pátek 29. února 2008

osobní historie

celý čtvrtek myslím na jakuba a jeho tatínka v nemocnici. nespojím si to, ale když po týdnu (vyemancipovaném!) otevírám branku u našich a odemykám, bolí mě po nich celé mé nespravedlné čmoudské srdce.

doma výjimečně samotnej táta, povídáme (vzhledem k dvouhodinovém review bohužel nestihnu napsat zápisek ráno, když mám ještě čerstvé emo, i s post-reviewuální kocovinou ale raději o sem naházím, bych nezapomněla). povídáme docela dlouho a úplně přirozeně, o životě, o změnách, řeč jaká je jednou do roka, roka a půl. táta vypráví historku o setkání, chce očekovat fotky z děcáku. vytahujeme krabici, máma jí musela uspořádat relativně nedávno, protože tyhle fotky jsem pohromadě nikdy neviděla. z nějakého důvodu táta trpělivě čeká, když fotky vybaluju z obálčiček a pouzder, čeká než si je prohlídnu.

hned na první mladý táta s obrovskými vlasy: ač se nad nimi pohoršuje, velice mu seknou. na další opět vlasatec, v náručí čestvé mimino. sestra? ptá se táta. nene, sestra byla mnohem hezčí, to bude bratr. ob fotku dál vlasatého tátu obklopují mí sourozenci, šeredný skřítek v jeho náručí jsem tedy já. jdeme hlouběji.

v téhle krabici jsou za děti mí rodiče: táta v erárním děcákovém oblečku (vlněné kalhoty a bunda, v tom jsme chodili celej rok, na zimu nám dali eště takovej kabát). ze všech stejně oblečených tmavookých dětí, je táta nejhezčí. tátův otec: úzká tvář s jemnými rysy, světlé vlasy, v obličeji pranic řeckého (už v dětství mi fotky tátova otce připomínaly jiřího korna). táta jako chlapeček - spojující útlou stavbu obličeje s něžnýma očima mé babičky. táta ze všech dětí nejhezčí: jemné, klasické rysy, drobnost, kterou jsme po něm nikdo nezdědili. abych nezapomněla, vypadá jako pořádný darebák. o něco hloub fotky z řecka: exotické závěje sněhu, tátův táta se svými partyzánskými soudruhy dělají švandu. z obrázků vypadá válka jako hra (na vojáky). nechci se ptát a tak se nedopočítám, zda "blonďák" tátu vůbec viděl, jestli o něm věděl. zkouším si představit, jestli to bylo rychlé, nebo umíral dlouho po zpackaném zásahu. jestli maličkého partyzána pohřbili v horách, nebo snesli do vesnice k babičce.

fotky babičky, která umřela před několik lety (o druhé manželství, druhé a třetí dítě a mnoho vnoučat později), táta prohlíží nejkratší dobu, hned mi je vrací do ruky, abych je uklidila.

táta na střední škole, svlečený do půli těla odpaluje míček (jak odpaluješ míček a utíkáš dokola - jasně, baseball), jinde obklopen oplavkovanými krasavicemi, učili se plavat. první fotky s mámou, první fotky mámy (fotily se s holkama, na druhé straně je nepovědomým písmem napsaný vzkaz, vyjma oslovení a podpisu pro jistotu zaškrtaný). mladičkej táta v obleku - můj první obleček, k maturitě. když jsem přišel do prahy, měl jsem v legitimaci napsáno bezdomovec. svatba.

jak bych se asi cítila na svatbě, kde bych neměla jediného příbuzného? na fotce nejbližší rodiny nejmíň 30 lidí a máma s lokýnkama. rodiče jsou tak malí a útlí že vypadají jako panenky. i další máminy šaty poznávám, ty hedvábné mi ještě visí ve skříni, ale pro mé nárazníky mi nikdy neseděly tak jako jí. blonďatá vychrtlá máma počítám těsně před prvním otěhotněním. baculatější tmavovlasejší máma, louka plná kopretin a její hlava. bílé podkolenky. nahatá máma schovaná za tělem kytary - tyhle fotky by asi nechtěla ukazovat - říká táta a já se usmívám, protože jsme si je spolu prohlížely už dávno.

hlouběji. nafučená puberťačka, v kontextu měla ke svému zpruzenému obličeji o tisíc a jeden víc důvodů, než svého času já (výraz je ale stejný!). máma holčička ve školní lavici. první druhý třída a pohled tak zrazený, že se nám stáhne hrdlo. holčička - skřítek a konečně i bába: liščí výraz po ní koukám taky nikdo nezdědil, ve fotkách plynule mládne až k zaválečně šikmému kloboučku. a hele. pohlednice se fešákem salonního zjevu, bledé oči, světlé (zrzavé) vlasy, široká tvář, krvavě tmavá pusa. pozoruhodně podobný Sta. na zadní straně poděkování za krásný rok 42 Jindřich Z. a jsme s tátou doma. prohlížíme si nehodného mámina otce, mi přijde slizký, ale možná nejsem objektivní : ) jo, odtud tedy máme ty oblé lícní kosti. a ještě fotka ze křtin, zkoumáme tvář čtyřdenního děcka a táta konstatuje, koukej, jak si je podobná.

v další obálce bába zestárne o 20 let. na posledních fotkách je vetchá, babička. taky nás to čeká. umřela když mě máma čekala. (jindřich z. zemřel dávno před ní.) vrátíme fotky do krabice krabici do skříně. utíkám (kdyby mě zastihla máma, nedokázala bych pro ten večer pupeční šňůru přetrhnout. a domů si nesu (jablko, mandarinku a rajče) úžasný pocit. upřímně mě baví prohlížet si staré fotky na návštěvách. občas tomu někdo nemůže uvěřit. prohlížení osobní historie je ale o několik levelů výš.

jakoby mi někdo srozumitelně vysvětlil matematický příklad a já ho pochopila.

pondělí 25. února 2008

nedělní asociace

neděle mám ráda. co jsem prohnala googlem své datum narození, můžu to odůvodňovat narozením. o nedělní chandře jsem se dověděla cca v 23 letech, když se lidé na arterapeutickém kurzu svěřovali se svými bolestmi.

než.

včerejší neděle byla katalogová: dlouhé líné dopoledne trvající do večera, výlet, přívoz, ryba, vlak, mocnými stroji přivražděná šlechtovka, fraktál zahrádka a řeči řeči s milými a (již po několika dnech používání) omládlým Ji.

už v posteli při usínání podvědomí vykramařilo dvě letní neděle, na kolech kol Labe, na sklonku dne jsme brázdili cestičkou u řeky, občas dotýkáni chladivým stínem lesa, pauza u rybníka (nekoupali jsme se, jen svačili) a druhou takovou, kdy jsem šplhala po třešních, pod stromy stála Ir a já jí na hlavu házela trsy plodů. musela jsem si tehdy furt popotahovat džíny, aby mi nespadly.

jak o tom tak přemejšlim, to první možná nebyla neděle. možno to byla její mladší sestra. stejně se ale nehorázně těším na (jaro) léto!

čtvrtek 21. února 2008

ads

hezké!

jak psát (vizualizace)

oranžová knížka Jak napsat dobrý scénář. pozitivní šok. poprvé v životě dokážu pochopit, jak vzniká film. poprvé si umím představit proces ústící v monstrózní komplexitu.

čtu bez tužky, protože v metru, busech. po dočtení to vezmu ještě jednou. teď si nechávám jen zlehka bloudit hlavou představy. o postavě. zatím je to:

žena (samozřejmě).
37 let. hmm. možná 39.
silná. křehká (ještě nevím, jestli vizuálně. když ona je vizuální křehkost vděčná.)

a má ráda muže, když se zamiluje, je to intenzivní a zoufalé: mužem v sobě miluje nešťastnou homosexuální láskou heterosexuála. pro muže samotné velmi matoucí.

středa 20. února 2008

elegance

na rozličných krocích mých blízkých mě vždycky fascinovala elegance. ach, říkala jsem si, taky chci dělat věci tak elegantně! občas se mi nějaká povedla. a pak jsem zas bojovala.

objevem snad pětiletí bylo loňské prožití faktu, že nikdy není pozdě. přestala jsem litovat že jsem nevstoupila do projektu a vzápětí se do něj zapojila. hladce.

už jsem zas měla nakročeno nožkou k ústupu (jako bych mohla stále utíkat). výhodou těchto stavů je síla nemám co ztratit. a tak odvážně jdu za nejvyšším šéfem, nepřišla jsem si stěžovat, chci znát tvůj názor (měla jsem to udělat už dávno, ale to je teď jedno). a pak se dospěle pobavíme.

na výsledky si ještě počkám. ale bylo to celé značně elegantní :)


pondělí 18. února 2008

alea acta

někde se možná (dle nálady tohle možná variuje až k nejspíš) někdo nějak rozhodl. ale to já nevím. jsem odkázaná na (ne 100% spolehlivou) intuici, tykadla. ale zároveň zjišťuju, že než mi někdo životní styl/množství času stráveného v MHD/a další svévolně změní,

sama tu změnu chci.

jak se klasicky zmítám mezi balkánsky stoickou nečinností a (po zrzavém a pochybné povahy otci mé mámy) nejspíš poděděnou ambicí být v pohybu, běžet, byť mě při tom běhu musí někdo kopat před sebou, přemítání, kterému se věnuju celý víkend i s přilehlým okolím, bolí.

zvažuju poklidnou existenci v rutině a stereotypu, vs. enervující zátěž. víc modelů neznám, tedy si je ani nepředstavuju. zvažuju, jestli se pro tenhle obor hodím a kolik pokusů ještě mi dá odpověď. zvažuju, proč jsem se rozpustila, ochabla, proč jsem nevyužila tuhle šanci a svým způsobem ji vytradovala za sitcom. a jestli jinde neudělám totéž, zaměstnána zvykáním si/nápodobou/chytáním (zlo)emocí ze vzduchu, limitována svou povahou.

a za jak dlouho se tohle všechno dozvím.


AJ

už na základce byly předměty v rozvrhu končící na J potěšením. odpočinkem, zábavou.

ČJ, RJ, DJ, AJ.

a když usínám po čtení anglické knihy/koukání na americkej film seriál, zdají se mi sny anglicky. A o Američanech.

neděle 10. února 2008

veřejná řest

nes(ou)kr(o)m(n)á recyklace témat:

přesně o měsíc starší než hubená Alenka, co pro akutní insomnii propadla zpátky do reality zpoza zrcadla. za měsíc bude recycle půlrok.

hubená už nejsem, ostatní si doufám zachovat. závazek do budoucna, budu se o se lépe starat (středník) nebudu couvat když se naskytne Příležitost. budu méně poslušná = snad již předposlední poznámka ke kauze Esprital: dle příb. let. pod dozorem lékaře a v průběhu několika týdnů, ale přece, v březnu už u své postele žádné plato nevidím.

a doufám že ta slova, co na mě čekaj v recyklační komoře, za tu dobu nečinnosti aspoň vyměnila prasklou žárovku v bakelitové lampičce. že se tam jen tak zbůhdarma neflákaj. a že na sebe uvidíme.

sobota 9. února 2008

a budu s tebou

a někdy, když měla v krámě něco cennýho, nebo to už bylo v době kdy si to jenom myslela, jsme zůstávaly spát nahoře, u stropu. nebyly tam postele, tak jsme ležely na hoře koberců.

nesnášim koberce. už jen to slovo mi sevře dýchací cesty a nutí k dusivému kašli.

- a nebyl tam všude prach?

byl. skoro se tam nedalo dejchat, byla tam hrozná zima, prach a páchla tam vlna.

tu taky nesnášim: její pach, když je mokrá, její kousání na kůži.


moje máma - malá holčička spí se svojí mámou nemámou pod stropem obchodu narvanýho kobrecema, zejtra se zase nevzbuděj a holčička přijde pozdě do školy a zas jí posadí o něco dál od tabule.


(ke konci první třídy bude holčička dle s. učitelky aspirovat na pomocnou školu, to ovšem její máma nemáma tak nenechá, vyběhne z rodičovské schůzky narve mámu v pyžamku do kabátu a donutí jí před užaslým auditoriem rodičů a s. učitelky plynule číst z novin. všem spadne brada, každému z jiného důvodu.)


ale teď ještě Evička spí, oddychuje do vlhkého prašna a já jsem tam s ní, jednou až se narodím budu nenávidět prach. odmalička. a pro prach koberce.

úterý 5. února 2008

mraky se trhaj

bestof momenty oslavového víkendu Ji 30in:

s Ji tramvají na večeři, klidný rozhovory, město za oknama se nenápadně převlíkne do večerního. v tu chvíli bezpečně vim, že se svými imperfekcemi a issues nejsme dokonalý pár, ale jsme správně.

v neděli ráno na Štreitově výstavě; je toho moc smutnýho/posmutnělýho, od první fotky je jasný, že tohle neni žádná vyleštěná hra ve stylu českejch přiblblejch celeb-grafů. je to krása. důvěřivě vytulený záda holčičky spící na svym tátovi mě v tomhle formátu rozbrečej. zašilhám doleva a hele, muj táta tahá z kapsy kapesník ušitej ze starý dětský zástěrky, co má od mámy zakázano nosit ven.

nedělní noc se limitně blíží pondělku, už s Ji a Andrzejem nic nevymešlíme ani neřešíme, už jen posloucháme pijeme a plácáme. a už je 4., Ji je akorát 30 a jedeme domů, po týdnech poprvé nehysterčím, že je pozdě. Je pozdě, ale uvnitř jsem plná života.

A tolikátou noc za sebou se mi zdá totéž. jakoby mě ve snu někdo nebo něco volalo a připomínalo se to.