čtvrtek 31. prosince 2009

pátek 4. prosince 2009

Možná akce


Vaříš silnou kávu

možná odhalíš šíji a poklekneš

možná akce

na těle je pár opravdu hebkých míst

než se rty zadrhnou

o moje jizvy.

čtvrtek 26. listopadu 2009

Rok a půl


Až umřu, vrátím se na začátek plánů

co provedu se sny;
dotankuju naději a sílu a smích,
až umřu, bude to jak vrátit se domů.
Budu zas tahat koláčky a kůkís a
všecky možný jiný odpustky a viny.
Bude to jiný
bude to jako bychom se nikdy
neztratili.

úterý 10. listopadu 2009

kouř a zrcadla

1. myslela jsem si že je to otec mejch dětí

už je to pár let, jeli jsme s Ji autobusem za kamarády na periferii. venku mokro, nepovídali jsme a já v hlavě sumírovala povídku (co je to za divnou povídku? zeptal se mě později Ji) o dětech, co se v rámci vztahu potratily.

nikdy jsme do nich nebyli nějak extra hrrr, myslím že jsme s nimi ale počítali. obrysy těch dětí časem slábly, až se vytratily úplně.

2. myslela jsem si že je to otec mýho dítěte

přespříští objev Rav už jedno dítě měl, malou holčičku. když se zázračně honily mraky, vyklopili jsme jí ze sáněk do sněhu, dotyčná se rozbrečela a tatínek jí vytáhl vysoko do náruče. cestou na vlak fňukala, teto, pojedeš s náma domů? každý svého pekla strůjcem. né, doma na tebe čeká máma.
projekt to byl všeobecně nepopulární, já si tu budoucnost ale dokázala představit. je možné potratit představu? je. tedy jsem si jedno zimní odpo jednohlasně odsouhlasila program následující noci, postinor a blinkání, a celou taškařici poměrně promptně terminovala.

(vztek, lhostejno nakolik oprávněný mě opustil až v říjnu, při sbírání lišek na Šumavě.)

3. teď už si raděj nemyslím nic

vztah s Alem se od začátku vymyká. ještě nikdy jsem do vztahu nedostala umístěnku, nečelila aspektům sama sebe (Protiva Protivňáková) v pánském provedení. tenhle vztah neměl zamilovanej vzduchovej polštář, na kterém bychom se pomalounku snášeli k zemi, ač začal hezky v lese, brzo jsme se přesunuli na bitevní pole.

letos jsem dost času utratila obracením loňských sen. proč rozchod, proč tak a proč jsme se zase vrátili zpátky do války? může za to karma, chtíč, strach, rozvod s mechanem, nesmírná láska nebo Daniel Stone? teď už na to peču. po bulharských horách a koncentrovaném odpočinku v řecké Macedonii vztah ztratil začátek a konec, minul zájem o minulost a budoucnost zatím není oč opřít. jsme jedno políčko filmu, to které právě držíme v ruce, další se uvidí.

romantiku z nás oloupaly uplynulé měsíce, vlk a víla? pchá. zbyli dva lidé, v pohledných duhovkách si zrcadlíme své nejistoty. a přítomný čas, ve kterém o sobě mluvíme,. here we are, podnikáme rozličná dobrodružství a učíme se, snad poprvé vědomě hákuju na vztahu. snažíme se, máme se rádi.

Ž 29, 160/54

tuhle čtu na FP blogu, copak tys byl na vztahy připravenej ?, zatrnulo mi jak při sledování jednoho z mála povedených dílů upírské TV série. copak jsem byla na vztahy připravená, těsně po odpískání dlouholetého projektu, po první nebo druhé z následujících terminací? je vůbec lze připravit se na něco takového? jednal tučňák správně?

I´m doing my best. mimo jiné to znamená, že dělám chyby, trvající dětinská submisivita a mnoho dalších. nově se učím myslet hlavou (vedle naslouchání srdci a klínu). jako dřív skáču po hlavě do vod, jejichž hloubku netuším. podle milejch je to půvabnej povahovej rys. za se jsem ráda, že ještě chodím po svejch. jo a ještě něco. kdesi ve mně se ustřeďuje pendulum, dodává váhu pocitům, koriguje držení těla a říká, co je důležité a co je pitomost. nezastírám že se mu teprv učím rozumět.

poučný časy.

čtvrtek 5. listopadu 2009

Dnes

(do aleluja)

Dnes jsem dobře vstala a špatně ulehla.
Ztratila víru a pak v šatech a kozačkách
poklekla do tmy.
Dvakrát se milovala,
1. muž byl smutný (za očima voda)
2. nebyl vzrušený.
Jela jsem na kole na černo a pak si roztrhla prst
o ostrý okraj úst.
Čichala k eukalyptu a stvol bambusu mi museli
páčit z ruky, tak lákavá byla všechna ta voda
proudící pod mou dlaní.
Dneska jsem zpívala ve včerejším dešti
(negersky lesklé kmeny nahých habrů/zlaté listí)
a zítřejším svítání.
To první nebe bylo modré.

středa 4. listopadu 2009

my private Moria

poslední dny/týdny procházím Morií. bloudím v podzemí s nosem u země, pátrám po pramínku vzduchu, co mě odsud vyvede ven a pro tu nekonečnou tmu zvolna zapomínám věřit, že nějaké venku a světlo vážně existujou.

stále v nejistotě co se práce/budoucnosti/směřování týče, snažím si zachovat alespoň zbytky vitality a sebevědomí. zdálo se, že si vedu dobře, když ale praskla další duhová bublinka (práce, na kterou jsem se už důvěřivě těšila), otevřely se pode mnou padací dveře a otevíraj se každý ráno. (o kocourech co se mi vytrvale pašujou do snů nemluvíc).

co je tohle za velké kní? z věcí se můžu vyzpívat, vymalovat, vyběhat; tak nevím, proč jsem se o nich styděla psát.


čtvrtek 29. října 2009

bukový les

nakonec nečekaně teplý den, ležíme v lese, sem tam se namočit v jezírku, pohoda. čas od času jde někdo kolem, ztratila se holka, neviděli jste mladou holku? neviděli, pátrají po stopách, rozdávají hesla, kterými se poznáme. někde v lese je holka a vrah.

včera večer explodovala nálož, mýtina je plná samozvaných pátračů, vrahovy cestičky jsou chytré a nevystopovatelné. co jestli sem přistál s padákem? ptám se a pak už je to rychlé. jdeme stranou s jednou z dívek, pouští si pusu na špacír a mi dochází, že je to ona údajně ztracená, předčasně pesimisticky potracená oběť. našponovaná vlastní bystrostí se jí ptám, vše přiznává, ano, pojď, ukážu ti palác. vede mne hloub a hlouběji, stojí tam vysoké stěny barvy hlíny, danube house lesního typu, u něj regály, podívej, máme tu všechno, na ramíncích visí letní i zimní oblečení, mají dokonce i výhřevné trenýrky, holka švitoří, chceme mít aspoň tři děti, no panejo, to si troufáš, dochází mi že asi nebudou stát o svědky svého tajemství, támhle stojí on, míří a střílí. jsem mrtvá a z něj je opravdický vrah.

bývalý reprezentant v létání, t.č. vrah vietnamského původu schovává vlevolvel, ale už jsou tu mí lidé, zaženou ho k vodní nádrži (má tu vážně full equipment), nad hladinou dostane tak trochu hysterák, střílí do svého odrazu, pak si zbraň přiloží k spánku, ale nakonec s ní mrští do vody. hystericky se směje, ve vězení se přece taky dá žít. záběr na vlněné trenýrky, do titulků mňoukavá čínská píseň.

čtvrtek 22. října 2009

box of moonlight


stěny pokoje popíšu stříbrně

(tenké písmo bez lítosti a výčitek)
zhasnutí lampy rozzáří asi osm hvězd nepravidelného nebeského znamení.
na lůžku pousíná devátá, padlá.

(když jsem si postel kupovala, svítila mi na zápěstí trávově zelená stuha
a myslela jsem, že se na ní budu brzy milovat.)

jako malá jsem se domnívala,
že světelné pruhy pádící po stropě od venku projíždějících aut,
jsou vlastní pouze jižním Čechám
a v Praze je nemáme.

v Praze byl Muž s pytlem co každou noc zazvonil já šla otevřít
on mě strčil do pytle zatmění střih konec příští noc totéž.
a oknem chodil Obří lev, toho jsem se také bála.
ale méně.

probudila jsem se teprv před chvílí (poslední sen byl prosím o spisovné Češtině),
a už by se chtěla pohybovat pomalými a ladnými pohyby
koček, co jim při každé myslitelné příležitosti vrní na klíně
přítulný člověk.

a kdybych byla pták, létala bych
zvolna a nízko nad zemí jako orel,
ledabyle ohnuté špičky dlouhých křídel.

poslední věta: na podzimu mi nejvíc vadí absence bouřek.

pondělí 19. října 2009

vortex


někdo vyměnil veškeré zavařené ovoce. netuší kdo to mohl být, ani jak je to vůbec možné. borůvky z léta, maliny z předchozího roku i meruňkové prstence zlatě spočívající v oranžové hmotě nahradily klikvy.

kysele svraštělé kuličky plné pecek. nejspíš je měnili po jedné, zatímco brala síťovku a apartní klobouček do krámu, 10 minut tam a stejně tak i zpátky, bezpečně utopená ve své samotě. jen když do ní někdo náhodou strčil, nějaký muž a mile se jí omluvil, zjistila že se směje nahlas a vroucně jako by mezi nimi panoval dlouhý a cituplný vztah. nevhodné!

v noci občas doutníček, malý hřích, nikomu to neublíží, v průvanu u okna. muž naproti se hrbil nad klávesnicí, občas vstal a stáhl žaluzie, tak jednou za tři dny. pozorovatelka. potkali se před (jeho) domem, nechcete se jít podívat, jak to u mne vypadá zevnitř? v panice zašátrala po dně kabelky a nahmátla doutníčky, do schodů jí dal přednost.

když kouří, přejíždí si maně prsty po rtech, stále ještě jsou hebké. soused úslužně skáče, prosím popelníček a čaj černý zelený nebo ovocný? cítí se jak v čajovně. dneska nebudete zatahovat? pokyne doutníčkem k okenicím, soused zrudne a pokusí se jí políbit. má žízeň, ale prchá.

s pocitem jistého dluhu ho později (žlutým lepícím papírkem zastrčeným do schránky) zve k sobě, kdyby se nebála, byla by to skoro legrace! soused přináší dárky, sypaný čaj a sítko, iniciativně staví konvici na sporák. staví před něj porcelánovou misku s klikvovou zavařeninou (jaképak copak!), krajíci moskevského chleba oddaluje fyzický atak.

překvapivě lehce jí soused zvedá na náruče, má hebké rty jako ona, budou zhruba stejně staří. u postele jí soused odhalí hruď, úžas malého chlapce v očích, počne přerývaně a hlasitě dýchat, ale dál se jí to vůbec nelíbí. neměla v plánu cítit jeho tělo na své holé kůži a už vůbec ne v sobě, na jakoukoli interní manipulaci není zvyklá, propána, chtěla si jen hrát! soused jí vetkne poslední zafunění za pravé ucho a zmrtví, zatímco si ona dávno vykračuje včerejším snem.

v noci ji objímá, ráno hladí po zádech, ale ona se nenechá. tvrdý spánek hraje bravurně, dokonce posečká než se za ním zavřou dveře a až pak si otře vlhkost posledního polibku z čela. vstává se jí lehce, nezlobí se na sebe (vůbec!). zbývající klikvy vyleje do záchodové mísy a jednomyslně se shodne na přípravě povidel. na ní si nepřijdou.

kdepak.

pondělí 14. září 2009

sobota 8. srpna 2009

sobota 1. srpna 2009

to be continued


brzo budem pokračovat někde jinde.

pondělí 13. dubna 2009

Liščí ukolébavka

Oháňkou prosmýčí dračí hory
zapráskání fousama
hezky rychle sebou mrskni do peřin
(a dělej, že spíš).
Až tě na tváři zašimraj
řasy cvrčků.
Potkáme se u králičí díry,
na plotu nechám jedinej chomáček
svý rzivý srsti.
Liščí písnička ti prošívá spánek
horce uniká - vždy na poslední chvíli
- situací dne do
situace noci.
Dřepni si na všechny 4, následuj bílý
konec orvané oháňky.
Mezi keře v zeleném lese,
prorostlém sny
(lišky už pečou koláče,
v celém kraji to voní medem!).
Liščí ukolébavka je úsměv, pošťouchnutí a
lehkej spánek s poškubávajícími víčky; chvíli ho
pevně svíráš v náručí. A pak zas
po anglicku uniká.

Zahájení nového snového honu
v bílých rukavičkách na pacičkách.

úterý 10. března 2009

now you should be holding me


stínová fáze končí, krev smyje všechno; ještě že jsme periodičtí tvorové. skrze básně/obrázky/fotky a čtení deníku spojuju minulost se současností. taky ve snech, zdá se mi o minulejch i budoucích. světech. místy neudržovaná cesta klouže. podfáze regrese zbabělosti, uvidíme co s ní udělá lítání za necelej měsíc (ještě furt se z toho můžu vyvlíknout!). strach vnímám, snažím se nehodnotit, čekám do čeho se překlopí.

v novém doma si začínáme zvykat. kočka už mi nespí na obličeji, ale v nohou, já se probouzím se zvědavostí, pocity trnů v hrudi slábnou. že jsem za uplynulý měsíce nebyla schopna/ochotna/připravena spojit svůj život s jiným mužem, očicháváme se s novou bytostí. ač je táta přesvědčen, že žiju s holkou, mluvěj z něj jen jeho čmoudský geny. jméno na zvonku je stejný jako podpis pod věnováním na zadní straně fotky překrásný zahrádky, co si s sebou nosím po pracích (tímto zdravím do české lípy :).

koukám, že nejsem sama, pro koho je dárek samotnej fakt, že má narozeniny. všechno nej a jen počkej večer (to zas bude). sama se těším za 20 dní, den prvního výskytu a ofiko zahájení roku rekognoskace.

drží mě v náručí, tenhle nemilosrdnej měsíc rudý planety, vytřásá ze mě slova a slzy a smích a křik, nejdřív bolestnej. včera vzteklej. a probouzí holčičku, zlatá na oči už a šatičky v barvě Pandory, za chvíli se začnu poohlížet, kde po stěhování skončily náušnice.

doporučený OST, Sunshine, Lower than low.




pondělí 9. března 2009

Enki

(prostě princ)

Propadáš se
do promoklý země
náhle zdrobnělej, už jsi se začal zmenšovat,
abys moh chodit v hlíně pod světy.

Klekám si do bláta a ohryzanými rty ti vtisknu
poslední polibek.
Tvé srdce i můj klín už ale zůstanou zavřený.
Seš tuhej.

Něžně zajedu prsty mezi prameny tvých vlasů. Je jenom 1 druh něhy, říká pojď, půjdeme spolu krajinou vesmírem jak kamarádi životem, bez zrazování v blízkosti a pochopení.
Ale ty tu něhu stejně necítíš.

Velkym hnědym pérem, co ti zanechala poštolka, hladím tvý čistý čelo/rysy se uklidnily do přibližného úsměvu.
Mezi obočím po úbočí nosu táhnu ten hebkej břit už ti nevysvětlím koncept svobodné náklonnosti a proč.

Jsi byl zrovna v jiném lese,
když jsem se topila při orgasmu,
když ve mně ve smrtelných křečích
umírala láska.

Zpátky k jemný linii lícních kostí, pírko tě nešimrá, jsi tu a nehřeješ, tedy není, kdo by hřál.
Nemastná mašlovačka přejíždí tvý rty, poslední rozloučení,
možná definitivnější, než to
minulý.

A tvý uzamčený oči neviděj černou předků, co se vkradla do mé zlaté, světlý prameny mám od hlíny, když si zasuneš pírko za ucho,
vstaneš oprášíš kolena a já zůstanu ležet ve vlhku, co rozkládá.
Snad zaprší a voda spojí mé maso s nocí.


Ti druzí (překlad)

Zvláštní,
dřív jsem si myslela,
že to já jsem z nás dvou
nosila v sobě domov
a v igelitkách ALBERT
mouku a vajíčka na
sobotní pečení.

Ale co jsem pryč,
ani mi nepřijde, že bych si domov odnesla na zádech,
asi že je v jednom kuse měním
podle momentální nálady a chuti.
Netušila jsem, kolik nezávislosti, rychlosti a změn
k životu potřebuju.

Vlastně mi ty igelitky chybí; chybí mi tvé loupeživé pojídání muffinů ještě horkejch z trouby. A tvoje hlasitý pochutnávání si (ňamý!).
Vlastně už mě nikdo tak nechválí. Možná i proto, že nepeču. 0 ks upečenejch muffinů od chvíle, co jsem tě opustila.
A přitom mám pocit, že alespoň 1 kvalitní muffin si zaslouží každej. Odpuštění a pochopení si zasloužíme každej z nás.

Mezi poli tehdy v létě jsem ti řekla, že si zasloužíme lásku, jen si ji už neumíme dávat. Logicky jsme si na cestách našli společníky. Spolucestující na jednu nebo 30 nocí,
někdy mám pocit, že si ty holky vybíráš z katalogu (jednu rusovlásku, něco krátkovlasého, něžnou blond, prosím).
Ale žádnej z nich mi nepomáhal prstem v krku jedné noci blinkat, žádná z nich tě netišila, když jsi plakal do telefonu internován ve svém PR obleku.
(A, žádnej z nich mě nikdy doopravdy nerozzuřil.)

Čeština je vážně tvrdší a ironičtější než AJ,
mezi nás a slova dává velkej odstup.
Tvrdej jazyk pro tvrdý lidi (a hlavy).

Chyběj mi ty bezstarostně meruňkový časy, co jsem
zaplnila starostma.
Ještě dnes cítím to červnové napětí poslední hodin "my".
Bolí mě u srdce, když si uvědomím, jak
nevinní pitomí a krutí jsme byli.
Oplakávám všechny 4 potenciální děti
co jsem ten večer potratila.

Když jsem tehdy otevřela pusu,
myslela jsem si, že to je konečná. A byl to přitom kraj začátku,
1.krůček do nicoty.
Ještě nikdy jsem se necítila tak sama. Teprve teď mi dochází, kolik jsem toho tehdy v červenci
měla pohřbít pod černou třešeň.
Možná by mohl pomoci jarní vítr. Poradit melodii pro tyhle plačky. A speciální taneční krok,
pro tanec nad skleničkou Metaxy. A slz.

A já si oblíknu zlatý šaty. Svatební, nebo ty druhý
(pro princeznu) co jsem měla u soudu. Vylezu na kopec vyskočím a budu tančit mezi skleněnými střepy,
jako poděkování bohu, za to co mě (na té zbytečně široké posteli) naučil.
že už se nedokážu vracet. Jen šlapat dál.

neděle 8. března 2009


jestli nezabloudíte mezi hvězdami,

probudíte se do snu.

sobota 7. března 2009

Important Issues

(The Others)

It´s strange
before I´ve left you I thought
I was the one who held the home
the weight I carried on my shoulders
flour and eggs in plastic bags
for Sunday breakfast.

But I don´t feel I took the home with me
I change them too often, according to the
instanteous conditions.
I never knew I was so independent so quick, addicted
to the speed and hasty changes.

I miss those bags, I miss you eagerly eating fresh baked muffins straight from the pan. No one tells me enthusiastic praises anymore.
It might be somehow connected with the fact I don´t bake anymore. Not a tiny single muffin,
since I´ve left you.
I think there should be a muffin for everyone, muffin with sweet secret inside. There should be an understanding and forgiveness as well for both of us.

That lovely summer eve I´ve told you we both desired love (door opened elsewhere).
On the road we both found companions. Hired them for a day a month contracts. You pick up girls from catalogue (redhead, shorthair, blonde). Bet you still haven´t tried an Asian teen :)
But none of them put their finger deep in throat to make me vomit, none of them took your call when you cried encaged in your business suit.
(And, none of them made me hitting the wall with my head.)

I know my English sucks,
a weird mixture of baby talk and bad education,
but somehow it makes those words easier and softer -

I miss years I didn´t revel consciously (bec. I didn´t know how to do it)
I´m sorry for that June stiffness
I feel bad for those young us, so innocent, so stupid and so cruel
and for babies I killed that night one after another
(four in a row).

The moment I opened my mouth was only the 1st step into the nothingness.
In my whole life I´ve never been so lonely.
I had no idea there was so much to be buried down.
Maybe I should ask a wind for a favour, give me a melody, to sing this kar. And invent a dance,
dance with shot of Metaxa and tears.

And then I put on a beatiful wedding/divorce dress, climb a hill and
dance and jump and break the glass and thank heavens for that unhuman power I found beneath cold blankets.
Walking forward, not backwards.


pátek 6. března 2009

Jemně vyhraněná

Lokomoce (rizika ustrnutí ve změně)

Přesun z P3 na P7 je rychlej. Za okny už nemám vežu ani kuchyňský budík na kostelním ciferníku, je tam nebe a dům. První noc toho moc nenaspím, i když se záměrně předzničím saunou se soukmenovci, a pak procházkou že Žižkova až sem. Postrádám kočičku dočasně deponovanou na severu, prochází se po nevěšteckých snech. A uzavírám dočasné příměří s obrovskou černou skříní zvící malého vesmíru; když jí podávám kalumet, ostřížím zrakem obhlédnu šrouby, bych věděla, jaký si na ní vzít bit.


Centralizace (vyražené dechy)

Sílu i pevnost si nosíme v těle. Pevnej bod kupodivu sídlí tam, kde dřív úzkost: přímo za hrudní kostí, spojitost s dechem evidentní. Těžiště fyzické síly leží níž, profláknutý tan tien. Když si ho uvědomím a zkouším se na něj soustředit, začnou nohy poslouchat a prkno pod nimi též. Centralizace střídavě úspěšná, stále narážím zadkem, koleny zády a občas hrudníkem do bílé země, stejně jako občas vypadávám z tohoto světa do šedé mimozóny smutku/bolestí ega. Nedá se to odhadnout, ani ovládnout. Nezbývá než se pokaždé zvednout a jet dál.


Autenticita (a autonomie)

Jak se baví 3 introverti a 1 náhle zestydlivší extrovert? Poklidně a potichu. Nejšťastnější jsem v okamžiku mezi psem a vlkem, sama na vysokym kopci, slunce z posledních sil prosvítí mraky a cestu dolů mám jen pro sebe. A před usnutím, povídání slov s informační hodnotou a něha.

Předjaří v Praze připomíná sebelítostivej pláč (kulturní šok), v tramu smolím do sešitku nejnovější přehled strachů: že přiletěj mimozemšťani a já to zaspím/mně tu nechaj, že se na nás letos jaro vážně vykvákne. Že se město jednoho dne zhroutí do sebe jak lidožravý eskalátory moskevského metra a vyvrhne jen zbytky polostrávenejch kostí a šlach. A podobně relevantní nesmysly. Jakoby prosbičky na boha, jesi by si mě prosím moh posadit na koleno, dát mi (ideálně z Milupy) napít šťávičky a navrch přihodit dvoupatrovou bomboniéru, jak on to jen dokáže, že si připadáme tak správně/nenuceně/talentovaně a půvabně? Jako všechno na tomhle světě se to chci naučit sama!


Doporučený OST, K25A - Omylem

středa 25. února 2009

revize jízdenek

(ještě jednou a pořádně)

We both thought

s Ji věci necháváme být, jak jsou. lítáme v tom každej zvlášť, oba stejně překvapený. když jsme spolu ještě z pelechu koukali na
L.
O.
S.
T.
psali seriál/ňunili kocaury/trajdali po lidech a psali si přijedu denním, přijedu nočním, život vypadal ale mnohem jednodušejc.

In my dream that night (léto)

Al znamenal ale, do vztahu jsme spadli/jsem to tlačila netrpělivě a překotně, v dojmu, že neni proč čekat, když jedna životní epizoda skončila a díky dlouhému předtrávení je jasná a vyřešená. tedy jsem se zlobila za pomalost a odtažitost. v zájmu jsme se minuli, přišel někdo jinej. po rozchodu jsme si ale zůstali, občasnej kontakt, komunikace a vstřícnost. dárky, jako chvíle, kdy jsem viděla Ala s Klukem dohromady a nemohla si to obhájit. taky zpětná vazba, přesnější a rychlejší, než jsem byla já. a inspirativní klid, nejdřív jsem si ho chtěla dětinsky půjčit, ale.

There´s no point at all (podzim zima)

co říct ke Klukovi? skoky a šoky. zbyla úleva a nedůvěra ke slovům (u textaře vcelku frapantní :). Kluk mi, mimo jiný, dal slova, který jsem v létě tolik postrádala (byť od někoho jiného) a otevřel ve mně něhu, touhu po čistotě (vnitřní poctivosti). neslíbili jsme si nic, kromě upřímnosti. zima byla dlouhá a náročná, bylo snadný na ní (a na fakt, že se můj pevnobod nacházel vzhledem ke vzdálenosti, co nás dělila, někde nad Českou sibiří) svést unavenost a nemocnost.

citové ochlazování a odcházení jsem na zimu ale hodit nemohla. procházka na kopec na horách uzavřela kruh z léta. došlo mi, že jdu jinudy (ostatně už tam jsem jela sama za sebe). měla jsem trochu výčitky, že jsem zase nepočkala, že beru lidi jako věci (boytoy), ale pod nimi se rodil výše zmíněný klid. při rozchodu se ukázalo, že za slovy, kterými mě Kluk nejdřív zasytil a pak zavalil, nebylo nic. že mi lhal v té nejdůležitější věci. zbytečně. neslíbili jsme si nic, kromě upřímnosti.

Not regret (jaro)

nic nejde vrátit. jsem na cestě a učím se. za poslední týdny hodně moc. že můžu důvěřovat intuici (a tělu), i když se někdy zdá jednodušší je odignorovat. (když chlapci nelze napsat básničku, když ho nedokážu políbit, je to konečná.) taky dobrá vakcinace symbolické obsese.

není žádný nový život, jsem to pořád já (jsme to pořád my), S.D., r. 80, co se probudila v kráteru po bombě 8 měsíců po odchodu z 8 let dlouhýho vztahu, na sobě tílko a roztrhaný trenýrky po Ji. sedím na okraji tý díry koukám do krajiny a nevím co bude dál. nejistota jako otevřenost, nikoli insecurity. a že mám svůj pevnobod (resp. jeho zárodek), základnu klidu, možná i sebedůvěry, poprvé v životě v sobě. z toho mám největší radost.

doporučený OST: Obří broskev, Flow. z Potápěčů :)

úterý 24. února 2009

pondělí 23. února 2009

potáhnem ledovou skořápkou

všechno co nás tíží povoleno.


sobota 21. února 2009

reenawill


lesní bytosti se vrtí a začínají vystrkovat studené čenichy z pelíšků z peří. sněží. ale brzo přijde jaro.


pátek 20. února 2009

metodika změny

prý stačí každý ráno, těsně po probuzení a ještě před okupací koupelny/snídaní, napsat pár stránek, a začnou se dít věci.

nejsou to ani 2 týdny, co píšu. a věci se dějí. pomohla noc probdělá bolestí, jedna otázka hned nato, víkend doslova chutnající po sněhu a pohybu.

snaživě uklizené hračky se rozutekly, ruce igráčků lezou zpod kanape. v týdnu hned 2 karteziánské obraty, mnoho slov a úsměvů, packy, kterých jsem se mohla chytnout, láska blízkejch, kterou teď víc čerpám, než živím. bezbranně modrej ospalej pohled sestřičky v úterý ráno a včerejší smích v máminejch pale blue eyes. děkuju všem, co se mnou byli.

neděje se nic zlého, jen relativizace konceptů a nejistota (rozpaky a pochybnosti povoleny). budoucnost se rozměnila na halíře, nevidím ani týden dopředu (o následujícím víkendu nemluvě). na rozdíl od posledních měsíců beru nejistotu za svou a dopřeju jí tolik svobody, kolik potřebuje. fáze "nevím", přiznaná konstrukce :)

a zpomalující klid, jako když jednou večer v létě pršelo, já se opírala zády o starou lípu a procházela mnou obrovská síla. vstala jsem tehdy ztuha a kráčela jak ent. a věděla, že se už nikdy nemusím bát.

pondělí 16. února 2009

Proti přírodě

Uvozovky nahoře

Rád si o sobě myslim, že jsem něco jako anděl, neposkvrněněj ukoptěnou lidskostí, pocit, co se dostavuje nad ránem, když jedu prvnim metrem domů na protějším sedadle ukrajinský bandasky s dlaněma jak Hellboy. A taky když jsem zamilovanej a chodim se na Krejcárek dojímat industriálem. Anděl s duší bez naděje a stokrát zneužitym tělem.

Barvy

Nedělám to často. Spíš výjimečně, ve chvílích potřeby. Když nevim, jak to udělat jinak. Jako to ráno vedle Druhýho, ležíme těsně u sebe, střídavě pospáváme ale naše pohledy se neprotnou. I kdyby, stejně v nich máme stejnej diskomfort nejistotu a kousek smutnýho, takže si mu sáhnu pod žebroví, má v sobě modro a nohy mi zarazej kamenný schody, po kterejch běhám dokola, dál mě nepustí. Tentokrát nenajdu zdroj světla, nepomůžu mu ani sobě, za chvíli se rozbitě rozloučíme.

La Paloma

Poprvý jsem letěl jako malej, uši zalehlý, daleko od okýnka navíc, nic moc. Shora jsem se koukl na mraky až pozdějc, teď pracuju na letišti. Koukám nebeskejm kosatkám pod břicho, kvalifikovanej vykonavatel nekvalifikovaný práce, povolanej k tahání beden. Když je jich hodně, nezbyde čas na vymejšlení píčovin. Když je čínskej státní svátek, prakticky veškerý cargo stojí. A já v klidu a beze spěchu rozbiju celej svuj život.

Protože by to znamenalo že mě vůbec neznáš

Pamatuju spoustu příběhů. Zářivě zelenej přívěšek na klíčích, sousedčina ruka položená hodinu na klice. Zelený plexisklo dávalo neviditelnost, máma ani tlustá prsatá pani si vůbec nedávaly pozor na pusu. Vybraný vnitřky potraty a rakoviny cizích lidí pamatuju stejně dobře jako mírně protažený víčka kdysi blízký Kateřiny, než jí ten její zmolásal ciferník v zimě necestou z hospody. Pamatuju i její novej pohled, když jemnou kůži nahradila prasečí. Tak jako každej z vás v sobě nosim pár svejch mrtvejch.

Příliš mnoho krásy na jednoho

Diář mam popsanej jménama, těch co spolu někam půjdeme, některý přepisuju furt dopředu a ono nic, čas od času (když maj v Číně svátek) zalistuju půl roku zpátky a čtu si, s kym jsem tehdy spal. Druhej se tam prvně objevil až po rozchodu, byl jsem zamilovanej zas, šťastný teplý vajíčko na vyhřátejch schodech, s partou překrásnejch trubadůrů kolem, v každym z nich novej možnej život. Zamilovávam se na třetí pohled, ráno překvapeně koukám, helemese, ty máš šedý oči a zlatý vlasy. Paráda.

Něco jako anděl

Sex mi přijde důležitej, hodně. Poznáš kdo ti voní, chceš nechceš, jste v klidu, pohodě, normě, nemáš dost, nenasytíš se. Balící větička, co máš radši, mrdání, nebo šukání? Hrál jsem si na zvířata v lese, to tušim venku pršelo a my se schovali pod strom, po mejch zpocenejch zádech přejel zelenookej tank, jindy po mě přepochodovala armada o jedinym muži. Sex je úsměv a zůstat viset pohledem o kousek dýl, jeden čas jsem si testoval cílovou smečku a stopoval si to, prostym pohledem náhodnym dotykem, zapustil třeba nevědomě prsty vysokýmu chlapíkovi aristokratickýho držení těla do hrubejch vlasů. Za 14 dní, když Druhej odjel, sedám na tramvaj, chlápek má doma smutnej bordel a když udělám co se ode mě čekalo (když se uděláme), ze soucitu zůstanu do rána, kdy se překotně oblíkám a lžu, že né, kafe nepiju, banány nejim, jen abysme proboha vypadli už. Než jsem vylez z tramvaje, podali jsme si ruku, držel jsem ho za ní i když nás už oddělil dav, do poslední chvíle, jako malý dítě, který opouští.

Stačí další z mejch ošklivejch obratů, sex je nepodstatnej, vyčerpávající způsob zábavy o něco málo lepší než TV, díky, ale I’ll stick with my books, v létě hodně na kole a hlavně sám. Svobodně a bez těch, co ve mně viděli jen sex, což byli za poslední léta vlastně všichni, povzbuzovaný úsměvama v mejch očích a dotykama, co trvaly přesně o 4 sec dýl, než měly. S jedinou čestnou výjimkou, viděl ve mně člověka a prej si ani neuvědomoval, jak vypadám. Pozdějc mě nenechal na pokoji, hladil mě když jsem spal a kňoural s nosem zabořenym do mejch vlasů, slova slova, před kterejma jsem se schovával na záchodě a vyždímaný orgasmy, po kterejch byl aspoň chvíli klid.

Příliš mnoho banánovejch koktejlů

Byl starší, měl rád grilovaný kuře a nejspíš mě toho moh dost naučit, byl ale zároveň první, od koho jsem utekl, když to začalo vypadat vážně. Naučil mě každopádně nikomu nedávat adresu, šok, když zazvonil u našich doma a zavolali mě dolů, už jsem nechtěl zažít. Šli jsme se projít, proč jsi nepřišel? Poslouchal mý vykrucování s dospělym klidem, za kterej jsem ho nenáviděl. Žádný nadávky výčitky, jen poslední slova, seš dobrej kluk, ale nevíš co chceš, Davide.

Dneska je mu o 12 let víc. A já furt nevim čí jsem.

čtvrtek 12. února 2009


oh

(víra
vášeň
čistota)

středa 4. února 2009

ledová jak únorovej tulipán

v chřipkovejch snech skáču bíločernošedým krajem, ztěžka, jak mi navaluje.

buďme opatrní na okna, která v sobě necháme pootevřená, jeden nikdy neví, co vleze dovnitř.

kreslila jsem si tůňku, jezírko, vyšla z toho modřina. studená, jako bych už nikdy neměla zpívat. o zakládání ohňů nemluvě.

středa 28. ledna 2009

z útulku 5 (zpráva o rozchodu)

půl roku uteklo jako oheň zprvu, pak jako voda.

(občas se mi ve snu po bytě producírujou zrzaví kocouři, kočka, co mi svou přítulností nedá spát, je černá.)

sanace

největší překvápko r. 08? posttraumatickej šok, následující po rozchodu s Ji, učiněném příčetně a vědomě (a v mezích možností láskyplně).

čas změnil strukturu, už jsem se nikdy nenudila. lítání bylo příjemný, pomyslná plachta napnutá mezi vystouplý kosti (co to je? to jsou žebra). lítání bylo nutný, nohy nedržely kontakt se zemí a lehounká hlava už vůbec ne.

srdce

vystoupalo na povrch. myslela jsem že se po rozchodu mám naučit být sama, ale. sama jsem vůbec nebyla. zostřený smysly zjitřený city žírný léto, jednoduchej pohled na bytosti. víla a vlk, zahrady (jedna královská), ale hlavně krajina. dýchala jsem listy, pohyblivější sestřička stromu, tak spokojená, ale na fotkách z lesa z očí křičí zoufalé zvířátko (nedokážu se na ně podívat). citová hektičnost a na už zas milostný frontě necitelný souboje eg.

nechala jsem si vyložit karty, co jsem viděla, mě polekalo a rozložilo.

divoký (ptáci)

unavená bojůvkami s vlkem jsem si poprosila o čistý start. black hawk has landed, seznamovací vycházka s klukem se protáhla na celej víkend, hned doma jsem si ho nakreslila, pár čar akvarelovejma barvama. portrét pověsila vedle holky pirátky, starý necelej tejden, zasmála se, že to vypadá jako atypická svatební fotka. začly mi chodit obálky s obrázkama a písmenkama, jdu parkem odvíjím složenou papírovou harmoniku a směju se, je skvělý mít takovýho kamaráda!

wind of change

v září realizuju vnitřní stav, jedu se proletět. beskydy. zjišťuju, že nebe jedný srpnový noci obsypaný hvězdama nevyčarovalo LSD. anebo trip stále ještě trvá. poprvý na kopci (na fotkách máme rozpačitý úsměvy), řeknu si tak jo! a letím. ve vzduchu mimo jiný pochopím, že se nechci vrátit do práce zamořené alkoholikovými nenáladami a stupidními zakázkami.

rozbiješ všechno, co zůstalo stát, řekly mi karty, ale já se ještě bála (posranost mě přijde bratru na půl roku, neuvěřitelný).

cesta

nacházím klukovo osobní jméno, krutý jak havraní raut. poznávám lehkou přitažlivost jemnosti a něhy, poprvý v životě. jsem zamilovaná. dvakrát. během jednoho týdne dvakrát povlékám.

asfaltoví beránci a vlci

ještě nás s Ji ani nerozvedli a rozcházím se podruhé (za ucho si píšu, že kvantitativní přístup k zamilování není vhodný!). jatka č. 5, balancování, kolik si toho ze sebe necháme, můžeme nechat, chceme nechat. spousta nepublikovatelný skvělý poesie. něha. až na kost procítěný poznání diverzity, všichni jsme všechno (holky, kluci, důvěřivý zvířata mířící na porážku, nenažraný šelmy).

kolébám tě v náručí jako řeka loďku

první ráno u mě doma kluk s půvabnou samozřejmostí uvaří snídani. začnu jíst. začnu se zaobalovat. zklidňovat. později mám jako každý rok vztek, že s podzimem mizí síly a přichází angína. běh se zpomalil. ale jsme spolu, ve starém i novém roce.

teď už to můžu napsat

porozchodové posttrauma mi zcela odstavilo mozek. první měsíce nejdrsněji, napsání jednoduché věty trvalo hodinu, vymýšlení bolelo. bavíme se tu o práci. tedy jsem neoplakala odchod z sitcomového projektu, chození do práce se změnilo v cargo aktivitu. srdce běhalo po venku a hlava vypnutá. dodnes netuším, jak jsem mohla zaměstnanecky přežít, společnost, co jsem chtěla opustit, na závěr zafungovala jako zaopatřovací ústav.

že jsem se zbaběle držela posledního vlákna co mě spojovalo se starým životem déle, než bylo nutné, plním si až teď slib ze vzduchu. o pár měsíců později, než by bylo vhodné, opouštím útulek a trochu si odpočinu. než začnu zase už znovu : )

LDN

je konec ledna. cítím zvědavost a naději. těším se.

čtvrtek 22. ledna 2009

čtvrtek 15. ledna 2009

Před sněhem (starý slova)


* Poslední dobou je voda nějaká divná. Když jí přelejvám do konve, proud se kalí a je mnohem pomalejší než dřív. Dneska je to přesně měsíc, co jsem odjel z otcova domu a pořád ještě před usnutím netrvám na probuzení a ono to jak naschvál každý z těch třiceti rán znova a znova vyjde.

* Kolem studny obíhaj podivný stopy. Na zvíře moc velký, na člověka maličký a dítě jsem tu ještě nikdy neviděl. Ty bejvaj spíš slyšet, ale ničeho takovýho jsem si nevšimnul. Ve stěně hlodá myš a i když je venku tolik krásně, víme oba, že bílá přijde co nevidět.

* Začíná se mi probouzet tělo. Nebo je to možná první sen, co si po dlouhý době pamatuju. O nevlastní matce. Jak taky jinak. Zejtra už fakt musim do města.

* Někdo tady byl. Kdybych se nezdržel u Němce, mohl jsem ho vidět a možná i chytit. Odvázaný vědro, rozházený klacky a prázdný lahve, co jsem je dával pod lavičku, jsou pryč. Takže přece jenom děti.

* Co je táta mrtvej, jsem se neslyšel zpívat.

* Holku jsem teda nečekal. Je malinká, ale pochybuju, že je to dítě. Spíš je nějak divná, hluchá nebo blbá. Bůhví co tady s dětma dělaj, že nikde nejsou. Vypadá to, že chodí ve stejnou dobu, před západem slunce, a hrozně rychle zdrhá pryč. Myslim, že mě neviděla.

* Dneska je tak krásně, že se musim opít. Listopadově mrazivou mlhou místy svítí marný podzimní slunce, sedim před domem a představuju si že se na mě někdo dívá. To pak brečim, do sklenice hážu osudový ksichty a nepřipadám si tak sám.

* Nehejbal jsem se. A ona taky ne, jak jsme na sebe tu chvilinku zírali. Já viděl divnou holku, co viděla ona, ani nechci vědět. Je drobná a sporá, útlý zápěstí a kotníky (jasně, ona byla fakt bosa!) a široký ramena a hrudní koš. Obličej kupodivu čistej i když.

* Voda ze studně chutná hnusně, jak se takhle na začátku zimy může sama od sebe zkazit? Lehávám na rantlu a čekám. Co jsme se viděli chodí míň nebo je možná jenom opatrnější.

* Ne že bych doufal, že pomalinku umrznu, ale pořád ještě se mi nechce topit. Rozklepaný rána, čůrám snad 5 minut a taky mě z tý zimy bolej záda. Ale dveře nezavírám, co kdyby chtěla přijít dovnitř.

* Má oči jako hlína a popelavý prameny. Není hezká a včera se mi o ní zdálo. Mimo jiný v tom snu přišla blíž.

* Zatímco jsem dřímal, zavřela mi víno ve sklenici vrstvička ledu. Mráz bez sněhu. Když jsem se vzbudil, seděla na rantlu vedle mě a pohledem zkoumala tvrdost tý vinný krusty. Pokud vim, nedotkli jsme se, jen si tu sklenici ode mě vzala (a uchopila jí jak opravdickej blázen, neobratně a neprakticky za okraj) a chvíli to vypadalo, že je zvířátko ochočenější. Když sklenice třískla o kámen, vyděsila se a utekla. Překvapilo mě, že neběžela na cestu.

* Dneska ses skoro vůbec nebála. Asi se pořád děsíš sklenic, koukáš na ně jak na ledový kouzla, co se kdykoli můžou rozpadnout do ostrejch střepů, ale mýmu vyprávění ses smála a bylo krásně. Máš oči barvy země a i když seš celá schovaná v těch divnejch hnědejch hadrech, vim bezpečně že tvý nejteplejší místečko je na břiše, dlaň pod pupíkem (jestli teda nějakej máš) a – hm, jsem opilej.

* Dneska v lese, houby už asi přešly mrazem a když jsem uslyšel krávy, zas jsem to otočil. Povídat si s nima nebo z lidma těch zbořenejch domků se mi nechtělo. Před tejdnem jsem tě viděl naposledy a od tý doby si jen hraju se starejma drátama a klíčema.

* Seš pryč.

* Seš pryč dneska už dva tejdny, i když každej den hlídám u studny a děkuju že ještě nenapad sníh.

* Když jsem byl malej, vlítnul nám do pokoje malej ptáček. Bylo to jen pár minut než zase našel škvíru mezi oknama, ale pro nás to bylo jako zázrak. Sestřička a tehdy ještě máma. Když jsem nadával, a že jsme si ho mohli upéct, všichni jsme věděli že jen bojuju s lítostí. A stejný to bylo, když jsi vešla do mýho pokoje ty. Zabouchnul jsem dveře, kryl je zády a pak už jenom litoval, když jsi pobíhala dokola a hledala kudy. Chytil jsem šelmu do pasti, ale nevěděl co s ní a bylo to hodně moc jiný, než jsem si představoval.

Když jsem otevřel a ty ses na útěku ohlídla, měla jsi v očích strach a vztek a já se bál, že už se nikdy nevrátíš. A taky zvědavost a bylo jasný, že za mnou přijdeš, až bude ticho a tma.

* Nečekal jsem že budeš tak horká.

* Dneska přišel třetí dopis. Počítám, že mi vyhrožuje tátovym pohřbem (jako by ho už dávno nespálili) a prosí, abych se vrátil. Ta která. A když běžim přes kopec domů a fouká ten divně voňavej vítr, na chvíli se zapomenu a příde mi, že je táta ještě pořád tam a já s ní tady a ještě pořád se to nestalo.

* Pod postelí bylo myší hnízdo. Kdo ví, proč je myší máma nechala ve štychu.

* Hrajem si na posteli s tvejma kamínkama a mejma drátama potaženejma měděnkou. Tvý nejteplejší místečko je na břiše, dlaň pod pupíkem a když ti tam podržím ruku, cítím jak se břicho směje. Tolik po milování.

* Nad domem jsou tučný mraky, vědro rozbíjí tenkou vrstvičku ledu a zima přijde zejtra. Nemluvíš, nikdy jsem tě neslyšel říct jediný slovo a přece rozumim. Kamínky chceš odnést do díry pod spáleniště, vlásky chceš mym nožem, co tě na mně nejspíš vždycky zajímal ze všeho nejvíc, uříznout u uší a když usínáme a já tě vedle sebe skoro vůbec necejtim, vím, že hned jak usnem, začne padat sníh.

* Ráno je jak rána do očí. Všude bílo a ty seš nahá a ledová jak zmrzlý víno, nechám tě v tom vymrzlym domě s hnízdem mrtvejch myší a cestou do města se bořim do hebkejch závějí. Po čtvrt roce na mě nevlastní matka pořád ještě čeká a já vim, že se už nikdy nevrátim, protože jaro je doba naděje a na jaře se nepohřbívá.


leden OST

k lednu tmavý víno. a the knife, opakovaně linkovaný nikoli náhodou. v lednu se jejich jezinčí hlásky a severský hříčky a plošky vyjímaj ze všeho nejlíp.

stejně úchylný, jako tenhle měsíc.


předmětové skupiny: něha, tvrdost.

úterý 6. ledna 2009

зимой я истекаю кровью

Mátohy tančí
kroutí se jančí
tancujme braši
černá je noc!

Rok vykvet do ledovýho květu, poslední den, poslední noc. Podupáváme po ledu mezi maličkou Remedy a vysokym Klukem fotbal ledovej až sebou seknu, promptní kontakt s matičkou Zemí, nebolí, předznamenává. Uzemění.

Už za tmy se v teplém hnízdě plném peří schoulím kolem krvácejícího bolestí žalujícího břicha, do snů hudba rytmus místy řev (ZOO? napadá mě v pospánku). A po probuzení rychlém znovuobléknutí vyběhnutí ven ve světlech důstojně velkého ohně míhající se stíny a hlasy. Vychladlá lastura čeká, ve ztuhlý levačce jí ucejtim ještě 2 dny.

Jsou tu všichni, kdo přijeli, by tu byli, všichni, kdo tu mají být. Přelom roků je mi poněkud jedno, všímám si zrovna jinejch věcí a pocitů, co odešlo, odešlo, ostatní zůstává, neřku-li přijde. Do snů mě vyprovází volání dvouměsíční holčičky, naopak ráno budí dvouletej kluk. A známý rysy, jé, ty jsi tu/to jsi ty. A jako obvykle zaječí sklony vystřelit (milovník ráno po), realizova(tel)ný až za pár hodin.

Máváme jestřábům u cesty, návrat do Prahy vypadá jak chyba, najíst se a spát, probouzej nás rány (už začala válka?) novoročního ohnivýho šelmostroje, zpátky ve světě ve městě v civilizaci, čas, kterej nečeká. Nenaděju se a je tu známá chvilka beztíže (Nebudu ti mávat, úsměv vyškráblej z posledních zbytků nonšalance, co jsou v něm patrný ocelový výztuže), ohlídnu se jen jednou. Stačí málo a z živáčků jsou hrdinové novel. Šustíme drátama a papírem?

Přišel mráz a bílá, přátelé zimního zapouzdření. Vítejme v předpředposledním měsíci zimy.