pondělí 25. srpna 2008

biblické náměty

ještě pro Krále


původní Cohen

Cale

Buckley


And even though
It all went wrong
I'll stand before the Lord of Song
With nothing on my tongue but Hallelujah.

pátek 22. srpna 2008

zpátky do zelenejch


tentokrát jdu v pokoře
. nalehko.

doma nechávám (kočičku) veškeré opasky hady náušnice šátky pentle a náramky. dnes a zítra (nejspíš) ne. potřebné.

slušně pozdravím, poprosím. a můžeme začít se vším, co tak dlouho čekalo.

ahoy a doporučené aktivity na víkend (pouštívám ve smyčce furt dokola): make love : )

tak to je pátek odpoledne


oheň se živí vzduchem

mořské vlny tančí s otřesy země.

ale vítr čeká, co přinese vodní proud.

děkuji nebi za klid : )


čtvrtek 21. srpna 2008

Pohádka o Králi


Monarcha

Je jedno, kudy to vezmeme: král je bezvěký, navždy dítě a nevýslovně letitý zároveň. Můžeš sahat do vrásek co má u očí a stejně nepoznáš. Nebo: cesta do královské zahrady je vystlaná buližníky. Za keři leží studánka, už strašně dlouho z ní nikdo nevybíral listí.

Král. Navzdory desítkám let v nejvyšší politice se nebojí. A, co je mnohem zvláštnější, nelže. Hledá a léta strávil na cestách. Mezi liánami, mezi životem a smrtí. O bolesti ví sakra dost, ale, jak říká, přece se z toho neposere!

Princ

Když se král dostal do určitého věku, zatoužil po dědici trůnu. Na vratkých loďkách ani v parlamentu ženu nenašel, poohlédl se jinde. Dostal, co si přál, syna, který se od narození jenom smál. A protože dostala co chtěla i jeho žena, záhy ho i se synkem opustila. Za sebou nechala krále přelomeného vejpůl, do posledního jablka vypleněnou oboru, odvedla si dokonce i pár chovných hermelínků, i když moc dobře věděla, že se o ně nebude starat.

Samota

Že je nechá zdechnout. (Pomsta na tom, který přežil pat šach i mat.)

Mezi rozvalenými zdmi žije král dál. Z cárů drahých látek si udělá pelíšek, kam složí své dlouhé tělo. V noci kolem chodí medvěd a vysoká, ale on je sám. Jen ten, kdo se mnoho let upřímně nelíbal ví, jak opuštěný král je.

Rebarbora

Král chodí ven, do zahrad a parků. Zas se vrací do prázdna. Občas někoho potká. Jednou potká bytost s očima starýma tisíce let. Která neuhýbá, oči nejsmutnější a nejveselejší co kdy viděl. Nedotknou se, téměř, ale tu vůni pozná. Koláče koláče! Za nějaký čas se o něm Rebarboře zdá. Král neudělá nic, nemusí. Když se potkají, leží Rebarbora na zemi a kouká do nebe. Nemluví. A když později dají řeč, zjistí, že mluví stejným jazykem.

Sni o tom, (s) kým jsi

Takové zvíře nikdy neviděl, nikdy s ním nešlo po boku. Dělá si nároky na měsíc, stejně jako on! Běhá rychle, ale v kruzích. A má stále hlad. Potmě osahává mohutné stromy v královské zahradě, vidí cestičky které král nezná ani po tolika letech bloudění. Po strašně dlouhé době pobavený král neskrývá své nadšení. Čistí studánku od listí a Rebarbora si natřikrát myje tvář.

Dobromysl

Jednou ráno chytí Rebarbora holoubka (ruce modré od zaschlé urozené krve). Políbí ho na hlavičku a pošle králi Sbohem. Jakmile za sebou zavře dveře svého domova, začne z ní téct krev. Teče víc než týden, teče, a stejně zůstává smutná. Později si vzpomene na jedny cikánsky zpěvné oči, napíše básničku (to pomůže většinou); bebí začíná zapadat sněhem, a sníh konečně zastaví i krvácení.

Zelená

Král je důstojnost sama. Pro vysoké mocenské hry nezbývá moc času. Pořád ho baví. NIkdy ho nebavily. Pochopil. Nepochopil nic. Stala se z něj píseň, stala se z něj kniha o písni. Král v oku zeleného uragánu je klidný. Čeká jako by na nic nečekal. Dočká se nedočká.

středa 20. srpna 2008

pondělí 18. srpna 2008

cancourek žlutej

(za hubičku)

Po koupání jen v šátku zabalená usedám nahoře na skalku, přímo proti zapadající hvězdě. Dole se sbírají, pomalu, pár se ho snaží vyšťourat k odjezdu, když on je tak langsam.

Už nechci čekat, netrpělivá, a tak zavírám oči, dýchám a vyhřívám se navenek i uvnitř. Saju.

Uslyším štrachání a ťapy ťap, vím, kdo to je. Pro něj ráda otevřu oči i ze slunce, usměju se, dáme si pusu. Ahoj, odpovídá na můj úsměv, myslím si, že za týden se rozloučíme pořádně. A hned zas přivítáme (už nebudu unavená a skoupá na slovo). A ono nerozloučíme, nepotkáme. Týden bude trvat mnohem dýl.

Říkám si pro příště. Všechno dělat tak, jako by to mělo být naposled.

neděle 17. srpna 2008





V TAKOVÉ NOCI I ANDĚLU

je zima a daleko má hlína do uší.
Nad lánem jazyka slova v zimnících
se třesou o osud holých vět.



D. Ž. Bor
ZADRHLO

sobota 16. srpna 2008


Dnes v noci šlehaly z mých očí plameny a blesky.

Příště chci, abys u toho byl ty.

*

pátek 15. srpna 2008

Holčičky písničky srdíčka

Z práce jsem ve ST neodcházela nasraná, odcházela jsem vygumovaná, prázdná a smutná. Stavit se doma, dát kočce převlíknout a

A pak čajovna, co do ní mířím skoro 2 měsíce už, a konečně jsem došla (už tam všichni byli). A všechny ty pitomé a připitomělé bojůvky a bitvy, napětí smutek a pocit všechno vzhůru nohama jsou pryč, protože jsem zničehožnic prostě byla, pila večerní bylinky seděla na teabaru na nohou nový boty třmeny a kreslila, jako doma jako doma, poslouchala o francouzštině od té, co mne jí nejspíš bude učit a cejtila se, jak na skvělym dětskym táboře (ideálně historicky laděnym, odehrává se r. 1626 a jsme v Paříži, neb můžeme, já mušketýr bojuju proti gardistům, potažmo Kardinálovi a dávám jim sodu!), pár ulic odsud centrum prudy a přece ouplně v bezpečí, krása.

Ale když dokreslim a začnou chystat víno a vodní dýmku, je najednou čas jít domů dva bloky hore, tentokrát tak rychle do pelechu, prostor těhotnej vyprávěnim, co jsem řikat nechtěla, co jsem si chtěla vzít do snu (a samo že nevzala).

Usínáme s 1. skřekem ranního ptáka, ráno vyspané do růžova, ach. Město zjišťuju cestou do kopce zpátky v horizontálnu, cesta sama radostná.


Večer pojedu přes les, budu si fotit oblohu (najdu 3 peříčka) a pak u Zítřek never dies povídat s mámou mojí o lásce, co má s tátou a poprvé po strašně dlouhé době pocítím byť maličkej záchvěj naděje, že to může jít. A později nad kamínky zjištění, že když oba cejtěj ve stejnou chvíli stejný věci, nejsou slova nutný.

(V noci na cestu se navonim máminou All about Eve.)



pondělí 11. srpna 2008

Zabiják a Killingwen 2.0

(Neděle, 10. 8.)

Tygřík Vasjutka se našel. Meteorologové měli (zase) pravdu. Stačilo kuřecí maso a nechat krapet vydusit. (Zpráva Mám ho mi přišla hned nato, když jsem vysoko na hoře kamení odevzdala co mi nepatřilo a s mírem cítila, jak se rána začíná hojit.) Uffffffff.

(Schovanej pod linkou ještě, ale he'll come from the shadows...)

Jsme zkažený pohádkama a Holywoodem vůbec, and they happily lived ever after. A on přitom může vypadat i takhle: a žili šťastně každý s někým jiným až do smrti (No, spíš s někým jiným nějaký čas a tak furt dokola :). Vědomí, že se i tak v rámci kopce neztratíme a že na příští díl Lostu nebudeme zírat ztracení a sami, je jako vykoupení.




neděle 10. srpna 2008

It took all the strength I had not to fall apart

I Will Survive

Gloria Gaynor

Cake

Až vše zneprůsvitní, má královno

Vím, co se sluší a patří. (Podívejte, jak jsou krásní!)

Nejkrásnější ale může být jen jedna, tváře ukrytý za tvářema. (Pro pořádek ještě neživák.)

Poslední od Útlé.

pátek 8. srpna 2008

už nikdy nebudem spolu

(Martine, vrať se! Sylva)

vasilovo bytí nebytí nás sestřelilo oba, každého jinak, každého zvlášť; celou dobu si uvědomuju, že nejde jen o něj (když byl malinkej, říkala jsem mu Věcička a jednu věc vám povím, ten kocour nikdy neměl špatnou náladu).

rozchod jakoby se dostal do další fáze, zatím nejméně fotogenické, subj. nejkrutější. nene, žádné zpětné proudy, jen mi dochází nezvratnost situace, bolestivá jak tarogáto Luboše Maliny v Už nikdy nebudem spolu. ráno se prvně od těch chvil slyším hájit náš vztah, ve frontě stojí vzpomínky na stará poprvé, jak jsme začínali s miniaturním rozpočtem ohromeni svobodou vést před lety společnou domácnost a přišlo nám to jako hra, jak jsme se první roky nemohli rozloučit na víc než 3 dny, prostě to nešlo. generace dětí, co se po nás měly narodit, všechna ta prozrazená tajemství a stovky dobrounocí.

zakazuju si malýho představovat, v tramvaji načnu výtečnou postupku Andrzejova dema, Relativní blues, Restart (vzpomínky na film o pološílené Sylvii, co dělala věci a nevěděla, co chce). S lítostí vám oznamujeme dohrává, když překročím práh a zdravím Černou.

ještě pořád mám v hlavě příliš mnoho slov, byť se je snažím mocí mermo stále odčerpávat. ještě pořád mi odváděj pozornost. ale kolotoč zvolňuje. před 3 měsíci bylo jinak. za dva roky bude zas. netuším, jestli mě zítra čeká peklo nebo terapie.

hodlám se na to ale aspoň trochu vyspat.

Přítel, co mi půjčil jméno a domov

Sedli si spolu ke stolu, pokud se tomu tak dá říkat, zkrátka u něj doma. Gwen ve svejch zelenejch šatičkách, sama sebe napomenula, že máš na štítě lásku, jsi zvířátko a líběj se ti moc skoro všichni lidi bez rozdílu ještě neznamená, že to musíš zkoušet na Strážce lesa. Svého lesa. Byl takový, jako vždycky, vážný drobný a půvabný. Pořád o hlavu větší, než ona. I když seděl tak blízko, zas mu neviděla plně do tváře. Zkrátka princ.

Napili se vody, Gwen přestala neuroticky pohazovat hřívou a natáčet si lokýnky na prst, jak se zabrali do rozhovoru. Vyložila mu svoje důvody, mluvila nečekaně zvolna a přísně logicky. Děkovala mu (nikdy neměla problém děkovat) za útočiště, taky trochu machrovala. Chválila les a písčitou zátoku, ale. Touží vidět, co je za kopcem a postavit si vlastní dům. Dům? Enkidoo zvedl tmavé obočí. No, domeček, pro začátek postačí stan – kývla ke staré gemmě opřené o kmen povalené břízy. TosUkradla! Kývne Gwen s divokým zábleskem v očích. Dopila co chtěla, zbytek vody rozlila a vstala.


Zůstal sedět, slunce mu najednou zatančilo do očí a z temně hnědé barvy starých kostí prosvítilo až k modrozelené. Stále klidný, buď na sebe opatrná (Neřeknu ti, kde bydlím, myslí si ve stejnou chvíli Gwen). Pozvedl koutky rtů oči stále vážné (smutné?) A kdyby ses chtěla vrátit...


Vždycky mě u sebe uvítáš
dořekla otevřené krajině (Sbohem můj princi) a cestou do stráně jí touha bodala a bodala.

...........................................................................................................................................................................


Večer noc, schoulila se ve svém ukradeném stanu, sama. Později řešila oheň, přišly k ní dvě srny (pár) a před spánkem si zpívala. Neusnula. S úsvitem vstala, ometla suché listí z lemu sukně a rozeběhla se z kopce dolů. Lehounké nohy, krosna jako by neexistovala. Běžela dvě hodiny, pak se zastavila a napila. S pocitem asi mi přeskočí přeskákala písčinu, slunce zrovna olízlo korunu křivé borovice.

Spal, tiše spal ve větvích stromu, než k němu přidusala, schoval se do koruny. Najednou malá holka viď, opřela se zavřela oči a čekala. Když se probudila podruhé, vycházel z lesa, nebo tam už hodně dlouho stál. První polibek chutnal jako poslední ostružina.

Stan zapomněla někde venku.

čtvrtek 7. srpna 2008

Druhá pohádka pro Larse

Po předchozím komentáři malé vysvětlení: povídky píšu šéfovi denně na krátké zadání. Nejprve dvacetiminutovky, později se interval změnil na 10 min a pohádky se zkrátily.

V takové noci i andělu je zima 5.8. 2008


It is winter in Siberia. Little N’Dondo Lulu Mombo from Nigeria sees snow for the first time. He is trying to run away from the white carpet falling from the sky. He is running.

Běží bez dechu, běží celé hodiny, i když mu holé nožky podklouzávají na studeném. Když doběhne, krajina zůstává stejná, bílá tak bílá, oblé obrysy v dálce a na tělo, chráněné malými kousky kůže, zima zima.

Poklekne do chladu, poprvé pevnou pěnu ochutná, vlastně mám žízeň, hltavě tak hltavě kouše do bělostné země, zářivě bílé zuby v černé tváři, svítící sníh v růžových dlaních a mezi růžovými dásněmi. Vzhlédne k šedé obloze (pro tuhle barvu nemá Lulu Mombo jméno), sleduje padající kousíčky, v šikmém bezbarvém světle se tolik třpytí, citlivýma ušima slyší dopad každé jedné, zmořen mrazem, okouzlen krásou.

Kostnatým zadkem usedne, zavrtěním si vyhloubí důlek, ruce kolem kolen, poslouchá zimní píseň. Uléhá a aniž by tušil, dělá andělíčka, temné paže víří závěj, tančí vleže a v rámci písně létá, letí mezi oblaky a střípky ledu. Cesta vesmírem mezi galaxiemi a hvězdami, světy o kterých neměl pod zuřivě žhavým africkým nebem potuchy. Dlouhé řasy tíží do srdce otevřené oči, tak je zavírá.

Little N’Dondo Lulu Mombo sedí na bobku na zaprášené ulici, horko, dusno, řev a spousta vůní. Dlouhými prsty natahuje a na hebkém koleni rovná bílý papírek s modrými hvězdičkami a zvláštními znaky, co černý kluci neuměj přečíst.

L
E
D
Ň
Á
Č
E
K.


Mazzy Star - Still Cold

středa 6. srpna 2008

Vasile, vylez!

opakuju včera doma, cestou, u ohně. v noci ve snu ho nacházím, maličkýho, skrčenýho v čemsi proutěnym, dejchá. stačilo jen sledovat Takešiho, kterej celou dobu věděl, kde malej je.

ne jako včera v bytě v centru, klekám strkám hlavu za linku, odtahujeme sporák, ale kocourek není. (od neděle schoulenej kdesi.)

změnil se ve Schrödingerovu kočku, buď tam je, nebo není, buď dejchá, nebo nám umřel. myslím na jeho vypoulený očička a hustej kožich, nepíše mi to. pocit nepsat nemyslet nepracovat nedělat nic.

pocit úzkosti č. 2.

Vasile, vylez, vylez ven, prosimtebe.

dubová psychóza

pondělí 4. srpna 2008

perfectly you

(loď ahoj)

rozchod včera nabyl další platnosti. poslední opustili byt (má kočka se nechala něžně sebrat z postele, a odvézt, v noci naříkala sice, ale už ležela v nové posteli v nohách. polední kontrola prokázala příjem i výdej tekutin.). vlastně nám na seznamu zbejvá poslední položka.

malýho nemůže Ji dostat z úzký díry kam zalezl, dehydratace, šok. v telefonu slyším jódlovat Mandarína jak vždycky. doufáme, že Vašíček vyleze.

po rozchodu si někdy holky stříhaj vlasy a vůbec měněj styl. zajímavý, že to může bejt i naopak.

včera poslední pohled, na zdi vystěhovaný kuchyně kalendář, co už napořád ukazuje měsíc červen. na obrázku řeka a šašek, co se na ní kouká.

dobrej vítr do plachet všem těm lodím.

chi

pátek 1. srpna 2008

cesta pod hvězdami, úvoz plný deště

28.7.08

vrátila se. někdy je cesta na stejné místo nekonečná, jindy krátká jak poslední polibek. záleží na množství sil. a dalších věcech.

na hřbitov si zašla. hřbitov jediného hrobu. hlína propadlá skrz, hrobeček prázdný, jen kolem popadaných kamenů hafo dětských stop. malý sandál, hrnky pro panenky s blátovým cappuccinem, drobky rybízového koláče. otrhaná knížka pohádek Princ z dřevěného hradu, umně stlučený dřevěný robot. A opice z umělé pěny sovětské výroby.

děti už jsou takové, všechno rozkramaří, rozpidlasí a zdejchnou se. A člověk aby to pak po nich uklízel : )