čtvrtek 23. října 2008

A záchvat (reprint z 05)

There is no more unethical treatment of elephants.
There are no more elephants.

II.



V pět hodin ráno nechávají Jackovy boty v čerstvém bílém poprašku osamělé otisky, jen místy navazují na řetízky stop jiných mužů, které někde kolem sebe, před sebou, a těsně v zádech cítí. Stejně asi i oni, pomyslí si Jacek, tuší mě. Několik hodin strávených na lesní cestě, vyjma mlhy nepotká nikoho, nespatří jediné zvíře.

Na polní cestě se v blátěném ledu odráží vycházející slunce, a Jackovi na chvilku připomene něco zářivého, blýskavého z minulosti, kolik pozornosti jsme tehdy věnovali věcem jako - , ale proč na to teď myslet (obchod, v němž prodávali pouze mašle ozdobné papíry a ona si pak dárek ani nerozbalila). Ojedinělou stopu nechává Jacek v bílém poprašku, o němž netuší, jestli jde o pozdní sníh nebo popel, protože schopnost cítit teplo či chlad už ztratil. Nelepí, ale neroztává a ve vzduchu je pomalu léto.

Stará cesta ho navádí k řece a u mostu vzpomínka na park, který tu ležel, kolem ohyb říčky, vzpomínka na bílé košile a obědy na dece (říkali jsme tomu komunikace). Potom byl v parku ještě jednou, a to už bylo pozdě, uprostřed zlomený tlustý kmen s bílým dřevem měkkým jako čerstvý chléb, skoro by se dalo jíst. A psi, kolem byla spousta psů. Možná tam ještě nějací zbyli.

Slézá Jacek tajnou cestičkou dolů pod mostek a do tunelu: je delší, než si pamatoval, celou dobu šlape v ledové vodě, kterou ale v děravých podrážkách bot ani necítí. Cítí zápach zkažené vody a je rád, že cítí alespoň něco.

A po hodině, možná několika, vychází Jacek z tunelu ven a dostává se na denní světlo a tím i na konec svého příběhu, ještě nezačalo šírání (tenké vědomí měl bych někam jít, ale kam, za kým, za tebou, kdo jsi?) a ani nezačne, hlasy, které kolem sebe tušil už mlčí a když se rozhlédne, neuvidí park neuvidí strom, ani říčku, protože tam není vůbec nic.

A Jacek dostane svůj poslední záchvat.

Στέλιος

ač zřejmě již vlastním automatický nakopávač do zadku, někdy jsem zoufale pomalá. že je děda vojáček Blonďák se mnou odjaktěživa, artikulovaně min. od 15ti let, kdy jsem si "vybrala" druhé jméno, navrátivší se jak bumerang toto léto, mi vážně došlo až po včerejším postu. no.

podívej, hvězdičky...

středa 22. října 2008

Pure Cashmere (Shower Cream)

Ráno ve sprše poslední hutná kapka do dlaně, růžová barva, intenzivní vůně. Už si ho nekoupim, sprcha sice teče liknavě, za okýnkem ale žádný kopce ani sjezdovku nemám.

Tekutý mejdlo na tělo, koupený v pátek ráno ve FM Tescu, vstávala jsem brzo a všechno stihla, před odchodem do ofisu ještě hodit do schránky psaní č. 1, na obálce obrázek holčičky s balonkem (Vždycky je tu naděje, hehe).

Rána na kopci, v koupelně zima, vylezu ještě se ze mě kouří a do ruky dostávám smrtící dávku skvělýho pressa. Včeras psal že seš zamilovanej, poslal obrázek milý holky (z tandemovýho skoku :), mám radost. Hezký, jak odšmelení komunikace otvírá dveře dobrejm novinkám a pozdravům, čistý. (Schválka jesi budu stejně ráda i za jiný zamilování). Taky pohled z památníku (a že prej tam bojoval tvuj děda) probudil myšlenky na mýho mrtvýho, vojáčka partyzána, Steliose D., co je od tý doby vzhůru.

Vyjma kafe byl nejlepší tvůj klid, nikdy jsi nekřičel, nebo dokonce nevřískal do vysílačky, rozvážnost zkušenýho, do který se tak komfortně přistávalo. Na létavce zemitej jak skála, mohla bych tvrdit, žes moc tlačil na pilu (tudy cesty nevedou a sám sis toho všim), nebo žes byl další trenažér projevu sympatií (na kterym jsem se učila), ale.

Karty byly rozdaný tou dobou už tejden, karta ze semináře našla svýho adresáta a kartičku z akt jsem mohla poslat a poslala dál (i když to ještě nikdo z nás nevěděl).

Ještě se na ten kopec podívám. Nebo podíváme.

úterý 21. října 2008

Dřepí v keřích, hrajou všema barvama.

There is no more unethical treatment of elephants.
There are no more elephants.

I.


Přechody zlatý žlutý přes rudou do hněda, krása.


Přechody zla.


Dřepí v keřích, čůrá. Chvíle uvolnění, voda tělo hlína. Hlína voní, celej den cesta pod větvema, po krajích polí.


Mazlavá hlína.


Nohy bolavý a mokrý, boty ztěžklý bahnem, unavená. Bez mapy směr po slunci (už studenym jak v zimě), taky podle komínů a věží, v noci asfalt, ale s ostražitostí (strachem), že jí někdo uvidí.

Les je hodnej, lidi jsou zlý.

Myslela si, že je kompletně vybavená, (že má život na háku?), když si balila. Teď, záda odřený a promrzlá, volila by jinak. Kritéria dítěte města vs. živá, i po týdnu dohořívající rána v srdci krajiny. Opasek zas o kousek dál (ne, že by si s sebou nevzala jídlo).
Vzadu v hlavě dlouhý něžný hovory co by kdyby, ještě topilo ústřední topení a všichni lidé se smáli, hodní. Přátelský odpolední paprsky z nebe, doteky a pohledy. A jméno místa, lehký s odpovídající bezstarostností. Tehdy...

Pohádky.


I když se usilovně snaží (nemyslet na barvu země pod svýma nohama) připomenout si okamžiky v medovejch odstínech a degustace medu různých skupenství, hluboko v srdci tuší (strach), že se nestaly, že to nikdy nebyla pravda.

Halucinace vyřízený bytosti?


Vysnila jsem si tě, jenom ses mi zdál?
Hranatá silueta Strašáka Džeka, Jacek plachetnice rychlá jak ďas? Dlouhý končetiny co sekaj vzduch jak lopatky větrnejch mlýnů? A zlatá kolem tvejch zorniček, co se s příchodem podzimu po anglicku vytratila a tys začal vypadat jako atypicky protáhlej jižan...

Nesmysly.


Uklidněna kompletním rejstříkem detailů šlape statečně do hlíny malej krok za úspornym, na klíčích od domu, co už nestojí a bytu v něm, co už vůbec, kolečko se střelkou která se v jednom kuse zběsile točí. Chrastítko svýho druhu, nepříliš pro zasmání.


Děti.


A děti co nebyly a nejspíš nebudou, i když by si je už nezakazovali. Všechny ty čárky čárečky na papírovejch proužcích... Připomenutí milýho probudilo bolest, jestli se potkáme a jestli ještě existuješ... Samozřejmě že jsi, když jsem tady já. Pokud se mi to celý nezdá. Anebo už nejsem mrtvá.


Persefona.


Z jaký hloubky se noří vzpomínka? Tady to přece znám, že zas zapadá slunce a nebe přece do růžova. Ležela natažená přes zadní sedadla auta spíš zavazadlo než pasažérka, byla v něm nebyla, polospánky a prázdná hlava. Vyskočila ven, tady u domečku, neofiko veřejnejch WC. Než nastoupila zpátky, západ si vyfotila.


Nečekala.


A čekalo jí všechno. Teď už ví, že není daleko, vůbec ne, jen se krajina čte úplně jinak.


Jen ta krajina je úplně jiná.

někdo se dívá

sobota 18. října 2008

One thing led to another

Už zas jím do zásoby, jako před (ne)plánovaným rozchodem. Jedno k druhýmu, změny v nesoukromí vedoucí ke změně s velkym R, teď se to zdá se otočí. Sredni Vaštar se probudil ve svém pelíšku (černé vejce plné prachového peří).

V pátek večer tma, značně prší, že chci pít (večer na horách č. 2), jdu se vydejchat ven. Nad hlavou dvě oblaka, jeden mrak legrační, druhej virtuální. Jdu do kopců, ale dojdu k vodě, horskej potok pod nohama, proudy vody z nebe (polibky do očí a do vlasů). Úkrok zpátky? Je to směšný, co si s sebou v takovej páteční večer tahám, sort of humří čtverylka. Pocit nejistoty a ne(sebe)důvěry na chvíli, zažehrání na cesty, jaký si vybírám (jako bych měla na výběr :), než zase další velkej krok.

Kupředu (jak vim od lednovejch hor,) levá.

U vody mi to dochází, „výběr“ jako další level cesty k samostatnosti, už nelze a nechci přesouvat zodpovědnost za svůj život na druhýho. Vím, že mám lásku i veškerou podporu, za svými kroky ovšem stojím sama, s volnejma rukama. Vědomí svobody pomáhá, kompletuje a posiluje.

Pod mostkem se dostaví radost (otevření vodě další úrovně), vylezu na silnici na krabičce hovor, volal Vlk.

Vycházka pomohla, takže můžu vesele pít, zatancovat s kým jsem chtěla, vlastně tancuju do rána. Před usnutim ještě jedna francouzská holka (ještěže nemám last.fm :) a protože celistvá, můžu ráno vyskočit a jít se mrknout, jak vypadá potok za světla. Proud burácí, hraju s s kamínkama a hledám zlato, pak na kluzkejch velkejch balvanech zpívám povykuju a halekám, čímž rozveselím všechny přítomné.

Když se vydrápu zpět na cestu a přecházím most, na krabičce telefonek, volal Kluk. Lotka. Všechno je jak má být.


Přikládám nekončící soucit s naší pitomostí, sem možná už podruhý?
A emoční jojo, nebudu zapírat, že byly poslední měsíce a tejdny místy jako na houpačce...

čtvrtek 16. října 2008

léto co protejká mezi prsty

léto co protejká mezi prstama a

Kdysi dávno, když mi první nejbližší poprvé do očí lhala (ztráta důvěry, od tý doby ještě párkrát přes kopírák, raději stále věřím), vzniklo slovo. Krutý jako smrt, smrt panen, ztráta panenství, slovo bolest, který projde přizabije a v konečnym důsledku posílí.

Později přišlo vyvážení, jméno jako lék, jaro. Víra naděje uzdravení, věci se stanou jak maj. Bude to dobrý...

Bylo zajímavý slyšet tohle léto, jak Vlk jména vyslovil: špicovala jsem ušiska, znam je jenom napsaný.

Noc ze soboty na ne, po návštěvě, mile mě ohromujou ohledy, hezky si pluju. Doteky světů, železo o kov, najednou mi dochází, že.

léto umřelo, těším se z podzimu a na zimu.



léto umřelo, těším se z podzimu a na zimu.

středa 15. října 2008

exoti

Večírek, koncert. Posílám upozornění, as tam přijdu s klukem, odpověď, já nejspíš s holkou. Dobrý, řikám si, lepší než u Opilí a smutní pobrekávat, nešťastní a sami. Když ale dorazíme (za roh od domova) do klubu (jsem zvědavá na slečnu), Ji dělá společnost neznámej sympaťák. To není můj přítel, hlásí sice, ale nějak mi to všechno zlehčí a pak už se jen bavím.

Jsme jako samotáři? Když sedíme u jednoho stolu, svýho milýho bych ano, mohla zašmelit, posadit (hehe, spíš se o to jen pokusit) daleko od sebe a vést filozofický řeči, ale proč. Je tu (ty jsi tu), což je tolik cenný. Chovám se přirozeně, a ten o hafo let omládlej kluk (co se s nim papírově ještě vlastíme) naproti to dává.

O pár dní (co tak neuvěřitelně rychle uběhly) pozdějc je to, už bez Kluka, ještě legračnější. Na dotočný hned na baru Mechanik (Meat is a murder tasty tasty murder) s obšournickým pánem, který si opět nepamatuje mý jméno :) o patro vejš pozdravit akorát Andrzeje a hele, je tu i Režisér, muj Exex. Vtipný, když s nim zavedu smalltalk (konečně se dozvím jak se má jeho máma, paní co mi ještě stále okupuje kousek srdce), ač o rok mladší než já, vypadá jako muj strejda/táta (taky už má dvouletou holčičku). Legrační, když se bavíme a okukuje nás Andrzej s Mechanem, ukazovat Exovi Exexe a naopak.

Život, zahrada širá, mladost radost a věci, co se skládaj do přátelskejch a milejch vrstev.

úterý 14. října 2008

kolik toho unese papír/kolik toho uneseme my?

Dny barevný pozvolna nabíraj ze žlutý přes zlatou do červený (okrasné duby!) a hnědý. V noci sny o impregnaci, ve dne lítání v zámeckym parku úplná Narnie Faerie, když spím po měsících na normální posteli (nikoli fotonu či vysutém lůžku nad srázem), promptně z ní ve spánku letím...

Stav beztíže momentálně uzeměn, rudý okťábr, syrový maso, maso jinejch zvířat tepelně upravený, alkoholy a železný vůně, že jich je. Skorofůlmůn nad Vyšehradem, život je jako bomboniéra, říkal obecní blb Forrest G.

V závějích listí na zemi je lehkost, se stromem v zádech padající střípky léta (listy kalendáře, co přestává platit) přímo do obličeje, vítr co nás kope do zadku a zvyšuje rychlost. Rychlosti. Taky už mi fouká do chodidel, brzo zase pryč, na cesty.

Několik rozličnejch objetí, polibky různejch druhů formálnosti. Život je jako bomboška, když bonbony tak ruský, Červenej mák, Aljoška a Milované. Láska různejch forem, mám tě rád mám tě ráda taky (ano, já vím), pokaždý trochu jinak, ale pokaždý úžasný/naději dodávající.

A do toho papíry, co je záhy podškrábnem a bude. Dnes je přímo celoměsíc, půjdu se mrknout za zase jinými zvířátky, (téměř) ideální program.



čtvrtek 9. října 2008

svobodná náklonnost k vodě

sedí u ohně, pod nohama jemnej písek. planeta, sen, anebo pouhý usínání? dejchat jako moře, co v tak pravidelnejch přírazech kymácí realitou. stačí přivřít oči, slyšet kroky; opřít se pak zády, vystouplý kosti co pranic netlačej, stejně jako netlačila zem na počátku léta, když objevila, že les/svět je bezpečnej jak dětská deka.

na hraní.

když o jinejch vodách, máme tu dvě cesty k řece. samotnou a nesamotnou, útěk kletí k mírnému ohybu, novej instinkt pro vodu a jméno napsaný do písku na břehu (a do popela obří vatry), tolikrát popíraný a zbytečně. a pak usebrání pod statnym bukem, než se odhodlala jít nahoru.

nazítří jinudy ke stejnýmu potoku, voda ledová a předtim pohazování, báječný, protože naposled v dětství (táta a bratr). s důvěrou letět hlavou dolů, stejně jako viset nad zase další řekou (zmrzlinovej pohár Moldau, jen místo pistáciový prosimvás jakoukoli jinou). cesta tanec outdoorovej večírek, ve svahu polibek jak kratičkej projev něhy.

a pořád dál, jestli měsíc předtím proud, kterej se ani nepředstavil (a já se neptala), při odchodu zahučet celou nohou a nestarat se. doschlo to.

a vrbový lístky na hladině, na hladinách, v mejch rukách, v mojí dlani.

impresionismus ad absurdum dovedenej, koukám. ale možná jen zkoušim, co všechno jste ještě ochotný (pře)číst :)

úterý 7. října 2008

Jak prát hedvábí

čisté (surové) hedvábí je zátěžová tkanina; málokdo to ví. snadno vzplane, je-li chladno, navzdory subtilnosti hřeje a zároveň báječně chrání citlivou pleť před ostrými slunečními paprsky.

například u moře. překvapivě mnoho udrží a unese: 13 let plnotučných vzpomínek jak nic, drobné stopy opotřebování pouze na koncích rukávků. taky konstrukce a naděje.

jen blázen by stavěl lodní kýl z balzového dřeva. ale to sem až tak nepatří. jen ten, kdo si hedvábí nosí v sobě a okolo sebe a taky ve jméně ví, že s jeho hebkostí a něhou není třeba mít soucit. co se zmačkalo, napne voda a žehlička, co se roztrhlo odtrhlo, jediným pohlazením sroste.

jak vyprat z šátku s hvězdičkama vzpomínky na staré ohně a vůně? s láskou, pomalu až mazlivě. a šamponem.

čtvrtek 2. října 2008

Léčba neklidem

Zatraceně neklidnej čtvrtek, cestovní horečka o den dřív. Při sobě na sobě 4 dárky/ochranný věci půjčený (možná 5 ks), ovšem kontakt se zemí minimální. Chutě na lítání, nebo aspoň běhat. Mission dnes impossible, uteču aspoň do vzpomínky, jak.

Rozloučení s vodou, lom a odcházející odpolední paprsky. Modrá obloha proti očím na hladině, klid tam byl. Taky buk s červenými větvemi, rostl pod vodou a pod vodu. Na něm krásná nahatá a baculatá vodní víla. Bez dovolení jsem si podél stěn lomu zvolna připlavala, dělat jí společnost. Postupně přibyl i kluk, po něm ještě jeden. Pak odplaval první, po něm víla (pocity jestli jsem ji nevystrnadila, chi). Když odplaval i poslední, odlehčený kmen se vyhoupl nad hladinu, světlo zapadajícího slunce. Okamžik o samotě, se stromem. Chtěla jsem si skočit, trefit mezi jeho horizontální větve, ale kluzko, smekla jsem se a do vody spadla.

Zážitky začátků a konců zároveň.

hlasy mejch holek,

co zrovna porodily, jsou něžný jako nebe za záclonou okna U Apolináře...