úterý 22. května 2007

1984

Jsem na cestě na kamarádčinu svatbu. Možná mam na sobě ty hedvábný krátký šatičky s puntíkama po mámě, možná se schyluje k meziplotům, protože na zastávce busu se poflakujou girlandy teenagerů, ovšem pak to všechno zmizí a já se cestou, kterou znám hned z několika snů, do kopce, z kopce a zas nahoru ocitam u starýho domu, s nějakym klukem, co taky netuší a starší ženou, ztvrdlou krutostma, který musí nejspíš celej život dělat. Na rozdíl od cesty na bus je tu zima (jako roční období), podá nám kladívko a kombinačky a zatímco destruujeme obří dřevěnou boudu, má naší pozornosti uniknout řetěz lidí s baterkama co se k nám po úbočí pomalu blížej. Ještě se vrátim za boudu pro batoh a do kapsy si dám mobil, když jsou pátrači u nás a neni důvod ani jak jim utéct. S klukem se na sebe koukneme a pak už se nikdy neuvidíme, obří ruka blond doktorky zapátrá v mý puse jestli tam prej něco neschovávám a že nechovávám, odvezou mě do toho města.

Starší byt s chemochlupatejma potahama na zaprášenejch gaučích, dítě a babička. Když zjistim, že dítě je autista a cedulka u mýhoho pokoje nese jméno jiný ženy (předchozí vězenkyně?), zkusim vyvinout něžnej nátlak. Spratek ale nepustí slovo a dozvim se jen svý profesionální perspektivy v tomhle divnym světě: manuální práce, ukážou mi.

Ukázat mi jedou jedem tramvají, jsem už bez sebe vzteky z divnejch lidí a z města, co chvílema připomíná Prahu, ale jinak a chvílema připomíná úplně jiný věci, takže když modrá tramvaj zastaví na světlech a řidič jde přehodit kolej, vyskočim ven a uteču za roh. Zkoušim jedny dveře, zamčený, stejně jako nejspíš všechny ostatní domy, ale už druhý povolí a já vyletím po schodech (prosimvás, skovejte mě u sebe, honěj mě zlý lidi, chystám si na nějakou laskavou babku) ale žádnou nepotkám. Až nahoře, pod střechou, černovlasá holka prostírá stůl. Vyslechne mě s účastnou tváří, je milá, a pak na otázku, kde to vlastně jsem odpoví zavrtěnim hlavy, druhou (schováte mě u sebe?) kategoricky vygumuje šokovanym výrazem. A já pochopim, že si mě domů vzít prostě nemůže. Nakonec mě na půdě nechá, oknem vidim, že tramvaj furt stojí, kolem řidič, lidi, milicionáři. Hledaj mě, ale prozatim jsem byla chytřejší já.

S odpolednem se tu scházej asi místní intelektuálové, pijou kafe, fotogenicky diskutujou a sem tam se na mě nějakej z nich po očku koukne. K vínu začnou i hrát a když spustí alikvótně jednu o Altaji, skoro se rozbrečim, protože vim, že se na Vyšehrad, kde jsem ji slyšela se svejma lidma naposledy už nikdy nepodívám a k těm lidem se taky nedostanu. A pak za mnou přijde kluk, první, co se odvážil, vysokej a udělanej, modrý sešikmený oči a začne se se mnou bavit. A navíc, když mu položim svojí otázku, sáhne na stůl a podá mi časák, co vypadá jako TV program bez TV programu a ukáže na poslední stránku.

PUTIN POTŘEL ROLNÍKY

Vrátim barevný psaní. OK. A co je za rok? 1984. 84? To už snad bylo, ne? No, bylo, a teď je to zas zpátky. A já už vim, že tohle město neni Praha ani Mockba, ani nic, co pamatuju, protože tohle město je špatně a ještě hůř jsem pro něj z ňákejch důvodů já. Takže když večíreček skončí a lokální disent se vyvalí ven, vyvalim se taky a běžim zase o svuj starej život co bude ve skutečnosti až za 13 let. A kluk běží se mnou, že mi jako pomůže.

Hodiny tramvajovejch úniků, párkrát se dokonce i těsně minem s milicionářema, mam takovou představu že by pomohlo vrátit se na ten kopec, ale kluk nechce a tak skončíme na starym autobusáku, skoro už je ráno. Trochu se bavíme, aspoň do chvíle, než se ho zeptám co vlastně dělá a on mi to nechce říct. Otravuju, škemrám.

I'm a physicist. A tohle všechno je moje práce. A ošklivě lítostivej výraz prozradí, že mi nepomáhá, ale že mě hlídá a taky ti milicionáři byli v klidu, páč mě honit vůbec nemuseli. Rozběhnu se betonovou rampou naposledy pryč, ale zastaví mě umírání a jen koukám, jak divně zkroucený mam ruce, když se na ně skládám na zem. Další svět, co se mi nepovedlo zachránit.


pátek 18. května 2007

skleněná bouře

a taky mi už všechny jarní a letní bouřky světa budou vždycky připomínat tu přechodovou noc, čekání na bouřku a intenzivní vůni pampeliškovýho mlíka ve vzduchu, jak stojim u okna a za sklem blikaj blesky, každej o malej kousek blíž.

pojď už se koukat, volám na tebe, když volíš playlist, s každym uniklym zážehem nebe neodbytněji. pak vyprovodíme všechny 3 chlupaté kamarády za dveře, roztáhneme okna a zas jednou svobodně, on our own, pozorujem jak se teplá noc růžová jako šampaňský co nás lechtá v puse taví do velikejch kapek.

v posteli schoulený do dvou ranečků později na vlastní kůži cítíme každej jeden krůček studený fronty a když se v 5 ráno probudíme, už je venku definitivně jinak.

a vevnitř pořád stejně krásně. děkuju.

středa 9. května 2007

Jak zabít anděla v deseti snadných krocích

"Eee, fuj!"

"Co je?"

"Mrtvola."

"Kde?"

"Támhle."

"FUJ! Hele, támhle má vnitřek."

"No jo, srdce."