středa 28. ledna 2009

z útulku 5 (zpráva o rozchodu)

půl roku uteklo jako oheň zprvu, pak jako voda.

(občas se mi ve snu po bytě producírujou zrzaví kocouři, kočka, co mi svou přítulností nedá spát, je černá.)

sanace

největší překvápko r. 08? posttraumatickej šok, následující po rozchodu s Ji, učiněném příčetně a vědomě (a v mezích možností láskyplně).

čas změnil strukturu, už jsem se nikdy nenudila. lítání bylo příjemný, pomyslná plachta napnutá mezi vystouplý kosti (co to je? to jsou žebra). lítání bylo nutný, nohy nedržely kontakt se zemí a lehounká hlava už vůbec ne.

srdce

vystoupalo na povrch. myslela jsem že se po rozchodu mám naučit být sama, ale. sama jsem vůbec nebyla. zostřený smysly zjitřený city žírný léto, jednoduchej pohled na bytosti. víla a vlk, zahrady (jedna královská), ale hlavně krajina. dýchala jsem listy, pohyblivější sestřička stromu, tak spokojená, ale na fotkách z lesa z očí křičí zoufalé zvířátko (nedokážu se na ně podívat). citová hektičnost a na už zas milostný frontě necitelný souboje eg.

nechala jsem si vyložit karty, co jsem viděla, mě polekalo a rozložilo.

divoký (ptáci)

unavená bojůvkami s vlkem jsem si poprosila o čistý start. black hawk has landed, seznamovací vycházka s klukem se protáhla na celej víkend, hned doma jsem si ho nakreslila, pár čar akvarelovejma barvama. portrét pověsila vedle holky pirátky, starý necelej tejden, zasmála se, že to vypadá jako atypická svatební fotka. začly mi chodit obálky s obrázkama a písmenkama, jdu parkem odvíjím složenou papírovou harmoniku a směju se, je skvělý mít takovýho kamaráda!

wind of change

v září realizuju vnitřní stav, jedu se proletět. beskydy. zjišťuju, že nebe jedný srpnový noci obsypaný hvězdama nevyčarovalo LSD. anebo trip stále ještě trvá. poprvý na kopci (na fotkách máme rozpačitý úsměvy), řeknu si tak jo! a letím. ve vzduchu mimo jiný pochopím, že se nechci vrátit do práce zamořené alkoholikovými nenáladami a stupidními zakázkami.

rozbiješ všechno, co zůstalo stát, řekly mi karty, ale já se ještě bála (posranost mě přijde bratru na půl roku, neuvěřitelný).

cesta

nacházím klukovo osobní jméno, krutý jak havraní raut. poznávám lehkou přitažlivost jemnosti a něhy, poprvý v životě. jsem zamilovaná. dvakrát. během jednoho týdne dvakrát povlékám.

asfaltoví beránci a vlci

ještě nás s Ji ani nerozvedli a rozcházím se podruhé (za ucho si píšu, že kvantitativní přístup k zamilování není vhodný!). jatka č. 5, balancování, kolik si toho ze sebe necháme, můžeme nechat, chceme nechat. spousta nepublikovatelný skvělý poesie. něha. až na kost procítěný poznání diverzity, všichni jsme všechno (holky, kluci, důvěřivý zvířata mířící na porážku, nenažraný šelmy).

kolébám tě v náručí jako řeka loďku

první ráno u mě doma kluk s půvabnou samozřejmostí uvaří snídani. začnu jíst. začnu se zaobalovat. zklidňovat. později mám jako každý rok vztek, že s podzimem mizí síly a přichází angína. běh se zpomalil. ale jsme spolu, ve starém i novém roce.

teď už to můžu napsat

porozchodové posttrauma mi zcela odstavilo mozek. první měsíce nejdrsněji, napsání jednoduché věty trvalo hodinu, vymýšlení bolelo. bavíme se tu o práci. tedy jsem neoplakala odchod z sitcomového projektu, chození do práce se změnilo v cargo aktivitu. srdce běhalo po venku a hlava vypnutá. dodnes netuším, jak jsem mohla zaměstnanecky přežít, společnost, co jsem chtěla opustit, na závěr zafungovala jako zaopatřovací ústav.

že jsem se zbaběle držela posledního vlákna co mě spojovalo se starým životem déle, než bylo nutné, plním si až teď slib ze vzduchu. o pár měsíců později, než by bylo vhodné, opouštím útulek a trochu si odpočinu. než začnu zase už znovu : )

LDN

je konec ledna. cítím zvědavost a naději. těším se.

čtvrtek 22. ledna 2009

čtvrtek 15. ledna 2009

Před sněhem (starý slova)


* Poslední dobou je voda nějaká divná. Když jí přelejvám do konve, proud se kalí a je mnohem pomalejší než dřív. Dneska je to přesně měsíc, co jsem odjel z otcova domu a pořád ještě před usnutím netrvám na probuzení a ono to jak naschvál každý z těch třiceti rán znova a znova vyjde.

* Kolem studny obíhaj podivný stopy. Na zvíře moc velký, na člověka maličký a dítě jsem tu ještě nikdy neviděl. Ty bejvaj spíš slyšet, ale ničeho takovýho jsem si nevšimnul. Ve stěně hlodá myš a i když je venku tolik krásně, víme oba, že bílá přijde co nevidět.

* Začíná se mi probouzet tělo. Nebo je to možná první sen, co si po dlouhý době pamatuju. O nevlastní matce. Jak taky jinak. Zejtra už fakt musim do města.

* Někdo tady byl. Kdybych se nezdržel u Němce, mohl jsem ho vidět a možná i chytit. Odvázaný vědro, rozházený klacky a prázdný lahve, co jsem je dával pod lavičku, jsou pryč. Takže přece jenom děti.

* Co je táta mrtvej, jsem se neslyšel zpívat.

* Holku jsem teda nečekal. Je malinká, ale pochybuju, že je to dítě. Spíš je nějak divná, hluchá nebo blbá. Bůhví co tady s dětma dělaj, že nikde nejsou. Vypadá to, že chodí ve stejnou dobu, před západem slunce, a hrozně rychle zdrhá pryč. Myslim, že mě neviděla.

* Dneska je tak krásně, že se musim opít. Listopadově mrazivou mlhou místy svítí marný podzimní slunce, sedim před domem a představuju si že se na mě někdo dívá. To pak brečim, do sklenice hážu osudový ksichty a nepřipadám si tak sám.

* Nehejbal jsem se. A ona taky ne, jak jsme na sebe tu chvilinku zírali. Já viděl divnou holku, co viděla ona, ani nechci vědět. Je drobná a sporá, útlý zápěstí a kotníky (jasně, ona byla fakt bosa!) a široký ramena a hrudní koš. Obličej kupodivu čistej i když.

* Voda ze studně chutná hnusně, jak se takhle na začátku zimy může sama od sebe zkazit? Lehávám na rantlu a čekám. Co jsme se viděli chodí míň nebo je možná jenom opatrnější.

* Ne že bych doufal, že pomalinku umrznu, ale pořád ještě se mi nechce topit. Rozklepaný rána, čůrám snad 5 minut a taky mě z tý zimy bolej záda. Ale dveře nezavírám, co kdyby chtěla přijít dovnitř.

* Má oči jako hlína a popelavý prameny. Není hezká a včera se mi o ní zdálo. Mimo jiný v tom snu přišla blíž.

* Zatímco jsem dřímal, zavřela mi víno ve sklenici vrstvička ledu. Mráz bez sněhu. Když jsem se vzbudil, seděla na rantlu vedle mě a pohledem zkoumala tvrdost tý vinný krusty. Pokud vim, nedotkli jsme se, jen si tu sklenici ode mě vzala (a uchopila jí jak opravdickej blázen, neobratně a neprakticky za okraj) a chvíli to vypadalo, že je zvířátko ochočenější. Když sklenice třískla o kámen, vyděsila se a utekla. Překvapilo mě, že neběžela na cestu.

* Dneska ses skoro vůbec nebála. Asi se pořád děsíš sklenic, koukáš na ně jak na ledový kouzla, co se kdykoli můžou rozpadnout do ostrejch střepů, ale mýmu vyprávění ses smála a bylo krásně. Máš oči barvy země a i když seš celá schovaná v těch divnejch hnědejch hadrech, vim bezpečně že tvý nejteplejší místečko je na břiše, dlaň pod pupíkem (jestli teda nějakej máš) a – hm, jsem opilej.

* Dneska v lese, houby už asi přešly mrazem a když jsem uslyšel krávy, zas jsem to otočil. Povídat si s nima nebo z lidma těch zbořenejch domků se mi nechtělo. Před tejdnem jsem tě viděl naposledy a od tý doby si jen hraju se starejma drátama a klíčema.

* Seš pryč.

* Seš pryč dneska už dva tejdny, i když každej den hlídám u studny a děkuju že ještě nenapad sníh.

* Když jsem byl malej, vlítnul nám do pokoje malej ptáček. Bylo to jen pár minut než zase našel škvíru mezi oknama, ale pro nás to bylo jako zázrak. Sestřička a tehdy ještě máma. Když jsem nadával, a že jsme si ho mohli upéct, všichni jsme věděli že jen bojuju s lítostí. A stejný to bylo, když jsi vešla do mýho pokoje ty. Zabouchnul jsem dveře, kryl je zády a pak už jenom litoval, když jsi pobíhala dokola a hledala kudy. Chytil jsem šelmu do pasti, ale nevěděl co s ní a bylo to hodně moc jiný, než jsem si představoval.

Když jsem otevřel a ty ses na útěku ohlídla, měla jsi v očích strach a vztek a já se bál, že už se nikdy nevrátíš. A taky zvědavost a bylo jasný, že za mnou přijdeš, až bude ticho a tma.

* Nečekal jsem že budeš tak horká.

* Dneska přišel třetí dopis. Počítám, že mi vyhrožuje tátovym pohřbem (jako by ho už dávno nespálili) a prosí, abych se vrátil. Ta která. A když běžim přes kopec domů a fouká ten divně voňavej vítr, na chvíli se zapomenu a příde mi, že je táta ještě pořád tam a já s ní tady a ještě pořád se to nestalo.

* Pod postelí bylo myší hnízdo. Kdo ví, proč je myší máma nechala ve štychu.

* Hrajem si na posteli s tvejma kamínkama a mejma drátama potaženejma měděnkou. Tvý nejteplejší místečko je na břiše, dlaň pod pupíkem a když ti tam podržím ruku, cítím jak se břicho směje. Tolik po milování.

* Nad domem jsou tučný mraky, vědro rozbíjí tenkou vrstvičku ledu a zima přijde zejtra. Nemluvíš, nikdy jsem tě neslyšel říct jediný slovo a přece rozumim. Kamínky chceš odnést do díry pod spáleniště, vlásky chceš mym nožem, co tě na mně nejspíš vždycky zajímal ze všeho nejvíc, uříznout u uší a když usínáme a já tě vedle sebe skoro vůbec necejtim, vím, že hned jak usnem, začne padat sníh.

* Ráno je jak rána do očí. Všude bílo a ty seš nahá a ledová jak zmrzlý víno, nechám tě v tom vymrzlym domě s hnízdem mrtvejch myší a cestou do města se bořim do hebkejch závějí. Po čtvrt roce na mě nevlastní matka pořád ještě čeká a já vim, že se už nikdy nevrátim, protože jaro je doba naděje a na jaře se nepohřbívá.


leden OST

k lednu tmavý víno. a the knife, opakovaně linkovaný nikoli náhodou. v lednu se jejich jezinčí hlásky a severský hříčky a plošky vyjímaj ze všeho nejlíp.

stejně úchylný, jako tenhle měsíc.


předmětové skupiny: něha, tvrdost.

úterý 6. ledna 2009

зимой я истекаю кровью

Mátohy tančí
kroutí se jančí
tancujme braši
černá je noc!

Rok vykvet do ledovýho květu, poslední den, poslední noc. Podupáváme po ledu mezi maličkou Remedy a vysokym Klukem fotbal ledovej až sebou seknu, promptní kontakt s matičkou Zemí, nebolí, předznamenává. Uzemění.

Už za tmy se v teplém hnízdě plném peří schoulím kolem krvácejícího bolestí žalujícího břicha, do snů hudba rytmus místy řev (ZOO? napadá mě v pospánku). A po probuzení rychlém znovuobléknutí vyběhnutí ven ve světlech důstojně velkého ohně míhající se stíny a hlasy. Vychladlá lastura čeká, ve ztuhlý levačce jí ucejtim ještě 2 dny.

Jsou tu všichni, kdo přijeli, by tu byli, všichni, kdo tu mají být. Přelom roků je mi poněkud jedno, všímám si zrovna jinejch věcí a pocitů, co odešlo, odešlo, ostatní zůstává, neřku-li přijde. Do snů mě vyprovází volání dvouměsíční holčičky, naopak ráno budí dvouletej kluk. A známý rysy, jé, ty jsi tu/to jsi ty. A jako obvykle zaječí sklony vystřelit (milovník ráno po), realizova(tel)ný až za pár hodin.

Máváme jestřábům u cesty, návrat do Prahy vypadá jak chyba, najíst se a spát, probouzej nás rány (už začala válka?) novoročního ohnivýho šelmostroje, zpátky ve světě ve městě v civilizaci, čas, kterej nečeká. Nenaděju se a je tu známá chvilka beztíže (Nebudu ti mávat, úsměv vyškráblej z posledních zbytků nonšalance, co jsou v něm patrný ocelový výztuže), ohlídnu se jen jednou. Stačí málo a z živáčků jsou hrdinové novel. Šustíme drátama a papírem?

Přišel mráz a bílá, přátelé zimního zapouzdření. Vítejme v předpředposledním měsíci zimy.