úterý 10. března 2009

now you should be holding me


stínová fáze končí, krev smyje všechno; ještě že jsme periodičtí tvorové. skrze básně/obrázky/fotky a čtení deníku spojuju minulost se současností. taky ve snech, zdá se mi o minulejch i budoucích. světech. místy neudržovaná cesta klouže. podfáze regrese zbabělosti, uvidíme co s ní udělá lítání za necelej měsíc (ještě furt se z toho můžu vyvlíknout!). strach vnímám, snažím se nehodnotit, čekám do čeho se překlopí.

v novém doma si začínáme zvykat. kočka už mi nespí na obličeji, ale v nohou, já se probouzím se zvědavostí, pocity trnů v hrudi slábnou. že jsem za uplynulý měsíce nebyla schopna/ochotna/připravena spojit svůj život s jiným mužem, očicháváme se s novou bytostí. ač je táta přesvědčen, že žiju s holkou, mluvěj z něj jen jeho čmoudský geny. jméno na zvonku je stejný jako podpis pod věnováním na zadní straně fotky překrásný zahrádky, co si s sebou nosím po pracích (tímto zdravím do české lípy :).

koukám, že nejsem sama, pro koho je dárek samotnej fakt, že má narozeniny. všechno nej a jen počkej večer (to zas bude). sama se těším za 20 dní, den prvního výskytu a ofiko zahájení roku rekognoskace.

drží mě v náručí, tenhle nemilosrdnej měsíc rudý planety, vytřásá ze mě slova a slzy a smích a křik, nejdřív bolestnej. včera vzteklej. a probouzí holčičku, zlatá na oči už a šatičky v barvě Pandory, za chvíli se začnu poohlížet, kde po stěhování skončily náušnice.

doporučený OST, Sunshine, Lower than low.




pondělí 9. března 2009

Enki

(prostě princ)

Propadáš se
do promoklý země
náhle zdrobnělej, už jsi se začal zmenšovat,
abys moh chodit v hlíně pod světy.

Klekám si do bláta a ohryzanými rty ti vtisknu
poslední polibek.
Tvé srdce i můj klín už ale zůstanou zavřený.
Seš tuhej.

Něžně zajedu prsty mezi prameny tvých vlasů. Je jenom 1 druh něhy, říká pojď, půjdeme spolu krajinou vesmírem jak kamarádi životem, bez zrazování v blízkosti a pochopení.
Ale ty tu něhu stejně necítíš.

Velkym hnědym pérem, co ti zanechala poštolka, hladím tvý čistý čelo/rysy se uklidnily do přibližného úsměvu.
Mezi obočím po úbočí nosu táhnu ten hebkej břit už ti nevysvětlím koncept svobodné náklonnosti a proč.

Jsi byl zrovna v jiném lese,
když jsem se topila při orgasmu,
když ve mně ve smrtelných křečích
umírala láska.

Zpátky k jemný linii lícních kostí, pírko tě nešimrá, jsi tu a nehřeješ, tedy není, kdo by hřál.
Nemastná mašlovačka přejíždí tvý rty, poslední rozloučení,
možná definitivnější, než to
minulý.

A tvý uzamčený oči neviděj černou předků, co se vkradla do mé zlaté, světlý prameny mám od hlíny, když si zasuneš pírko za ucho,
vstaneš oprášíš kolena a já zůstanu ležet ve vlhku, co rozkládá.
Snad zaprší a voda spojí mé maso s nocí.


Ti druzí (překlad)

Zvláštní,
dřív jsem si myslela,
že to já jsem z nás dvou
nosila v sobě domov
a v igelitkách ALBERT
mouku a vajíčka na
sobotní pečení.

Ale co jsem pryč,
ani mi nepřijde, že bych si domov odnesla na zádech,
asi že je v jednom kuse měním
podle momentální nálady a chuti.
Netušila jsem, kolik nezávislosti, rychlosti a změn
k životu potřebuju.

Vlastně mi ty igelitky chybí; chybí mi tvé loupeživé pojídání muffinů ještě horkejch z trouby. A tvoje hlasitý pochutnávání si (ňamý!).
Vlastně už mě nikdo tak nechválí. Možná i proto, že nepeču. 0 ks upečenejch muffinů od chvíle, co jsem tě opustila.
A přitom mám pocit, že alespoň 1 kvalitní muffin si zaslouží každej. Odpuštění a pochopení si zasloužíme každej z nás.

Mezi poli tehdy v létě jsem ti řekla, že si zasloužíme lásku, jen si ji už neumíme dávat. Logicky jsme si na cestách našli společníky. Spolucestující na jednu nebo 30 nocí,
někdy mám pocit, že si ty holky vybíráš z katalogu (jednu rusovlásku, něco krátkovlasého, něžnou blond, prosím).
Ale žádnej z nich mi nepomáhal prstem v krku jedné noci blinkat, žádná z nich tě netišila, když jsi plakal do telefonu internován ve svém PR obleku.
(A, žádnej z nich mě nikdy doopravdy nerozzuřil.)

Čeština je vážně tvrdší a ironičtější než AJ,
mezi nás a slova dává velkej odstup.
Tvrdej jazyk pro tvrdý lidi (a hlavy).

Chyběj mi ty bezstarostně meruňkový časy, co jsem
zaplnila starostma.
Ještě dnes cítím to červnové napětí poslední hodin "my".
Bolí mě u srdce, když si uvědomím, jak
nevinní pitomí a krutí jsme byli.
Oplakávám všechny 4 potenciální děti
co jsem ten večer potratila.

Když jsem tehdy otevřela pusu,
myslela jsem si, že to je konečná. A byl to přitom kraj začátku,
1.krůček do nicoty.
Ještě nikdy jsem se necítila tak sama. Teprve teď mi dochází, kolik jsem toho tehdy v červenci
měla pohřbít pod černou třešeň.
Možná by mohl pomoci jarní vítr. Poradit melodii pro tyhle plačky. A speciální taneční krok,
pro tanec nad skleničkou Metaxy. A slz.

A já si oblíknu zlatý šaty. Svatební, nebo ty druhý
(pro princeznu) co jsem měla u soudu. Vylezu na kopec vyskočím a budu tančit mezi skleněnými střepy,
jako poděkování bohu, za to co mě (na té zbytečně široké posteli) naučil.
že už se nedokážu vracet. Jen šlapat dál.

neděle 8. března 2009


jestli nezabloudíte mezi hvězdami,

probudíte se do snu.

sobota 7. března 2009

Important Issues

(The Others)

It´s strange
before I´ve left you I thought
I was the one who held the home
the weight I carried on my shoulders
flour and eggs in plastic bags
for Sunday breakfast.

But I don´t feel I took the home with me
I change them too often, according to the
instanteous conditions.
I never knew I was so independent so quick, addicted
to the speed and hasty changes.

I miss those bags, I miss you eagerly eating fresh baked muffins straight from the pan. No one tells me enthusiastic praises anymore.
It might be somehow connected with the fact I don´t bake anymore. Not a tiny single muffin,
since I´ve left you.
I think there should be a muffin for everyone, muffin with sweet secret inside. There should be an understanding and forgiveness as well for both of us.

That lovely summer eve I´ve told you we both desired love (door opened elsewhere).
On the road we both found companions. Hired them for a day a month contracts. You pick up girls from catalogue (redhead, shorthair, blonde). Bet you still haven´t tried an Asian teen :)
But none of them put their finger deep in throat to make me vomit, none of them took your call when you cried encaged in your business suit.
(And, none of them made me hitting the wall with my head.)

I know my English sucks,
a weird mixture of baby talk and bad education,
but somehow it makes those words easier and softer -

I miss years I didn´t revel consciously (bec. I didn´t know how to do it)
I´m sorry for that June stiffness
I feel bad for those young us, so innocent, so stupid and so cruel
and for babies I killed that night one after another
(four in a row).

The moment I opened my mouth was only the 1st step into the nothingness.
In my whole life I´ve never been so lonely.
I had no idea there was so much to be buried down.
Maybe I should ask a wind for a favour, give me a melody, to sing this kar. And invent a dance,
dance with shot of Metaxa and tears.

And then I put on a beatiful wedding/divorce dress, climb a hill and
dance and jump and break the glass and thank heavens for that unhuman power I found beneath cold blankets.
Walking forward, not backwards.


pátek 6. března 2009

Jemně vyhraněná

Lokomoce (rizika ustrnutí ve změně)

Přesun z P3 na P7 je rychlej. Za okny už nemám vežu ani kuchyňský budík na kostelním ciferníku, je tam nebe a dům. První noc toho moc nenaspím, i když se záměrně předzničím saunou se soukmenovci, a pak procházkou že Žižkova až sem. Postrádám kočičku dočasně deponovanou na severu, prochází se po nevěšteckých snech. A uzavírám dočasné příměří s obrovskou černou skříní zvící malého vesmíru; když jí podávám kalumet, ostřížím zrakem obhlédnu šrouby, bych věděla, jaký si na ní vzít bit.


Centralizace (vyražené dechy)

Sílu i pevnost si nosíme v těle. Pevnej bod kupodivu sídlí tam, kde dřív úzkost: přímo za hrudní kostí, spojitost s dechem evidentní. Těžiště fyzické síly leží níž, profláknutý tan tien. Když si ho uvědomím a zkouším se na něj soustředit, začnou nohy poslouchat a prkno pod nimi též. Centralizace střídavě úspěšná, stále narážím zadkem, koleny zády a občas hrudníkem do bílé země, stejně jako občas vypadávám z tohoto světa do šedé mimozóny smutku/bolestí ega. Nedá se to odhadnout, ani ovládnout. Nezbývá než se pokaždé zvednout a jet dál.


Autenticita (a autonomie)

Jak se baví 3 introverti a 1 náhle zestydlivší extrovert? Poklidně a potichu. Nejšťastnější jsem v okamžiku mezi psem a vlkem, sama na vysokym kopci, slunce z posledních sil prosvítí mraky a cestu dolů mám jen pro sebe. A před usnutím, povídání slov s informační hodnotou a něha.

Předjaří v Praze připomíná sebelítostivej pláč (kulturní šok), v tramu smolím do sešitku nejnovější přehled strachů: že přiletěj mimozemšťani a já to zaspím/mně tu nechaj, že se na nás letos jaro vážně vykvákne. Že se město jednoho dne zhroutí do sebe jak lidožravý eskalátory moskevského metra a vyvrhne jen zbytky polostrávenejch kostí a šlach. A podobně relevantní nesmysly. Jakoby prosbičky na boha, jesi by si mě prosím moh posadit na koleno, dát mi (ideálně z Milupy) napít šťávičky a navrch přihodit dvoupatrovou bomboniéru, jak on to jen dokáže, že si připadáme tak správně/nenuceně/talentovaně a půvabně? Jako všechno na tomhle světě se to chci naučit sama!


Doporučený OST, K25A - Omylem