středa 25. února 2009

revize jízdenek

(ještě jednou a pořádně)

We both thought

s Ji věci necháváme být, jak jsou. lítáme v tom každej zvlášť, oba stejně překvapený. když jsme spolu ještě z pelechu koukali na
L.
O.
S.
T.
psali seriál/ňunili kocaury/trajdali po lidech a psali si přijedu denním, přijedu nočním, život vypadal ale mnohem jednodušejc.

In my dream that night (léto)

Al znamenal ale, do vztahu jsme spadli/jsem to tlačila netrpělivě a překotně, v dojmu, že neni proč čekat, když jedna životní epizoda skončila a díky dlouhému předtrávení je jasná a vyřešená. tedy jsem se zlobila za pomalost a odtažitost. v zájmu jsme se minuli, přišel někdo jinej. po rozchodu jsme si ale zůstali, občasnej kontakt, komunikace a vstřícnost. dárky, jako chvíle, kdy jsem viděla Ala s Klukem dohromady a nemohla si to obhájit. taky zpětná vazba, přesnější a rychlejší, než jsem byla já. a inspirativní klid, nejdřív jsem si ho chtěla dětinsky půjčit, ale.

There´s no point at all (podzim zima)

co říct ke Klukovi? skoky a šoky. zbyla úleva a nedůvěra ke slovům (u textaře vcelku frapantní :). Kluk mi, mimo jiný, dal slova, který jsem v létě tolik postrádala (byť od někoho jiného) a otevřel ve mně něhu, touhu po čistotě (vnitřní poctivosti). neslíbili jsme si nic, kromě upřímnosti. zima byla dlouhá a náročná, bylo snadný na ní (a na fakt, že se můj pevnobod nacházel vzhledem ke vzdálenosti, co nás dělila, někde nad Českou sibiří) svést unavenost a nemocnost.

citové ochlazování a odcházení jsem na zimu ale hodit nemohla. procházka na kopec na horách uzavřela kruh z léta. došlo mi, že jdu jinudy (ostatně už tam jsem jela sama za sebe). měla jsem trochu výčitky, že jsem zase nepočkala, že beru lidi jako věci (boytoy), ale pod nimi se rodil výše zmíněný klid. při rozchodu se ukázalo, že za slovy, kterými mě Kluk nejdřív zasytil a pak zavalil, nebylo nic. že mi lhal v té nejdůležitější věci. zbytečně. neslíbili jsme si nic, kromě upřímnosti.

Not regret (jaro)

nic nejde vrátit. jsem na cestě a učím se. za poslední týdny hodně moc. že můžu důvěřovat intuici (a tělu), i když se někdy zdá jednodušší je odignorovat. (když chlapci nelze napsat básničku, když ho nedokážu políbit, je to konečná.) taky dobrá vakcinace symbolické obsese.

není žádný nový život, jsem to pořád já (jsme to pořád my), S.D., r. 80, co se probudila v kráteru po bombě 8 měsíců po odchodu z 8 let dlouhýho vztahu, na sobě tílko a roztrhaný trenýrky po Ji. sedím na okraji tý díry koukám do krajiny a nevím co bude dál. nejistota jako otevřenost, nikoli insecurity. a že mám svůj pevnobod (resp. jeho zárodek), základnu klidu, možná i sebedůvěry, poprvé v životě v sobě. z toho mám největší radost.

doporučený OST: Obří broskev, Flow. z Potápěčů :)

úterý 24. února 2009

pondělí 23. února 2009

potáhnem ledovou skořápkou

všechno co nás tíží povoleno.


sobota 21. února 2009

reenawill


lesní bytosti se vrtí a začínají vystrkovat studené čenichy z pelíšků z peří. sněží. ale brzo přijde jaro.


pátek 20. února 2009

metodika změny

prý stačí každý ráno, těsně po probuzení a ještě před okupací koupelny/snídaní, napsat pár stránek, a začnou se dít věci.

nejsou to ani 2 týdny, co píšu. a věci se dějí. pomohla noc probdělá bolestí, jedna otázka hned nato, víkend doslova chutnající po sněhu a pohybu.

snaživě uklizené hračky se rozutekly, ruce igráčků lezou zpod kanape. v týdnu hned 2 karteziánské obraty, mnoho slov a úsměvů, packy, kterých jsem se mohla chytnout, láska blízkejch, kterou teď víc čerpám, než živím. bezbranně modrej ospalej pohled sestřičky v úterý ráno a včerejší smích v máminejch pale blue eyes. děkuju všem, co se mnou byli.

neděje se nic zlého, jen relativizace konceptů a nejistota (rozpaky a pochybnosti povoleny). budoucnost se rozměnila na halíře, nevidím ani týden dopředu (o následujícím víkendu nemluvě). na rozdíl od posledních měsíců beru nejistotu za svou a dopřeju jí tolik svobody, kolik potřebuje. fáze "nevím", přiznaná konstrukce :)

a zpomalující klid, jako když jednou večer v létě pršelo, já se opírala zády o starou lípu a procházela mnou obrovská síla. vstala jsem tehdy ztuha a kráčela jak ent. a věděla, že se už nikdy nemusím bát.

pondělí 16. února 2009

Proti přírodě

Uvozovky nahoře

Rád si o sobě myslim, že jsem něco jako anděl, neposkvrněněj ukoptěnou lidskostí, pocit, co se dostavuje nad ránem, když jedu prvnim metrem domů na protějším sedadle ukrajinský bandasky s dlaněma jak Hellboy. A taky když jsem zamilovanej a chodim se na Krejcárek dojímat industriálem. Anděl s duší bez naděje a stokrát zneužitym tělem.

Barvy

Nedělám to často. Spíš výjimečně, ve chvílích potřeby. Když nevim, jak to udělat jinak. Jako to ráno vedle Druhýho, ležíme těsně u sebe, střídavě pospáváme ale naše pohledy se neprotnou. I kdyby, stejně v nich máme stejnej diskomfort nejistotu a kousek smutnýho, takže si mu sáhnu pod žebroví, má v sobě modro a nohy mi zarazej kamenný schody, po kterejch běhám dokola, dál mě nepustí. Tentokrát nenajdu zdroj světla, nepomůžu mu ani sobě, za chvíli se rozbitě rozloučíme.

La Paloma

Poprvý jsem letěl jako malej, uši zalehlý, daleko od okýnka navíc, nic moc. Shora jsem se koukl na mraky až pozdějc, teď pracuju na letišti. Koukám nebeskejm kosatkám pod břicho, kvalifikovanej vykonavatel nekvalifikovaný práce, povolanej k tahání beden. Když je jich hodně, nezbyde čas na vymejšlení píčovin. Když je čínskej státní svátek, prakticky veškerý cargo stojí. A já v klidu a beze spěchu rozbiju celej svuj život.

Protože by to znamenalo že mě vůbec neznáš

Pamatuju spoustu příběhů. Zářivě zelenej přívěšek na klíčích, sousedčina ruka položená hodinu na klice. Zelený plexisklo dávalo neviditelnost, máma ani tlustá prsatá pani si vůbec nedávaly pozor na pusu. Vybraný vnitřky potraty a rakoviny cizích lidí pamatuju stejně dobře jako mírně protažený víčka kdysi blízký Kateřiny, než jí ten její zmolásal ciferník v zimě necestou z hospody. Pamatuju i její novej pohled, když jemnou kůži nahradila prasečí. Tak jako každej z vás v sobě nosim pár svejch mrtvejch.

Příliš mnoho krásy na jednoho

Diář mam popsanej jménama, těch co spolu někam půjdeme, některý přepisuju furt dopředu a ono nic, čas od času (když maj v Číně svátek) zalistuju půl roku zpátky a čtu si, s kym jsem tehdy spal. Druhej se tam prvně objevil až po rozchodu, byl jsem zamilovanej zas, šťastný teplý vajíčko na vyhřátejch schodech, s partou překrásnejch trubadůrů kolem, v každym z nich novej možnej život. Zamilovávam se na třetí pohled, ráno překvapeně koukám, helemese, ty máš šedý oči a zlatý vlasy. Paráda.

Něco jako anděl

Sex mi přijde důležitej, hodně. Poznáš kdo ti voní, chceš nechceš, jste v klidu, pohodě, normě, nemáš dost, nenasytíš se. Balící větička, co máš radši, mrdání, nebo šukání? Hrál jsem si na zvířata v lese, to tušim venku pršelo a my se schovali pod strom, po mejch zpocenejch zádech přejel zelenookej tank, jindy po mě přepochodovala armada o jedinym muži. Sex je úsměv a zůstat viset pohledem o kousek dýl, jeden čas jsem si testoval cílovou smečku a stopoval si to, prostym pohledem náhodnym dotykem, zapustil třeba nevědomě prsty vysokýmu chlapíkovi aristokratickýho držení těla do hrubejch vlasů. Za 14 dní, když Druhej odjel, sedám na tramvaj, chlápek má doma smutnej bordel a když udělám co se ode mě čekalo (když se uděláme), ze soucitu zůstanu do rána, kdy se překotně oblíkám a lžu, že né, kafe nepiju, banány nejim, jen abysme proboha vypadli už. Než jsem vylez z tramvaje, podali jsme si ruku, držel jsem ho za ní i když nás už oddělil dav, do poslední chvíle, jako malý dítě, který opouští.

Stačí další z mejch ošklivejch obratů, sex je nepodstatnej, vyčerpávající způsob zábavy o něco málo lepší než TV, díky, ale I’ll stick with my books, v létě hodně na kole a hlavně sám. Svobodně a bez těch, co ve mně viděli jen sex, což byli za poslední léta vlastně všichni, povzbuzovaný úsměvama v mejch očích a dotykama, co trvaly přesně o 4 sec dýl, než měly. S jedinou čestnou výjimkou, viděl ve mně člověka a prej si ani neuvědomoval, jak vypadám. Pozdějc mě nenechal na pokoji, hladil mě když jsem spal a kňoural s nosem zabořenym do mejch vlasů, slova slova, před kterejma jsem se schovával na záchodě a vyždímaný orgasmy, po kterejch byl aspoň chvíli klid.

Příliš mnoho banánovejch koktejlů

Byl starší, měl rád grilovaný kuře a nejspíš mě toho moh dost naučit, byl ale zároveň první, od koho jsem utekl, když to začalo vypadat vážně. Naučil mě každopádně nikomu nedávat adresu, šok, když zazvonil u našich doma a zavolali mě dolů, už jsem nechtěl zažít. Šli jsme se projít, proč jsi nepřišel? Poslouchal mý vykrucování s dospělym klidem, za kterej jsem ho nenáviděl. Žádný nadávky výčitky, jen poslední slova, seš dobrej kluk, ale nevíš co chceš, Davide.

Dneska je mu o 12 let víc. A já furt nevim čí jsem.

čtvrtek 12. února 2009


oh

(víra
vášeň
čistota)

středa 4. února 2009

ledová jak únorovej tulipán

v chřipkovejch snech skáču bíločernošedým krajem, ztěžka, jak mi navaluje.

buďme opatrní na okna, která v sobě necháme pootevřená, jeden nikdy neví, co vleze dovnitř.

kreslila jsem si tůňku, jezírko, vyšla z toho modřina. studená, jako bych už nikdy neměla zpívat. o zakládání ohňů nemluvě.