čtvrtek 26. listopadu 2009

Rok a půl


Až umřu, vrátím se na začátek plánů

co provedu se sny;
dotankuju naději a sílu a smích,
až umřu, bude to jak vrátit se domů.
Budu zas tahat koláčky a kůkís a
všecky možný jiný odpustky a viny.
Bude to jiný
bude to jako bychom se nikdy
neztratili.

úterý 10. listopadu 2009

kouř a zrcadla

1. myslela jsem si že je to otec mejch dětí

už je to pár let, jeli jsme s Ji autobusem za kamarády na periferii. venku mokro, nepovídali jsme a já v hlavě sumírovala povídku (co je to za divnou povídku? zeptal se mě později Ji) o dětech, co se v rámci vztahu potratily.

nikdy jsme do nich nebyli nějak extra hrrr, myslím že jsme s nimi ale počítali. obrysy těch dětí časem slábly, až se vytratily úplně.

2. myslela jsem si že je to otec mýho dítěte

přespříští objev Rav už jedno dítě měl, malou holčičku. když se zázračně honily mraky, vyklopili jsme jí ze sáněk do sněhu, dotyčná se rozbrečela a tatínek jí vytáhl vysoko do náruče. cestou na vlak fňukala, teto, pojedeš s náma domů? každý svého pekla strůjcem. né, doma na tebe čeká máma.
projekt to byl všeobecně nepopulární, já si tu budoucnost ale dokázala představit. je možné potratit představu? je. tedy jsem si jedno zimní odpo jednohlasně odsouhlasila program následující noci, postinor a blinkání, a celou taškařici poměrně promptně terminovala.

(vztek, lhostejno nakolik oprávněný mě opustil až v říjnu, při sbírání lišek na Šumavě.)

3. teď už si raděj nemyslím nic

vztah s Alem se od začátku vymyká. ještě nikdy jsem do vztahu nedostala umístěnku, nečelila aspektům sama sebe (Protiva Protivňáková) v pánském provedení. tenhle vztah neměl zamilovanej vzduchovej polštář, na kterém bychom se pomalounku snášeli k zemi, ač začal hezky v lese, brzo jsme se přesunuli na bitevní pole.

letos jsem dost času utratila obracením loňských sen. proč rozchod, proč tak a proč jsme se zase vrátili zpátky do války? může za to karma, chtíč, strach, rozvod s mechanem, nesmírná láska nebo Daniel Stone? teď už na to peču. po bulharských horách a koncentrovaném odpočinku v řecké Macedonii vztah ztratil začátek a konec, minul zájem o minulost a budoucnost zatím není oč opřít. jsme jedno políčko filmu, to které právě držíme v ruce, další se uvidí.

romantiku z nás oloupaly uplynulé měsíce, vlk a víla? pchá. zbyli dva lidé, v pohledných duhovkách si zrcadlíme své nejistoty. a přítomný čas, ve kterém o sobě mluvíme,. here we are, podnikáme rozličná dobrodružství a učíme se, snad poprvé vědomě hákuju na vztahu. snažíme se, máme se rádi.

Ž 29, 160/54

tuhle čtu na FP blogu, copak tys byl na vztahy připravenej ?, zatrnulo mi jak při sledování jednoho z mála povedených dílů upírské TV série. copak jsem byla na vztahy připravená, těsně po odpískání dlouholetého projektu, po první nebo druhé z následujících terminací? je vůbec lze připravit se na něco takového? jednal tučňák správně?

I´m doing my best. mimo jiné to znamená, že dělám chyby, trvající dětinská submisivita a mnoho dalších. nově se učím myslet hlavou (vedle naslouchání srdci a klínu). jako dřív skáču po hlavě do vod, jejichž hloubku netuším. podle milejch je to půvabnej povahovej rys. za se jsem ráda, že ještě chodím po svejch. jo a ještě něco. kdesi ve mně se ustřeďuje pendulum, dodává váhu pocitům, koriguje držení těla a říká, co je důležité a co je pitomost. nezastírám že se mu teprv učím rozumět.

poučný časy.

čtvrtek 5. listopadu 2009

Dnes

(do aleluja)

Dnes jsem dobře vstala a špatně ulehla.
Ztratila víru a pak v šatech a kozačkách
poklekla do tmy.
Dvakrát se milovala,
1. muž byl smutný (za očima voda)
2. nebyl vzrušený.
Jela jsem na kole na černo a pak si roztrhla prst
o ostrý okraj úst.
Čichala k eukalyptu a stvol bambusu mi museli
páčit z ruky, tak lákavá byla všechna ta voda
proudící pod mou dlaní.
Dneska jsem zpívala ve včerejším dešti
(negersky lesklé kmeny nahých habrů/zlaté listí)
a zítřejším svítání.
To první nebe bylo modré.

středa 4. listopadu 2009

my private Moria

poslední dny/týdny procházím Morií. bloudím v podzemí s nosem u země, pátrám po pramínku vzduchu, co mě odsud vyvede ven a pro tu nekonečnou tmu zvolna zapomínám věřit, že nějaké venku a světlo vážně existujou.

stále v nejistotě co se práce/budoucnosti/směřování týče, snažím si zachovat alespoň zbytky vitality a sebevědomí. zdálo se, že si vedu dobře, když ale praskla další duhová bublinka (práce, na kterou jsem se už důvěřivě těšila), otevřely se pode mnou padací dveře a otevíraj se každý ráno. (o kocourech co se mi vytrvale pašujou do snů nemluvíc).

co je tohle za velké kní? z věcí se můžu vyzpívat, vymalovat, vyběhat; tak nevím, proč jsem se o nich styděla psát.