středa 17. prosince 2008

pondělí 8. prosince 2008

čtvrtek 4. prosince 2008

taxidermy is a new field for home craftsmen

podzimozim nás činí křehkými, afinita k pilulkám je zjevná. vloni hibernace pod vlivem antidepresiv, ted se mi jen povedlo přechodit malou nemoc (z klasické arogance, já se přeci zotavuju rychleji než běžná populace) a vyhrát větší, antibiotika, lože řesti a zákaz vycházení.

s černou kočkou pod peřinou.

rovnám se se skutečností, že letní modus lehkonohé laně vystřídaly skleněné oči špatně vycpané srnky, jako každej rok; energie je míň, nebo s ní neumím hospodařit.

ale...

první sníh je pokaždé jak toužebně očekávaná menstruace. letos zaskóroval, černobílá krajina kostí a ráno poté průlet severní O.: jízdárna chaloupky, mlýn, OBCHOD GESCHÄFT, roční období mi prolítly mezi prsty.

později ponor až do srpna, opět louka pole, stopy skoky a tak milé běhy (schovávám se do vánice a pozoruju siluetu, zvolna se koncentrující z té bílé hmoty); jednu chvíli se nebe odkopalo a ledové polibky hvězd. sníh všude kolem, vichr a přece nás od léta oddělují jen chuchvalce vloček na řasách (a fousech).

.....

konečky loken ještě letně blond, odrůstající vlasy jsou popelavý, sem tam stříbrný, což jsem nečekala, ale potěší mě to. nechám jim ted čas se projevit. stejně jako dalšim fázím Cesty, už nezahlížím na náhlé zpomalení rychlosti, jsem na čekané. nejtěžší je stejně jen ten 1. krok.

středa 19. listopadu 2008

hibakusha

rozvod se mnou docela hnul. trochu smutku, ale hlavně změna stavu, statusu. nikoli vnějšího, v OP mam pořád obrázek nevěsty/novomanželky, změnila se mi situace. od počátku léta stejná, v odloučení se rozkoukávat a učit nový věci, hlavně naučit se samotě. (...chi) tahle fáze se zavřela, cvaknutí čelistí, šlus.

o tejden pozdějc usínáme s Klukem v šestym patře domu co má Krušný hory v zádech (mý povědomý kopce!). stejnej pocit zakončení fáze, a otevření novejch dveří. situace se vyvíjí rychle, občas jí přestáváme stačit. máme sen, máme trajektorii, brzo přijde čas vydat se na cesty. jsem zvědavá :)

enkidoo jsem založila ve chvíli, kdy city slečny S. přestaly bejt pravda. zprvu prostor pro sny, později nafukovací skluzavka, po níž jsem hupsla dolů z havarovanýho aeroplánu našeho manželství. s mozkem vybuzenym transformací jsem v létě psala sem a recyklační básničky a ještě šolíchala jeden blog. období psaní a dalších vecí...

hlavu už mám klidnou, srdce taky. když je mi smutno, jako včera chvíli, po příchodu do Akropole, vím po kom. ale většinou je mi veselo. jsem ráda ráda/čumim v úžasu. a písmenka, který píšu for free, házim radši na papír ten do obálky a tu do oranžovejch boxů. to bude asi ono. blogování mě teď neba. blog už jsem párkrát terminovala, takže vim, jak marný je to počínání. možná až přestanu subvencovat ČP, písmenka se vrátí.

uvidíme. přikládám pěknou písničku

zatim!

středa 12. listopadu 2008

Praha akvarelová

List’opad tradičně nořivej a intro, ovšem hodnější a světlejší, než bejvá. Oči zas už zlatý, měkkej výraz zpátky.

Spíš?
Protože podzim?

Spím víc ve snu se mi stále nedaří pozorovat svý ruce, ani když jima zvedám cizí tak kácející se babičku. Sním o šedejch, posledně zelenejch odstínech modrý. Nejkrásnější probuzení (a návraty) jsou do ní. Sleduju červánky oknem z porady. Dneska byly něžný!

Máme tu situaci holku na středu v dřevěný cele pod nebem máme tu kluka drandí na bicycle tankodrom tam dole.

Když říkám tam dole, myslím tím jižní Čechy;
kde by chtěla bydlet každá.

Máme tu zvířátka, na poli na Cestě a v lese. Sluneční světlo ve velikejch očích vysoký a hlasitý postávání pod stromy když se rozprší. A máme tu černou kočku, která to všechno prospí.

Rozhovor nad ohybem řeky, jak těžký je uvést vše co se učíme/co jsme se naučili do souladu s normálním životem.

A chceme?

Což mi připomíná, že tu máme ega. Jedna, co se honila v létě, nemnoho týdnů drobných válek, jako když křísne kámen o kamínek. Naučili jsme se hodně, hlavně o zbytečnosti boje. A další dvě co se tak zázračně rychle naučila vypínat. Spolu. Kokain prý ego nadme k nebesům; U Houdků v dlažbě taky jedno ego, kdokoli kdykoli, prosím, jen si zašlápni. Práce, která nikdy nekončí.

Máme tu lesní věci, cituplný lety, přece.

Je mi dobře; jen trochu spím. Protože podzim.

čtvrtek 23. října 2008

A záchvat (reprint z 05)

There is no more unethical treatment of elephants.
There are no more elephants.

II.



V pět hodin ráno nechávají Jackovy boty v čerstvém bílém poprašku osamělé otisky, jen místy navazují na řetízky stop jiných mužů, které někde kolem sebe, před sebou, a těsně v zádech cítí. Stejně asi i oni, pomyslí si Jacek, tuší mě. Několik hodin strávených na lesní cestě, vyjma mlhy nepotká nikoho, nespatří jediné zvíře.

Na polní cestě se v blátěném ledu odráží vycházející slunce, a Jackovi na chvilku připomene něco zářivého, blýskavého z minulosti, kolik pozornosti jsme tehdy věnovali věcem jako - , ale proč na to teď myslet (obchod, v němž prodávali pouze mašle ozdobné papíry a ona si pak dárek ani nerozbalila). Ojedinělou stopu nechává Jacek v bílém poprašku, o němž netuší, jestli jde o pozdní sníh nebo popel, protože schopnost cítit teplo či chlad už ztratil. Nelepí, ale neroztává a ve vzduchu je pomalu léto.

Stará cesta ho navádí k řece a u mostu vzpomínka na park, který tu ležel, kolem ohyb říčky, vzpomínka na bílé košile a obědy na dece (říkali jsme tomu komunikace). Potom byl v parku ještě jednou, a to už bylo pozdě, uprostřed zlomený tlustý kmen s bílým dřevem měkkým jako čerstvý chléb, skoro by se dalo jíst. A psi, kolem byla spousta psů. Možná tam ještě nějací zbyli.

Slézá Jacek tajnou cestičkou dolů pod mostek a do tunelu: je delší, než si pamatoval, celou dobu šlape v ledové vodě, kterou ale v děravých podrážkách bot ani necítí. Cítí zápach zkažené vody a je rád, že cítí alespoň něco.

A po hodině, možná několika, vychází Jacek z tunelu ven a dostává se na denní světlo a tím i na konec svého příběhu, ještě nezačalo šírání (tenké vědomí měl bych někam jít, ale kam, za kým, za tebou, kdo jsi?) a ani nezačne, hlasy, které kolem sebe tušil už mlčí a když se rozhlédne, neuvidí park neuvidí strom, ani říčku, protože tam není vůbec nic.

A Jacek dostane svůj poslední záchvat.

Στέλιος

ač zřejmě již vlastním automatický nakopávač do zadku, někdy jsem zoufale pomalá. že je děda vojáček Blonďák se mnou odjaktěživa, artikulovaně min. od 15ti let, kdy jsem si "vybrala" druhé jméno, navrátivší se jak bumerang toto léto, mi vážně došlo až po včerejším postu. no.

podívej, hvězdičky...

středa 22. října 2008

Pure Cashmere (Shower Cream)

Ráno ve sprše poslední hutná kapka do dlaně, růžová barva, intenzivní vůně. Už si ho nekoupim, sprcha sice teče liknavě, za okýnkem ale žádný kopce ani sjezdovku nemám.

Tekutý mejdlo na tělo, koupený v pátek ráno ve FM Tescu, vstávala jsem brzo a všechno stihla, před odchodem do ofisu ještě hodit do schránky psaní č. 1, na obálce obrázek holčičky s balonkem (Vždycky je tu naděje, hehe).

Rána na kopci, v koupelně zima, vylezu ještě se ze mě kouří a do ruky dostávám smrtící dávku skvělýho pressa. Včeras psal že seš zamilovanej, poslal obrázek milý holky (z tandemovýho skoku :), mám radost. Hezký, jak odšmelení komunikace otvírá dveře dobrejm novinkám a pozdravům, čistý. (Schválka jesi budu stejně ráda i za jiný zamilování). Taky pohled z památníku (a že prej tam bojoval tvuj děda) probudil myšlenky na mýho mrtvýho, vojáčka partyzána, Steliose D., co je od tý doby vzhůru.

Vyjma kafe byl nejlepší tvůj klid, nikdy jsi nekřičel, nebo dokonce nevřískal do vysílačky, rozvážnost zkušenýho, do který se tak komfortně přistávalo. Na létavce zemitej jak skála, mohla bych tvrdit, žes moc tlačil na pilu (tudy cesty nevedou a sám sis toho všim), nebo žes byl další trenažér projevu sympatií (na kterym jsem se učila), ale.

Karty byly rozdaný tou dobou už tejden, karta ze semináře našla svýho adresáta a kartičku z akt jsem mohla poslat a poslala dál (i když to ještě nikdo z nás nevěděl).

Ještě se na ten kopec podívám. Nebo podíváme.

úterý 21. října 2008

Dřepí v keřích, hrajou všema barvama.

There is no more unethical treatment of elephants.
There are no more elephants.

I.


Přechody zlatý žlutý přes rudou do hněda, krása.


Přechody zla.


Dřepí v keřích, čůrá. Chvíle uvolnění, voda tělo hlína. Hlína voní, celej den cesta pod větvema, po krajích polí.


Mazlavá hlína.


Nohy bolavý a mokrý, boty ztěžklý bahnem, unavená. Bez mapy směr po slunci (už studenym jak v zimě), taky podle komínů a věží, v noci asfalt, ale s ostražitostí (strachem), že jí někdo uvidí.

Les je hodnej, lidi jsou zlý.

Myslela si, že je kompletně vybavená, (že má život na háku?), když si balila. Teď, záda odřený a promrzlá, volila by jinak. Kritéria dítěte města vs. živá, i po týdnu dohořívající rána v srdci krajiny. Opasek zas o kousek dál (ne, že by si s sebou nevzala jídlo).
Vzadu v hlavě dlouhý něžný hovory co by kdyby, ještě topilo ústřední topení a všichni lidé se smáli, hodní. Přátelský odpolední paprsky z nebe, doteky a pohledy. A jméno místa, lehký s odpovídající bezstarostností. Tehdy...

Pohádky.


I když se usilovně snaží (nemyslet na barvu země pod svýma nohama) připomenout si okamžiky v medovejch odstínech a degustace medu různých skupenství, hluboko v srdci tuší (strach), že se nestaly, že to nikdy nebyla pravda.

Halucinace vyřízený bytosti?


Vysnila jsem si tě, jenom ses mi zdál?
Hranatá silueta Strašáka Džeka, Jacek plachetnice rychlá jak ďas? Dlouhý končetiny co sekaj vzduch jak lopatky větrnejch mlýnů? A zlatá kolem tvejch zorniček, co se s příchodem podzimu po anglicku vytratila a tys začal vypadat jako atypicky protáhlej jižan...

Nesmysly.


Uklidněna kompletním rejstříkem detailů šlape statečně do hlíny malej krok za úspornym, na klíčích od domu, co už nestojí a bytu v něm, co už vůbec, kolečko se střelkou která se v jednom kuse zběsile točí. Chrastítko svýho druhu, nepříliš pro zasmání.


Děti.


A děti co nebyly a nejspíš nebudou, i když by si je už nezakazovali. Všechny ty čárky čárečky na papírovejch proužcích... Připomenutí milýho probudilo bolest, jestli se potkáme a jestli ještě existuješ... Samozřejmě že jsi, když jsem tady já. Pokud se mi to celý nezdá. Anebo už nejsem mrtvá.


Persefona.


Z jaký hloubky se noří vzpomínka? Tady to přece znám, že zas zapadá slunce a nebe přece do růžova. Ležela natažená přes zadní sedadla auta spíš zavazadlo než pasažérka, byla v něm nebyla, polospánky a prázdná hlava. Vyskočila ven, tady u domečku, neofiko veřejnejch WC. Než nastoupila zpátky, západ si vyfotila.


Nečekala.


A čekalo jí všechno. Teď už ví, že není daleko, vůbec ne, jen se krajina čte úplně jinak.


Jen ta krajina je úplně jiná.

někdo se dívá

sobota 18. října 2008

One thing led to another

Už zas jím do zásoby, jako před (ne)plánovaným rozchodem. Jedno k druhýmu, změny v nesoukromí vedoucí ke změně s velkym R, teď se to zdá se otočí. Sredni Vaštar se probudil ve svém pelíšku (černé vejce plné prachového peří).

V pátek večer tma, značně prší, že chci pít (večer na horách č. 2), jdu se vydejchat ven. Nad hlavou dvě oblaka, jeden mrak legrační, druhej virtuální. Jdu do kopců, ale dojdu k vodě, horskej potok pod nohama, proudy vody z nebe (polibky do očí a do vlasů). Úkrok zpátky? Je to směšný, co si s sebou v takovej páteční večer tahám, sort of humří čtverylka. Pocit nejistoty a ne(sebe)důvěry na chvíli, zažehrání na cesty, jaký si vybírám (jako bych měla na výběr :), než zase další velkej krok.

Kupředu (jak vim od lednovejch hor,) levá.

U vody mi to dochází, „výběr“ jako další level cesty k samostatnosti, už nelze a nechci přesouvat zodpovědnost za svůj život na druhýho. Vím, že mám lásku i veškerou podporu, za svými kroky ovšem stojím sama, s volnejma rukama. Vědomí svobody pomáhá, kompletuje a posiluje.

Pod mostkem se dostaví radost (otevření vodě další úrovně), vylezu na silnici na krabičce hovor, volal Vlk.

Vycházka pomohla, takže můžu vesele pít, zatancovat s kým jsem chtěla, vlastně tancuju do rána. Před usnutim ještě jedna francouzská holka (ještěže nemám last.fm :) a protože celistvá, můžu ráno vyskočit a jít se mrknout, jak vypadá potok za světla. Proud burácí, hraju s s kamínkama a hledám zlato, pak na kluzkejch velkejch balvanech zpívám povykuju a halekám, čímž rozveselím všechny přítomné.

Když se vydrápu zpět na cestu a přecházím most, na krabičce telefonek, volal Kluk. Lotka. Všechno je jak má být.


Přikládám nekončící soucit s naší pitomostí, sem možná už podruhý?
A emoční jojo, nebudu zapírat, že byly poslední měsíce a tejdny místy jako na houpačce...

čtvrtek 16. října 2008

léto co protejká mezi prsty

léto co protejká mezi prstama a

Kdysi dávno, když mi první nejbližší poprvé do očí lhala (ztráta důvěry, od tý doby ještě párkrát přes kopírák, raději stále věřím), vzniklo slovo. Krutý jako smrt, smrt panen, ztráta panenství, slovo bolest, který projde přizabije a v konečnym důsledku posílí.

Později přišlo vyvážení, jméno jako lék, jaro. Víra naděje uzdravení, věci se stanou jak maj. Bude to dobrý...

Bylo zajímavý slyšet tohle léto, jak Vlk jména vyslovil: špicovala jsem ušiska, znam je jenom napsaný.

Noc ze soboty na ne, po návštěvě, mile mě ohromujou ohledy, hezky si pluju. Doteky světů, železo o kov, najednou mi dochází, že.

léto umřelo, těším se z podzimu a na zimu.



léto umřelo, těším se z podzimu a na zimu.

středa 15. října 2008

exoti

Večírek, koncert. Posílám upozornění, as tam přijdu s klukem, odpověď, já nejspíš s holkou. Dobrý, řikám si, lepší než u Opilí a smutní pobrekávat, nešťastní a sami. Když ale dorazíme (za roh od domova) do klubu (jsem zvědavá na slečnu), Ji dělá společnost neznámej sympaťák. To není můj přítel, hlásí sice, ale nějak mi to všechno zlehčí a pak už se jen bavím.

Jsme jako samotáři? Když sedíme u jednoho stolu, svýho milýho bych ano, mohla zašmelit, posadit (hehe, spíš se o to jen pokusit) daleko od sebe a vést filozofický řeči, ale proč. Je tu (ty jsi tu), což je tolik cenný. Chovám se přirozeně, a ten o hafo let omládlej kluk (co se s nim papírově ještě vlastíme) naproti to dává.

O pár dní (co tak neuvěřitelně rychle uběhly) pozdějc je to, už bez Kluka, ještě legračnější. Na dotočný hned na baru Mechanik (Meat is a murder tasty tasty murder) s obšournickým pánem, který si opět nepamatuje mý jméno :) o patro vejš pozdravit akorát Andrzeje a hele, je tu i Režisér, muj Exex. Vtipný, když s nim zavedu smalltalk (konečně se dozvím jak se má jeho máma, paní co mi ještě stále okupuje kousek srdce), ač o rok mladší než já, vypadá jako muj strejda/táta (taky už má dvouletou holčičku). Legrační, když se bavíme a okukuje nás Andrzej s Mechanem, ukazovat Exovi Exexe a naopak.

Život, zahrada širá, mladost radost a věci, co se skládaj do přátelskejch a milejch vrstev.

úterý 14. října 2008

kolik toho unese papír/kolik toho uneseme my?

Dny barevný pozvolna nabíraj ze žlutý přes zlatou do červený (okrasné duby!) a hnědý. V noci sny o impregnaci, ve dne lítání v zámeckym parku úplná Narnie Faerie, když spím po měsících na normální posteli (nikoli fotonu či vysutém lůžku nad srázem), promptně z ní ve spánku letím...

Stav beztíže momentálně uzeměn, rudý okťábr, syrový maso, maso jinejch zvířat tepelně upravený, alkoholy a železný vůně, že jich je. Skorofůlmůn nad Vyšehradem, život je jako bomboniéra, říkal obecní blb Forrest G.

V závějích listí na zemi je lehkost, se stromem v zádech padající střípky léta (listy kalendáře, co přestává platit) přímo do obličeje, vítr co nás kope do zadku a zvyšuje rychlost. Rychlosti. Taky už mi fouká do chodidel, brzo zase pryč, na cesty.

Několik rozličnejch objetí, polibky různejch druhů formálnosti. Život je jako bomboška, když bonbony tak ruský, Červenej mák, Aljoška a Milované. Láska různejch forem, mám tě rád mám tě ráda taky (ano, já vím), pokaždý trochu jinak, ale pokaždý úžasný/naději dodávající.

A do toho papíry, co je záhy podškrábnem a bude. Dnes je přímo celoměsíc, půjdu se mrknout za zase jinými zvířátky, (téměř) ideální program.



čtvrtek 9. října 2008

svobodná náklonnost k vodě

sedí u ohně, pod nohama jemnej písek. planeta, sen, anebo pouhý usínání? dejchat jako moře, co v tak pravidelnejch přírazech kymácí realitou. stačí přivřít oči, slyšet kroky; opřít se pak zády, vystouplý kosti co pranic netlačej, stejně jako netlačila zem na počátku léta, když objevila, že les/svět je bezpečnej jak dětská deka.

na hraní.

když o jinejch vodách, máme tu dvě cesty k řece. samotnou a nesamotnou, útěk kletí k mírnému ohybu, novej instinkt pro vodu a jméno napsaný do písku na břehu (a do popela obří vatry), tolikrát popíraný a zbytečně. a pak usebrání pod statnym bukem, než se odhodlala jít nahoru.

nazítří jinudy ke stejnýmu potoku, voda ledová a předtim pohazování, báječný, protože naposled v dětství (táta a bratr). s důvěrou letět hlavou dolů, stejně jako viset nad zase další řekou (zmrzlinovej pohár Moldau, jen místo pistáciový prosimvás jakoukoli jinou). cesta tanec outdoorovej večírek, ve svahu polibek jak kratičkej projev něhy.

a pořád dál, jestli měsíc předtím proud, kterej se ani nepředstavil (a já se neptala), při odchodu zahučet celou nohou a nestarat se. doschlo to.

a vrbový lístky na hladině, na hladinách, v mejch rukách, v mojí dlani.

impresionismus ad absurdum dovedenej, koukám. ale možná jen zkoušim, co všechno jste ještě ochotný (pře)číst :)

úterý 7. října 2008

Jak prát hedvábí

čisté (surové) hedvábí je zátěžová tkanina; málokdo to ví. snadno vzplane, je-li chladno, navzdory subtilnosti hřeje a zároveň báječně chrání citlivou pleť před ostrými slunečními paprsky.

například u moře. překvapivě mnoho udrží a unese: 13 let plnotučných vzpomínek jak nic, drobné stopy opotřebování pouze na koncích rukávků. taky konstrukce a naděje.

jen blázen by stavěl lodní kýl z balzového dřeva. ale to sem až tak nepatří. jen ten, kdo si hedvábí nosí v sobě a okolo sebe a taky ve jméně ví, že s jeho hebkostí a něhou není třeba mít soucit. co se zmačkalo, napne voda a žehlička, co se roztrhlo odtrhlo, jediným pohlazením sroste.

jak vyprat z šátku s hvězdičkama vzpomínky na staré ohně a vůně? s láskou, pomalu až mazlivě. a šamponem.

čtvrtek 2. října 2008

Léčba neklidem

Zatraceně neklidnej čtvrtek, cestovní horečka o den dřív. Při sobě na sobě 4 dárky/ochranný věci půjčený (možná 5 ks), ovšem kontakt se zemí minimální. Chutě na lítání, nebo aspoň běhat. Mission dnes impossible, uteču aspoň do vzpomínky, jak.

Rozloučení s vodou, lom a odcházející odpolední paprsky. Modrá obloha proti očím na hladině, klid tam byl. Taky buk s červenými větvemi, rostl pod vodou a pod vodu. Na něm krásná nahatá a baculatá vodní víla. Bez dovolení jsem si podél stěn lomu zvolna připlavala, dělat jí společnost. Postupně přibyl i kluk, po něm ještě jeden. Pak odplaval první, po něm víla (pocity jestli jsem ji nevystrnadila, chi). Když odplaval i poslední, odlehčený kmen se vyhoupl nad hladinu, světlo zapadajícího slunce. Okamžik o samotě, se stromem. Chtěla jsem si skočit, trefit mezi jeho horizontální větve, ale kluzko, smekla jsem se a do vody spadla.

Zážitky začátků a konců zároveň.

hlasy mejch holek,

co zrovna porodily, jsou něžný jako nebe za záclonou okna U Apolináře...

pondělí 29. září 2008

sobota

Malý kluci poznávaj svět.


A pak, chvilku po západu, na pódiu drobnej pán lehce přihrbenej, vypadá jako ptáček. První písničky ještě vybalancovávám kopice lidí všude okolo, únavu a hafo dalších pocitů. Pak zahraje, jestli Who by fire (Who by water :), Hey, that's no the way to say goodbye atd etc, poslouchám a koukám na starého velice soustředěného a neuvěřitelně skromného a pokorného pána (co z něj jde bílý světlo) a zvesele se rozbrečim, takže se směju a pláču jako poprvý ve vzduchu, jako v noci.

Krása!

Sestra po levici nebrečí, ale za zády slyším tátovo popotahování, svorně troubíme. Po přestávce a druhý půlce Leonard mockrát přidá, standing ovations (takže se dá maličko tancovat), skladby promyšleně řazený, sem tam poděkuje a udělá švandu. Zahrál mi všechno, Partisan se španělkou, Future, pěkně si s náma pohrál v I'm your man. A opakovaně děkoval. A já opakovaně plakala nad tim krásnym všim.

Odnášela jsem si tohle, mimo jiný. Než jsem se rozloučila se svejma lidma a lehounkým během utíkala.




čtvrtek 25. září 2008

věci co jsou over


Jak týhle pani a jejím pušapkám nehovim, nemohla jsem nedocenit, že nám k obědu s Ji. dneska hráli zrovna tohle.



Sick and tired

Left outisde alone

středa 24. září 2008

povlíkání je radost

od chvíle, kdy naši přešli na froté prostěradla s gumičkou.

z vln futonu vyplavala náušnička :)

úterý 23. září 2008

Ohně: víra, vášeň a čistota


Kola se vírně roztočila, koloběhy, život. Je toho hodně je to rychlý je to zajímavý je to čim dál víc. Need for speed v sobotu, nejdřív ostudně strouhám krajnice, ale brzo nabírám rychlost, pár skvělejch bouraček. Větve podzimu v hladině svařáku navečer ve Stromovce, psi děti smích. Únava úleva. (Posera mizera). Umim už trochu líp být sama.

Včera málem den poslední (auto, 6 nebo kolik lives left). Zatim dobrý, ještě se můžu dívat a poslouchat. Cejtit hlavičku na rameni, když mám v noci aktivity a portál si mě přitáhne. Adrenalinek z možnýho pádu (mrštění) do řeky rovnou z mola. Pokrčit čenich nad skutečností, že mi tam zahučela jedna z oblíbenejch, labradoritovejch náušnic. Zrovinka když přemejšlim o housenkách (viz dole), dostat možnost podívat na pořádný vzdušný pohodaření.

Dělat pokusy. Dle analýzy posledních experimentů období postšokovýho stulení končí. Začíná onačejší krasojízda, sílu na to mám, vyztuženou vápníkem ze skořápky. Medem a jablky přímo ze stromu. Odkud by taky měly bejt? Pod loupající se, reakční kůží vylejzá nová. Zpod zelenohnědý barvy duhovek zlatý stébla letošních sen, taky světlounká ocelová. Jsem ráda ráda :)

Dnes oběd ve větru pod stromem, 3. takovej piknik, dneska intimní. Podle DCD karneval končí. Vždycky si ale můžem rozdělat další ohníčky. (A pak je upratovat.)



pondělí 22. září 2008

srnčí hody

Ztratila se v podzimu, možná se v něm naopak našla. Nohama obracela suché listí a hledala, kde se pod ním schovat. Ještě v létě ležela v odpoledním slunci na kraji pole pod jedním stromem, když se na ní snesl první. Druhý třetí, jak zesiloval vítr. Všechny ještě zelené.

Ale už!

Déšť, co v silných záchvatech padal celou noc, přivolal do přístavu lodě. Z mola je ve dne v noci vyhlíželi už dva týdny. Náklad balzovýho dřeva, jablka na zazimování. Lodě přirazily měkce až něžně, ale slyšeli je všichni.

Všichni ti, kteří poslouchali.

Dnes tedy ve znamení poslušnosti, dobré nápady hodné následování. S úderem páté pod kaštanem, káva pro tebe a pro mne, v jediném šálku. Možná tou dobou zapršíš, možná ne.

Vítej, podzime.

neděle 21. září 2008

kočky

je to lepší než se dalo čekat a zároveň je to pěkně v prdeli. Takeši mi nechybí, možná pro ty roky, kdy jsme byli intenzivně spolu, možná že furt cejtim určitý spojení, nevim. když jsme se viděli naposledy, byl to prostě extrovertní kocour, co je rád, že mě vidí. on si na lidi potrpí.

dneska v noci se mi zdálo (i) o Vasilovi. muj (v jednom předvánočnim čase několikahodinovym pláčem) vyřvanej malej, kocourek, co má vždycky dobrou náladu (ledaže se mu rozvedou lidi a přestěhujou ho, to se pak ztratí). Věcička. ve snu něco kutil na zemi, zavolala jsem na něj, chytla si ho a pochování pěkný. chybí mi ukrutně hrozně moc, byli jsme spolu jenom dva roky, který as úplně nestačily. u postele mam fotku, na který svítí.

moje kočka se mění, malý černý zrcátko, na kterym vidim, jak strašně se posouváme. po paraglidovém týdnu ještě přítulnější, už se nechá pochovat, vrní, pořád ještě neví přesně kudy, ale sbližuje se. v noci hledá cestu pod peřinu, běhá sama se sebou závody a je spokojená. před chvilkou se tu protáhla, na negerskym obličeji Takešiho zenovej úsměv. dobrý.


člověk mi nechybí. i když jsem specialista na splachování starejch životů, vim, že to přijde, že se to vrátí, až zmizí tlustá clona, co mě asi chrání. teď to necítím, tak (si) nebudu lhát. ale včera už jsem viděla sama celou půlku filmu, vrací se chuť číst. svědkové podzimu... a přijdou i ti další.

sobota 20. září 2008

rozesmívám boha

Stavim si program na podzim
(co budeš dělat v zimě touhle dobou?)

Běhání bude, něco mobilního rotopedu, jo, jóga!
Doufám fránina, malování

Plánuju se kolem sebe pořádně dívat
nedozírnejma očima
Krutejma něžnejma, jen je pořádně otevřít
a vidět.

(Like a bird, you know she will fly, fly, fly away -)

Taky ještě doufám nějaký meze
Opakovaný překračování ega
V tandemu i samostatně (možná) ustojím
Matičku (Prahu)
zemi.

Spod zimy/bacha na barevný!
Nic neobjednávám si, nečekám
Svět jako zvědavost, úžas, čistota
A překvapení!

Sandály jedinym létem ochozený za
starý Raichly, zas o dvě čísla vyšší
Úvozy a cesty budou stejný,
Voda z nebe oheň ve vodě, krystalický mřížky
Zbrusu nový bytosti a taky

opakování.

Moje máma řikala...


Za takové noci i odvaha hvězd

je čirým zoufalstvím...

čtvrtek 18. září 2008

středa 17. září 2008

šmuk

nějak se s nima roztrh pytel. léta pouze snubní prstýnek, co teď kdesi leží, max. odvazem (s max. účinkem :) byli zelení gummibärchen do uší.

po náušnicích a pentlích rozšíření bitevního pole: v tejdnu hematitovej prstýnek na prsteníček, co předběh dobu; včera se roztřísk do černejch střepů, vůbec mi teď padaj věci z ruky. pondělní kašmírový zazvonění, když se lámal čínskej porcelán. ruce volšový, vytratil se z nich cit (a kam as šel), ani do nich pořádně nic nevezmu.

taky kus trubky na krk (z jakýpak umělý končetiny asi?). a večer prstýnek, tak akorát do lesa. zatim poslední náušničky spirály, co jsem si nejdřív nakreslila (vlastněs mi to poradila puso ty, prej, spirály!) na obrázku holky pirátky; druhý pro něžný dny a povahy a jako dárek šípky do uší.


utírám pětiletý holce krev z rozbitýho čenichu a kolen, páčidlem zdvihám víko kanálu a zpátky na světlo boží tahám třpytivý kousky z kočičího zlata. na. a už nebul. malá.

pondělí 15. září 2008

jak chutná chleba s máslem a medem pod ořešákem na počátku podzimu

V noci (ustejskaná kočka mňučí a spí vedle mne) sny o projektu. Zvláštní, jak se tak život protočí. Z celýho sitcomovýho psaní mi zůstala za nehty noc z 3. na 4. 2., když se Ji udělalo 30 let. Ve třech jsme byli u Ondřejů doma u Muzea, pili co bylo poslouchali hudbu a bylo nám dobře.

(Tvoje poslední narozeniny co jsme byli spolu.)

Tolik mě scénářování bavilo, odpočinek od nemyslícího psaní pro peníze (Some things I do for money, some things I do for free.). Už to běží, neviděla jsem jedinej díl, možná ani neuvidim, nějak se bojim asi (poserovitost mizerovitost).

Až na jedno vlákno se změnilo úplně všechno, z víkendu na víkend, z hodiny na hodinu. Starej život je fuč. Za střešními okny mýho nebeskýho bytu studenej podzimní déšť, včera v noci grogovej pospánek v autě, jemný doteky s Remedy ještě cejtim její ruku ve vlasech, v klíně mi hraje argentinsko-urugvajskej band. A předtim místo v zapadákově zcela nečekaný, zhuštěnej večírek při čekání na odvoz, moc dobrý.

A proti proudu spaní ve studenym větru ale v teple pod hvězdama, sbírání sena v sadu plnym obsypanejch jabloní a nahnilejch jablek. Cesty k řece. Samotný a nesamotný, prudký slunce v poli a tak pořád dál, bez zastavení. Život kde je všechno otevřený, a tedy nejistý, svoboda buď ano nebo ne, samurajská cesta za nelhanim. Sobě i ostatním. Spojenci, které jsem potkala, relativita přání a zbytečnost představ. Hruškovej a švestkovej koláč jako dárek z nebes. Bytosti a questy.

Ad splněná přání a skutečnosti, ve včerejší realitě sedí liška nikoli pod dubem, ale pod ořešákem, opatrně hladí bubínek olšovou tlapkou (ještě to s nima neumí), vedlesedící Vlk píská na píšťalku, co to jde melodii z koyaanisqatsi.

A podzim co do něj půjdu a on do mne poprvé.

čtvrtek 11. září 2008

hokynářko,


až se zase příště budeš mazlit s číslem 3, vzpomeň si, kolik máš sourozenců!

středa 10. září 2008

když jsou spolu

někdy nestačí chytnout se zábradlí

My o vlku a ve veřejích vlk
beránka v očích má
však za vlčíma očima
vlčí mlha.

Včera se Zrzavou na večeři, číšník se mohl roztrhnout a rozkrájet.
Máš nějakou holku? ptá se, překvapí. Ne, nemám, pobavím se. I když... vlastně mám. Všichni jsme holky a kluci, beránci i vlci zároveň.

Ráno břichatýho dne zahájený brzičko v mý porodnici. Dobrý místo (jen maličko ala Rosemary má děťátko), napadá mě, jakou má asi barvu očí budoucí táta mejch dětí. Má vůbec nějakou? (To že jsem o víkendu sledovala zhuštěnou evoluci v miniaturní holce a pro černý oči jiný maličký ostrý bytosti dole na Jihu.)

Pevná v sobě

Pořád fotím mraky nad městem, ale už srovnávám (což se prej nemá!). Mám s čím. Od návratu (z Beskyd) ze severu se mi chce zvracet a hlava točí až hamba. Z vejšky jsem viděla stromy z nový perspektivy, viděla jsem co jsem viděla a těžko můžu předstírat opak.

Krystalizace osobnosti, momentálně fáze deperzonalizace. Alespoň už vím, proč jsem na novym PC neviděla jedinej film a proč na pár výjimek nevařim. Knížky půjčený na počátku léta nepřečtený vrátim (už mi běží pokuka), asi jsem celej život tolik četla protože do zásoby.

Blázen/oheň

V sobotu v noci jiskra ve vlasech (bude se muset stříhat), ohlašující, co se bude dít. A včera novej prstýnek z krvavýho kamene, první po čtyřech a půl letech, panečku. Všechno se změnilo, Černá co odmítala, mě v noci budí vrněním leží vedle v posteli a tak se spolu potácíme mezi sny. Stále hořím, ještě jsem se úplně neprobudila a i když jdu na samostatný přistání, porád se mi to nezdá a ze vzduchu se nechce. Ležim v mechu do kolene kouše velkej mravenec/zpívám spolu s vysílačem na kopci/těšim se jak pojedu do polskýho lesa děsit zubry.

Úsměv divokýho koně

Půjdu si dneska koupit nůž, do oldschoolovýho nožířství. Uvidim, co tam bude čekat. Ještěže mám právo nosit zbraň, mačeta v džungli velkoměstský šedi pomáhá. Taková bojovka co by mě po skákání do vzduchu neměla zaskočit. Pomáhat nikomu nemá cenu, ledaže si o pomoc řekne. Jdu si zavolat, možná to pomůže i někomu druhýmu.

Sezen Aksu mi Macíček : )



úterý 9. září 2008

největší odvaz v dějinách swangu


dík, Joe


jo, dnešní datum je mimořádně bachratý. takže si (podle toho, jak to máte ložený) dejte nebo nedávejte bacha na případný omiminění : )

sobota 6. září 2008

ne před slunce západem

jsem ztracená od prvního okamžiku. dva dny (celej život) na zemi, najednou se rozeběhnu a letím.

při prvním letu ještě nezpívám, nekřičím. tiše jak pěna koukám směju a pláču radostí.

to když pode mnou proplachtí hejno ptáků.

ahoj ty, ahoj všichni ostatní.

(na pohled kreslím na nebe racka se šipkou TO JSEM JÁ.)


dnes v noci se křikem rozloučíme v Hradci (po trase Pardubice Praha to ještě jde), po všech písničkách ovoci smání spaní rozkoukávání zanedlouho kráčím po IPP. pocit velice blízkej fyzický bolesti ale mnohem horší.

ještěže přivítání ("Vítej doma!") a jediná sklenička vína na první uzemění. a za chviličku odjezd na sever odklad přistání na dobrý dva dny. spousta času na (filmy) les lidi a rum.

johoho šeptá si vzdušná pirátka s hedvábnou košilí orvanou od ostružiní.

konečně jsme se jich dočkali : )

pondělí 25. srpna 2008

biblické náměty

ještě pro Krále


původní Cohen

Cale

Buckley


And even though
It all went wrong
I'll stand before the Lord of Song
With nothing on my tongue but Hallelujah.

pátek 22. srpna 2008

zpátky do zelenejch


tentokrát jdu v pokoře
. nalehko.

doma nechávám (kočičku) veškeré opasky hady náušnice šátky pentle a náramky. dnes a zítra (nejspíš) ne. potřebné.

slušně pozdravím, poprosím. a můžeme začít se vším, co tak dlouho čekalo.

ahoy a doporučené aktivity na víkend (pouštívám ve smyčce furt dokola): make love : )

tak to je pátek odpoledne


oheň se živí vzduchem

mořské vlny tančí s otřesy země.

ale vítr čeká, co přinese vodní proud.

děkuji nebi za klid : )


čtvrtek 21. srpna 2008

Pohádka o Králi


Monarcha

Je jedno, kudy to vezmeme: král je bezvěký, navždy dítě a nevýslovně letitý zároveň. Můžeš sahat do vrásek co má u očí a stejně nepoznáš. Nebo: cesta do královské zahrady je vystlaná buližníky. Za keři leží studánka, už strašně dlouho z ní nikdo nevybíral listí.

Král. Navzdory desítkám let v nejvyšší politice se nebojí. A, co je mnohem zvláštnější, nelže. Hledá a léta strávil na cestách. Mezi liánami, mezi životem a smrtí. O bolesti ví sakra dost, ale, jak říká, přece se z toho neposere!

Princ

Když se král dostal do určitého věku, zatoužil po dědici trůnu. Na vratkých loďkách ani v parlamentu ženu nenašel, poohlédl se jinde. Dostal, co si přál, syna, který se od narození jenom smál. A protože dostala co chtěla i jeho žena, záhy ho i se synkem opustila. Za sebou nechala krále přelomeného vejpůl, do posledního jablka vypleněnou oboru, odvedla si dokonce i pár chovných hermelínků, i když moc dobře věděla, že se o ně nebude starat.

Samota

Že je nechá zdechnout. (Pomsta na tom, který přežil pat šach i mat.)

Mezi rozvalenými zdmi žije král dál. Z cárů drahých látek si udělá pelíšek, kam složí své dlouhé tělo. V noci kolem chodí medvěd a vysoká, ale on je sám. Jen ten, kdo se mnoho let upřímně nelíbal ví, jak opuštěný král je.

Rebarbora

Král chodí ven, do zahrad a parků. Zas se vrací do prázdna. Občas někoho potká. Jednou potká bytost s očima starýma tisíce let. Která neuhýbá, oči nejsmutnější a nejveselejší co kdy viděl. Nedotknou se, téměř, ale tu vůni pozná. Koláče koláče! Za nějaký čas se o něm Rebarboře zdá. Král neudělá nic, nemusí. Když se potkají, leží Rebarbora na zemi a kouká do nebe. Nemluví. A když později dají řeč, zjistí, že mluví stejným jazykem.

Sni o tom, (s) kým jsi

Takové zvíře nikdy neviděl, nikdy s ním nešlo po boku. Dělá si nároky na měsíc, stejně jako on! Běhá rychle, ale v kruzích. A má stále hlad. Potmě osahává mohutné stromy v královské zahradě, vidí cestičky které král nezná ani po tolika letech bloudění. Po strašně dlouhé době pobavený král neskrývá své nadšení. Čistí studánku od listí a Rebarbora si natřikrát myje tvář.

Dobromysl

Jednou ráno chytí Rebarbora holoubka (ruce modré od zaschlé urozené krve). Políbí ho na hlavičku a pošle králi Sbohem. Jakmile za sebou zavře dveře svého domova, začne z ní téct krev. Teče víc než týden, teče, a stejně zůstává smutná. Později si vzpomene na jedny cikánsky zpěvné oči, napíše básničku (to pomůže většinou); bebí začíná zapadat sněhem, a sníh konečně zastaví i krvácení.

Zelená

Král je důstojnost sama. Pro vysoké mocenské hry nezbývá moc času. Pořád ho baví. NIkdy ho nebavily. Pochopil. Nepochopil nic. Stala se z něj píseň, stala se z něj kniha o písni. Král v oku zeleného uragánu je klidný. Čeká jako by na nic nečekal. Dočká se nedočká.

středa 20. srpna 2008

pondělí 18. srpna 2008

cancourek žlutej

(za hubičku)

Po koupání jen v šátku zabalená usedám nahoře na skalku, přímo proti zapadající hvězdě. Dole se sbírají, pomalu, pár se ho snaží vyšťourat k odjezdu, když on je tak langsam.

Už nechci čekat, netrpělivá, a tak zavírám oči, dýchám a vyhřívám se navenek i uvnitř. Saju.

Uslyším štrachání a ťapy ťap, vím, kdo to je. Pro něj ráda otevřu oči i ze slunce, usměju se, dáme si pusu. Ahoj, odpovídá na můj úsměv, myslím si, že za týden se rozloučíme pořádně. A hned zas přivítáme (už nebudu unavená a skoupá na slovo). A ono nerozloučíme, nepotkáme. Týden bude trvat mnohem dýl.

Říkám si pro příště. Všechno dělat tak, jako by to mělo být naposled.

neděle 17. srpna 2008





V TAKOVÉ NOCI I ANDĚLU

je zima a daleko má hlína do uší.
Nad lánem jazyka slova v zimnících
se třesou o osud holých vět.



D. Ž. Bor
ZADRHLO

sobota 16. srpna 2008


Dnes v noci šlehaly z mých očí plameny a blesky.

Příště chci, abys u toho byl ty.

*

pátek 15. srpna 2008

Holčičky písničky srdíčka

Z práce jsem ve ST neodcházela nasraná, odcházela jsem vygumovaná, prázdná a smutná. Stavit se doma, dát kočce převlíknout a

A pak čajovna, co do ní mířím skoro 2 měsíce už, a konečně jsem došla (už tam všichni byli). A všechny ty pitomé a připitomělé bojůvky a bitvy, napětí smutek a pocit všechno vzhůru nohama jsou pryč, protože jsem zničehožnic prostě byla, pila večerní bylinky seděla na teabaru na nohou nový boty třmeny a kreslila, jako doma jako doma, poslouchala o francouzštině od té, co mne jí nejspíš bude učit a cejtila se, jak na skvělym dětskym táboře (ideálně historicky laděnym, odehrává se r. 1626 a jsme v Paříži, neb můžeme, já mušketýr bojuju proti gardistům, potažmo Kardinálovi a dávám jim sodu!), pár ulic odsud centrum prudy a přece ouplně v bezpečí, krása.

Ale když dokreslim a začnou chystat víno a vodní dýmku, je najednou čas jít domů dva bloky hore, tentokrát tak rychle do pelechu, prostor těhotnej vyprávěnim, co jsem řikat nechtěla, co jsem si chtěla vzít do snu (a samo že nevzala).

Usínáme s 1. skřekem ranního ptáka, ráno vyspané do růžova, ach. Město zjišťuju cestou do kopce zpátky v horizontálnu, cesta sama radostná.


Večer pojedu přes les, budu si fotit oblohu (najdu 3 peříčka) a pak u Zítřek never dies povídat s mámou mojí o lásce, co má s tátou a poprvé po strašně dlouhé době pocítím byť maličkej záchvěj naděje, že to může jít. A později nad kamínky zjištění, že když oba cejtěj ve stejnou chvíli stejný věci, nejsou slova nutný.

(V noci na cestu se navonim máminou All about Eve.)



pondělí 11. srpna 2008

Zabiják a Killingwen 2.0

(Neděle, 10. 8.)

Tygřík Vasjutka se našel. Meteorologové měli (zase) pravdu. Stačilo kuřecí maso a nechat krapet vydusit. (Zpráva Mám ho mi přišla hned nato, když jsem vysoko na hoře kamení odevzdala co mi nepatřilo a s mírem cítila, jak se rána začíná hojit.) Uffffffff.

(Schovanej pod linkou ještě, ale he'll come from the shadows...)

Jsme zkažený pohádkama a Holywoodem vůbec, and they happily lived ever after. A on přitom může vypadat i takhle: a žili šťastně každý s někým jiným až do smrti (No, spíš s někým jiným nějaký čas a tak furt dokola :). Vědomí, že se i tak v rámci kopce neztratíme a že na příští díl Lostu nebudeme zírat ztracení a sami, je jako vykoupení.




neděle 10. srpna 2008

It took all the strength I had not to fall apart

I Will Survive

Gloria Gaynor

Cake

Až vše zneprůsvitní, má královno

Vím, co se sluší a patří. (Podívejte, jak jsou krásní!)

Nejkrásnější ale může být jen jedna, tváře ukrytý za tvářema. (Pro pořádek ještě neživák.)

Poslední od Útlé.

pátek 8. srpna 2008

už nikdy nebudem spolu

(Martine, vrať se! Sylva)

vasilovo bytí nebytí nás sestřelilo oba, každého jinak, každého zvlášť; celou dobu si uvědomuju, že nejde jen o něj (když byl malinkej, říkala jsem mu Věcička a jednu věc vám povím, ten kocour nikdy neměl špatnou náladu).

rozchod jakoby se dostal do další fáze, zatím nejméně fotogenické, subj. nejkrutější. nene, žádné zpětné proudy, jen mi dochází nezvratnost situace, bolestivá jak tarogáto Luboše Maliny v Už nikdy nebudem spolu. ráno se prvně od těch chvil slyším hájit náš vztah, ve frontě stojí vzpomínky na stará poprvé, jak jsme začínali s miniaturním rozpočtem ohromeni svobodou vést před lety společnou domácnost a přišlo nám to jako hra, jak jsme se první roky nemohli rozloučit na víc než 3 dny, prostě to nešlo. generace dětí, co se po nás měly narodit, všechna ta prozrazená tajemství a stovky dobrounocí.

zakazuju si malýho představovat, v tramvaji načnu výtečnou postupku Andrzejova dema, Relativní blues, Restart (vzpomínky na film o pološílené Sylvii, co dělala věci a nevěděla, co chce). S lítostí vám oznamujeme dohrává, když překročím práh a zdravím Černou.

ještě pořád mám v hlavě příliš mnoho slov, byť se je snažím mocí mermo stále odčerpávat. ještě pořád mi odváděj pozornost. ale kolotoč zvolňuje. před 3 měsíci bylo jinak. za dva roky bude zas. netuším, jestli mě zítra čeká peklo nebo terapie.

hodlám se na to ale aspoň trochu vyspat.

Přítel, co mi půjčil jméno a domov

Sedli si spolu ke stolu, pokud se tomu tak dá říkat, zkrátka u něj doma. Gwen ve svejch zelenejch šatičkách, sama sebe napomenula, že máš na štítě lásku, jsi zvířátko a líběj se ti moc skoro všichni lidi bez rozdílu ještě neznamená, že to musíš zkoušet na Strážce lesa. Svého lesa. Byl takový, jako vždycky, vážný drobný a půvabný. Pořád o hlavu větší, než ona. I když seděl tak blízko, zas mu neviděla plně do tváře. Zkrátka princ.

Napili se vody, Gwen přestala neuroticky pohazovat hřívou a natáčet si lokýnky na prst, jak se zabrali do rozhovoru. Vyložila mu svoje důvody, mluvila nečekaně zvolna a přísně logicky. Děkovala mu (nikdy neměla problém děkovat) za útočiště, taky trochu machrovala. Chválila les a písčitou zátoku, ale. Touží vidět, co je za kopcem a postavit si vlastní dům. Dům? Enkidoo zvedl tmavé obočí. No, domeček, pro začátek postačí stan – kývla ke staré gemmě opřené o kmen povalené břízy. TosUkradla! Kývne Gwen s divokým zábleskem v očích. Dopila co chtěla, zbytek vody rozlila a vstala.


Zůstal sedět, slunce mu najednou zatančilo do očí a z temně hnědé barvy starých kostí prosvítilo až k modrozelené. Stále klidný, buď na sebe opatrná (Neřeknu ti, kde bydlím, myslí si ve stejnou chvíli Gwen). Pozvedl koutky rtů oči stále vážné (smutné?) A kdyby ses chtěla vrátit...


Vždycky mě u sebe uvítáš
dořekla otevřené krajině (Sbohem můj princi) a cestou do stráně jí touha bodala a bodala.

...........................................................................................................................................................................


Večer noc, schoulila se ve svém ukradeném stanu, sama. Později řešila oheň, přišly k ní dvě srny (pár) a před spánkem si zpívala. Neusnula. S úsvitem vstala, ometla suché listí z lemu sukně a rozeběhla se z kopce dolů. Lehounké nohy, krosna jako by neexistovala. Běžela dvě hodiny, pak se zastavila a napila. S pocitem asi mi přeskočí přeskákala písčinu, slunce zrovna olízlo korunu křivé borovice.

Spal, tiše spal ve větvích stromu, než k němu přidusala, schoval se do koruny. Najednou malá holka viď, opřela se zavřela oči a čekala. Když se probudila podruhé, vycházel z lesa, nebo tam už hodně dlouho stál. První polibek chutnal jako poslední ostružina.

Stan zapomněla někde venku.

čtvrtek 7. srpna 2008

Druhá pohádka pro Larse

Po předchozím komentáři malé vysvětlení: povídky píšu šéfovi denně na krátké zadání. Nejprve dvacetiminutovky, později se interval změnil na 10 min a pohádky se zkrátily.

V takové noci i andělu je zima 5.8. 2008


It is winter in Siberia. Little N’Dondo Lulu Mombo from Nigeria sees snow for the first time. He is trying to run away from the white carpet falling from the sky. He is running.

Běží bez dechu, běží celé hodiny, i když mu holé nožky podklouzávají na studeném. Když doběhne, krajina zůstává stejná, bílá tak bílá, oblé obrysy v dálce a na tělo, chráněné malými kousky kůže, zima zima.

Poklekne do chladu, poprvé pevnou pěnu ochutná, vlastně mám žízeň, hltavě tak hltavě kouše do bělostné země, zářivě bílé zuby v černé tváři, svítící sníh v růžových dlaních a mezi růžovými dásněmi. Vzhlédne k šedé obloze (pro tuhle barvu nemá Lulu Mombo jméno), sleduje padající kousíčky, v šikmém bezbarvém světle se tolik třpytí, citlivýma ušima slyší dopad každé jedné, zmořen mrazem, okouzlen krásou.

Kostnatým zadkem usedne, zavrtěním si vyhloubí důlek, ruce kolem kolen, poslouchá zimní píseň. Uléhá a aniž by tušil, dělá andělíčka, temné paže víří závěj, tančí vleže a v rámci písně létá, letí mezi oblaky a střípky ledu. Cesta vesmírem mezi galaxiemi a hvězdami, světy o kterých neměl pod zuřivě žhavým africkým nebem potuchy. Dlouhé řasy tíží do srdce otevřené oči, tak je zavírá.

Little N’Dondo Lulu Mombo sedí na bobku na zaprášené ulici, horko, dusno, řev a spousta vůní. Dlouhými prsty natahuje a na hebkém koleni rovná bílý papírek s modrými hvězdičkami a zvláštními znaky, co černý kluci neuměj přečíst.

L
E
D
Ň
Á
Č
E
K.


Mazzy Star - Still Cold

středa 6. srpna 2008

Vasile, vylez!

opakuju včera doma, cestou, u ohně. v noci ve snu ho nacházím, maličkýho, skrčenýho v čemsi proutěnym, dejchá. stačilo jen sledovat Takešiho, kterej celou dobu věděl, kde malej je.

ne jako včera v bytě v centru, klekám strkám hlavu za linku, odtahujeme sporák, ale kocourek není. (od neděle schoulenej kdesi.)

změnil se ve Schrödingerovu kočku, buď tam je, nebo není, buď dejchá, nebo nám umřel. myslím na jeho vypoulený očička a hustej kožich, nepíše mi to. pocit nepsat nemyslet nepracovat nedělat nic.

pocit úzkosti č. 2.

Vasile, vylez, vylez ven, prosimtebe.

dubová psychóza

pondělí 4. srpna 2008

perfectly you

(loď ahoj)

rozchod včera nabyl další platnosti. poslední opustili byt (má kočka se nechala něžně sebrat z postele, a odvézt, v noci naříkala sice, ale už ležela v nové posteli v nohách. polední kontrola prokázala příjem i výdej tekutin.). vlastně nám na seznamu zbejvá poslední položka.

malýho nemůže Ji dostat z úzký díry kam zalezl, dehydratace, šok. v telefonu slyším jódlovat Mandarína jak vždycky. doufáme, že Vašíček vyleze.

po rozchodu si někdy holky stříhaj vlasy a vůbec měněj styl. zajímavý, že to může bejt i naopak.

včera poslední pohled, na zdi vystěhovaný kuchyně kalendář, co už napořád ukazuje měsíc červen. na obrázku řeka a šašek, co se na ní kouká.

dobrej vítr do plachet všem těm lodím.

chi

pátek 1. srpna 2008

cesta pod hvězdami, úvoz plný deště

28.7.08

vrátila se. někdy je cesta na stejné místo nekonečná, jindy krátká jak poslední polibek. záleží na množství sil. a dalších věcech.

na hřbitov si zašla. hřbitov jediného hrobu. hlína propadlá skrz, hrobeček prázdný, jen kolem popadaných kamenů hafo dětských stop. malý sandál, hrnky pro panenky s blátovým cappuccinem, drobky rybízového koláče. otrhaná knížka pohádek Princ z dřevěného hradu, umně stlučený dřevěný robot. A opice z umělé pěny sovětské výroby.

děti už jsou takové, všechno rozkramaří, rozpidlasí a zdejchnou se. A člověk aby to pak po nich uklízel : )

středa 30. července 2008

Čtení na dovolenou

Že odjíždím pryč, jedna pohádka pro Larse.


Krev není voda 22.7. 2008

L:

Lucie has pain in her stomach. She thinks it is just fish she ate yesterday. What she does not know is that it is her appendix that has burst. She has only hours to live if she goes untreated.

me:

Ale není na světě síla, která by zabránila Lucii užít si svatební den, na který se tolik těšila a připravovala půldruhého roku! Princesové šaty barvy smetanových růží přestřižené trávově zelenou stuhou jen tak tak zakrývají opuchlé bříško. Ještě Lucii načešou a namalují, jak si přála, úplně přirozené líčení (jako Marylin Monroe, ale přirozenější). Zlatá, průhledný lesk na rty (co se neomucká kvůli focení).

Bratr přiváží krabice s kyticemi, máma s babičkou se chytnou, která je pro kterou, na Lucii jdou mdloby. Bodrý prabratranec Marek sleduje Luciiny mdloby a řádně to rozmaže. Aniž si Lucie zcela uvědomuje, vrhá se na něj a tluče ho pompadourkou (odstín slonovina) do obličeje. Rodina se směje a odnáší Lucii jako kotě. Ještě by sis pomačkala šaty, hloupoučká.

Pocitová ryba v břiše prudce vyrazí a její hřbetní ploutev se Lucii zapíchne hlouběji do břicha. Vychází před dům, slunce a foťáky, zamrká. O obřadní síni Prahy 7 vždycky říkala, že vypadá jako krematorium a opravdu, svatebčané se mísí se smutečními hosty (poslední rozloučení skončilo s nepříjemným skluzem, ne, že by úřednice byly až tak necitlivé). Pro Lucii jsou stejně všichni šediví, jen tak tak se dobelhá před pultík.

Kecy. Kecy kecy, prstýnky. Poprvé Lucie pohlíží do očí svého vyvoleného, vidí v nich obdiv a starost Jsi v pořádku? Samozřejmě, Lucie se hrdě napřímí, jeden prst, druhý prstík, polibek. Gratulace (paní v kostýmku jí připomene včerejší makrelu), gratulace rodiny. Neví sama jak se dostala na svatební hostinu, kolem krku velkej ubrus místo servítku, Lucie konečně padá do snu.

Zdá se jí o Gándhím, zdá se jí velikém játrovém knedlíčku. Zvenčí ale leží bělostná nevěsta se smetanovou roušku na svatební tabuli a otravný prabratranec Milan (debil, v civilu primář Choceňské chirurgie) jí pomocí nejostřejšího nože, co v kuchyni měli, zachraňuje život. Než stačí frézie v Luciiných vlasech uvadnout, odplouvá bolavá makrela s játrovým knedlíčkem pryč, Lucie mává a usmívá se.

Taky si někdy zasloužíme šťastný konec!

úterý 29. července 2008

strach a hnus v las vegas

rodičovského domu pomálu. než jdu večer do starého bytu (kolikrát ještě?), máma vypráví, jak kočky trpí. když dojdu, malej se schová, Pandora utíká, jen Takeši mruká. vzpomenu si co říkal Ji o malym na klíně před PC a usedám, Vašíček brousí pod stolem a hledá kudy, ale neví, nikdy mi na klíně nesedával.

už se moc neznáme, jsou zmatení a nevědí vůbec.

ráno to dorazí táta, dvěma cílenými dotazy. vzpomenu si na dva bílé psy minulého víkendu, co u mne postupně spali. na myšlenku, že možná jednou bude i pes. rozbrečím se, on se lekne a hladí mě po hlavě (poprvé od nemiminčích let?). než za sebou zavřu dveře, přihodí máma ještě poslední. možná si teď myslej, že je to celý jejich vina.

jasně mami, jestli uvažujou jako děti (jako já kdysi), tak určitě, seknu a jdu.

vylezu z metra, rytmus posledního valčíku a najednou je zase ten zvláštní den, den kdy jsem si oblékla krásné hnědé zavinovací šaty, důkladně uklidila v pracovním stole, aby pak byl večer, pojedem domů, do pelíšku, a půjdeme přes les, my šli podél plotu vozovny, kde jsme oslavovali svatbu a já slyšela, co ze mne leze.

zase jdeme mezi obilím proti obloze nicotní, les v zádech, brečíme a smějeme se, sedíme na schodech kostela a povídám ti o lvech, kupuješ si první cigarety a první alkohol po strašně dlouhé době. zase se držíme, voníš, zase je nám spolu hezky, kupujeme ty prokletý sandály mi s očima plnejma slz, co se jich musím zbavit, protože je nemůžu ani vidět! (zase je nám 20 a 22, kreslím ženské tělo do písku pláně a slibujeme si, miláčkové.) zase jsme netrpěliví už to mít za sebou a znovu mě vyprovázíš k taxi, poslední polibek,
konečná.

smutek čistej jak jeskynní jezero vytejká zpod slunečních brejlí, skučím parkem. je to tady a je to teď, je to doopravdy. a je to. na tohle jsem ty prázdniny potřebovala. sbírám sílu.


Imaginace

(Příručka pro chov divoké zvěře)

Bytosti v lese. Šedý vlk a malá víla. Jakýkoli autor vyvodí libovolný příběh. Tak stejné. Tak odlišné.

Vlk jako přítel, možná štěně přítele, přítulný vlček, hlupáček, co se nechá napálit každou vychcanou zrzavou mrchou se špičatým čenichem.

Něžná víla s očima zlatého koloucha, v lokýnkách stébla trav a první jeřabiny, bezbranná. (Ráda pozoruje lidi pro jejich koně). Člověk ji nakonec uvláčí.

Šedý vlk, šelma svrchovaná, pán situace. Agent samoty, v pohybu ve volné přírodě zkušený a kompetentní. Je marné s ním bojovat, je skvělé s ním bojovat.

Dryáda jako lesní živočich, nepřemýšlí, jedná (opakovaně sahá do ohně). Silná, nebojácná a smutná. (sklony k homosex. included.)

Tady se nám vlk aka pozitivní figura mění ve vlkodlaka. Werwolfa s očima od krve, beze slitování, bez milosrdenství, s vlčím hladem, ostrými zuby, vystupující páteří (propadlými slabinami) a zabijáckým instinktem.

A divoženka s pohledem z nejtvrdšího dřeva v bojovnici, která neutěší. Úsečným pohybem shodí i tvou hlavu z hubeného klína a zmizí v lese.

Když se (výjimečně neúsporně) usměje, má upíří zoubky.



pondělí 28. července 2008

Je lepší konec bez boje, než boj bez konce.

tisknu mail od někoho jiného pro někoho jiného. normálně samo nečtu, ale tohle S mě přitáhne, opravdu, mluví o mně, i když gramaticky nesprávně.

že ve Švýcarsku maj přísloví,


Jo.

chleba

první opravdové jídlo připravené v novém doma

středa 23. července 2008

andělé všehomíra

těšila jsem se na vaše nebe

po rozloučení si musím lehnout před domek na lavici. Remedy jsem si dneska dala do plnejch. hrály jsme si na válečnej radar a médium. dlouhý daleký cesty a moře (lásky). odpovědi, co jsem měla v pácu hledat příští tejden, na dovolený. najdu si holt jinej program, hehe. hodně jsme se dívaly. a děkovaly si.

ležím na karimatkách, co někdo vim kdo podestlal, nad hlavou zrající meruňky a o něco výš, o něco výš krouží malí městští ptáci.

sahám po ipodu. tři písně: Reddingův Wonderful World (o tolik veselejší, než Satchmova borůvková sladkost), má zamilovaná Radiohead Karma Police. jako poslední Rivers of Love Lisy Ekdahl. ta mi umožní vyskočit z lůžka a vydat se do Königovic hnízda, těch pár set metrů jdu pozvolna, fotím si stromy a západy. potkávám kočku.

a když konečně dojdu, jsem tam. nebe je na svém místě. sedám si k macu publikovat, úplně v klidu, dostanu víno ochutnat a pak pít a nejmilejší mě nechaj. jako doma. Jakub vaří, píšu. teď jdeme večeřet.

dobrý večer, milí, a pak dobrou noc.

cesty cestičky

někdy jdu do práce ulicí Víta Nejedlého (dům č. 13!). pak Kubelíkovou.


občas jdu Vlkovou.

úterý 22. července 2008

indiánský holky jsou nejlepší



I always knew I would spend a lot of time alone
No one would understand me
Maybe I should go and live amongst the animals

Spend all my time amongst the animals
And on the tracks I would go they lead to the sea
To be amongst the animals

animals

pondělí 21. července 2008

princezna bojovnice

Ze srázu jsem nespad,
jaké štěstí.
Takové je mé poledne
v zemi zelené.

bylo různě. jedno z nejlíp, když začlo pršet. plavky na těle dostaly účel, husí husí kůže. jakmile mi došlo, že může být ještě líp, sklouzla jsem do vody (konečně bez bot!). voda pode mnou, voda v krku, déšť.

dalo se do deště, dalo se do deště. do deště ach do deště.

bylo to jako běhat po lese. z vody zpoza kořenů pod pláštěnkou a kloboukem dva páry očí. po návratu do lodi teplo černého psa mezi mokrými koleny.

a fialové zvonky na skále, rudé kořeny pod hladinou. ostružiní vystřídaly malinové šlahouny a kopřivy. (řezivějící oranžová jeřabin.) místa, kam se vrátíme. místa, kam ne.


poslední valčík, příspěvek k tématu všechno dobře dopadne. až si vymažeme vzpomínky, až se proberem z komatu, až nás pustí z domácího vězení a my se s kladivem v ruce vypravíme hledat pravdu.
Sarang Heyo, Dae-su.


čtvrtek 17. července 2008

Dvě věže

Potřebu mám si trochu zdreamnout

Na kopci, mezi dvěma světy. Dokonaná hvězda kostrč ještě trochu rozčílí, ale.
Sednem si naproti velký lípě. Nad hlavou se nám dějou prapodivný věci, nebeský oko občas zamrká a občas, jen pro zvýšení dramatickýho účinku vybraných slov, spadne déšť.

Pokojnej večírek (Tramín č. a Sparty, é, teda Startky), až do tmy, do Donnie Darko (podívat znovu!) momentu. Strašně se vyděsíme, Hansel und Grettel v městském parku, pak se smějeme a užíváme si to. Co nám taky zbejvá, že jo. Voda nám pere do zad (dochází mi že jsem opsala celý kruh, kampak dál?), na nebi modrá a rudá.

Později nešetřím jistotou, tudy projít prostě jde, pche. Samozřejmě, že nejde. Spouštíme se po vrstevnicích, nejzávažnější část večera. Noc.

Věže, co za pár týdnů tak dobře znám, náhle v zákrytu (legrační). Až dolů, do světla a světel, kde se rozloučíme. Celých 92 schodů si nahlas zpívám, šťastná. Bílé pyžamo a silný spánek.

Těším se na vaše písně o mém rozchodu (k jehož harmonickému průběhu jste tolik přispěli). Těším se na vaše písně o vás. To zas bude kníkání!

Děkuju ti, ty, který neznáš a nikdy nepoznáš svůj původ. Myslím, že je to v pořádku. Tvé zelenohnědé oči a zrzounství vypovídají možná o tvém poločmoudství. A možná taky ne : )

Dochází mi, že jsem ti včera neřekla to nejdůležitější. Způsob čistej a účinnej jak facka. Příště. Možná na to do té doby přijdeš sám. Všechno dobře dopadne. Pobratime.




úterý 15. července 2008

Recycle - poznámkový aparát + 2x prolink (nejen pro Ochránce)

Poe-blog recycle jsem začala tajně psát loni na podzim, v době posledního seriózního pokusu udržet se ve starém životě.

(Pokus spočíval v cca tříměsíčním braní Espritalu, naordinovaném po několikatýdenní nespavosti, a skončil v lednu na horách, ráno po Odpuštění s Bratrem. Sama sedím na zasněženém vleku, na levé noze snb Ji bývalé slečny, když tu sníh a hory praví, vykašli se na prášky, nejsou nutný, a udělej to rychle. Udělala jsem to tak rychle, jak mě nechali (dokonce i živočišná Remedy mě brzdila), v únoru jsem spala sama od sebe a do svého března vstupovala probuzená.

Jméno pro recycle jsem (jako obvykle) sprostě ukradla. Neandělskému strážnému Andrzejovi, respektive jeho plánované kérce. A zcela záměrně, protože právě jeho hlas, hudba a texty mi vytáhly zapomenutou lyriku nad hladinu.

Recyklace jako kruh. Návrat do kruhu, exhumace a znovuuvedení do života. Přežití, reinkarnace (reenawill). Spojení starých a nových životů.

Netušila jsme samozřejmě, že recykluju dopředu, že předvídám. Psala jsem, co jsem musela.
...

K prvnímu linku není co dodat.

K druhému, věšteckému, jen vzpomínka, jakou rychlostí mnou probíhaly cizí příběhy (jako jeden z posledních milostný příběh Lenky Procházkové a Ludvíka Vaculíka) z knih. Dnes mám doma "ku přečtení" 3 kousky.

První jsem musela mít, přesvědčena, že se ihned (stejně jako ostatní) pustím do překladu. O víc než měsíc později jsem na straně 18 : ) Ještě to nejde. Druhá a 3. jsou z knihovny, mlp má letní provoz. Jsem zvědavá, jestli je do září dám.



audio VI.

pátek 11. července 2008

kalokairi

(vyslovuj měkce, kalotěri∗)

je slovo, s nímž se ráno probudím. léto.

včera jsem kvůli jiným počitkům odmítla rebarborový koláč, cos ho zrovna pekla. dneska jsem dostala muffiny (symbolické!). tučně černé třešně. jako krevíno rudé višně. a rybíz. piju vodu, rybízovou šťávu si cintám na růžové tílko, se šéfem koukám na disneyovku z roku 38.

(na počátku loniléta jsem měla na hlavě ježka. do srpnové svatby se vlasy stačily tak tak položit. a dnes už je sčešu z čela, dozadu, do zatím nedlouhé oháňky. tuze se těším na chvost.)

večer voda. koupačka. a možná i déšť a bouřka.


∗kalos = dobrý

čtvrtek 10. července 2008

karma dní

dnes je to měsíc, co jsme si to řekli.

přesně dva roky, co mě vyhodili z práce.




gaia mesiah - san pedro

středa 9. července 2008

Bílí koně

Bílí koně,
co jsem ti o nich zpívala.
Velice hubené nohy, záda lordózou
podtržená.
Dojdou kamkoliv chtějí.

Bílí koně.
Nejchytřejší zvířata široko daleko. Tak něžní,
a nadaní.
(Co bych si bez nich počala?)

Bílí koně. Tolikrát jsem chtěla položit ruku na
ta bílá záda,
ale když jsem vystartovala ve svých
černých
přiléhavých
šatech s jediným ramínkem a
bičíkem v ruce,

utekli mi.

Plaší koně.
Co ti o nich nikdy nebudu zpívat.



hostující recycle

úterý 8. července 2008

velké darebáctví

při večeři milá říká, že prý není tak silná jako já. uf.

silná jako když nad ránem spustím nářek, ubulenej mazánek co si odřel o rezavej plot, stojí pod schodama, hrůznym hlasem řve MHAMMMÍÍÍ!!! a čeká, až mu máma dá teplej čaj, suchý trenky a bude zase klid.

až mu máma dá chronickej smutek a únavu, medikaci, nešťastnou lásku a pocit, že život je někde jinde. holčička se na chvíli vyděsila, že to nezvládne. že na to nebude stačit, že si nedokáže uvařit čaj! najít suchý trenýrky. že nedokáže znovu uvěřit. a znovu doufat.

pak záchvat odešel. i bez kapesníku. přišel spánek. a po něm nové priority. když přijde na řadu důležité, podružné nemá šanci. nelituju, nestydím se. vždycky jsem byla ke všem a ke všemu tvrdá. tak se učím měknout. jsem učena.

v agentuře v prvním patře na dámském wc v zrcadle nový pohled na věc. do hloubky, do hlíny lesa. do interéru i exteriéru. TAK VIDÍŠ.

a v e-mailové schránce velice zlehka milý, vtipný psaní. A ano, jsem trochu přiopit, ale jen zlehýnka. dopis od úplně cizího kluka. co jsem s nim posledních pár let žila.

a už nežiju.

pondělí 7. července 2008

lesní personál

ještě se vše mění, odstředivost už ale slábne. Ještě jsem stále vykyčlená, na ústavní park už ale nemyslím : )

víkend začíná čtvrteční bouří, zouvám opánky a jdu, jsem bolestivý déšť a jsem špinavá voda, co stéká vinohradskou třídou. pořádně, pod okapy, mokrá skrzevá durch. omytá na kost, před cestou.

radost, potěšení na mé straně, dostávám básně, dostávám pohádku. dostávám.

víkend končí když v neděli vstupuju do tunelu; onehdy řeka, protékající skalou. dnes je to tunel inverzní: voda mi stéká z oháňky, ze stěny deště mokrou nohou pod suchou klenbu, jen za zatáčkou blonďatej kluk čistě pro prázdnej prostor, na housle

I hope the sky stays clear
for us, the night goes on
so far
In stars.

pátek 4. července 2008

zimní zpráva o v příštim létě poškrábanejch nohách

(léto)

leda bez labutě

Ledaže se vyhrabu z keře sladkejch plodů

celá dolámaná.

Ledaže se poslední parfémovanej pocit rozplyne

ti na jazyce.

Ledaže mě z komatu probudí promrzlá víla s jogurtovkama

chudera chudokrevná.

Ledaže zakřičíš o první pomoc ze spárů ostružiniště.


repost recycle, 10. 12. 2007

čtvrtek 3. července 2008

teď už jí cítím


Něžně nedospělí


Něžně nedospělí se před sebou vzájemně posadíme

na zadek.

Moje slova ti přejdou do krve:

O chladu, se kterym se zas tak nemusíme,

o hrůze, že se už vůbec nemůžem.


Žně dospělých pocitů si

vykotlaně užíváme,

mladším nám i ta první krev víc chutnala.

Jedem v tom spolu, ale ty vystoupíš v mezipatře,

necejtim žádnou hrdost že

jsem (skoro) dospělá.


repost recycle, 9. 11. 2007

domácí práce


žehlit hedvábí je čistá radost.

středa 2. července 2008

ohlašovací povinnost

poslední, kdo nevěděl.

má první láska.


tímto prohlašuji období ohlašování rozchodu za skončené.

pondělí 30. června 2008

jak vypadá smutná hudba

pustit si do sluchátek soundtrack z andělů všehomíra.

poprvé se od té chvíle potkat via gmail chat.

andělsky klidně si popovídat.

a pak si popřát, měj se hezky, ty taky, ahoj.

pátek 20. června 2008

možná že odcházíme

balím před odchodem si. třídím kategorie. s sebou. s sebou později. zanechám jinde. vyhodím. v košíčku s prádlem střep s růžemi v papírovém ubrousku. kolik toho s sebou unesu? kolik toho uneseme?

počáteční čistý vztek na všechny a na nikoho, pláč dítěte. náhle volná místa. vzpomínky zapomenuté už dávno. kým jsme byli? kdo jsme?

nad ránem jde Ji spát, nebo nespí, na stěhovacích krabicích hierarchie koček: nejvýše takeši, o patro níž kočička. v prostějším rohu pokoje malej. o chvíli později opět procitám a poznávám největší bolest a neuvěřitelnost téhle situace, které oba napomáháme co můžeme a pak se divíme, co to vlastně děláme.

je to jako amputace. úplně nepředstavitelná věc, úmrtí v rodině. situace naprosto opačná k posledním 8mi letům. život, který se vzájemně vylučuje s naším dosavadním životem a vším co jsme se spolu naučili.

je to šlupka jak svině. je to jako pionýrský tábor. ráno v nejmenším netuším, co přinese den.
o těch dalších nemluvě.

úterý 10. června 2008

nářek nad dávno zabitým dítětem

cesta pod hvězdami, úvoz plný deště. hvězda v každé kapce vody, za ní lesklá tma a v ní nejasní. než jí šedá v zádech znudila a sedla si do trávy, přijde kdo bude chtít. pod očima kopec, na levém rameni tíha, kdopak jsi za mnou přišel?

lev. lev s černohnědou hřívou, dávno zacuchanou. ach, lev, to je trochu trapné, ne? jsi opravdový? zašátrala mu po boku, jestli pod kůží nenahmátne někoho jiného. urazil se a kousnul ji do ruky. vezmi mě domů, poprosila.

šli.

skrz lesy na hranicích, bez zastavení, skrz staré kamenné město ve středu, přes vypálené písky (tady přece bydlí lvi? - ale ty ne). když byla unavená, vzal ji na hřbet, dlaně zapletla do pramenů a několik nocí tak prospala. rána opět bok po boku, zazdálo se jí že jejím domovem je cesta a že ta cesta nikdy neskončí. byla smutná.

než po mnoha dnech dorazili k pískům, k ostrohu. celá se napřímila, tady to znám. za potokem u měkkých skal rostou borovice, pod lesem je tůně -

u vody se lev natáhl a začal dřímat. zlobila. copak tady celé dny jíš? aby překonala rozpaky. že ty jíš lidi? lev se jenom usmál a v jeho úsměvu okamžitě poznala schoulené tělíčko mrtvého děťátka.

vzal ji k jeho hrobu, žluté pracky odhrnuly hlínu jako prach. a v hrobečku malá holčička, copánky. jako by spala. lev shrnul hlínu zpátky, chodí sem za ní někdo z lesa. půjdeme. odcházela šťastná, že dítě roste, i když je mrtvé.

pak si lehli, po dlouhých cestách tak unavení. položila se na jeho srdce, mezi lví pracky. pod tváří měkkou a hebkou hřívu.

středa 4. června 2008

hluboko v lese stále ještě hoří ohně.

středa 14. května 2008


bejt na gymplu, jdem k maturitě. dokonce i kdybychom byly hodně chytré děti a šly na něj hned od páté třídy.

úterý 13. května 2008

projížďka na černém jednorožci

k řece řece a zas zpátky.

(ještě se stydím. když mi pohledný domorodec na kentoye radí kudy, děkuju s očima do krajiny. ale uvnitř v lese vím, že budu zpívat nejenom před pandami, ale i před lidmi. odložím co mi nepatří.)

dokáže provětrat hlavu. kor když svažuju houstnoucím chladem k večeru, v tílku. na břehu za odměnu mikčinka a zrzavá kočka přes cestu.

koupit pumpičku a plavky, jednodílné.

u našich v kuchyni nořím lžičku do poslední sklenice opravdového medu, načež na mámu vychrlím informací, že až hrůza. pozorně se na ní dívám, uvolněný pramen stříbrných vlasů, povídá a vidím jen ty velice modré oči, smějou se, máma jako stříbřitý obláček,

život neni nanečisto, síso.

poslední zbytky neurčitého dotěrného stesku, co jsem si dovezla z hané utratím ve spánku. za červený plavky značky Nuke a pumpičku, co si s ní zvládnu nahustit duši sama.

čtvrtek 8. května 2008

bastard k pomilování

pivní cvičení CO, co jsem si na něj tuhle stěžovala, přineslo jedno nádherné nemanželské dítě. po měsících (možná slabé slovo) definitivně spím.

spím bez držení.

neděle 4. května 2008

raz dva tři

jednotvárné, veškeré dny posledního týdne (nevyjímaje volnej den a víkend) požírající pracovní nasazení je únavné. jde o vymýšlení spíše tupé, vzhledem k neefektivní organizaci trávím v práci mnohdy zbytečně celé dny, domu se jezdím vyspat a taky třeba najít Ji hezkou trasu na Okoř, kam si o volnu sám vyjede.
jináč si toho moc nepovíme. včera jsem výjimečně stihli pozdní večeři a pak si spolu zazpívat, víc nic. ale díky i za to : )

bolí to, jenom když skládám tyhle věty a je to na nich znát.

o svátcích panovat prázdné vile, sdílet vztek a vygumovanost a únavu zní možná zajímavě, ve skutečnosti je to ale pitomé. nejhorší je že se toho nezbavíme ani když se rozutečem do svých postýlek. zavřu oči a jsem zpátky v kanceláři, vymýšlíme; dneska v noci nás jely zachránit přiopilé trafičky, ovšem nedojely, kolegovi stříhali límec, než ho, na příkaz centrály, popraví.

taktika šetření zdrojů, domů vyspat a furt dokola už nepomáhá, včera jsem se probudila hotová. chtělo by to nějakej decentnější restart a po skončení denních prací nejedu rovnou domů, ale na koncert. že jde o funk, připravím si safe variantu pobytu v předsálí, potažmo odsunu domů (monkey business je pro mě synonymum sprostého slova). pak se mi malou chvíli chce na baru plakat únavou.

když sledujem groteskně oderotičtěné flamenco východní E., dojde mi že jsem právě nejmíň 20 min nemyslela ale vůbec na ono pivo.

a když začně funk, je to zábavné. nečekaně nepodbízivé, rytmické. pak něco udělaj a já zjistím, že skáču, skáču s sebou, je mi fuk kdo to jsou, s kým tu jsem, nebo co budu dělat zítra. naše vila nejspíš stojí na hliněných základech, stačí jedna velká vlna a strhne stany celýho našeho pionýrskýho tábora. nemám na sobě ani omylem vhodné oblečení. nepletu si odraz na hladině s noční oblohou. ale dokud aspoň trochu můžu, modlím se.

modlím se tancem.