pondělí 30. června 2008

jak vypadá smutná hudba

pustit si do sluchátek soundtrack z andělů všehomíra.

poprvé se od té chvíle potkat via gmail chat.

andělsky klidně si popovídat.

a pak si popřát, měj se hezky, ty taky, ahoj.

pátek 20. června 2008

možná že odcházíme

balím před odchodem si. třídím kategorie. s sebou. s sebou později. zanechám jinde. vyhodím. v košíčku s prádlem střep s růžemi v papírovém ubrousku. kolik toho s sebou unesu? kolik toho uneseme?

počáteční čistý vztek na všechny a na nikoho, pláč dítěte. náhle volná místa. vzpomínky zapomenuté už dávno. kým jsme byli? kdo jsme?

nad ránem jde Ji spát, nebo nespí, na stěhovacích krabicích hierarchie koček: nejvýše takeši, o patro níž kočička. v prostějším rohu pokoje malej. o chvíli později opět procitám a poznávám největší bolest a neuvěřitelnost téhle situace, které oba napomáháme co můžeme a pak se divíme, co to vlastně děláme.

je to jako amputace. úplně nepředstavitelná věc, úmrtí v rodině. situace naprosto opačná k posledním 8mi letům. život, který se vzájemně vylučuje s naším dosavadním životem a vším co jsme se spolu naučili.

je to šlupka jak svině. je to jako pionýrský tábor. ráno v nejmenším netuším, co přinese den.
o těch dalších nemluvě.

úterý 10. června 2008

nářek nad dávno zabitým dítětem

cesta pod hvězdami, úvoz plný deště. hvězda v každé kapce vody, za ní lesklá tma a v ní nejasní. než jí šedá v zádech znudila a sedla si do trávy, přijde kdo bude chtít. pod očima kopec, na levém rameni tíha, kdopak jsi za mnou přišel?

lev. lev s černohnědou hřívou, dávno zacuchanou. ach, lev, to je trochu trapné, ne? jsi opravdový? zašátrala mu po boku, jestli pod kůží nenahmátne někoho jiného. urazil se a kousnul ji do ruky. vezmi mě domů, poprosila.

šli.

skrz lesy na hranicích, bez zastavení, skrz staré kamenné město ve středu, přes vypálené písky (tady přece bydlí lvi? - ale ty ne). když byla unavená, vzal ji na hřbet, dlaně zapletla do pramenů a několik nocí tak prospala. rána opět bok po boku, zazdálo se jí že jejím domovem je cesta a že ta cesta nikdy neskončí. byla smutná.

než po mnoha dnech dorazili k pískům, k ostrohu. celá se napřímila, tady to znám. za potokem u měkkých skal rostou borovice, pod lesem je tůně -

u vody se lev natáhl a začal dřímat. zlobila. copak tady celé dny jíš? aby překonala rozpaky. že ty jíš lidi? lev se jenom usmál a v jeho úsměvu okamžitě poznala schoulené tělíčko mrtvého děťátka.

vzal ji k jeho hrobu, žluté pracky odhrnuly hlínu jako prach. a v hrobečku malá holčička, copánky. jako by spala. lev shrnul hlínu zpátky, chodí sem za ní někdo z lesa. půjdeme. odcházela šťastná, že dítě roste, i když je mrtvé.

pak si lehli, po dlouhých cestách tak unavení. položila se na jeho srdce, mezi lví pracky. pod tváří měkkou a hebkou hřívu.

středa 4. června 2008

hluboko v lese stále ještě hoří ohně.