěla zažít.

chybí mi ty lesní důvěrnosti, nikde nespím tak tvrdě jako pod stromy. těším se. taky mám pocit, že po mnoha nocích, kdy jsem byla k ohni brána, budu moci někoho k ohni naopak vzít.


oheň v kovové míse z Rabouně, kde se spalo na postýlce nad srázem.

středa 20. ledna 2010

Jména

Najednou jsem věděla, jak se jmenuje. Její jméno bylo tak zřetelné, jako by bylo gravírované na zrcadle, stačilo si je jen přečíst, čtyři písmena, jedno slovo se dvěma slunečně žlutými i, jméno, které znělo prostě a seversky a patřilo k ní tak přirozeně, jako bych ji pod tím jménem znala už dávno.
Siri. Bylo to jediné jméno, které přicházelo v úvahu, začínalo na S. S jako slunečnice, surprise, stračka, jako sálání a slast. Tím pro mě byla ona, Siri. A já si byla jistá, že se jí tohle jméno bude líbit.

Antje Rávic Strubel - Chladnější vrstvy vzduchu, s. 77

......................................................................................................................................

Když to jméno četla poprvé, přišlo jí příliš velké, nafoukané, zkrátka seversky monstrózní (neprosté). Než ho slyšela a viděla vyslovit, něžné l a i a jazyk měkce opřený o zuby. Když je člověk zamilovaný, mluví na něj i stromy v lese. Máme tu mlází a v korunách buků šeptající listí.

Syndörlimé...

Bytosti, které poznáme na louce v lese a u řeky neradno brát do města. Jejich ladný půvab vystrnadí neotesanost. Létu padnou bosé nohy, ale ve městě, plném namalovaných a nastrojených úlisných tvorečků, jsou rozbité boty bolestivým direktem na pravé oko.

Stojíme pod ořechem, stejně jako loni. Tvůj obličej, ozářený modrým úplňkem, je zcela v pořádku. Sem patříš, takhle mají vypadat tvoje vrásky a stíny pod očima. Opřu čelo o vzpěru větroplašské konstrukce a tvář ti schovám do ramene. Už spolu nelétáme, nezačínáme ani neukončujeme vesmír. Ale ještě pořád tam padne jako ulitá.

úterý 5. ledna 2010

prodám snímač na buzuki

mnohaleté váhání, který ze zamlklých jazykůch oprášit, našlo překvapivě rychle odpověď.

ten, jehož porozbitá (ne)znalost mě nejvíc bolí.