čtvrtek 29. října 2009

bukový les

nakonec nečekaně teplý den, ležíme v lese, sem tam se namočit v jezírku, pohoda. čas od času jde někdo kolem, ztratila se holka, neviděli jste mladou holku? neviděli, pátrají po stopách, rozdávají hesla, kterými se poznáme. někde v lese je holka a vrah.

včera večer explodovala nálož, mýtina je plná samozvaných pátračů, vrahovy cestičky jsou chytré a nevystopovatelné. co jestli sem přistál s padákem? ptám se a pak už je to rychlé. jdeme stranou s jednou z dívek, pouští si pusu na špacír a mi dochází, že je to ona údajně ztracená, předčasně pesimisticky potracená oběť. našponovaná vlastní bystrostí se jí ptám, vše přiznává, ano, pojď, ukážu ti palác. vede mne hloub a hlouběji, stojí tam vysoké stěny barvy hlíny, danube house lesního typu, u něj regály, podívej, máme tu všechno, na ramíncích visí letní i zimní oblečení, mají dokonce i výhřevné trenýrky, holka švitoří, chceme mít aspoň tři děti, no panejo, to si troufáš, dochází mi že asi nebudou stát o svědky svého tajemství, támhle stojí on, míří a střílí. jsem mrtvá a z něj je opravdický vrah.

bývalý reprezentant v létání, t.č. vrah vietnamského původu schovává vlevolvel, ale už jsou tu mí lidé, zaženou ho k vodní nádrži (má tu vážně full equipment), nad hladinou dostane tak trochu hysterák, střílí do svého odrazu, pak si zbraň přiloží k spánku, ale nakonec s ní mrští do vody. hystericky se směje, ve vězení se přece taky dá žít. záběr na vlněné trenýrky, do titulků mňoukavá čínská píseň.

čtvrtek 22. října 2009

box of moonlight


stěny pokoje popíšu stříbrně

(tenké písmo bez lítosti a výčitek)
zhasnutí lampy rozzáří asi osm hvězd nepravidelného nebeského znamení.
na lůžku pousíná devátá, padlá.

(když jsem si postel kupovala, svítila mi na zápěstí trávově zelená stuha
a myslela jsem, že se na ní budu brzy milovat.)

jako malá jsem se domnívala,
že světelné pruhy pádící po stropě od venku projíždějících aut,
jsou vlastní pouze jižním Čechám
a v Praze je nemáme.

v Praze byl Muž s pytlem co každou noc zazvonil já šla otevřít
on mě strčil do pytle zatmění střih konec příští noc totéž.
a oknem chodil Obří lev, toho jsem se také bála.
ale méně.

probudila jsem se teprv před chvílí (poslední sen byl prosím o spisovné Češtině),
a už by se chtěla pohybovat pomalými a ladnými pohyby
koček, co jim při každé myslitelné příležitosti vrní na klíně
přítulný člověk.

a kdybych byla pták, létala bych
zvolna a nízko nad zemí jako orel,
ledabyle ohnuté špičky dlouhých křídel.

poslední věta: na podzimu mi nejvíc vadí absence bouřek.

pondělí 19. října 2009

vortex


někdo vyměnil veškeré zavařené ovoce. netuší kdo to mohl být, ani jak je to vůbec možné. borůvky z léta, maliny z předchozího roku i meruňkové prstence zlatě spočívající v oranžové hmotě nahradily klikvy.

kysele svraštělé kuličky plné pecek. nejspíš je měnili po jedné, zatímco brala síťovku a apartní klobouček do krámu, 10 minut tam a stejně tak i zpátky, bezpečně utopená ve své samotě. jen když do ní někdo náhodou strčil, nějaký muž a mile se jí omluvil, zjistila že se směje nahlas a vroucně jako by mezi nimi panoval dlouhý a cituplný vztah. nevhodné!

v noci občas doutníček, malý hřích, nikomu to neublíží, v průvanu u okna. muž naproti se hrbil nad klávesnicí, občas vstal a stáhl žaluzie, tak jednou za tři dny. pozorovatelka. potkali se před (jeho) domem, nechcete se jít podívat, jak to u mne vypadá zevnitř? v panice zašátrala po dně kabelky a nahmátla doutníčky, do schodů jí dal přednost.

když kouří, přejíždí si maně prsty po rtech, stále ještě jsou hebké. soused úslužně skáče, prosím popelníček a čaj černý zelený nebo ovocný? cítí se jak v čajovně. dneska nebudete zatahovat? pokyne doutníčkem k okenicím, soused zrudne a pokusí se jí políbit. má žízeň, ale prchá.

s pocitem jistého dluhu ho později (žlutým lepícím papírkem zastrčeným do schránky) zve k sobě, kdyby se nebála, byla by to skoro legrace! soused přináší dárky, sypaný čaj a sítko, iniciativně staví konvici na sporák. staví před něj porcelánovou misku s klikvovou zavařeninou (jaképak copak!), krajíci moskevského chleba oddaluje fyzický atak.

překvapivě lehce jí soused zvedá na náruče, má hebké rty jako ona, budou zhruba stejně staří. u postele jí soused odhalí hruď, úžas malého chlapce v očích, počne přerývaně a hlasitě dýchat, ale dál se jí to vůbec nelíbí. neměla v plánu cítit jeho tělo na své holé kůži a už vůbec ne v sobě, na jakoukoli interní manipulaci není zvyklá, propána, chtěla si jen hrát! soused jí vetkne poslední zafunění za pravé ucho a zmrtví, zatímco si ona dávno vykračuje včerejším snem.

v noci ji objímá, ráno hladí po zádech, ale ona se nenechá. tvrdý spánek hraje bravurně, dokonce posečká než se za ním zavřou dveře a až pak si otře vlhkost posledního polibku z čela. vstává se jí lehce, nezlobí se na sebe (vůbec!). zbývající klikvy vyleje do záchodové mísy a jednomyslně se shodne na přípravě povidel. na ní si nepřijdou.

kdepak.