pátek 29. června 2007

BROSKVE 43,-

MERUŇKY 55, -

mě překvapí, zjevně mám stále ještě cizí broskve (stejně jako šunku - kterou nejím - a kuřecí maso) dětsky v kategorii luxus, větší, než domácí meruňky.

a ještě jedna věc mi vrtá hlavou. vždycky jsem se považovala za meruňku. poslední dobou to ale vypadá, že jsem spíše broskví.

čtvrtek 28. června 2007

Umíráme

Nový headline na penzijní fondy. Chytlavý a zároveň sofistikovaný. Původní, Stáří může být krásné, když máte oporu, ihned svléknu do naha. Je negativní. Dnes je stáří degenerace, tabu, smrt! Ač teprv druhý den z dovolené, vím jak. Investice do klidné budoucnosti, ano, budoucnost nás čeká všechny. Cos no matter what we do, všichni umřeme.

úterý 26. června 2007

againagainagain

Zoufalý v této dimenzi
kroužím oblohou jak deštivý pták,
mokrý od hlavy k patě, mokrý od zobáku k letce.

Připadám si jako utonulý král
v cirkuse granátových jablek.

Zapřisáhl jsem se loni, že víckrát nepřijdu,
přesto teď sedím nanovo na svém místě,
kape ze mě a tleskám,

když granátová jablka defilují
v kovových kostýmech.


Richard Brautigan, Cirkus granátových jablek

čtvrtek 14. června 2007

alas


Je to už dávno, já a ta druhá bytost ležíme na široké posteli. Dostat se do ní je pro nás jedna z nejtěžších a zároveň nejvytouženějších věcí, co známe. Postel a její široké okolí je možná jedním z důvodů, proč se v té době, obtížené soustavným (relativním) utrpením, nezabijeme.

Tentokrát je to ještě více special než obvykle. Procesy zahájené nevinností kdesi v dávnověku nás s bytostí postupně smílají, ztrácíme obezřetnost a přibližujeme se. Přibližujeme se ve spánku, kdy volíme raději zem, nebo mačkání se na úzkém jednolůžku před komfortem izolace, přibližujeme se v jazyce duší, kdy směňujeme součástky svých povah až k nezdravé hranici.

Nečekám nic konkrétního a nemám plán a přece čekám tolik, víc, než si na základě tehdejších zkušeností dokážu představit. Nečekám sex, vazkost slin a vůbec oblast pod pasem je pro nás tabu. Tajnou premiéru naprosto ujetého typu už máme za sebou, ale možná se nikdy nestala. Stejně jako hromadné bojové porady v setmělém pokoji, má bílá krajková košilka s andělskými křídly po bábě, černé košile bytosti a nekonečná krutost, kterou cítíme ke světu venku.

Nejsme nervózní, jsme jen potichu.

Objímáme se, skončím dole a dívám se bytosti do úzké tváře, je tichá a když nepromluvím já, nic se nikdy nikam neposune, uvízneme na kraji téhle chvíle, ohluchneme slovy, co si teď necháme pro sebe.

Polib mě.

A má slova bytost vyděsí, pozdravím paniku v jejích očích a z nesmírně soucitné lásky jí lehce kratičce políbím. Procesy, co se jednou načnou, můžou odpočívat, ale nakonec stejně doběhnou. Je to už dávno, já a ta druhá bytost ležíme na široké posteli.


Možná se jednou naučím mlčet.


středa 13. června 2007

Absolut Červen

(PŘI SNĚHU A NÁLEDÍ
VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZBEČÍ)

Sdělení na ceduli v Riegráku mi nepřijde pouze nepravděpodobné.

Přijde mi absurdní.

pondělí 11. června 2007

becoming freckles

Na stromy přece nelezu, vysvětluju sestře, proč jsem se na třešně vyparádila do žabek a bleděmodrého tílka (Mambo, cost us a fortune). Budeš muset, sestra na to, protože já (poukáže na své pětiměsíční bříško) nemůžu a máma taky ne. Když se zouvám a stavím ku kmeni a utahuju opasek, za který mě vzápětí sestra vytáhne blíže větvoví, připadám si darebácky a dobrodružně jako Kate. A když jen o chvíli později kráčím po větvičce, jíž má těhotná sestra vzpírá, ozve se praskot a spolu s větví sletím na zem, připadám si jako tarzan.

Uá!

Nebo Ua, král opic.

Na druhý třetí stromy už lesu sama, rvu rudý hrozny, a házím je dolů, jsem ztracená. Pupek nacpanej k prasknutí (akorát už nepolykám pecky), doháním resty z dětství a jen trošku lituju, že se to obešlo prakticky bez větších odřenin a modřin.

A v neděli si do třešňovky jdeme zahrát na lovce a sběrače s Ir a tentokrát už jsem v koruně poněkud nevázaná, protože když
balancuju
šplhám
přehmatávám
natahuju se
a trhám na odpoledně palčivém slunci a nemyslím než na další krok krůček a bosá noha zkoumá texturu kůry,
jsem zcela bezvýhradně, letně a dětsky
šťastná.

pátek 8. června 2007

svatá česká rodina

vinohrady, 29 stupňů ve stínu


Tlustá babička obědvá smažák s hranolkama.

Tlustá maminka obědvá smažák s hranolkama.


Co obědvá zatím ještě netučné batole?

čtvrtek 7. června 2007

save the homeless, save the world

Některý výjevy z městskýho života a následný emoce z nich jsou až moc. až se mi z toho zachce bejt aspoň na chvíli haklem (very žižkovskej pocit :)

jako když narušim vzdušný okruhy bezdomovce, co v samotnym rohu parčíku pod viktorkou pažema celý dny krájí prostor na speciální výseky a těm se pak introvertně směje. (mio ho chce zachraňovat a jako projev jeho beznadějnosti uvádí improvizovanej oltářík, co si z klacku a kytek upravil u zdi, já naopak pocejtim hlubokej respekt nad jeho residenstvim). nebo pan husita (zase!) na florenci pod viaduktem. má všechno. brnění ze spousty starejch kabátů omotanejch um sicher kusama igelitovejch pytlů, má helmu z beranice nacucaný prastarejma mastnotama a má samozřejmě řemdih.

neptejte se mě z čeho.

suverénně nejhorší je ale idylickej výjev na neutěšený zahrádce podviaduktivýho mekdonaldu. nedokážu minout nepravděpodobnou dvojici, mladej slizkej s kufříkem a starší pán s knírem jako dzurinda, když je míjím, prostě musim očekovat, co to tam namísto milkšejků řešej. akorát se loučej, dzurinďák děkuje a přebírá si knížku s duhou na obálce. nahoře nad duhou je napsáno CHUDÝ TÁTA, hned pod ní BOHATÝ TÁTA a tátův skromný výraz a vděčná slova mě zasáhnou lítostí (a ošklivostí) jak jateční pistole do čela.

tátové.

pátek 1. června 2007

pokoj, do kterýho je slyšet hlasy z venku

skleničky

příliš dobré rulandské šedé a tenounké stěny malých skleniček jsu nebezpečné. nebezpečné je i rytmizovat jimi večer a podvědomě podmiňovat další spolubytí (chtělo by se mi napsat speciálně pro Klárku Gemeinsein, ovšem google na toto téma vyplivuje jen erotické stránky :) další skleničkou či lahví. v úterý.

ve středu už mám tento princip odhalen do negližé, takže ho (zne)užívám vědomě a vůči případnému nebezpečí jsem možná jako jediná z pijáků metaxy (jiří onřej silvie) a vodky (Ten, Co Používá Zápalky SOHO) imunní. skoll.

radost někdy vypadá i jako pokrčení ramen

a někdy jako křížová výprava krz město, když si hudebníci pěvem porovnávaj svuj vztah k osmdesátkám. a někdy taky jako sklouznutí do snu s posledním vagónem orffovic vzduchem mizícím v zatáčce. dobrou noc a taky dobrej pátek co je před náma.