pátek 30. března 2007

Individuální spasení

Den jarních povinností, nálada jak o Velikonocích a přece bez dusivosti rozsýpacích beránků. Šikmé slun. paprsky už ti pěkně lezou krkem a pod sluneční brýle, když se na chodníku na schodech setkáš se svým ex. Komunikace pod všech těch letech stejně v přímém řádu Já a Ty, letmé vzpomínky na Pokoj a Vanu a Obrázek hozený vzteky za skříň.

Nohy se ti po nevyvedené zimě ještě trochu pletou, kličkuješ mezi psími exex, nespadnout nestulit se do náruče drobných kamínků, ve snech se bojíš. Balíš si propriety do svého papírového kufříku s červenými hranami, zase. Někde v hloubce pod trikem ti pableskuje hněv, mezi nejistotou a lítostí. Jeden pohled do jedněch očí. Strachy strachům. Nohy ti po bezzubé zimě tančí po trávníku, když se vyhýbáš psům a vybavuješ si své vlastní staré a nejlepší (s)věty.

Neboj se z ničeho nic.

čtvrtek 29. března 2007

Věci co se ještě nestaly a není ani naděje

Jak sis v tom baru dala hlavu do mýho klína, jenom na tu slabou malou chvilinku mezi čtvrt na dvě a čtvrt a dvě minuty, bylo to jako splnění všech těch předsmrtnejch snů.

Jakože je to pár měsíců, co u mě bydlíš. Poprvý jsem se cejtil, že jsem vyhrál velkou neveřejnou soutěž. O to úplně nejlepší. Jeli jsme spolu a pak jsem byli doma, a pak jsme si šli lehnout, bylas už tak tuhá, žes ani nebrečela. A jak jsi schoulená okamžitě usnula, dejchalas jak uštvaný zvířátko i z toho nejhlubšího spánku; Nebyl jsem zklamanej. Ráno jsme šli na tramvaj už jako pár.

Ve skutečnosti tě úplně opatrně pohladim po tváři a vlasech.

Druhej den jsme nešli z hospody, jen z metra, takže žádnej bréč, když jdeme spát. Jen to klubíčko stejný, je jasný, že nic. Ráno jdem na tramvaj zase jako pár a já jsem pyšnej a stačí mi to, dokonce nakonec.

Město je v předjaří odkopaný až na štěrk a dlažbu, pod nohama nám křupou střepiny týhle zimy a na nic chytrýho nepřijdu, takže zůstanem na náměstí sami přesně tak dlouho, dokud nepřijede Noční a ty neodjedeš pryč do jinýho domů.

Systém se usadil překvapivě rychle, asi jsme to oba potřebovali. Vyzvednu tě a ty vyzvedáváš mě, nebo se srazíme v mhd. Jedem domů, někdy se snažim uvařit i když o jídlo nestojíš. Na chvilku se ti rozbřeskne v očích, leknu se že zas začneš brečet. V noci mi spíš hlavou na rameni, nebo se tiskneš zády. 4 měsíce.

Nejistej dotyk přejde k rozloučení, seš dál než bych s tebou kdy moh bejt, nebudu moc usnout zas a do rána zbejvá ještě pět hodin. Nevyspalej. Do práce.

Poslední noc je noc snů, dál jsem to nedotáh. Předtim 3 nejšťastnější dny voněj jak červenec, vlastně jsou to jahodový koktejly (a vlastně je to červenec), co pijem ty tři dny za sebou, spolu, jeden den máš kraťasy a triko bez rukávů, druhej a třetí prej hedvábný šaty.

Jestli jsem se s tebou chtěl milovat? Chtěl jsem s tebou dělat všechno. Čekat na poště v dlouhatánský frontě, držet ti tílko když si v hospodě slíkáš těsnej svetr a taky ti pomáhat s úkolama. Milovat se samozřejmě hned v první řadě, hnedka první večer sem ostatně nemyslel na nic jinýho, než že ke mně jedeš domu a ostatní taky tak, bylo docela lehký je při tom nechat.

Poslední noc je noc snů, po třech horkejch dnech přišly deště, to se vždycky nejlíp spí. Ale když se mi potiše podíváš na zavřený oči a profil, jsme kupodivu vzhůru, stejně jako když po půl roce inkasuju první pusu. Oči nechám zavřený, jsi maličká. Najednou velkej velkej smutek, jako by nám pršelo pokojem až do postele, všechny věci co jsem na ně tak trpělivě čekal, najednou. Do očí se mi díváš tak. Poctivě. Už nikdy tohle spojení nepřerušíme, průzračně vřelá cesta. Milovat.

Dál mý sex. fantazie nesahaj, takže tě nechám jít, nechám tě odjet do všech tvejch domu, i když to ještě jednou zkusim. Ale asi až moc nenápadně. Náš vztah se fyzicky naplní, když tě neadresně políbím do vlasů a mávnu.

here today

Jsem teď. Jsem tehdy. Jsem jaro.
Jsem tvá malá mořská víla a jsem tvůj nevěrný princ se smrtelně krátkou pamětí. Jsem.

Tvoje zranitelné, bojácné dítě i do obřích rozměrů upracovaná dlaň tvého otce. Jaro.

Jsem upřímně překvapená každou další kyticí růží ráno na mém prahu, jsem tvůj obdivovatel, scvrknutý úzkostí hraničící s jistotou, že miluješ jenom sebe. Tady.

Jsem první zelené lístky na proutcích vrby a jsem i nechtěná vločka sněhu, co tě uprostřed května zastudí na krku. Patřičně.

Miniaturní šálek infarktově silné kávy i průsvitná miska s japonským čajem. Něžná.

Ten kdo dává všechno a ten, kdo jen bezohledně bere.

Jsem déšť se slabostí pro sníh.

Jsem tu.