středa 30. července 2008

Čtení na dovolenou

Že odjíždím pryč, jedna pohádka pro Larse.


Krev není voda 22.7. 2008

L:

Lucie has pain in her stomach. She thinks it is just fish she ate yesterday. What she does not know is that it is her appendix that has burst. She has only hours to live if she goes untreated.

me:

Ale není na světě síla, která by zabránila Lucii užít si svatební den, na který se tolik těšila a připravovala půldruhého roku! Princesové šaty barvy smetanových růží přestřižené trávově zelenou stuhou jen tak tak zakrývají opuchlé bříško. Ještě Lucii načešou a namalují, jak si přála, úplně přirozené líčení (jako Marylin Monroe, ale přirozenější). Zlatá, průhledný lesk na rty (co se neomucká kvůli focení).

Bratr přiváží krabice s kyticemi, máma s babičkou se chytnou, která je pro kterou, na Lucii jdou mdloby. Bodrý prabratranec Marek sleduje Luciiny mdloby a řádně to rozmaže. Aniž si Lucie zcela uvědomuje, vrhá se na něj a tluče ho pompadourkou (odstín slonovina) do obličeje. Rodina se směje a odnáší Lucii jako kotě. Ještě by sis pomačkala šaty, hloupoučká.

Pocitová ryba v břiše prudce vyrazí a její hřbetní ploutev se Lucii zapíchne hlouběji do břicha. Vychází před dům, slunce a foťáky, zamrká. O obřadní síni Prahy 7 vždycky říkala, že vypadá jako krematorium a opravdu, svatebčané se mísí se smutečními hosty (poslední rozloučení skončilo s nepříjemným skluzem, ne, že by úřednice byly až tak necitlivé). Pro Lucii jsou stejně všichni šediví, jen tak tak se dobelhá před pultík.

Kecy. Kecy kecy, prstýnky. Poprvé Lucie pohlíží do očí svého vyvoleného, vidí v nich obdiv a starost Jsi v pořádku? Samozřejmě, Lucie se hrdě napřímí, jeden prst, druhý prstík, polibek. Gratulace (paní v kostýmku jí připomene včerejší makrelu), gratulace rodiny. Neví sama jak se dostala na svatební hostinu, kolem krku velkej ubrus místo servítku, Lucie konečně padá do snu.

Zdá se jí o Gándhím, zdá se jí velikém játrovém knedlíčku. Zvenčí ale leží bělostná nevěsta se smetanovou roušku na svatební tabuli a otravný prabratranec Milan (debil, v civilu primář Choceňské chirurgie) jí pomocí nejostřejšího nože, co v kuchyni měli, zachraňuje život. Než stačí frézie v Luciiných vlasech uvadnout, odplouvá bolavá makrela s játrovým knedlíčkem pryč, Lucie mává a usmívá se.

Taky si někdy zasloužíme šťastný konec!

úterý 29. července 2008

strach a hnus v las vegas

rodičovského domu pomálu. než jdu večer do starého bytu (kolikrát ještě?), máma vypráví, jak kočky trpí. když dojdu, malej se schová, Pandora utíká, jen Takeši mruká. vzpomenu si co říkal Ji o malym na klíně před PC a usedám, Vašíček brousí pod stolem a hledá kudy, ale neví, nikdy mi na klíně nesedával.

už se moc neznáme, jsou zmatení a nevědí vůbec.

ráno to dorazí táta, dvěma cílenými dotazy. vzpomenu si na dva bílé psy minulého víkendu, co u mne postupně spali. na myšlenku, že možná jednou bude i pes. rozbrečím se, on se lekne a hladí mě po hlavě (poprvé od nemiminčích let?). než za sebou zavřu dveře, přihodí máma ještě poslední. možná si teď myslej, že je to celý jejich vina.

jasně mami, jestli uvažujou jako děti (jako já kdysi), tak určitě, seknu a jdu.

vylezu z metra, rytmus posledního valčíku a najednou je zase ten zvláštní den, den kdy jsem si oblékla krásné hnědé zavinovací šaty, důkladně uklidila v pracovním stole, aby pak byl večer, pojedem domů, do pelíšku, a půjdeme přes les, my šli podél plotu vozovny, kde jsme oslavovali svatbu a já slyšela, co ze mne leze.

zase jdeme mezi obilím proti obloze nicotní, les v zádech, brečíme a smějeme se, sedíme na schodech kostela a povídám ti o lvech, kupuješ si první cigarety a první alkohol po strašně dlouhé době. zase se držíme, voníš, zase je nám spolu hezky, kupujeme ty prokletý sandály mi s očima plnejma slz, co se jich musím zbavit, protože je nemůžu ani vidět! (zase je nám 20 a 22, kreslím ženské tělo do písku pláně a slibujeme si, miláčkové.) zase jsme netrpěliví už to mít za sebou a znovu mě vyprovázíš k taxi, poslední polibek,
konečná.

smutek čistej jak jeskynní jezero vytejká zpod slunečních brejlí, skučím parkem. je to tady a je to teď, je to doopravdy. a je to. na tohle jsem ty prázdniny potřebovala. sbírám sílu.


Imaginace

(Příručka pro chov divoké zvěře)

Bytosti v lese. Šedý vlk a malá víla. Jakýkoli autor vyvodí libovolný příběh. Tak stejné. Tak odlišné.

Vlk jako přítel, možná štěně přítele, přítulný vlček, hlupáček, co se nechá napálit každou vychcanou zrzavou mrchou se špičatým čenichem.

Něžná víla s očima zlatého koloucha, v lokýnkách stébla trav a první jeřabiny, bezbranná. (Ráda pozoruje lidi pro jejich koně). Člověk ji nakonec uvláčí.

Šedý vlk, šelma svrchovaná, pán situace. Agent samoty, v pohybu ve volné přírodě zkušený a kompetentní. Je marné s ním bojovat, je skvělé s ním bojovat.

Dryáda jako lesní živočich, nepřemýšlí, jedná (opakovaně sahá do ohně). Silná, nebojácná a smutná. (sklony k homosex. included.)

Tady se nám vlk aka pozitivní figura mění ve vlkodlaka. Werwolfa s očima od krve, beze slitování, bez milosrdenství, s vlčím hladem, ostrými zuby, vystupující páteří (propadlými slabinami) a zabijáckým instinktem.

A divoženka s pohledem z nejtvrdšího dřeva v bojovnici, která neutěší. Úsečným pohybem shodí i tvou hlavu z hubeného klína a zmizí v lese.

Když se (výjimečně neúsporně) usměje, má upíří zoubky.



pondělí 28. července 2008

Je lepší konec bez boje, než boj bez konce.

tisknu mail od někoho jiného pro někoho jiného. normálně samo nečtu, ale tohle S mě přitáhne, opravdu, mluví o mně, i když gramaticky nesprávně.

že ve Švýcarsku maj přísloví,


Jo.

chleba

první opravdové jídlo připravené v novém doma

středa 23. července 2008

andělé všehomíra

těšila jsem se na vaše nebe

po rozloučení si musím lehnout před domek na lavici. Remedy jsem si dneska dala do plnejch. hrály jsme si na válečnej radar a médium. dlouhý daleký cesty a moře (lásky). odpovědi, co jsem měla v pácu hledat příští tejden, na dovolený. najdu si holt jinej program, hehe. hodně jsme se dívaly. a děkovaly si.

ležím na karimatkách, co někdo vim kdo podestlal, nad hlavou zrající meruňky a o něco výš, o něco výš krouží malí městští ptáci.

sahám po ipodu. tři písně: Reddingův Wonderful World (o tolik veselejší, než Satchmova borůvková sladkost), má zamilovaná Radiohead Karma Police. jako poslední Rivers of Love Lisy Ekdahl. ta mi umožní vyskočit z lůžka a vydat se do Königovic hnízda, těch pár set metrů jdu pozvolna, fotím si stromy a západy. potkávám kočku.

a když konečně dojdu, jsem tam. nebe je na svém místě. sedám si k macu publikovat, úplně v klidu, dostanu víno ochutnat a pak pít a nejmilejší mě nechaj. jako doma. Jakub vaří, píšu. teď jdeme večeřet.

dobrý večer, milí, a pak dobrou noc.

cesty cestičky

někdy jdu do práce ulicí Víta Nejedlého (dům č. 13!). pak Kubelíkovou.


občas jdu Vlkovou.

úterý 22. července 2008

indiánský holky jsou nejlepší



I always knew I would spend a lot of time alone
No one would understand me
Maybe I should go and live amongst the animals

Spend all my time amongst the animals
And on the tracks I would go they lead to the sea
To be amongst the animals

animals

pondělí 21. července 2008

princezna bojovnice

Ze srázu jsem nespad,
jaké štěstí.
Takové je mé poledne
v zemi zelené.

bylo různě. jedno z nejlíp, když začlo pršet. plavky na těle dostaly účel, husí husí kůže. jakmile mi došlo, že může být ještě líp, sklouzla jsem do vody (konečně bez bot!). voda pode mnou, voda v krku, déšť.

dalo se do deště, dalo se do deště. do deště ach do deště.

bylo to jako běhat po lese. z vody zpoza kořenů pod pláštěnkou a kloboukem dva páry očí. po návratu do lodi teplo černého psa mezi mokrými koleny.

a fialové zvonky na skále, rudé kořeny pod hladinou. ostružiní vystřídaly malinové šlahouny a kopřivy. (řezivějící oranžová jeřabin.) místa, kam se vrátíme. místa, kam ne.


poslední valčík, příspěvek k tématu všechno dobře dopadne. až si vymažeme vzpomínky, až se proberem z komatu, až nás pustí z domácího vězení a my se s kladivem v ruce vypravíme hledat pravdu.
Sarang Heyo, Dae-su.


čtvrtek 17. července 2008

Dvě věže

Potřebu mám si trochu zdreamnout

Na kopci, mezi dvěma světy. Dokonaná hvězda kostrč ještě trochu rozčílí, ale.
Sednem si naproti velký lípě. Nad hlavou se nám dějou prapodivný věci, nebeský oko občas zamrká a občas, jen pro zvýšení dramatickýho účinku vybraných slov, spadne déšť.

Pokojnej večírek (Tramín č. a Sparty, é, teda Startky), až do tmy, do Donnie Darko (podívat znovu!) momentu. Strašně se vyděsíme, Hansel und Grettel v městském parku, pak se smějeme a užíváme si to. Co nám taky zbejvá, že jo. Voda nám pere do zad (dochází mi že jsem opsala celý kruh, kampak dál?), na nebi modrá a rudá.

Později nešetřím jistotou, tudy projít prostě jde, pche. Samozřejmě, že nejde. Spouštíme se po vrstevnicích, nejzávažnější část večera. Noc.

Věže, co za pár týdnů tak dobře znám, náhle v zákrytu (legrační). Až dolů, do světla a světel, kde se rozloučíme. Celých 92 schodů si nahlas zpívám, šťastná. Bílé pyžamo a silný spánek.

Těším se na vaše písně o mém rozchodu (k jehož harmonickému průběhu jste tolik přispěli). Těším se na vaše písně o vás. To zas bude kníkání!

Děkuju ti, ty, který neznáš a nikdy nepoznáš svůj původ. Myslím, že je to v pořádku. Tvé zelenohnědé oči a zrzounství vypovídají možná o tvém poločmoudství. A možná taky ne : )

Dochází mi, že jsem ti včera neřekla to nejdůležitější. Způsob čistej a účinnej jak facka. Příště. Možná na to do té doby přijdeš sám. Všechno dobře dopadne. Pobratime.




úterý 15. července 2008

Recycle - poznámkový aparát + 2x prolink (nejen pro Ochránce)

Poe-blog recycle jsem začala tajně psát loni na podzim, v době posledního seriózního pokusu udržet se ve starém životě.

(Pokus spočíval v cca tříměsíčním braní Espritalu, naordinovaném po několikatýdenní nespavosti, a skončil v lednu na horách, ráno po Odpuštění s Bratrem. Sama sedím na zasněženém vleku, na levé noze snb Ji bývalé slečny, když tu sníh a hory praví, vykašli se na prášky, nejsou nutný, a udělej to rychle. Udělala jsem to tak rychle, jak mě nechali (dokonce i živočišná Remedy mě brzdila), v únoru jsem spala sama od sebe a do svého března vstupovala probuzená.

Jméno pro recycle jsem (jako obvykle) sprostě ukradla. Neandělskému strážnému Andrzejovi, respektive jeho plánované kérce. A zcela záměrně, protože právě jeho hlas, hudba a texty mi vytáhly zapomenutou lyriku nad hladinu.

Recyklace jako kruh. Návrat do kruhu, exhumace a znovuuvedení do života. Přežití, reinkarnace (reenawill). Spojení starých a nových životů.

Netušila jsme samozřejmě, že recykluju dopředu, že předvídám. Psala jsem, co jsem musela.
...

K prvnímu linku není co dodat.

K druhému, věšteckému, jen vzpomínka, jakou rychlostí mnou probíhaly cizí příběhy (jako jeden z posledních milostný příběh Lenky Procházkové a Ludvíka Vaculíka) z knih. Dnes mám doma "ku přečtení" 3 kousky.

První jsem musela mít, přesvědčena, že se ihned (stejně jako ostatní) pustím do překladu. O víc než měsíc později jsem na straně 18 : ) Ještě to nejde. Druhá a 3. jsou z knihovny, mlp má letní provoz. Jsem zvědavá, jestli je do září dám.



audio VI.

pátek 11. července 2008

kalokairi

(vyslovuj měkce, kalotěri∗)

je slovo, s nímž se ráno probudím. léto.

včera jsem kvůli jiným počitkům odmítla rebarborový koláč, cos ho zrovna pekla. dneska jsem dostala muffiny (symbolické!). tučně černé třešně. jako krevíno rudé višně. a rybíz. piju vodu, rybízovou šťávu si cintám na růžové tílko, se šéfem koukám na disneyovku z roku 38.

(na počátku loniléta jsem měla na hlavě ježka. do srpnové svatby se vlasy stačily tak tak položit. a dnes už je sčešu z čela, dozadu, do zatím nedlouhé oháňky. tuze se těším na chvost.)

večer voda. koupačka. a možná i déšť a bouřka.


∗kalos = dobrý

čtvrtek 10. července 2008

karma dní

dnes je to měsíc, co jsme si to řekli.

přesně dva roky, co mě vyhodili z práce.




gaia mesiah - san pedro

středa 9. července 2008

Bílí koně

Bílí koně,
co jsem ti o nich zpívala.
Velice hubené nohy, záda lordózou
podtržená.
Dojdou kamkoliv chtějí.

Bílí koně.
Nejchytřejší zvířata široko daleko. Tak něžní,
a nadaní.
(Co bych si bez nich počala?)

Bílí koně. Tolikrát jsem chtěla položit ruku na
ta bílá záda,
ale když jsem vystartovala ve svých
černých
přiléhavých
šatech s jediným ramínkem a
bičíkem v ruce,

utekli mi.

Plaší koně.
Co ti o nich nikdy nebudu zpívat.



hostující recycle

úterý 8. července 2008

velké darebáctví

při večeři milá říká, že prý není tak silná jako já. uf.

silná jako když nad ránem spustím nářek, ubulenej mazánek co si odřel o rezavej plot, stojí pod schodama, hrůznym hlasem řve MHAMMMÍÍÍ!!! a čeká, až mu máma dá teplej čaj, suchý trenky a bude zase klid.

až mu máma dá chronickej smutek a únavu, medikaci, nešťastnou lásku a pocit, že život je někde jinde. holčička se na chvíli vyděsila, že to nezvládne. že na to nebude stačit, že si nedokáže uvařit čaj! najít suchý trenýrky. že nedokáže znovu uvěřit. a znovu doufat.

pak záchvat odešel. i bez kapesníku. přišel spánek. a po něm nové priority. když přijde na řadu důležité, podružné nemá šanci. nelituju, nestydím se. vždycky jsem byla ke všem a ke všemu tvrdá. tak se učím měknout. jsem učena.

v agentuře v prvním patře na dámském wc v zrcadle nový pohled na věc. do hloubky, do hlíny lesa. do interéru i exteriéru. TAK VIDÍŠ.

a v e-mailové schránce velice zlehka milý, vtipný psaní. A ano, jsem trochu přiopit, ale jen zlehýnka. dopis od úplně cizího kluka. co jsem s nim posledních pár let žila.

a už nežiju.

pondělí 7. července 2008

lesní personál

ještě se vše mění, odstředivost už ale slábne. Ještě jsem stále vykyčlená, na ústavní park už ale nemyslím : )

víkend začíná čtvrteční bouří, zouvám opánky a jdu, jsem bolestivý déšť a jsem špinavá voda, co stéká vinohradskou třídou. pořádně, pod okapy, mokrá skrzevá durch. omytá na kost, před cestou.

radost, potěšení na mé straně, dostávám básně, dostávám pohádku. dostávám.

víkend končí když v neděli vstupuju do tunelu; onehdy řeka, protékající skalou. dnes je to tunel inverzní: voda mi stéká z oháňky, ze stěny deště mokrou nohou pod suchou klenbu, jen za zatáčkou blonďatej kluk čistě pro prázdnej prostor, na housle

I hope the sky stays clear
for us, the night goes on
so far
In stars.

pátek 4. července 2008

zimní zpráva o v příštim létě poškrábanejch nohách

(léto)

leda bez labutě

Ledaže se vyhrabu z keře sladkejch plodů

celá dolámaná.

Ledaže se poslední parfémovanej pocit rozplyne

ti na jazyce.

Ledaže mě z komatu probudí promrzlá víla s jogurtovkama

chudera chudokrevná.

Ledaže zakřičíš o první pomoc ze spárů ostružiniště.


repost recycle, 10. 12. 2007

čtvrtek 3. července 2008

teď už jí cítím


Něžně nedospělí


Něžně nedospělí se před sebou vzájemně posadíme

na zadek.

Moje slova ti přejdou do krve:

O chladu, se kterym se zas tak nemusíme,

o hrůze, že se už vůbec nemůžem.


Žně dospělých pocitů si

vykotlaně užíváme,

mladším nám i ta první krev víc chutnala.

Jedem v tom spolu, ale ty vystoupíš v mezipatře,

necejtim žádnou hrdost že

jsem (skoro) dospělá.


repost recycle, 9. 11. 2007

domácí práce


žehlit hedvábí je čistá radost.

středa 2. července 2008

ohlašovací povinnost

poslední, kdo nevěděl.

má první láska.


tímto prohlašuji období ohlašování rozchodu za skončené.