čtvrtek 30. prosince 2010

Fotřík

schumelilo se to ani nevím jak. útulková kočkopaní komunikovala natolik zmateně, že jsem se týden schválně držela na uzdě. až když jsme se vraceli do Phy a v záňadří kožíšku se mi tetelilo nevonné vychrtlé cosi s kožíškem slepeným Frontlinem, zcela nepodobné svému bývalému ono, došlo mi že máme kotě!

Potvora příšerku očichala a zahájila protestní hladovku (ne, nepohubla ni o gram), několik dní si to celé rovnala v hlavě (kde jsem udělala chybu safra?), aliena zaháněla hučením a podivným cvakáním hrtanu.

a koťátko? nejprve se skrývalo v nespočetném množství úkrytů našeho stále-ještě-prokrabicovaného-bytu. žralo jako nezavřené, 15 min po jídle už pípalo o další porci, kterou opět spořádalo s nemilosrdností hladové lvice, porcující gazelu. cca 3. den ztracený výraz v očičkách vystřídala dychtivost. jé! Pandoří úkryt, boží, už jsem tam! (Potvora se urazila.) jé, ibišek, trh trh! zelený čaj s opuncií, dosud teplý? srk srk! klobáska na stole... noha v peřině, sisalová myška, škrábadlo! v posteli po nás leze a vší silou ducá čenichem do pusy a brady. nevrní, spíš drnčí. při hře si občas zapomene dojít na wc. už jsem vážně zapomněla, jaké je to mít kocoura!

kotě je formát, vzpírá se pojmenování. Django je hezké jméno, trochu gay-jazz, ale nelíbí se mi US dž... navrhuju Gríšu, Grigorije, ale to neprochází u Ala. Chandigar je moc dlouhý, no, po pár pokusech se usneseme (usnesu) na Jadoo (ehm džadů). ale co Al označil kotěteho rostoucí panděro za fotříkovské, neřeknu mu jinak než Fotřík. vzhledem k tomu, že kočky stejně neposlouchají, možná nadešel čas opustit stereotyp fixního jména.

po 3 týdnech se naše domácnost vcelku vrací k původním pořádkům. Pandora potajmu proniká do ložnice a spí mi na peřině (Fotřík nocuje z hyg. důvodů v obýváku), kotě jí její seniorské jídlo, ona jeho výživnou dietu. při drezúře udičkou kotě piluje podivuhodný jitrničkový styl (má poměrně krátké nohy), kočka by si taky ráda hrála, ale je uražená. ve věci přítulnosti je Fotřík velmi zodpovědný pracovník, nově zavádí techniku mlýnku na maso (zakousnout se do oběti a nohama utrhat maso od kostí. dělá nám samou radost!

tyhle kočičí posty každého jen otravují, vyšel mi z toho smilla styl. pověsím to i tam :)

pondělí 27. prosince 2010

neděle 5. prosince 2010

neopodstatněné naděje

teplo letošního list´opadu poskytlo odklad každopodzimní nemoci; přišla těsně před prvním sněhem (poslední listopadový pátek, do zápisu prosím), kašel a velké au au za hrudní kostí, první vločku jsem nenašla v dlani při čekání na bus jako tolikrát předtím, ale se stovkami kamarádek naštosovanou v Alově vřesovém truhlíku, když jsem se probudila z podvečerního spánku.

14 dní natvrdo, zatímco venku zuřil sníh a ideálně mrazivá teplota, co povídám, vlastně zima! a v práci zatím rozdávali výpovědi, taky mě tam jedna čeká. mám vzteka, že už nemám zadek krytý novým jobem, bojovnice (co loni nastoupila na potápějící se koráb) chtěla být připravená a nestihla to, jedno výběrovém řízení vyšumělo, druhé jsem vyhrála, ale nejsou přesvědčení a budou hledat nové lidi, aby měli srovnání. nesu to stejně jako v r. 2006 a loni, příšerně, snažím se analyzovat, proč je to pro mě taková lopota zlá až nemožná. stačí mi slyšet slovo práce a mám žaludek v krku/srdce v kalhotách, tolik úzkosti, zahanbení a znechucení (jaké jsou vaše nejhorší vlastnosti a nejoblíbenější kniha?), že by z toho jedna brečela.

v listopadu 06 jsem šla domů z divadla, vystoupila z busu a plakala celoucestudomudomadovanyvevaněžesinemůžunajítprácifurt pryč, než mi Ji zavřel kohoutek nabídkou, že si pořídíme Vasila. treatment je treatment, včera jsme se málem jeli mrknout na takového, no, řekněme, kocoura a co já vím, třeba se tam ještě vypravíme.

sníh mě konečně smířil s Vinohradama, naše ulička je krásná jak svatý obrázky kamarádky Věry D. z 1. a 2, třídy ZŠ, stonalo se mi tu jak na horách. eště furt se mi občas zdá o Ji, ale s Alem pracujem se dřevem a komunikací a letošní Vánoce se mi chce strávit s ním, tady v malém a klidném doma.

ale ta práce hanebná, na to se nedá říct nic jinýho, než Fifinčino bů škyt!

čtvrtek 11. listopadu 2010

V koridoru




Někdo napsal před vchodem SMRDÍ,
takhle na podzim to ale nejni pravda.
V koridoru
úzkorozchopřechodovym zařízení nikdo není.
Voda zima ztracený deště deštníky a já
cukr a tuk hadry kosti kůže zlatý voči
ročník rýmovalo by se 82
(ale není tomu tak.)

Mu

Bezzubý stisk:
pasivně čekáš, co ti spadne do klína.
Byla jsem kompilace a teď začít sama skládat.
Velikej chlap pád masokostní moučka
bojím
a pak né
ach

ach.


středa 10. listopadu 2010

pu-erh a Philip Glass


koukám, že loni umřel Robert Holdstock. zpod cest fučí podzim, chci být na kopci, chci být sama, chci zpívat do větru. chci lítat zadrhávaná ostružiním, chci prolézt hložím k mé bříze, chci se ztratit ve sněhu a zase najít. chodit dokola, než mý nohy kopnou do prahu toho domu.

čichám únavu a otevírání studánek, co bysme radši každej vysušili. skrz holé větve je vidět víc. jsem jemná matérie, co se občas hrubě chová. vyrazit na cestu, do pusy fajfku nebo houby a město vytrousit ani nevědět jak.



úterý 9. listopadu 2010

pondělí 1. listopadu 2010

avraha me nadživav

vím o něm od dětství, vím že tam je stejně jistě, jako se mi v hlavě vyskládala slova moje první písničky. mechanik ji zpívá hezky moc, ale ty další už si chci zpívat sama.

workshopy Idy Kelarové maj ukrutorskou pověst. ale já mám pro strach uděláno. většinou. nejsem žádná posera :), když mě někdo bude nutit do věcí co nechci dělat, ubráním se. melduju cestou na Vysočinu, nebe potahuje soumrak.

nikdo mě k ničemu nenutí. po nudném, ale užitečném půlročním kurzu zpívání (těšívala jsem se tam jak na zubní hygienu) už se tolik nestydím zpívat nahlas. zabydlím se v nejvyšších hlasech, máme nejhezčí party a jsme slyšet. z cikánskejch písniček znam maximálně Ederlezi a O Maňo, ale chytnu se hned. romština se mi zpívá mnohem líp než ucajdaný český lidovky, přesamohláskovaností připomíná řečtinu, poloviční poločmoud slaví celý dva dny. a že mám díky terapii všecky emoce vysloveně na povrchu, můžu frajeřit, jak hezky je umim pouštět ven.

zapustím nohy do země, jak mě to učí má Sifu, narovnám chrbát a když s Alem zpíváme přede všema ten nejmilostnější ze všech songů, rozpláčem (dojetím! nikoli neladem) nemálo posluchačů. no, dobře. hlavně posluchaček. parádní (řečeno Jakubovým hlasem)!

Ida moc dobře vaří, má chytrý připomínky a po energetický stránce je ze všech vedoucích, šamanů, a dalších podobnejch, co jsem za poslední 2.5 let v buga buga sférách potkala, nejvíc v pořádku. pani, co si na nic nehraje, nemanipuluje a naučila mě křičet i jinde, než na řeku či v lese. každej chechták tý nemalý ceny stál za to. jój!


čtvrtek 21. října 2010

Zlatý voči


Myslím

mluvím s mužem
mluvím s vousatým mužem
má modré zelené černé oči
má oči stejné barvy jako já.
lehnout si na podzim do promoklé trávy,
nezvednu se do jara.

Normálně šplhám a
hledám zaměstnání, kde se můžu bezstarostně houpat ve výškách
nekouřím, uvnitř dorůžova se vracím
do zimní zahrady
ptačí klece
pokojové rostliny a objetí
já jsem
vy jste taky

sama.

úterý 19. října 2010

Poloha děťátka



Srdce v břiše

bolest v bocích
strach v levém jablku
tělo nabízí milou pozornost co měsíc -
dárek zatím radějc
odmítnu.


pondělí 18. října 2010

Zneužívám Panadol/Literární kruhy rozpojeny


Potlesk nad řekou

podzim in flagranti

(kroužíme jak kouřem opilé pozdní vosy)

listí do účesů a pochybná chuť

strkat ruku mezi čelisti.


Je tu zima

jsou tu slova torzo trup tratoliště (prso)

je to neprůhledný
(něco nosím, ale nevím co)

jo, je to neprůhledný

pocit-mrak-dětská bolest

slova blbeček pitomeček
jouda
emanace neschopností
volšový vobě ručičky
studená voda do bot/sláma začíná hnít.


Sojčí peří přikrývaj

další a další listy.

pátek 8. října 2010

balení

Hello Kitty
čekej
na
telefon.

čtvrtek 7. října 2010


Anémie
amnézie
zapomenout ležet
v trávě
kávu na okně
okno do domu
město
slunce
stín
je
něco chladného.

Ale proč?

úterý 5. října 2010

nimrod


v středostavovském lese zhasli
byl tady někdo
byla jsem tu já
a můj lap dance na uniformě vousatého nimroda

chodila mokrou travou hodiny, než se mha v mých dlaních svraštila
do skleněné pavučiny.

pátek 24. září 2010

mléčný věci


povědomý obrysy za hrbolatým sklem
vevnitř se svítí!
oprášený trencle a speciální jehly
na zalátání rozbitejch sítí.

stébla
a ručně pokosený chodidla.

pondělí 20. září 2010

zde jsem člověkem/nakresli poslepu



září je ambientní jako kluk s patkou, velkejma černejma brejlema a Proustem (Musilem) v brašně. zima už mě ledově líbá za krk, zářijové nej jsou zlatavé kuličky muškátového vína, nabité vybranou sladkostí a nádhernou vůní.

povídám si se svým podvědomím, odhaluju mnohá jeho darebáctví. praxe, neboli válečná stezka bolí, jeden den vyrazím dva kroky dopředu s nadlidskou odvahou a můj hrudník je zas o něco volnější (v hlavě se rozprostírá zen takešiho rozměrů). nazítří tomahawk přebere krutokus mé duše, couvám o krok zpět, nemůžu se ani vidět v zrcadle, jak hrozně ošklivá a neschopná si přijdu. nepokračuji v zápiscích z Indie, neb (jsem líná, he) je krutokus otráven těmi cestovatelsko-turisticko-bůh-ví-jestli-ne-slightly-rasistickými cliché. jako by se praly touha po růstu a změnách se starou nemilosrdností, že to ale musí probíhat tak nevybíravě :-o nadto se mocně vztekám i směrem ven.

bláznivá vdova
z italskýho filmu
nastražila uši
už brzy
to pojede.


středa 15. září 2010

jízda na žlutém javorovém listu


mozek už mi fachá, místy až moc. před MS se kouše a po bujarém křtu (vidět. Ji. obklopeného. bujnými. mladistvými. fanynkami. byla úžasná. satisfakce) žádá o utlumení. tělo ještě bojuje s indickou únavou, přerušovanou výtrysky energie. osedlávám kolo, nohama měřím pražské kopce. když z něj odundám blatníky, vypadá báječně cool a hned odpoledne se dá do deště. imho méně zlobím a víc se vztekám.


snažím se najít dveře do podzimu, toho pěkného, co ho mají lidé rádi. o víkendu se naň půjdu podívat. v novém doma jsem ještě neupekla koláč, ale když se tam vracím, podél plotu taktak zvládajícím džungli za ním a pod kaštany (po lísce, jeřábech (Čimice), pajasanu (Tachovské nám.) a akátech (Hol.) mám poprvé v životě před domem kaštan!), těším se už za staré rozbité dveře a o tři patra výše a ty, kdo jsou za nimi. Žahour má za sebou první noc omylem venku, je to vařbuchta, protože těch pár hodin nejspíš strávila schoulená u sousedovic dveří, namísto rekognoskace terénu.

po létech se zas koukám víc po holkách, než mužích. na rozdíl od minulých epizod se necítím chlapecky, spíš jako bych si rozšiřovala kompetence ženství. teplejší vítr jsem cítila už loni, když jsem nastupovala do terapie, teď v ní pátráme po jeho původu. nakolik se mění preference, jaké jsou ve skutečnosti. zatím se zdá, že jiné sexuální identitě virtuálně připisuju vlastnosti, které jsem si nedovolila.

kdysi jsem odvrhla všechno holčičí a kouzelné a lesní a schovala se do heterosvěta a ta stará, nefunkční dichotomie mi možná ještě stále bezdůvodně svazuje ruce. jakoby mě z dubové větve, na níž nehlučně beseduju s lesními sestrami mohl shodit jediný mužský pohled a já pochovám dřevěné bůžky na dno krabic, učešu divoký vlas, obléknu si blůzku a začnu brát hormonální antikoncepci - eee, nevr :) samo netuším, kam to všechno povede, zkrátka Cesta. a hafo explorace a kousnutí do kamene přede mnou.

úterý 14. září 2010

Spřátelení s domácím duchem

(matiné meziprostorových nuancí)

Slyším tvoje kroky
má kočka tě vidí
budeme zdvořilí.
Klidně se do mě podívej: hlína, tráva, staré kovy.
Z hlubin duše přikutálím
velkou oblou oplatku důvěry
než krabice nahradí pevnější věci
prosím
posvač
s námi.


pátek 10. září 2010

Indie IV.

My Cup of Cashmere Tea

I cesta do Kašmíru je nekonečná, už jsme ale zvyklejší.



Zastávka v Lamayuru, hospoda u kláštera vypadá nemlich stejně jako socialistický horský (státní) podnik, místo tatranek knedlíčky momo, v gompě se mniši zabývají mandalou, obklopeni bandou rozvedených francouzek středního věku s vlhkýma očima, Al. usedá ku meditaci, ale místnost páchne a chybí mi soukromí, prchám ven na ochoz. Jsem primitiv, preferující původní zdroje, duchovní nálož ke mně přichází později v lese ach :) Venku fouká a nebe překonává samo sebe, odstíny modré dosahují barvotiskové, až photoshopové intenzity. Fotím.


Jedeme dál, u cesty nejchudobnější cestáři, jedni bosí obědvají v hustém, asfaltovoprašném mračnu, o kus dál jich pár leží na hromadě štěrku a spí, válečné oběti pracovních poměrů.


V noci nás burcuje první vojenská kontrola, obloha je prostornější a disponuje o poznání více hvězdami, než v Ladaku. Až do svítání míjíme v černé nicotě blikající svítilny hlídek, mírumilovné morality, nabádající ku střízlivé a pomalé jízdě, lemující indické silnice, střídají údernější apely.

Thrill, Skill, Drill = Kill

Probouzí nás svítání a řidič, jsme v cíli. Sonamarg, řada baráků navzdory časnu obsypaná mazlimy, pohostinná jako městečko z Mrtvého muže. Vyzáblí koníci se pasou v odpadkovém koši. Tohle není turistický Ladak. Kavárník nám, ve snaze uspokojit naše náročné požadavky, přináší med a tousty a máslo, želbohu vždy v náhodném a nežádnoucím pořadí. Kolemjdoucí nás bez úsměvu rentgenují černýma očima, lidi jsou tu větší, tmavší a mnohem zachmuřenější.

Vyrážíme do hor, v protisměru cestáři mažou do práce, zavilé výrazy, kladiva a čakany vyvolávají v jedné z holek regulérní paranoiu. Na dohled už je ale obří les, kde ve svahu házíme šlofíka a dál a výše, přes řeku a pohyblivé stráně kopce až na holé břicho podhůří se zakrslými břízkami, kde se usadíme a kluci připraví ohník. Chci být sama a později, u ohně, se shora snese mezihvězdný smutek, který jakoby sahal od jakživa po doby, kdy už na zemi nebudou žít žádní lidé. Je to teskné a trochu těžké a krásné.


Dopoledne opět stoupáme, potkáváme pastevce, opravdové muslimy, kteří se na holčičí část výpravy vskutku ani nepodívají, usmívají se zřídka, ale když už, stojí to za to. Překonáváme sněhový most a první sedlo se sněhem a potůčky. Odtávající sníh nás přenáší do jara, louky plné blatouchů skoro domů. Do kopce si pomáháme řečmi o kočkách a o jídle, nejfrekventovanější jsou české hotovky (Svíčková!) a maso (doporučovanou pljeskavicu už jsme si v Mon Ami dali).


Kašmírské ovce a kozy jsou ta nejvypasenější zvířata, jaká jsme v I. viděli, po horách se pohybují neuvěřitelně mrštně. Nejvíc ovec je u jezera, nad kterým rozbíjíme tábor. No, tábor. Tábořík. Naše 3 stany. U jezera máváme první europoidní tváři a po nekonečných a nesrozumitelných vyjednáváních získáváme od místního rybáře osmažené pstruhy a lahodný kašmírský čaj. Jíme jako zvířata, jako kočky neopomíjíme ani oči a hlavy, hostina snů po vší té suché rýži opepřené lovečákem a Bounty. Mňamňam!


Ráno brodíme a dlouze stoupáme do druhého sedla. Je to náročné, ale díky chladnějšímu klimatu a zelenějším horám se to dá. Ve vyfoukaném sedle si leháme, vaříme polévku a vpodvečer už na šikmé skále u ledovcového jezírka hledáme flek na přespání (šimrám skálu stanovými kolíky a doufám v bezvětrnou noc). následuje koupání v ledové vodě, kluci skáčou po krách, holky se spíš jen smočí - 2 tempa - a rychle ven, celkem vzato mi tato okázalá nahota, na rozdíl od koupání se snivci, neudělá dobře a žárlím. V noci Al. zahání štěkající pasteveckou hyenu a ráno si mezi kry vlezu sama, tentokrát již spokojená až vítězoslavná.


Přichází nejchladnější a nejhezčí den našeho treku, brodíme se mraky a mhou, kontrolují nás dvě vojenské posádky, mumbajský velitel první z nich nám s odzbrojující upřímností vybrebtá počet mužů, zbraní a vůbec všecko (ani ten Libor z nich nemá respekt), v druhé nám dají čaj a protože prší, pozvou nás do stanu, kde nás okukují. Než odejdem, mocně se s námi fotí, jediné dva samopaly dají do rukou holek, poprvé vidím zrod legendy ala Ploty Pilecký na vlastní oko, vtipné! Plyšoví vojáci budou nepochybně ještě dlouho vzpomínat...

Cestou vedeme osobnostně velmi vyspělou až kulturologickou debatu o rodinách, díky níž konečně vím, proč se lidé berou.

Zalézáme za obzor a ustýláme si nad nepěkně velkým kamenným mořem. Uvědomuju si, že mám v mobilu po Alovi hudbu a tak se při večeři spouštíme. Slyšet poctivý R'Roll jest úlevné, hudba mi chyběla (jediné, co v hlavě vydrželo celou Indii, je XX Láska v housce). Před spaním si pouštíme Ivánku kamaráde a vskutku je to krásná noc, završující pohlednou cestu. Ideální poslední večer. Akorát že cesta ještě nekončí.


Jako v Indii se nazítří z dvouhodinového sestupu krz kamenné moře vyklube celodenní dřina, obcházíme obří kaňon po kluzké, docela svislé skále a nezpevněném měkkém svahu, bojím se o kejhák a myslím na zinkovou rakev a položku "Repatriace" v pojistné smlouvě. Astmaticky nedodýchávám a zůstáváme daleko vzadu, z výšky padá mlha a déšť, stromy v lese se mění v matné veliké stíny, vidět to ve filmu, jsem nadšena. Objevujem zlověstně půvabnou loučku nad vodopádem a znovu do kopce, je to nekonečné. Poslední hodiny kloužeme hutným bahnem, snažíme se nezabít, vypadáme jako prasata a nohy marně protestují. Cesta, po níž postupujem, dalece rozšiřuje mé dosavadní povědomí o tom, čemu všemu se dá říkat pozemní komunikace., ale rozptylují nás zpívající a vrzající stromy. Postupně přestane pršet a na zemi houstne počet papírků a dalších odpadků. Poznáváme indický obyčej a těšíme se na civilizaci.

Dole už čeká hejno žebravých dětí a cikánská ves.

čtvrtek 9. září 2010

příliš dobře skrývané mistrovství Cahin Caha

překvapuje mě, že jsem nikde nenašla relevantní recenzi REVu z letošní Letní letné.

rozpadlý, nesrozumitelný koncept, protahovaná nuda, nevyužité technické, vizuální a fyzické možnosti, nesnesitelný klaun, komický efekt českých slov zažvatlaných s fr. přízvukem vytěžený do dna, násilné pokusy o nadhodnoty, a, co je u tohoto formátu nejsmutnější, míra dětského úžasu -2.

představení se nelíbilo nikomu, s kým jsem mluvila. pamětníci slzeli při vzpomínce na paní a černé peří ve vaně (Grimm) ze zlatých dob LL.

obdivuju, kolik prázdné slámy a z prstu vycucaných interpretací byli recenzenti schopni vyprodukovat. jejich literární artismus strčí do kapsy francouzské artisty i s Gulkem. dvakrát.


středa 8. září 2010

Indie III: Po nás potopa

Před rozloučením nám domácí kladl na srdce, abychom v nemocnici vyhledali Dr Pidžišna. Až v nízkých nemocničních barácích seznávám, že to není indické jméno, ale specializace. Nemocnice je ošklivá asi jako Bulovka, ovšem indických parametrů, mám čerstvě umyté vlasy a jsem vyděšená.

Stačí prokouknout ticket systém, zacvakat 2 rupie (1 Kč) a za malou chvíli (subjektivně x 10) vylézám ven s recepisem na Velké žluté tabletky. Indické léky na rozdíl od českých pomůžou, záhy si je oblíbí větší část naší výpravy a někteří se s nimi nedokáží rozloučit ani zpátky na domácí půdě.


Den dva komatění (výhled z okna naštěstí uspokojivý), než se sberchám, dočtu Boha maličkostí a ejhle, je tu cesta do hor č. 2, cesta do cíle, cesta do Kašmíru a trudný výlet se láme ve výlet povedený. Opouštíme prašný Leh, město, kde nikdy neprší.

úterý 7. září 2010

Indie II: Mordor: Údolí Markhy

Dříve než vzejde světlo dne
Přes horstvo jež se v mlze pne
Jdem do hlubin kde vládne stín
Pro svoje kouzlo ztracené.


Trek zahájí svoz primordiální lanovkou, tím prozatím legrace končí.

Vydáváme se vzhůru říčním údolím, vůkol vedro, vzduch nepředvídavě směněný za prach, pod nohama i na dohled kameny s kameny. Cca co 2 hodiny suché koryto zavlažují ostrůvky zeleně: pilný ladacký lid zde zúrodnil půdu, nasázel vrbičky a postavil stany: Parachute café.


Vrásčité ženušky vaří čaj (rozuměj masalu) a čínské polévky. Čas v horách je tvrdý: dvě hodiny chůze domorodeckého času se zpravidla protáhnou ve tři, znevýhodňuje nás středoevropský původ a přetěžké domečky, v nichž si na zádech nosíme potravu, vařiče i stany. Postupem času nás zpomalí výška.

Řeka pod námi, sucho kolem, prach, kopečky, oblejzání kopečků po tenkých cestičkách, kameny, mantry. Čas se mi scukne v žulový blok, už druhý den ráno naříkám únavou a bezmocí, zatímco údolí křičí komixovým fontem: Nemáš tu co dělat, sem nepatříš! Nepříliš pohostinné chování!

Ve stavech největší únavy, těsně před bréčem si, ostatně už od Lehu, představuju aseptický, do hygienické bleděmodři laděný reklamní svět Vichy: Zářivá kapka, stékající po čisté kůži, sterilní úleva. Trochu pomáhá myslet i na mé středoevropany a nky, an vymydlení a voňaví provádějí nějakou nenáročnou, typicky evropskou činnost. Ale kapka pomáhá víc.


Třetí den tedy Al. zařizuje spásné oslíky, které přetížíme našimi batohy a spolu s donkey women, její kamarádkou, oslátkem a svéhlavou ovcí, kdovíproč venčenou na tak velkou vzdálenost, překonáváme nejtěžší den: pouze s hůlkami jako správní buržousti absolvujeme nesčetná brodění řekou na druhou stranu a zas zpátky, pohánění oslíků a stoupání, které nebere konce. Díky lehkým nohám se dokonce stíhám koukat kolem sebe, přibývá kytek, zeleně a skála mění barvu v šedohnědou.


Po 20km setřesem většinu z francouzských a usa turistů a vpodvečer se dobéřeme cíle, vysoká nadmořská výška mě rozjaří (byť se dozvídám, že holčičku z první části naší výpravy, jíž jsme šli ve stopách, museli pro ataku výškové nemoci odvézt dolů na koni) a jsem na sebe pyšná. Díky výšce a únavě už apetit opouští i Ala, což mi dopřává jednak více anorektické svobody, jednak ho můžu začít násilím krmit já. Velmi zábavné!


Poslední den treku nás čeká už jen malé sedlo (5,200 m) a rychlá cesta dolů/domů/do Lehu. Sedélko vylezu tempem nepříliš zdatné babky, 17 kroků - dých-dých-dých-dých - 17 kroků. Před pocitem velikášství nás zachraňuje banda domorodých žen a dětí, která sedlo vyběhne za účelem kolektivního telefonního hovoru. Nahoře je zima, pod náma mraky, což je vždycky příjemný, mantry vybledlé a potrhané do nadpozemské krásy. Skáčem dolů, sil není mnoho, sestupujem do červeného kaňonu, který si nás povodí: namísto snadného a krátkého klesání nekonečná opičí dráha, bez batohu a za plných sil by to bylo super, jenže. Indický brouk celý první trek nepřestává mlít svými slizkými chapadly v mých útrobách, hlad, průjem, bolest.


Vysoko na vysuté stezce uléhám do prachu a na několik min usínám, což mi dodá dost sil, abych mohla zas vřískat a třískat hůlkama kol sebe. A jako ve filmu, sotva mi zaschne nudle u nosu a zajdem za roh, zjistím, že údolí končí. V Parachute Café čekají kamarádi, krásně se usmívají a jsou na mě hodní, takže se vůbec necítím pod tlakem, když vyrážíme na poslední dvouhodinový úsek. Perspektiva civilizace a (a indické nemocnice) pomůže, poprvé nechávám ostatní za sebou!


Nazítří se nasádlíme do busu, kdo se nevejde, jede na střeše, celou cestu do Lehu melem pantem nesmysly nejvyšší kategorie a než se nadějem, jsme zpátky, domácí Angchok nás přivítá veleúsměvem i na ladacké poměry, a posílá mě do nemocnice.


Fotky Al. a ja

pondělí 6. září 2010

TATA Industries

The People behind the Brands


Pan Tata je stařík úctyhodné kondice. Krušné dětství a náročná kariéra vysoustruhovaly jeho křepké tělo i druhdy omyvatelnou duši do vodě, ohni i věkuodolné konzistence. Příběh pana T. je vpravdě příkladný: ač byl coby dítě ulice přivyklý nejskromnějším podmínkám, záhy se v něm ozvalo volání po vlastním businessu (vile, obrazárně, flotile nákladních vozidel), pohroužil se tedy ještě hlouběji do prachu cest a z nasbíraných matek a pružin brzy sestavil svůj první vehikl. Blahořečíc své výmluvnosti jej prodal muslimskému šašlikáři za celou jednu rupii a dlouhá, leč přímá cesta mezi horních 100 000 mohla začít.

Přeskočíme prototypy prvních opravdických automobilů a nákladních vozů, přeskočíme otevírání první filiálky i únavné vyjednávání s Američany, kteří měli v pácu TATA Industries skoupit a které pan T. setřásl až po 3 měsících a drobné intervenci indické armády. Teď je teď, děti (živé i plechové) pana Taty už jsou dávno dospělé. Náklaďáky TATA brázdí jeden za druhým celičký indický kontinent, nohy řidičů těch náklaďáků hýčkají TATA ponožky, oteklá břicha halí zapraná TATA trika. Celá Indie je TATA.


Starý pán stále pracuje, na důchod nevěří. Každé ráno vstane (již 42 let bez asistence budíku) v 05:45, posnídá řídkou ovesnou kaši v misce z čínského porcelánu a šálek velmi hořkého jasmínového čaje a s úderem šesté chutě zasedá ku kreslícímu prknu ve své kanceláři. Už dávno nemluví do technologických podrobností, ale soustředí se na podstatné.

Vizáž náklaďáků prošla za ta léta proměnou stejně dramatickou, jako sociální status pana T. Původně plechové krabice tradičního střihu, násobící prašnou bezútěšnost rozbitých cest. První Tatovy pokusy s obrubou čelního skla barevnými střípky a růžovým světlem z kabiny. Léta hledání, týdny bez víkendů, dny bez nocí. A zprvu nenápadný výlet do Evropy, zanedbatelně mrňavé země a návštěva Cirkusu Berousek. Pan Tata byl unešen. Ni ten nejzářivější úsměv cvičeného ledního medvěda, ni ten nejvyvedenější vrtichvost cvičených špiců neodvedl pozornost pana T. od skicáku, do nějž horečně zaznamenával vše, co viděl kolem: žárovičky! svítíčka! cingrlátka ach.

Po návratu vše rychle inkorporoval do plánů a první potomci kulturní fúze brzy vychřestili z garáží. Šňůry žárovek blikaly, masku zdobily kokardy, fáborky a vyřezávané motivy. Tolik oblíbené troubení nyní obohatilo cinkání, cirkusové pazvuky a řev šelem. Nepříliš ladnou a vkusnou realitu a morálku země vyzdvihly TATA vozy rychleji a účinněji, než poslední bollywoodský trhák. Wow.

Studium dějin umění a tunění stávající výzdoby zabíralo Otci zakladateli víc a víc času, když na valné hromadě vyhlásil nový design přístrojových desek, umožňující umístění oltářů snad všech světových náboženství, dohodli se jeho synové a dědicové pohledem. Ještě jeden takový výstřelek a staříka zbaví svéprávnosti. Ovládnou firmu. Ovládnou kasu. A zamezí absurdnímu plýtvání prostředky.

Pan Tata ale nic netuší. Zatvrzele se raduje z maličkostí i velkých úspěchů. Co měsíců jen hledal univerzální pozitivní symbol, který za řetízek pověsí na podvozek. Co se nahledal v učebnicích, typografických a antropologických sbornících. Přitom řešení je tak snadné. Srdíčko! Kulaté, plechově lesklé srdíčko je přesně tím posledním detailem, který náklaďáky, ať už povezou sukno, nebo zbraně, povýší na dárce pozitivních pocitů. Radosti, blaha a samozřejmě lásky.



pátek 3. září 2010


vytrhni mě z hejna husí
až odletí na jih
zůstanu tu sama
zkřěhlá a zmatená.


čtvrtek 2. září 2010

do práce pěšky


déšť znamená

úsměv
pod
deštníkem
svítím
zeleně.

ochočím si snad podzim?
ochočí si podzim mě?

Indie I.


Praha - New Delhi


Cesta vzduchem do Indie je příliš rychlá na to, aby ospravedlnila svět, v němž se ocitáme. Jmenuje se Dillí, přivítá nás bombou čenichovkou, nezaměnitelnej puch, pach horka, rozkladu, bujení, jídla, zbytků, františků, odpadků, exkrementů. Zvířat, prachu, čoudu a smogu. 20 minut v skrznaskrz pročurané waiting hall hlavního autobusového nádraží stačí.


Polykáni desítkami hladových tmavých očí ujíždíme na sever, na klíně mi přistává stydlivá šmudla, jízda slabých 7 hodin, ještě se zuby nehty držím okraje času evropského, ale čas se už začíná rozpouštět. Ochutnávám mangový koktejl a první doušky pravé indické odevzdanosti.

Kalka – Shimla


Z přemíry všech těch poprvé jsme unavení a všech 7 nás zaspí budíček. Za trest nejedem překrásným retro vláčkem, ale obyčejným a na rozdíl od domorodců, kteří se hubený zadek po hubeném zadku tísní na úzkých sedačkách, na stojáka. Vláček ambiciózně šplhá do výšky, ještě v nížině vidím opici v koruně borovice, je tam a je tam sama, další jsou až za několik hod v Shimle, lámu si hlavu, co tam dělala a jak se cítila?
Shimla vypadá jak exotické Karlovy Vary, domy vzápětí pohltí mlha smog a proklatě rychlé stmívání.

Po eklhaftech, bezstarostně konzumovaných na ulici, decentně pojídám rýži s hráškem. Může být nevinnějšího pokrmu? Sic, v bříšku si odnáším brouka oškliváka. Nasedáme do busu a brouk začíná jednat. První blije Ind vpředu, autobus sebou mlátí dozadu a dopředu, nahoru a dolů, kamikadzně se na uzounké vozovce vyhýbá smrdutým autům. Zatáčky, serpentýny. V Indii se při kontaktu dvou aut dálková světla naopak rozsvěcí. Kluci pijou whisky a zpívaj. Když zavřu oči, už se nebojím, že zahynem, už jen zvracím z okýnka. Celých 10 hodin jízdy do Manali.


Manali


Město jako dvoudenní horečnatý sen a borovice a vrány, víc z postele nevidím.


Manali – Leh


Před svítáním nastupujem do našeho prvního jeepu, cestra trvá celý den a noc, choulím se do milosrdného polokoma, jen ten mozek se odmítá vzdát a nadále šrotuje. Pokaždé, když otevřu oči, uvidím prašnou cestu, zatáčky, TATA náklaďáky, nekonečnou náhorní plošinu, Mars. Vzadu v autě naříkají. Projíždíme 5.300m vysoký průsmyk, zima a řídkej vzduch, i ta gravitace je podezřelá.
V Lehu promptně uléhám, horečnaté sny/dny, už to známe, z nichž se občas vynoří Al s vyprávěním o městě a rýží v zagumičkovaném sáčku. Nutí mě jíst. Jídlo je nepřítel, kam se kouknu vidím nákazu, tolik se bojím, že mi bude ještě hůř. Když se rozpláču, můžu toho sníst míň.

Popozítří vstanu a nejistě se dokymácím do net café. Leh je plnej turistů, čeština, francoužština, japonština a američtina, navečer hukot generátorů před obchody a citové vydírání prodavačů s kulatými obličeji. V Ladaku převládají asiaté a jejich budhistické úsměvy nám v Kašmíru budou chybět.


Fotky Al.

úterý 31. srpna 2010

Indie 0 (cesta do Nimalingu)



Kopec, kaňon, slunce, oslí karavany, oslí lívance, oslátko, žízeň, řeka, brodit řeku, skákat z kamene na kámen s očima na šťopkách a únavně meloucí GPS sebezáchovy, děkovat bohu za hůlky a kasat si turecký kalhoty pod zadek, při vaření snídaně odvracet hlavu od kotlíčku a násilí nutné k polknutí jediné lžíce rýžové zlokaše.

Škrábu se do kopce, škrábem se do kopce. Za horizontem už je údolí a tábor, prý. Za tím dalším, určitě! Tak za dalším, snad. V dálce barevné stanů, pomalu se zvětšují a po dlouhém kilometru nás přivítají usměvavé tváře Amíků a Francouzů, obroubené kožešinovými kapucemi buřtových bund. Z Indie rovnou na severní pól a je tu klendra, pro ukrutnou výšku je hlavě lehko a točí se, pomyšlení na jídlo je už vážně k smíchu. Za bílou horou zapadá slunce a já jsem poprvé na tomhle vyčerpaném treku, na téhle zatracené cestě spokojená, až šťastná.



čtvrtek 26. srpna 2010

stroj času

stačí pustit si tuhle písničku a léto 2008 je zpátky: ve vší svý bezprizornosti, otevřenost a bezhlavosti. cejtim zas vůni řek, jak jsem je do tý doby nepoznala. do uší peříčka, běhy nazdařbůh lesem a vůbec najednou náušnice, zelený šatičky, kuráž a tanec. veliký chození po městě, zejména pak v noci.

půvabný a nepraktický bydlení pod žižkovskou střechou (za domem ještě jezdí vlak, co už mu vytrhali koleje), revoluční objevování novýho fyzična s hystericky rychlým přestřihem na novýho kluka. krásný noci se Sestřičkou, když nás probudil křišťálovej pramen světla z kamínku po polštářem a v jednu ráno jsme posvačily právě dopečenej chleba v prostoru chrámových kvalit.

spustím stroj času des visages des figures a zas vystupuje do počínající bouřky ve Frýdku Místku, poprvý v životě někam úplně sama a nazítří vcházím do místnosti plný chlapů, co se s nima budu učit lítat. pokojík přímo pod beskydskejma hvězdama, odkud se učím ty samý chlapíky nenuceně vyhazovat.

meditační cesty na lvím hřbetě, odraz slunce v duhovkách časného podzimu, přátelsky blikající Věž. a tma chlad a samota v zimě, kdy jsem s angínama na krku bezmocně sledovala blížící se bouřkové mraky utrpení, co už čekalo za dveřma roku 2009.



úterý 24. srpna 2010


pogo dne

(to měl shane eště žuby)

Listopad


Drobnými kroky odměříš cestu k oknu -
sníh stále bez jediné stopy -
a zpátky.
Už aby bylo zítra a mráz a večer,
zamrzlá Něva
půjdete bruslit!

Obejmeš přítelkyni kolem pasu
nad městem studené hvězdy, jen vy dvě a svistot bruslí
a konečně budeš moci mluvit francouzsky
(ne jako s tím přihlouplým služebnictvem-)!

Před svlékáním do nočního prádla si nacpeš ústa kostkami cukru
opaříš se silným čajem,
staré pocity v dlaních,
nové rukavičky.

Ledové věže ve sklenici u tvé postele ach ano,
abys lépe spala, budou ti -
sprostou ruštinou předčítat strašidelné
příběhy a pak - zvláštní zvuky pod okny -
ale ne -
sníh je stále
neporušený.


čtvrtek 12. srpna 2010

kladu nohu mezi kameny


letní deště házej na jazyk chuť řek. jako loni, či spíše předloni přinášej touhu nosit dlouhý náušnice a sukni, tančit.


jsem zpátky z Indie a přece je všude kolem mě, stačí projít průchodem, minout popelnici. stále ještě sním indické sny, šplhám po uzounkých stezkách do hor, jen mi do snové Gemmy přibyla Pandora.

první večer v druhých, už kašmírských horách na mě z hvězdami přesaturovaného nebe spadl smutek. dělám věci správně? obstojí můj život tváří v tvář jejich chladnému světlu? včera jsem na vinohradské obloze napočítala 6 hvězd a perseidu, perseidu jsem neulovila jedinou. jen ten smutek se vrátil.

čtvrtek 29. července 2010

nekde v indii

nekde v indii a stred zustal v evrope
nekde v indii cuchame viditelnej cernej kour
nekde v indii cteme cenu vecnejch usmevu
vune kterou uz nikdy nedostanes z nosu
uplne jinej tvar hvezd
psi kteri jenom spi
cesty autem co se pocitaj na dny a ne hodiny
chuze po vysutejch pesinkach az na kraj sil
nekde v indii varime vysokohorsky mraky
jdem do kopce tisice metru a pak zas
letime z kopce dolu jak hulkama tukajici vitr
uz abychom byli
nekde v indii.
ladak, leh, 1:30 pm

úterý 13. července 2010

chvála vinohradským vnitroblokům


v našem vnitrobloku se to hemží kočkama (nejstaturovanější dvorek co jsem kdy viděla): samodruhá májová panímáma už jen nehybně očekává svou těžkou hodinku.

elegantní Valentýnka v černobílém fráčku (zdravím Míšu :) obhospodařuje svá tři koťátka, černíka, a dva flekáče.

májových je tam že až, ovšem vrcholem jsou zrzaví želvovaní braši Čeněk a Bořek, v jejichž identifikaci nám posléze nadělal paseku třetí zrzavec.

stabilní osazenstvo dotváří postarší černá Maruška, pravověrného mourka jsem zatím neviděla.

škoda přeškoda, že jejich hemžení sleduju z 3. etáže a indoorově blahobytně vypasená Pandora nemůže navázat osobnější kontakty!

pondělí 12. července 2010

alkyoné


nenech se obkročit antickým opánkem,
můžeš jen sledovat mraky oblaka,
podívej, zapadá slunce
a neuděláš nic,
nebrečíš
ani se neohradíš
všechno vsadíš do jediný karetní partie
aniž alespoň přinejmenším tušíš
o co hraješ.

obejmi řeku
pohlaď jemný písky na dně
a polykej
uteč,
utíkej,
než se začneš dusit
kostice věčnejch strachů věčně v pohotovosti svírá poprsí
vidím tě / nevidím,
vidím svůj stín.

polož svý vysoký lícní kosti
do plavý hřívy.
až si odpočinem
vztyčíme mosty
vyrazíme na borůvky.
uzavřená společnost,
lev a strážci lesa včetně,
než se vykopou všichni ty maličký lesní bůžci
budou tak akorát
zralý.

pátek 9. července 2010


malina je domestikovaná ostružina

čtvrtek 8. července 2010


pěstovat lilie

písečnou dunu potáhnu sítí
z exotickejch kytek.
co mě tížilo,
vyžahl kapesníček s květinovým motivem
zbytek dopíjejí
ovocný stromy.

úterý 6. července 2010

salix. chci nechtít


můra uvězněná v hedvábném lampionu si pranic nepřipadá šťastná.
nakonec se bouřka nekonala a přeci
cítím zvláštní pocit nejistoty

za ta otevřená okna.

sobota 3. července 2010

narozeniny!






slečna Pandora není moc do světa. nedisponuje profilem na FB, dává přednost soukromí, žrádlu a hlubinným filozofickým úvahám. dnes ale uděláme výjimku, slaví totiž sedmé narozeniny, čímž se dle výrobců kočičích granulí přesouvá do kategorie senior.


až na píseček v ledvinách a dietu, před kterou dává přednost hladovění, aniž by to na ní zanechalo nejmenší následky - viz foto - se těší dobré kondici. co bydlíme v Holešovicích, spí v posteli jako člověk. na rozdíl od prvních pěti let života už se netváří permanentně nasraně, ale když nespím doma, nazítří mi řádně vyhubuje. má ráda domácího Jirku, neb se k ní chová jako ke skutečné dámě. uvidíme, jak se jí budou zamlouvat Vinohrady s Alem, kam se popozítří stěhujem :)



čtvrtek 1. července 2010

genetické inženýrství

...aneb cesta za ideálním hlasem

pro začátek bych zkřížila tohoto s touto a počkala si na štěňátka.


středa 30. června 2010

Comingout

Kdybych byla postava filmu, něco jako Ed Wood, byla by má tupá práce dojemná. Byla bych špatný copywriter, ale okouzlujícně špatný, talent ulítlý do nesprávné hemisféry, vyráběla bych unikátní, nepochopitelné ads a očima plnýma dětského úžasu a radosti z tvoření hypnotizovala početné publikum obdivovatelů.

Nešť, jsem jen prachprůměrný mid textař, živořící na mělčině bohapusté řemeslničiny, stupidních zadání a v chřtánu gangrény nevratně mizících ambicí. Není to sexy, není to okouzlující a už vůbec, vůbec to není kreativní.

Do posledního jobu jsem nastoupila ošlehaná ledasčím, nejsem žádný zelenáč, kdepak, kterého vyděsí zlý accountův pohled či čistá preparace veškeré legrace z bolestně vypoceného textu. Ale nejsem imunní vůči výcucu, stresu, který se měsíc za měsícem týden za dnem přelévá a stoupá mi nad hlavu. Ve svém nejlepším věku, na vrcholu fyzických sil, půvabu i duševní vyrovnanosti trávím večery opakovaně ultimativním komatem: v 7 večer dám světu dobrounoc a aspoň ve snu si dopřeju trochu barev.

Moje srdce potřebuje lásku a umění. Au! Na obzoru nicméně svítá, zanedlouho se mi změní pracovní prostředí i úvazky. Velmi dychtivě doufám v nápravu. Už nechci být vysátá, neschopna utrousit byť jen pár blog drobtů a zažívat sic kratičké, zato však ničivé momenty sebenenávisti, že své múzy nechávám bídně chcípat v koutě.

pondělí 14. června 2010

za předpokladu, že.


je-li v mém pelíšku lev,
pak si ten onen říká o měkkou podušku, drbání pod bradou a respekt
ke každému maličkému zachrápání.

je-li před spaním vidno kavku (a že je jich teď všude že až)
pak se do minuty zhádá se svými spolustolovnicemi,
od minulého pláče uplynuly 3 dny a ona to považuje za úspěch.

dřímám-li v náručí kotě, místopřísežně slibuji,
že je nebudu chovat ani o zamňoukání déle, než se packa změní
v ruku dítěte na mé tváři.

leží-li pod věží kaluž louže, pak vlastním stínem ochráním
její právo na reflexi hvězd a vůbec nebeského pozadí,
než přijedou zcela faktické stavební stroje-vrtáci a louži jednou pro vždy odstraní.

pokud nám listy na stromě (vnímáno vleže)
připomenou konfety, dlaně, antické koruny z ratolestí či dívčí klín,
dovolme si to. délka noci stále nasvědčuje spíše třešním, nežli čaji rumu dece
a vzpomínkovým orgiím.

úterý 11. května 2010

neviditelný bratr

mám bratra, zjevuje se mi ve snech. vrátí se ze skautského tábora tak vysoký svalnatý a opálený (vybledlá khaki), vrhnu se mu do náručí. jednou mi řekl, že mě má rád. já mu nakreslila obrázek jarními anilinkami. objímat ho je jak držet strom, je pevný, pozemský, je z hlíny. tvrdý jak šutr.

i první muž má bratra. stejně chytrýho, ale navíc k tomu maluje, dává mi malý dárečky jen tak a nikdy nikdy nikdy se mi neomrzí.

bratr toho dalšího je taky pěknej a nekompromisní, ale světy v hlavě nad hlavou a pod nohama má spojený v jeden. když mě objímá, nikdo a nic na mě nemůže. když jde do tuhého, startuju, křičím koušu a bráním ho. i kdybych měla umřít. automaticky.

poslední má neviditelnou sestru, měkkou a pružnou. je to anděl, klidný spočinutí. čím méně se vidí v zrcadle, tím je krásnější. svého neviditelného bratra zadusil v zárodku, prenatální sourozenecký boj. vyhrál a je sám jako zvíře. za necelý rok po něm jsem se narodila já.

pátek 7. května 2010

úterý 4. května 2010


netrpělivě očekávám déšť!

středa 28. dubna 2010

po podbělu

duben míří k východu, ještě otřít mačetu a odkráčet bez jediného pohledu na zmrzačené posekané a churavé oběti. měsíc samuraj udělá místo pojízdnému lazaretu plnému plavovlasých sestřiček a šeříkové vůně, ou jé.

budu v květnu hodná hodnější? těžko říct :)

povlovné a chladné jaro protáhlo pučení, v posledních letech odbyté tak rychle. zelenou zahájily vrby, přidávala se klepýtkovitá poupata kaštanových dlaní, bukové špičaté ruličky, lepkavé cípy topolů osik. čeká se na ořechy a jasany, na podzim poslední nositelé půvabu, zatím straší holými větvemi, nažkami a chuchvalčím. jínanové listy raší ve vtipných vějířcích, jo jínan, ten musí mít vždycky něco extra.

mám teď chvíle velkých růstových tenzí a rozpínání páteře a chvíle potěšení: spánek na slunci na zahradě, v klášterní zahradě nebo v sadu, přežvykování podbělu, staré cestičky po Karlíně a městě. sný spánek u ohně, pohyb a kreslení křídami, zejména pak zelenou a oranžovou. káva, když je chuť a po týdnech nejídla hlad, který mě budí i v noci (po týdnech nespaní bezvědomí). básně.

momentální barva? labradorit.

zažívám nadstandardní lukcus poznávání vlastních potřeb a motivací, poprvé si určuji názory sama, nepřebírám je i s chlupama od 2., ani se nestavím na opozicích jako dřív. všechno v životě mám nejisté a otevřené, přiznaná konstrukce, která už zase pouští světlo do mé hlavy i minulosti, pečlivě zatajované kouty včetně. tentokrát si doufám stavím skleník z živých stvolů. je to dobrodružství :)

jo a ta paní, co jí mám furt plnou hlavu, zazpívá 10.9. v Berlíně. vždycky jsem chtěl jet do B. na koncert, povídá můj spolubydlící. sama bych to neřekla líp!

čtvrtek 22. dubna 2010

duben


dneska nemusim nic psát, všecko napsal Jakub už.

trochu opakování přec nezaškodí, hop do vody!


středa 21. dubna 2010

Samozřejmě


V hrudi mi bubnují: rytmus vojenský marš mezi kapraďorosty, vloni v létě si holky a ženy pletly věnečky, hned jsem zamířila do lesa k padlému modřínu a vedle měkkých bodlinek čouhaly z mé zelené koruny lístky vrby, vylovené z potoka. Luční trávy a bojový nalíčení.


Divoký věci.

Divoká si hraje s kostičkama a vyrábí z nich šperky, před deštěm se pohrouží do řeky. Tance nejsou žádné přiblblé tanečky, ale divokej rej plnej skoků a chuti. Okouzlená jarem se sková do jeskyně mokrý a když z ní po chvíli vyleze, oči ročník 1912 svítěj ještě víc. Do klubíčka se stočí kolem starého řetízku. Nahá se zlehka a v elegantním tanečním gestu obejme s oblečeným mužem, mezi nimi teplo, oba stojí na stejné zemi.

A bolestivé rozpomínání na doby, kdy žádní muži nebyli potřeba. Stačí pohled na košili, zastrčenou za hubený pásek kalhot a na krku ustřižené vlasy a lásky dávno dávno dávno! pohřbené vylézají z hrobu.

Zelená v lese vytahuje za ruce na povrch a ven všechno, co je ve mně zvířecí a živý.


úterý 20. dubna 2010


Až budu velká

Ochočím si liánu
Zimní zahrada se promění v pavilon šelem
Ušetřím za řezané květiny
Takové květinářství na Příkopech začnu raději obcházet
Plavným obloukem
Až se té obří louži pod Prašnou věží
Začne stýskat.

voda

pondělí 19. dubna 2010

teď nad pouští je všechno narůžovělé

Do lesů přišla zelená, po vší té vypálené beige. Potoky mezi kameny a kořeny, porostlý severní bok a náhle zelené oči tam dole, v jeskyni plné vodou napitého mechu.

Něco jsem našel, hlásí Medvěd a já za ním jdu bez přílišných očekávání. Pak stojím na můstku nad stromovým koupalištěm, špičky dlouhých korun pod vodou zachycují poslední slunce toho dne. Chce se mi plakat nad tou krásou, počkám, až odejdou, a ponořím se do hloubky mezi kmeny.

Ledová voda mi stáhne hrudník jak kožený řemen, sahá mi sotva po krk a už se sápu ven, ale. Je to sen a očištění a když den zmizí, přijde oheň. Ustelu si mezi kameny a bukvicemi, oči zamilovaně zapřu mezi hvězdy a v bezpečí klučičích hlasů usínám.

V noci je pak hvězd moc a září natolik silně, že koruny kolemstojících buků připomínají vánoční stromky a nad ránem s radostí doprovodím poslední svítící, než přijde světlo. Vedeme řeči, než se zase vrátíme mezi sny.

----------------------------------------

Tahle poušť mi připomněla tuto.


sobota 17. dubna 2010

Nakladatelství



Být postava knížky světové knihovny Odeon,
stanu se lesbickou sic šťastně provdanou spisovatelkou
a odjedu do Londýna s celým svým fantastickým vnitřním životem.
V knížce z Arga by celá má selanka skončila krvavou řežbou za nelaskavé asistence Borise Jirků.

Ve Zlíně by mě
bezpatkově
odsoudili k doživotnímu přemítání bez cílové rovinky.

….

pátek 16. dubna 2010

čtvrtek 15. dubna 2010

středa 14. dubna 2010

sebepoškozování

lev, který se pokouše, místo toho aby řval
neřku-li sežral někoho jiného,
je nemocný lev.
je lvem v zoo
kleci
zneurotizovaný věčnými metr sedmdesát dlouhými procházkami, otočka a
zpět.
spečená berberská hříva a šrámy,
jak tluče tváří o mříže.

pustím tě ven.

pondělí 12. dubna 2010

watering


existuje pár polibků, které jsem nikdy neochutnala

(zůstávají nejkrásnější)
počátek podzimu/konec léta
ještě před milováním (než se začnou dávat věci dovnitř - a ven)
láska na úrovni úsměvů
(lákám tě k sobě, ale)
až ke mně připluješ, zvednu bradu
odstrčím tě zlehka dlaní
nebudeme se dotýkat
budeš se jen tajně dívat, jak se oblékám
voda v tůni
nestudí.


riverman a mořská panna

when i grow up

porád teď posluchám tuhle písničku. v jedné chvíli seká vzduch lopatkami helikoptéry. vznáším se a jako šamani mizím v nebi. před dvěma týdny mi bylo 30, dostala jsem enormní množství dárků (ne, že bych jich neakceptovala ještě víc : ), jen ten rozum zase nedorazil.

now's the only time i know

selektivní paměť a přítomný čas jako jediný možný. ať už jde o genetický dárek z Balkánu, nebo chybu v matrixu mé osobnosti, je to příjemné vyvážení nedůvěřivosti a úzkostlivosti. lehce na ně zapomínám... existuje jen teď, existuju jenom tu, ve své intimní zóně, klíčím. před nedávnem jsem byla březnem a teď duben: a tak to půjde dál a dál, dokud neumřu.

i'm not done

duben, měsíc břitký a ostrý jak funkční otevírák na konzervy znovuotevřel mé srdce. poslední týdny a dny, co tolik bolely, jsou pryč.

kočičí hlavy měkce pruží pod podrážkami mé městské obuvi, do snů mi zpívají sirény, o hó, kdy jsem to zažila naposledy? léto 2008. horko střídá zimu, za hranicemi mého těla jde život ukrutně rychle, hodně práce v práci a ze vztahového bitevního pole jsem se přesunula do ložnice: z medvědích službiček jsou dárky, z ohně kolem zápěstí pohlazení. uvidíme, jaké to bude za dveřmi kuchyně, kterou jsem po rozchodu-rozvodu ještě furt nevybalila. ještě není čas, ještě nejsem hotova se svou prací. ale už se blíží.

pátek 12. března 2010

nebála se, dyk to umíš!

dramatickej oblouk pracovního týdne se zakous do vlastní oháňky. v pondělí jsem kousala do hlíny vlastního nitra, dnes ráno vstala jak do boje a v pracovních peklech se těšila rašením vrbových lístků v hrudi.

klid.

(malá malá. děti se rychle utiší, když cítí, že je máte rádi. i ty vnitřní, zastydlé.)

v noci jsem pustila do pokoje předjaří a ve snu se mi narodila malá nádherná holčička, jmenovala se tuším Karolína a držet ji v náručí bylo ještě stotisíckrát lepčí, než chovat vasila s tutokem a půpou dohromady. wow.

a ráno jsem si přečetla tohle, pohled do jiného světa a přece tak blízké. už aby přestal sníh (bylo mi 30 a já si mohla ustlat v největšim dětskym pokojíku po nebem. však já se dočkám.

středa 10. března 2010

Rašomon



Je těžké psát v těchto popelečních časech. Každoroční restart, přírodní začátek nového roku, všechny ty změny pohledu. Čekám kdy se to ustálí, abych mohla učinit zápis a furt to sebou mrská.

Jako bych tu soustavně opravovala historii, decentní lhaní si do karet, abych z toho jakž tak vyšla. Nu, proč se za to ostouzet, mění se pohledy a motivace, mění se i zpětně a měnit se budou.

Pointa je nehledat za tím Ji, ani Ala, neptat se kdo byl jen epizoda a komu jsem byla epizodní rolí já. Ptát se po příčině, proč jsem to tak dělala za sebe (a proč jsem to později dementovala). Co mi to říká a kam za tím můžu jít.

Stejně jako stopování úzkosti, v úterý večer jak na zavolanou v zimní zahradě u paní doktorky. Předvádím emoční cirkus, pláč opuštěného dítěte a gideonovské krvácení z nosu, uvolněný smích a protahování osobnosti. Namouduši chyběla už jen vousatá žena a žonglující medvíďata, snad za tejden zas

Stále ještě jsem s Alem a stále ještě bojujem. Místy je to neuvěřitelně evil. Když znáhodou neválčíme a příliš nepřemýšlíme, dařej se zajímavý věci. Kniha našeho vztahu je daleko před korekturami, ale vím že les nelže. Kus lesa jsem já a on taky, naše těla jsou stromy. Jen se naučit přežít ve městě.

Na zimní recidivy 2 mrazivě krásný experimenty.

čtvrtek 4. března 2010

we're angels, aren 't we

dnes maj svátek hvězdy!

stromy už nasazujou pupeny, můžem-li věřit alergologům, jaro je tu, byť zatím duševně nepříliš přítomno.

každým dnem jsem silnější, jako každej rok. jako každej rok dělám změny. momentálně rychlé a subtilní zároveň, měním se k obrazu svému a ke své spokojenosti.

o osobních battlestar galactikách jindy, teď běžím do města. do zimy, co to má už spočítaný : )

čtvrtek 25. února 2010

středa 24. února 2010

úterý 23. února 2010

O akátech


Večer zprůsvitní nebe

píseň o měsíci a holce
(Žena strom)
Černé cestě lesklé ledem
cestě zlaté cihlama.
Píseň o rukách cizího muže
dojemné mytologie pozbývají platnosti.
Čekám,
až otevřou zahrady.

středa 17. února 2010

Ty jako dívka


Muž

možná hračka
Odolej

jednou takovým dlaním
sacharinovému smíchu a
lichocení kočičích kožíšků
kolem obličeje.

Krev mlsá
sladké ovoce moře
Tření je značně rizikové
Chci se pustit
chceš mě držet.
Co se snajprem ve výslužbě?

Měkká kůže obličeje a všecko,
co už se ráno nenarovná
Snažím se nestydět za sny z kamení
(hlavně nenuceně)
bojím se řácky bát.
Sny bez projektové dokumentace?
Falešná reklama.

úterý 16. února 2010

omrzlá

když jiní naříkají nad zimou a lkavě přivolávají jaro, znechuceně vrtím hlavou. leč mladší dvojče listopadu přetáhlo můj vnitřní strojek a pérko se trhlo, tak jako každý rok. není síla. zato modřiny a kruhy pod očima. a bílé pláně v hodině mezi psem a vlkem tiché a jen moje.

světlo, jak pozoruji již nějaký čas, se zvedá a prodlužuje. když opouštím byt, nebo kancelář ve feng-shuei domě, navlékám eskymo kožich po paty a medvědí rukavice, stejně mě bílo venku překvapí. zima (jako roční období, nikoli pocit), každý den znovu nečekaná.

ad kancelář, po loňském crazy roku jsem zas mezi lidmi. poslední týdny jim docházejí úsměvy a skoro vůbec se v pracovní době neztrácejí do kavárny. jsou bledí. inu únor. v zaměstnání na půl cesty můj mozek někdy dá, někdy nedá. stále ještě cítím tenkou záclonku mezi sebou a tím, co si troufnu.

v terapii, é, chtěla jsem říct na cestě, se teď odnaučuji vstřícnosti, sdílení, obětování a pocitům viny. je to strašná dřina a moc to nejde, ale doufám v pokroky. zní to obludně, hehe. můj hlavní projekt posledního roku a půl, stále ještě úvodní fáze. a nevěsty, to mě vlastně rozbouralo, stručná noticka o rozpadu dvou mladých rodinek. týden jsem z toho byla špatná, než mi došlo že schémátko, které mi pomohlo po Rozchodu a které jsem sama před sebou úspěšně schovávala, právě vyletělo do luftu.

není 1 vyřešená budoucnost a ostatní manželství jsou na tom s "napořád" lautr stejně, jako jsme byli my.
jsou jen rozličné pozice na okruhu, žádná konečná.

Plující oblaka
Mezi dlaněmi mi vyrost mrak.
Je brzo
Ještě dobíhají minulí -
Je únor,
nebožtíky na hřbitově do jednoho
přikryla bílá peřinka.
Sníh padá -

pondělí 15. února 2010


toto by si měl vzít do parády laibach.

středa 27. ledna 2010

patřičnost

momentální mrazy jsou patřičné. nejsme v lednu zvyklí, ale. vítám je v transgeneračním kožichu po paty s úžasem: leden jako břitva. (bude i jaro patřičně maximalistické?)

stýská se mi po lese (jiném, než opadaně skovaném). po ohních. po kombinaci obého, když v usínáním zpomalujícím se rytmu koukám do hvězd - a pak už spím, aby mě probudilo svítání, ev. nějaký lesní tvor. připomínají se mi loňské lesní ohně, první jarně rovnodenní, hafo sněhu zima a slunce jako blut orange, v 5 hodin ráno. ohníček o velikonocích, co jsme od něj zaběhli vykoupat se v potoku a pak nás vysušil do horka a půvabna.

ležím v pelechu s ukrutně bolavým krkem, když zavřu oči, ještě před sebou vidím včerejší sjezdovku, kopečky a špekuluju, kudy vést obloučky. dnes se mi vybavil baboletní ohník v DV, kde jsem si troufla s důvěrou usnout, protože tam byly hvězdy a vedle potichej Jakub. a pak poslední spaní pod nebem v říjnu nebo kdy, les u prastaré studny, nad ránem maličko déšť. a cizí vzpomínka na víno popíjené ve vaně pod níž se topilo, pochopitelně též přímo pod měsícem a mraky, to bych chtěla zažít.

chybí mi ty lesní důvěrnosti, nikde nespím tak tvrdě jako pod stromy. těším se. taky mám pocit, že po mnoha nocích, kdy jsem byla k ohni brána, budu moci někoho k ohni naopak vzít.


oheň v kovové míse z Rabouně, kde se spalo na postýlce nad srázem.

středa 20. ledna 2010

Jména

Najednou jsem věděla, jak se jmenuje. Její jméno bylo tak zřetelné, jako by bylo gravírované na zrcadle, stačilo si je jen přečíst, čtyři písmena, jedno slovo se dvěma slunečně žlutými i, jméno, které znělo prostě a seversky a patřilo k ní tak přirozeně, jako bych ji pod tím jménem znala už dávno.
Siri. Bylo to jediné jméno, které přicházelo v úvahu, začínalo na S. S jako slunečnice, surprise, stračka, jako sálání a slast. Tím pro mě byla ona, Siri. A já si byla jistá, že se jí tohle jméno bude líbit.

Antje Rávic Strubel - Chladnější vrstvy vzduchu, s. 77

......................................................................................................................................

Když to jméno četla poprvé, přišlo jí příliš velké, nafoukané, zkrátka seversky monstrózní (neprosté). Než ho slyšela a viděla vyslovit, něžné l a i a jazyk měkce opřený o zuby. Když je člověk zamilovaný, mluví na něj i stromy v lese. Máme tu mlází a v korunách buků šeptající listí.

Syndörlimé...

Bytosti, které poznáme na louce v lese a u řeky neradno brát do města. Jejich ladný půvab vystrnadí neotesanost. Létu padnou bosé nohy, ale ve městě, plném namalovaných a nastrojených úlisných tvorečků, jsou rozbité boty bolestivým direktem na pravé oko.

Stojíme pod ořechem, stejně jako loni. Tvůj obličej, ozářený modrým úplňkem, je zcela v pořádku. Sem patříš, takhle mají vypadat tvoje vrásky a stíny pod očima. Opřu čelo o vzpěru větroplašské konstrukce a tvář ti schovám do ramene. Už spolu nelétáme, nezačínáme ani neukončujeme vesmír. Ale ještě pořád tam padne jako ulitá.

úterý 5. ledna 2010

prodám snímač na buzuki

mnohaleté váhání, který ze zamlklých jazykůch oprášit, našlo překvapivě rychle odpověď.

ten, jehož porozbitá (ne)znalost mě nejvíc bolí.