středa 19. listopadu 2008

hibakusha

rozvod se mnou docela hnul. trochu smutku, ale hlavně změna stavu, statusu. nikoli vnějšího, v OP mam pořád obrázek nevěsty/novomanželky, změnila se mi situace. od počátku léta stejná, v odloučení se rozkoukávat a učit nový věci, hlavně naučit se samotě. (...chi) tahle fáze se zavřela, cvaknutí čelistí, šlus.

o tejden pozdějc usínáme s Klukem v šestym patře domu co má Krušný hory v zádech (mý povědomý kopce!). stejnej pocit zakončení fáze, a otevření novejch dveří. situace se vyvíjí rychle, občas jí přestáváme stačit. máme sen, máme trajektorii, brzo přijde čas vydat se na cesty. jsem zvědavá :)

enkidoo jsem založila ve chvíli, kdy city slečny S. přestaly bejt pravda. zprvu prostor pro sny, později nafukovací skluzavka, po níž jsem hupsla dolů z havarovanýho aeroplánu našeho manželství. s mozkem vybuzenym transformací jsem v létě psala sem a recyklační básničky a ještě šolíchala jeden blog. období psaní a dalších vecí...

hlavu už mám klidnou, srdce taky. když je mi smutno, jako včera chvíli, po příchodu do Akropole, vím po kom. ale většinou je mi veselo. jsem ráda ráda/čumim v úžasu. a písmenka, který píšu for free, házim radši na papír ten do obálky a tu do oranžovejch boxů. to bude asi ono. blogování mě teď neba. blog už jsem párkrát terminovala, takže vim, jak marný je to počínání. možná až přestanu subvencovat ČP, písmenka se vrátí.

uvidíme. přikládám pěknou písničku

zatim!

středa 12. listopadu 2008

Praha akvarelová

List’opad tradičně nořivej a intro, ovšem hodnější a světlejší, než bejvá. Oči zas už zlatý, měkkej výraz zpátky.

Spíš?
Protože podzim?

Spím víc ve snu se mi stále nedaří pozorovat svý ruce, ani když jima zvedám cizí tak kácející se babičku. Sním o šedejch, posledně zelenejch odstínech modrý. Nejkrásnější probuzení (a návraty) jsou do ní. Sleduju červánky oknem z porady. Dneska byly něžný!

Máme tu situaci holku na středu v dřevěný cele pod nebem máme tu kluka drandí na bicycle tankodrom tam dole.

Když říkám tam dole, myslím tím jižní Čechy;
kde by chtěla bydlet každá.

Máme tu zvířátka, na poli na Cestě a v lese. Sluneční světlo ve velikejch očích vysoký a hlasitý postávání pod stromy když se rozprší. A máme tu černou kočku, která to všechno prospí.

Rozhovor nad ohybem řeky, jak těžký je uvést vše co se učíme/co jsme se naučili do souladu s normálním životem.

A chceme?

Což mi připomíná, že tu máme ega. Jedna, co se honila v létě, nemnoho týdnů drobných válek, jako když křísne kámen o kamínek. Naučili jsme se hodně, hlavně o zbytečnosti boje. A další dvě co se tak zázračně rychle naučila vypínat. Spolu. Kokain prý ego nadme k nebesům; U Houdků v dlažbě taky jedno ego, kdokoli kdykoli, prosím, jen si zašlápni. Práce, která nikdy nekončí.

Máme tu lesní věci, cituplný lety, přece.

Je mi dobře; jen trochu spím. Protože podzim.