pondělí 29. září 2008

sobota

Malý kluci poznávaj svět.


A pak, chvilku po západu, na pódiu drobnej pán lehce přihrbenej, vypadá jako ptáček. První písničky ještě vybalancovávám kopice lidí všude okolo, únavu a hafo dalších pocitů. Pak zahraje, jestli Who by fire (Who by water :), Hey, that's no the way to say goodbye atd etc, poslouchám a koukám na starého velice soustředěného a neuvěřitelně skromného a pokorného pána (co z něj jde bílý světlo) a zvesele se rozbrečim, takže se směju a pláču jako poprvý ve vzduchu, jako v noci.

Krása!

Sestra po levici nebrečí, ale za zády slyším tátovo popotahování, svorně troubíme. Po přestávce a druhý půlce Leonard mockrát přidá, standing ovations (takže se dá maličko tancovat), skladby promyšleně řazený, sem tam poděkuje a udělá švandu. Zahrál mi všechno, Partisan se španělkou, Future, pěkně si s náma pohrál v I'm your man. A opakovaně děkoval. A já opakovaně plakala nad tim krásnym všim.

Odnášela jsem si tohle, mimo jiný. Než jsem se rozloučila se svejma lidma a lehounkým během utíkala.




čtvrtek 25. září 2008

věci co jsou over


Jak týhle pani a jejím pušapkám nehovim, nemohla jsem nedocenit, že nám k obědu s Ji. dneska hráli zrovna tohle.



Sick and tired

Left outisde alone

středa 24. září 2008

povlíkání je radost

od chvíle, kdy naši přešli na froté prostěradla s gumičkou.

z vln futonu vyplavala náušnička :)

úterý 23. září 2008

Ohně: víra, vášeň a čistota


Kola se vírně roztočila, koloběhy, život. Je toho hodně je to rychlý je to zajímavý je to čim dál víc. Need for speed v sobotu, nejdřív ostudně strouhám krajnice, ale brzo nabírám rychlost, pár skvělejch bouraček. Větve podzimu v hladině svařáku navečer ve Stromovce, psi děti smích. Únava úleva. (Posera mizera). Umim už trochu líp být sama.

Včera málem den poslední (auto, 6 nebo kolik lives left). Zatim dobrý, ještě se můžu dívat a poslouchat. Cejtit hlavičku na rameni, když mám v noci aktivity a portál si mě přitáhne. Adrenalinek z možnýho pádu (mrštění) do řeky rovnou z mola. Pokrčit čenich nad skutečností, že mi tam zahučela jedna z oblíbenejch, labradoritovejch náušnic. Zrovinka když přemejšlim o housenkách (viz dole), dostat možnost podívat na pořádný vzdušný pohodaření.

Dělat pokusy. Dle analýzy posledních experimentů období postšokovýho stulení končí. Začíná onačejší krasojízda, sílu na to mám, vyztuženou vápníkem ze skořápky. Medem a jablky přímo ze stromu. Odkud by taky měly bejt? Pod loupající se, reakční kůží vylejzá nová. Zpod zelenohnědý barvy duhovek zlatý stébla letošních sen, taky světlounká ocelová. Jsem ráda ráda :)

Dnes oběd ve větru pod stromem, 3. takovej piknik, dneska intimní. Podle DCD karneval končí. Vždycky si ale můžem rozdělat další ohníčky. (A pak je upratovat.)



pondělí 22. září 2008

srnčí hody

Ztratila se v podzimu, možná se v něm naopak našla. Nohama obracela suché listí a hledala, kde se pod ním schovat. Ještě v létě ležela v odpoledním slunci na kraji pole pod jedním stromem, když se na ní snesl první. Druhý třetí, jak zesiloval vítr. Všechny ještě zelené.

Ale už!

Déšť, co v silných záchvatech padal celou noc, přivolal do přístavu lodě. Z mola je ve dne v noci vyhlíželi už dva týdny. Náklad balzovýho dřeva, jablka na zazimování. Lodě přirazily měkce až něžně, ale slyšeli je všichni.

Všichni ti, kteří poslouchali.

Dnes tedy ve znamení poslušnosti, dobré nápady hodné následování. S úderem páté pod kaštanem, káva pro tebe a pro mne, v jediném šálku. Možná tou dobou zapršíš, možná ne.

Vítej, podzime.

neděle 21. září 2008

kočky

je to lepší než se dalo čekat a zároveň je to pěkně v prdeli. Takeši mi nechybí, možná pro ty roky, kdy jsme byli intenzivně spolu, možná že furt cejtim určitý spojení, nevim. když jsme se viděli naposledy, byl to prostě extrovertní kocour, co je rád, že mě vidí. on si na lidi potrpí.

dneska v noci se mi zdálo (i) o Vasilovi. muj (v jednom předvánočnim čase několikahodinovym pláčem) vyřvanej malej, kocourek, co má vždycky dobrou náladu (ledaže se mu rozvedou lidi a přestěhujou ho, to se pak ztratí). Věcička. ve snu něco kutil na zemi, zavolala jsem na něj, chytla si ho a pochování pěkný. chybí mi ukrutně hrozně moc, byli jsme spolu jenom dva roky, který as úplně nestačily. u postele mam fotku, na který svítí.

moje kočka se mění, malý černý zrcátko, na kterym vidim, jak strašně se posouváme. po paraglidovém týdnu ještě přítulnější, už se nechá pochovat, vrní, pořád ještě neví přesně kudy, ale sbližuje se. v noci hledá cestu pod peřinu, běhá sama se sebou závody a je spokojená. před chvilkou se tu protáhla, na negerskym obličeji Takešiho zenovej úsměv. dobrý.


člověk mi nechybí. i když jsem specialista na splachování starejch životů, vim, že to přijde, že se to vrátí, až zmizí tlustá clona, co mě asi chrání. teď to necítím, tak (si) nebudu lhát. ale včera už jsem viděla sama celou půlku filmu, vrací se chuť číst. svědkové podzimu... a přijdou i ti další.

sobota 20. září 2008

rozesmívám boha

Stavim si program na podzim
(co budeš dělat v zimě touhle dobou?)

Běhání bude, něco mobilního rotopedu, jo, jóga!
Doufám fránina, malování

Plánuju se kolem sebe pořádně dívat
nedozírnejma očima
Krutejma něžnejma, jen je pořádně otevřít
a vidět.

(Like a bird, you know she will fly, fly, fly away -)

Taky ještě doufám nějaký meze
Opakovaný překračování ega
V tandemu i samostatně (možná) ustojím
Matičku (Prahu)
zemi.

Spod zimy/bacha na barevný!
Nic neobjednávám si, nečekám
Svět jako zvědavost, úžas, čistota
A překvapení!

Sandály jedinym létem ochozený za
starý Raichly, zas o dvě čísla vyšší
Úvozy a cesty budou stejný,
Voda z nebe oheň ve vodě, krystalický mřížky
Zbrusu nový bytosti a taky

opakování.

Moje máma řikala...


Za takové noci i odvaha hvězd

je čirým zoufalstvím...

čtvrtek 18. září 2008

středa 17. září 2008

šmuk

nějak se s nima roztrh pytel. léta pouze snubní prstýnek, co teď kdesi leží, max. odvazem (s max. účinkem :) byli zelení gummibärchen do uší.

po náušnicích a pentlích rozšíření bitevního pole: v tejdnu hematitovej prstýnek na prsteníček, co předběh dobu; včera se roztřísk do černejch střepů, vůbec mi teď padaj věci z ruky. pondělní kašmírový zazvonění, když se lámal čínskej porcelán. ruce volšový, vytratil se z nich cit (a kam as šel), ani do nich pořádně nic nevezmu.

taky kus trubky na krk (z jakýpak umělý končetiny asi?). a večer prstýnek, tak akorát do lesa. zatim poslední náušničky spirály, co jsem si nejdřív nakreslila (vlastněs mi to poradila puso ty, prej, spirály!) na obrázku holky pirátky; druhý pro něžný dny a povahy a jako dárek šípky do uší.


utírám pětiletý holce krev z rozbitýho čenichu a kolen, páčidlem zdvihám víko kanálu a zpátky na světlo boží tahám třpytivý kousky z kočičího zlata. na. a už nebul. malá.

pondělí 15. září 2008

jak chutná chleba s máslem a medem pod ořešákem na počátku podzimu

V noci (ustejskaná kočka mňučí a spí vedle mne) sny o projektu. Zvláštní, jak se tak život protočí. Z celýho sitcomovýho psaní mi zůstala za nehty noc z 3. na 4. 2., když se Ji udělalo 30 let. Ve třech jsme byli u Ondřejů doma u Muzea, pili co bylo poslouchali hudbu a bylo nám dobře.

(Tvoje poslední narozeniny co jsme byli spolu.)

Tolik mě scénářování bavilo, odpočinek od nemyslícího psaní pro peníze (Some things I do for money, some things I do for free.). Už to běží, neviděla jsem jedinej díl, možná ani neuvidim, nějak se bojim asi (poserovitost mizerovitost).

Až na jedno vlákno se změnilo úplně všechno, z víkendu na víkend, z hodiny na hodinu. Starej život je fuč. Za střešními okny mýho nebeskýho bytu studenej podzimní déšť, včera v noci grogovej pospánek v autě, jemný doteky s Remedy ještě cejtim její ruku ve vlasech, v klíně mi hraje argentinsko-urugvajskej band. A předtim místo v zapadákově zcela nečekaný, zhuštěnej večírek při čekání na odvoz, moc dobrý.

A proti proudu spaní ve studenym větru ale v teple pod hvězdama, sbírání sena v sadu plnym obsypanejch jabloní a nahnilejch jablek. Cesty k řece. Samotný a nesamotný, prudký slunce v poli a tak pořád dál, bez zastavení. Život kde je všechno otevřený, a tedy nejistý, svoboda buď ano nebo ne, samurajská cesta za nelhanim. Sobě i ostatním. Spojenci, které jsem potkala, relativita přání a zbytečnost představ. Hruškovej a švestkovej koláč jako dárek z nebes. Bytosti a questy.

Ad splněná přání a skutečnosti, ve včerejší realitě sedí liška nikoli pod dubem, ale pod ořešákem, opatrně hladí bubínek olšovou tlapkou (ještě to s nima neumí), vedlesedící Vlk píská na píšťalku, co to jde melodii z koyaanisqatsi.

A podzim co do něj půjdu a on do mne poprvé.

čtvrtek 11. září 2008

hokynářko,


až se zase příště budeš mazlit s číslem 3, vzpomeň si, kolik máš sourozenců!

středa 10. září 2008

když jsou spolu

někdy nestačí chytnout se zábradlí

My o vlku a ve veřejích vlk
beránka v očích má
však za vlčíma očima
vlčí mlha.

Včera se Zrzavou na večeři, číšník se mohl roztrhnout a rozkrájet.
Máš nějakou holku? ptá se, překvapí. Ne, nemám, pobavím se. I když... vlastně mám. Všichni jsme holky a kluci, beránci i vlci zároveň.

Ráno břichatýho dne zahájený brzičko v mý porodnici. Dobrý místo (jen maličko ala Rosemary má děťátko), napadá mě, jakou má asi barvu očí budoucí táta mejch dětí. Má vůbec nějakou? (To že jsem o víkendu sledovala zhuštěnou evoluci v miniaturní holce a pro černý oči jiný maličký ostrý bytosti dole na Jihu.)

Pevná v sobě

Pořád fotím mraky nad městem, ale už srovnávám (což se prej nemá!). Mám s čím. Od návratu (z Beskyd) ze severu se mi chce zvracet a hlava točí až hamba. Z vejšky jsem viděla stromy z nový perspektivy, viděla jsem co jsem viděla a těžko můžu předstírat opak.

Krystalizace osobnosti, momentálně fáze deperzonalizace. Alespoň už vím, proč jsem na novym PC neviděla jedinej film a proč na pár výjimek nevařim. Knížky půjčený na počátku léta nepřečtený vrátim (už mi běží pokuka), asi jsem celej život tolik četla protože do zásoby.

Blázen/oheň

V sobotu v noci jiskra ve vlasech (bude se muset stříhat), ohlašující, co se bude dít. A včera novej prstýnek z krvavýho kamene, první po čtyřech a půl letech, panečku. Všechno se změnilo, Černá co odmítala, mě v noci budí vrněním leží vedle v posteli a tak se spolu potácíme mezi sny. Stále hořím, ještě jsem se úplně neprobudila a i když jdu na samostatný přistání, porád se mi to nezdá a ze vzduchu se nechce. Ležim v mechu do kolene kouše velkej mravenec/zpívám spolu s vysílačem na kopci/těšim se jak pojedu do polskýho lesa děsit zubry.

Úsměv divokýho koně

Půjdu si dneska koupit nůž, do oldschoolovýho nožířství. Uvidim, co tam bude čekat. Ještěže mám právo nosit zbraň, mačeta v džungli velkoměstský šedi pomáhá. Taková bojovka co by mě po skákání do vzduchu neměla zaskočit. Pomáhat nikomu nemá cenu, ledaže si o pomoc řekne. Jdu si zavolat, možná to pomůže i někomu druhýmu.

Sezen Aksu mi Macíček : )



úterý 9. září 2008

největší odvaz v dějinách swangu


dík, Joe


jo, dnešní datum je mimořádně bachratý. takže si (podle toho, jak to máte ložený) dejte nebo nedávejte bacha na případný omiminění : )

sobota 6. září 2008

ne před slunce západem

jsem ztracená od prvního okamžiku. dva dny (celej život) na zemi, najednou se rozeběhnu a letím.

při prvním letu ještě nezpívám, nekřičím. tiše jak pěna koukám směju a pláču radostí.

to když pode mnou proplachtí hejno ptáků.

ahoj ty, ahoj všichni ostatní.

(na pohled kreslím na nebe racka se šipkou TO JSEM JÁ.)


dnes v noci se křikem rozloučíme v Hradci (po trase Pardubice Praha to ještě jde), po všech písničkách ovoci smání spaní rozkoukávání zanedlouho kráčím po IPP. pocit velice blízkej fyzický bolesti ale mnohem horší.

ještěže přivítání ("Vítej doma!") a jediná sklenička vína na první uzemění. a za chviličku odjezd na sever odklad přistání na dobrý dva dny. spousta času na (filmy) les lidi a rum.

johoho šeptá si vzdušná pirátka s hedvábnou košilí orvanou od ostružiní.

konečně jsme se jich dočkali : )