úterý 18. prosince 2007

sleeping duty

(do odvolání vyšší mocí)

čtvrtek 6. prosince 2007

od tmy a taky od krve

To že se mi roztekly boky, odpovídám, když mi před představením chválí Ola a Ren noční nebe střižený jako minišaty/zástěrku.

Kamufláž. Hledám pochopení, ale obě, byť jedna dlouhá a druhá maličká rozhodně vrtí hlavou. Jim žádné boky neroztékají. Hm. Co když mně taky ne. Co když se mi to jen zdá, jak jsem v těch neblažených dnech celá ostnatá a provzteklá.

Nemám je ráda (velký posun od nenávidím k nijak zvlášť nehovím, ale matku zemi a velkou ženu v sobě s odlivem měsíce asi vzývat nikdy nebudu).

ale jak odcházejí, nechávají mě náhle veselejší a s tou nejčistší chutí. snídám kozí jogurt z modrobílého kelímku. Mlsám hrušky.

A večer klidně domlouvám Ji, ať se vzdá své zbytečné vášně pro kokakolu.

úterý 27. listopadu 2007

černá jak labada, sladká jako láska

léky úřadujou. s nočnim pranim (tajný život neuvěřitelně výkonné stepfordské hospodyňky) je konec. a taky s nočnim psanim. a s nočníma básničkama jakbysmet.

do spánku padám jak šutr, před usnutim tak deset, patnáct minut totální nehybnosti, zmražení. léky zastavujou čas, předtim nabitej bezmocnou myšlenkovou aktivitou. zpomalujou. ve dne naopak odlehčujou, éteričnost takovýho kalibru neznám.

lehký lehký nohy. a ráno v sadech letos prvně sníh. zodpovědně sbírám síly aby to všechno šlo zase i bez nich.

pondělí 19. listopadu 2007

там на неведомых дорожках следы невиданных зверей

jediný způsob, jak najít skrytá místa, je vydat se po necestičkách.

neděle 18. listopadu 2007

dolce v.

zelenina zimy: maso

ovoce zimy: čokoláda

taktika nacucané země

nevybrala sis nejlepší chvíli, říkám Vi. Ji leží v nemocnici a já zas po letech žeru hlínu a zajídám jí mokrym listim.

Má zelená země je teď určitě šedá hustou mlhou a autisticky se noří do vlastního nitra. Je slyšet jenom kapky vody dopadající na břidlici, stát na kopci snad se i dotknu rukama zamračenýho nebe. Stát na kopci... Vi si pořídila klíč od tajemství a to se nedělá, pláču a dostávám sodu za všechna ta léta krutostí (když jsem se mstila já jí a vzpamatovávala z metod osudové lásky a smrtelného nezájmu). Ale Vi je tvrdá a nesmiluje se nic.

Sen exhumuje staré příběhy, našim stromům opadalo listí jistě už před měsícem (nahoře je všechno dřív); i v hlubokym spánku vim, že jet tam sama nejspíš nepomůže a jet tam spolu nemůžem.

čtvrtek 15. listopadu 2007

yet another one from '99

Možná jsem příliš dlouho
ležela tváří
ve sněhu
(mrzlo)

Na žence příliš brzo
Na tebe příliš
zima.

úterý 6. listopadu 2007

'o pad

potěšení prosti,
pomalu padáme
pátráme po pomoci
pacošsky pobledlí paranoidním pochopením


prostě podzim.

pondělí 5. listopadu 2007

list'o pad (vzpomínky na únor)

Skrzevá kaštany zas začíná být vidět Hrad.

sobota 27. října 2007

softporno B kategorie

jak od sebe poznat něžnou a laskavou maželku hlavního ehm hrdiny od démonické sexbomby, když mají obě stejné tvrdé rysy, dlouhé černé vlasy a nepravděpodobně přefouklá prsa?

pátek 19. října 2007

viktor a hovno

téda kluci, mně se dneska stalo něco neuvěřitelnýho. viktor mi stojí za zádama. zrovna čtu článek o openspacech a docela mi to va.

pomáhal sem takhle ženský s kočárem do tramvaje, vezmu to voběma rukama, kouknu na ně a najednou cejtim hroznej smrad. dál si to každej dopoví sám.

za chvíli jdu před chodbu a hele, hloučkem obklopenej viktor akorát sedá do podřepu, vystrkuje zadek a do rukou bere imaginární kočárkovu oj. slovo od slova.


viktore viktore, kolikrát to dneska budeš ještě muset vyprávět, než bude tvá árijská duše opět planá a čistá?

pondělí 15. října 2007

sny: kniha stížností

dávám si do cajku zludračenej spánkovej režim. a poslední noci ukazujou, co všechno se válí v kalu u dna. zvířenym tenkejma jehličkama.

SO: potácim se opile po večírku, kde se má někdo s někym dát dohromady a já vztekle doufám, že nejsem ani někdo ani někym. nad spánkovou hladinu mě vyhodí hlasitý slovo, který nakonec dostopuju až k vlastní do masa prasklý puse.

v NEděli v noci mě žere lev. bouchám ho pěstí do nosu, ale obří mordu ani kly tesáky to nezdrží. roztrhání lvem je další pitomá smrt. jestli tohle přežiju, budu už všude jezdit autem. faradayova klec by mě před nima měla ochránit.

a zas se snažit nebdít.

neděle 14. října 2007

ružové sny

jaké to je, když někdo sní o mé smrti nevim, tedy raději beze jmen.

v lednu 2005 se mi ve snu zabije černovláska. autonehoda, cestou na hory. když jdeme na vrakoviště převzít její autíčko, najdeme černovlásčino malé, zubožené tělo stále schoulené ve vnitřku zdemolovaného vozidla. nedokážeme ji dostat ven, nedokážeme ji dostat ven. hlasitý nářek vzbudí Ji a ten mě z noční můry vytáhne ven.

dneska odpo ibalginový spánek, jedu v taxíku s blondýnkou. akorát přijíždíme k betonovému masu vltavské, když blondýnce zaskočí žvejka. zalapá po dechu a už se dusí, rukou ještě zamává k zádům, do kterých zkouším bezúspěšně plácat. ten hmat, co se o něm kavárensky vtipkuje, tak ten neumim. nedokážu ani zavolat na taxikáře, aby zastavil, celý je to úplně potichu a blondýnka se udusí.

dejchej proboha dejchej proboha si opakuju, vyšokovaný srdce zpomaluje a jak se znova propadám, vim určitě, že dokud budou dejchat, bude to všechno v pořádku.

pátek 5. října 2007

v noci mě zase zavřeli.

takhle moc jsem ve snu ještě nikdy nebrečela.

úterý 2. října 2007

weniger licht

vzhledem ke všem číslíčkům na lednicích mikrovlnkách venkovním lampám světlu velkoměsta a tajemným diodám na zadních stranách krabic počítačů netuším, nač v nočních cestách sahat po vypínači.

chtěla bych si prohlídnout opravdovou úplnou tmu.

sobota 29. září 2007

Land of the Love

The Fall, the podzim 96

Má zelená země, déšť na tebe padá,
a po trávě mokré, uklouzl jsem, běda,
rozbil jsem si hlavu.

Můj mozek se mísí se spadaným listím,
ó, má země zelená.

úterý 25. září 2007

vzpomínky co nebolí

jako když jí řek, že se mu líbí a že z dlouhodobý perspektivy by to snad šlo, akorát teď má někoho jinýho a ten někdo zas odjede a bude daleko předaleko. a ona šla domu v hlavě poněkud nepořádek z toho a vztekle si napsala, že

dlouhodobá perspektiva
je jako dům,
který co nevidět
podlehne demolici.

a pak bylo babí léto a ona chodila po p. hradě sama a bála se že potká ten pár a tak šla raději dolů a domů a doma si říkala

a nevím, co bych pro tebe ještě mohla udělat.
snad jen sama sebe opít
sama sebe svléknout
sama sebe pomilovat

a vyrazit na procházku
sama sebe za ruku.

cejtila, že pslední věta neladí. ale ono se to nějak doladilo.

čtvrtek 13. září 2007

definice

nezávazná konverzace na okamžitá a povrchní témata - smalltalk

cituplná komunikace na závažná a vztahová témata, která mi takhle ve středu večer nebo ve čtvrtek ráno udělá moc hezky - gtalk :)

úterý 11. září 2007

v zajetí přepychu

někdy se až stydim, třeba když dopo v půl desátý ležérně a ladně přestupuju na Áčko, v pátek úderem čtvrté nenuceně zasedám na spinner, nebo když jen tak mimochodem lovim mušle z polívky a následně kreveťáky a krabáky z rizota (obědová menu restaurace na rohu).

výchozí podmínky týhle práce jsou až přepychovýho charakteru (aneb jak se vyhnout určitým slovům).

v kuchyňce 4 poličky čajů, každý ráno každý poledne a odpoledne vážit: zelenej zen, zelenej opuncie zelenej citron no a tak dál, ovocnou poličku přeskakujem a jsme u kompletního portfolia anglickejch černejch, proloženýho poslednim výštěkem módy a to sice čajema bílejma s oranžovou, růžovou a zelenou kytičkou na krabici. dneska si ale sáhnu vejš, nejvejš. teď si jen vybrat: čaj ze střev a žaludku, kašle a průdušek nebo sáčkovanou chřipku a nachlazení?

středa 5. září 2007

spát mimo zákon

odkládat ve snu spláchnutí nalezenejch drog (marihuany a kokainu) až do chvíle, kdy zvoněj fízlové s povolenim k domovní prohlídce.

návyk, nebo prostá hamižnost?

úterý 4. září 2007

alibismus

1. flexibilita logiky sportovních fanoušků:

Vyhráli jsme! (rozuměj Národ) vs. Oni to projeli. (rozuměj ty lůzrovský hokejisti).


2. flexibilita logiky accountu a výše postavených:

To zvládneme udělat! vs. No, to jsem zvědavej, co s tim vymyslíte.

čtvrtek 30. srpna 2007

nemůžu vs. nechci

už před nějakou dobou mě napadlo přestat lhát. vymejšlet si ve zbytečnejch situacích, jako proč někam nedorazim, nebo proč jdu pozdě, že si nebudu zbytečně špinit karmu. and so i did.

lhát je ale mnohem jednodušší. například dneska by stačil jedinej vejmysl a už by se mě nechodili ptát, proč se mi nechce na večírek s klientem a jesi si to nechci opravdu rozmyslet, aspoň na chvilku, že jo.

je toho tolik, co jsem mohla nalhat: lístky do kina (uvěřitelná, civilní verze na pomezí naléhavosti), lístky do divadla (absolut excuse), romantická večeře s partnerem (oh, so cute!), nebo rodinná oslava (s protaženým obličejem by se mi jistě dostalo i kondolencí).

ale já jim řeknu, že se mi prostě nechce.

pondělí 27. srpna 2007

zadus se dortama!

2 vizuály s dortem v několika vyhotoveních, 2xdenně míjené na eskalátoru:

medvídek: nádherná tlumená soc-barevnost, retro fonty a mišánek na dortu. děkuji, film si opravdu nedám, na hřebejkamacháčka a spol. už po tolikáté chuť nemám, ovšem udělané je to hezky.

cukrovky se týkající obličej, zabořený v nedýchatelné míře do obrovského máslového dortu. první asociace: dusivá mazlavost v pánových plicích, posmrtné ohledání těla, vyblitá barevnost odkazuje k policejním fotkám. vypadá to jako snuff a vypadá to jako hrozba, kam až může vášeň pro sladké vést.

Chlapci a děvčata, pěstujte obří dorty!

pátek 17. srpna 2007

kategorie: nikdy nedělat

Neptat se "Jakej byl obřad?" kolegy, který měl s dotyčnou kolegyní evidentně techtle mechtle, a kterej měl už tejden před její dnešní svatbou ale velice špatnou náladu.

sobota 21. července 2007

ad from the outer space

ať už se O2 snaží přiblížit pozemský mentalitě výběrem podkresový hudby - Leftfield, The Knife - sebevíc, stejně z jejich spotů čiší, že jsou určený obřim počítačum, který obývaj vzdálenou planetu v galaxii Mechanica.

pondělí 9. července 2007

nová dávka zakázanejch výrazů

1. balsám (balzám) na duši (řečeno o hudbě, přírodě či relaxačních aktivitách). hladké až k dávivé slizkosti, fuj.

2. famózní (zejména pak o jídle). každej ať si sáhne do svědomí, kolikrát z neordinérnosti tohoto slova těžil.

3. kilásek, pl. kilásky. a nechápu, jak mohlo tak dlouho unikat mé pozornosti.

pátek 29. června 2007

BROSKVE 43,-

MERUŇKY 55, -

mě překvapí, zjevně mám stále ještě cizí broskve (stejně jako šunku - kterou nejím - a kuřecí maso) dětsky v kategorii luxus, větší, než domácí meruňky.

a ještě jedna věc mi vrtá hlavou. vždycky jsem se považovala za meruňku. poslední dobou to ale vypadá, že jsem spíše broskví.

čtvrtek 28. června 2007

Umíráme

Nový headline na penzijní fondy. Chytlavý a zároveň sofistikovaný. Původní, Stáří může být krásné, když máte oporu, ihned svléknu do naha. Je negativní. Dnes je stáří degenerace, tabu, smrt! Ač teprv druhý den z dovolené, vím jak. Investice do klidné budoucnosti, ano, budoucnost nás čeká všechny. Cos no matter what we do, všichni umřeme.

úterý 26. června 2007

againagainagain

Zoufalý v této dimenzi
kroužím oblohou jak deštivý pták,
mokrý od hlavy k patě, mokrý od zobáku k letce.

Připadám si jako utonulý král
v cirkuse granátových jablek.

Zapřisáhl jsem se loni, že víckrát nepřijdu,
přesto teď sedím nanovo na svém místě,
kape ze mě a tleskám,

když granátová jablka defilují
v kovových kostýmech.


Richard Brautigan, Cirkus granátových jablek

čtvrtek 14. června 2007

alas


Je to už dávno, já a ta druhá bytost ležíme na široké posteli. Dostat se do ní je pro nás jedna z nejtěžších a zároveň nejvytouženějších věcí, co známe. Postel a její široké okolí je možná jedním z důvodů, proč se v té době, obtížené soustavným (relativním) utrpením, nezabijeme.

Tentokrát je to ještě více special než obvykle. Procesy zahájené nevinností kdesi v dávnověku nás s bytostí postupně smílají, ztrácíme obezřetnost a přibližujeme se. Přibližujeme se ve spánku, kdy volíme raději zem, nebo mačkání se na úzkém jednolůžku před komfortem izolace, přibližujeme se v jazyce duší, kdy směňujeme součástky svých povah až k nezdravé hranici.

Nečekám nic konkrétního a nemám plán a přece čekám tolik, víc, než si na základě tehdejších zkušeností dokážu představit. Nečekám sex, vazkost slin a vůbec oblast pod pasem je pro nás tabu. Tajnou premiéru naprosto ujetého typu už máme za sebou, ale možná se nikdy nestala. Stejně jako hromadné bojové porady v setmělém pokoji, má bílá krajková košilka s andělskými křídly po bábě, černé košile bytosti a nekonečná krutost, kterou cítíme ke světu venku.

Nejsme nervózní, jsme jen potichu.

Objímáme se, skončím dole a dívám se bytosti do úzké tváře, je tichá a když nepromluvím já, nic se nikdy nikam neposune, uvízneme na kraji téhle chvíle, ohluchneme slovy, co si teď necháme pro sebe.

Polib mě.

A má slova bytost vyděsí, pozdravím paniku v jejích očích a z nesmírně soucitné lásky jí lehce kratičce políbím. Procesy, co se jednou načnou, můžou odpočívat, ale nakonec stejně doběhnou. Je to už dávno, já a ta druhá bytost ležíme na široké posteli.


Možná se jednou naučím mlčet.


středa 13. června 2007

Absolut Červen

(PŘI SNĚHU A NÁLEDÍ
VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZBEČÍ)

Sdělení na ceduli v Riegráku mi nepřijde pouze nepravděpodobné.

Přijde mi absurdní.

pondělí 11. června 2007

becoming freckles

Na stromy přece nelezu, vysvětluju sestře, proč jsem se na třešně vyparádila do žabek a bleděmodrého tílka (Mambo, cost us a fortune). Budeš muset, sestra na to, protože já (poukáže na své pětiměsíční bříško) nemůžu a máma taky ne. Když se zouvám a stavím ku kmeni a utahuju opasek, za který mě vzápětí sestra vytáhne blíže větvoví, připadám si darebácky a dobrodružně jako Kate. A když jen o chvíli později kráčím po větvičce, jíž má těhotná sestra vzpírá, ozve se praskot a spolu s větví sletím na zem, připadám si jako tarzan.

Uá!

Nebo Ua, král opic.

Na druhý třetí stromy už lesu sama, rvu rudý hrozny, a házím je dolů, jsem ztracená. Pupek nacpanej k prasknutí (akorát už nepolykám pecky), doháním resty z dětství a jen trošku lituju, že se to obešlo prakticky bez větších odřenin a modřin.

A v neděli si do třešňovky jdeme zahrát na lovce a sběrače s Ir a tentokrát už jsem v koruně poněkud nevázaná, protože když
balancuju
šplhám
přehmatávám
natahuju se
a trhám na odpoledně palčivém slunci a nemyslím než na další krok krůček a bosá noha zkoumá texturu kůry,
jsem zcela bezvýhradně, letně a dětsky
šťastná.

pátek 8. června 2007

svatá česká rodina

vinohrady, 29 stupňů ve stínu


Tlustá babička obědvá smažák s hranolkama.

Tlustá maminka obědvá smažák s hranolkama.


Co obědvá zatím ještě netučné batole?

čtvrtek 7. června 2007

save the homeless, save the world

Některý výjevy z městskýho života a následný emoce z nich jsou až moc. až se mi z toho zachce bejt aspoň na chvíli haklem (very žižkovskej pocit :)

jako když narušim vzdušný okruhy bezdomovce, co v samotnym rohu parčíku pod viktorkou pažema celý dny krájí prostor na speciální výseky a těm se pak introvertně směje. (mio ho chce zachraňovat a jako projev jeho beznadějnosti uvádí improvizovanej oltářík, co si z klacku a kytek upravil u zdi, já naopak pocejtim hlubokej respekt nad jeho residenstvim). nebo pan husita (zase!) na florenci pod viaduktem. má všechno. brnění ze spousty starejch kabátů omotanejch um sicher kusama igelitovejch pytlů, má helmu z beranice nacucaný prastarejma mastnotama a má samozřejmě řemdih.

neptejte se mě z čeho.

suverénně nejhorší je ale idylickej výjev na neutěšený zahrádce podviaduktivýho mekdonaldu. nedokážu minout nepravděpodobnou dvojici, mladej slizkej s kufříkem a starší pán s knírem jako dzurinda, když je míjím, prostě musim očekovat, co to tam namísto milkšejků řešej. akorát se loučej, dzurinďák děkuje a přebírá si knížku s duhou na obálce. nahoře nad duhou je napsáno CHUDÝ TÁTA, hned pod ní BOHATÝ TÁTA a tátův skromný výraz a vděčná slova mě zasáhnou lítostí (a ošklivostí) jak jateční pistole do čela.

tátové.

pátek 1. června 2007

pokoj, do kterýho je slyšet hlasy z venku

skleničky

příliš dobré rulandské šedé a tenounké stěny malých skleniček jsu nebezpečné. nebezpečné je i rytmizovat jimi večer a podvědomě podmiňovat další spolubytí (chtělo by se mi napsat speciálně pro Klárku Gemeinsein, ovšem google na toto téma vyplivuje jen erotické stránky :) další skleničkou či lahví. v úterý.

ve středu už mám tento princip odhalen do negližé, takže ho (zne)užívám vědomě a vůči případnému nebezpečí jsem možná jako jediná z pijáků metaxy (jiří onřej silvie) a vodky (Ten, Co Používá Zápalky SOHO) imunní. skoll.

radost někdy vypadá i jako pokrčení ramen

a někdy jako křížová výprava krz město, když si hudebníci pěvem porovnávaj svuj vztah k osmdesátkám. a někdy taky jako sklouznutí do snu s posledním vagónem orffovic vzduchem mizícím v zatáčce. dobrou noc a taky dobrej pátek co je před náma.

úterý 22. května 2007

1984

Jsem na cestě na kamarádčinu svatbu. Možná mam na sobě ty hedvábný krátký šatičky s puntíkama po mámě, možná se schyluje k meziplotům, protože na zastávce busu se poflakujou girlandy teenagerů, ovšem pak to všechno zmizí a já se cestou, kterou znám hned z několika snů, do kopce, z kopce a zas nahoru ocitam u starýho domu, s nějakym klukem, co taky netuší a starší ženou, ztvrdlou krutostma, který musí nejspíš celej život dělat. Na rozdíl od cesty na bus je tu zima (jako roční období), podá nám kladívko a kombinačky a zatímco destruujeme obří dřevěnou boudu, má naší pozornosti uniknout řetěz lidí s baterkama co se k nám po úbočí pomalu blížej. Ještě se vrátim za boudu pro batoh a do kapsy si dám mobil, když jsou pátrači u nás a neni důvod ani jak jim utéct. S klukem se na sebe koukneme a pak už se nikdy neuvidíme, obří ruka blond doktorky zapátrá v mý puse jestli tam prej něco neschovávám a že nechovávám, odvezou mě do toho města.

Starší byt s chemochlupatejma potahama na zaprášenejch gaučích, dítě a babička. Když zjistim, že dítě je autista a cedulka u mýhoho pokoje nese jméno jiný ženy (předchozí vězenkyně?), zkusim vyvinout něžnej nátlak. Spratek ale nepustí slovo a dozvim se jen svý profesionální perspektivy v tomhle divnym světě: manuální práce, ukážou mi.

Ukázat mi jedou jedem tramvají, jsem už bez sebe vzteky z divnejch lidí a z města, co chvílema připomíná Prahu, ale jinak a chvílema připomíná úplně jiný věci, takže když modrá tramvaj zastaví na světlech a řidič jde přehodit kolej, vyskočim ven a uteču za roh. Zkoušim jedny dveře, zamčený, stejně jako nejspíš všechny ostatní domy, ale už druhý povolí a já vyletím po schodech (prosimvás, skovejte mě u sebe, honěj mě zlý lidi, chystám si na nějakou laskavou babku) ale žádnou nepotkám. Až nahoře, pod střechou, černovlasá holka prostírá stůl. Vyslechne mě s účastnou tváří, je milá, a pak na otázku, kde to vlastně jsem odpoví zavrtěnim hlavy, druhou (schováte mě u sebe?) kategoricky vygumuje šokovanym výrazem. A já pochopim, že si mě domů vzít prostě nemůže. Nakonec mě na půdě nechá, oknem vidim, že tramvaj furt stojí, kolem řidič, lidi, milicionáři. Hledaj mě, ale prozatim jsem byla chytřejší já.

S odpolednem se tu scházej asi místní intelektuálové, pijou kafe, fotogenicky diskutujou a sem tam se na mě nějakej z nich po očku koukne. K vínu začnou i hrát a když spustí alikvótně jednu o Altaji, skoro se rozbrečim, protože vim, že se na Vyšehrad, kde jsem ji slyšela se svejma lidma naposledy už nikdy nepodívám a k těm lidem se taky nedostanu. A pak za mnou přijde kluk, první, co se odvážil, vysokej a udělanej, modrý sešikmený oči a začne se se mnou bavit. A navíc, když mu položim svojí otázku, sáhne na stůl a podá mi časák, co vypadá jako TV program bez TV programu a ukáže na poslední stránku.

PUTIN POTŘEL ROLNÍKY

Vrátim barevný psaní. OK. A co je za rok? 1984. 84? To už snad bylo, ne? No, bylo, a teď je to zas zpátky. A já už vim, že tohle město neni Praha ani Mockba, ani nic, co pamatuju, protože tohle město je špatně a ještě hůř jsem pro něj z ňákejch důvodů já. Takže když večíreček skončí a lokální disent se vyvalí ven, vyvalim se taky a běžim zase o svuj starej život co bude ve skutečnosti až za 13 let. A kluk běží se mnou, že mi jako pomůže.

Hodiny tramvajovejch úniků, párkrát se dokonce i těsně minem s milicionářema, mam takovou představu že by pomohlo vrátit se na ten kopec, ale kluk nechce a tak skončíme na starym autobusáku, skoro už je ráno. Trochu se bavíme, aspoň do chvíle, než se ho zeptám co vlastně dělá a on mi to nechce říct. Otravuju, škemrám.

I'm a physicist. A tohle všechno je moje práce. A ošklivě lítostivej výraz prozradí, že mi nepomáhá, ale že mě hlídá a taky ti milicionáři byli v klidu, páč mě honit vůbec nemuseli. Rozběhnu se betonovou rampou naposledy pryč, ale zastaví mě umírání a jen koukám, jak divně zkroucený mam ruce, když se na ně skládám na zem. Další svět, co se mi nepovedlo zachránit.


pátek 18. května 2007

skleněná bouře

a taky mi už všechny jarní a letní bouřky světa budou vždycky připomínat tu přechodovou noc, čekání na bouřku a intenzivní vůni pampeliškovýho mlíka ve vzduchu, jak stojim u okna a za sklem blikaj blesky, každej o malej kousek blíž.

pojď už se koukat, volám na tebe, když volíš playlist, s každym uniklym zážehem nebe neodbytněji. pak vyprovodíme všechny 3 chlupaté kamarády za dveře, roztáhneme okna a zas jednou svobodně, on our own, pozorujem jak se teplá noc růžová jako šampaňský co nás lechtá v puse taví do velikejch kapek.

v posteli schoulený do dvou ranečků později na vlastní kůži cítíme každej jeden krůček studený fronty a když se v 5 ráno probudíme, už je venku definitivně jinak.

a vevnitř pořád stejně krásně. děkuju.

středa 9. května 2007

Jak zabít anděla v deseti snadných krocích

"Eee, fuj!"

"Co je?"

"Mrtvola."

"Kde?"

"Támhle."

"FUJ! Hele, támhle má vnitřek."

"No jo, srdce."

pondělí 30. dubna 2007

viz dole

Jasně, vim, že je to pořád to samý. Ona je mrcha, on je hodnej a taky ji chce. No. Ale takovej už je bohužel život. A zrovna včera to vypadalo, že už se konečně sebere a vzchopí k nějaký akci (jako ji třeba odmítnout, což by u týhle holky zabralo na tuty), ale pak zas nic.

Nejspíš si ještě budeme muset počkat.

neděle 29. dubna 2007

Deset metrů deště

Než mi došlo že seš tak akorát nemilosrdná samaritánka, co si hraje s lidma a soucitem. Co nedokáže pustit nechat jít a tak se vždycky na rohu ještě otočí. Broučí sbírku svejch miláčků v krabičce od sirek nosíš stále s sebou a čas od času s nima zarachtáš, abys cejtila, že vlastně žiješ.

A pak zas utečeš za zavřený víčka do tygrolvích světů, kam ti nikdo nenakoukne a kde seš sama jen se svejma úchvatnejma kombinacema. Chvíli jsem tě podezíral, že jsi oportunní mrcha, než mi došlo, že z tvýho chování nemá užitek nikdo. Nejmíň ty sama.

Cesta do tvýho srdce je nejsnadnější na světě (prakticky stačí říct), ale zevnitř je tu hrozně těsno, bočnice smrděj škrtací sírou a furt zakopávám o tvoje minulý minule současný a ty další.

Samozřejmě, že když mi napíšeš "Spíš" "Nespim" a pak se potichu rozbrečíš do esemesky, vystartuju jak trotl a než ti sem dojede taxík, půlhodiny stojim před domem, i když už zase prší.

Mít rád Miláček Milovat, opakuju si cos mi kdysi v zimě krutě neadresně pošeptala jak inertní básničku, prší do listí a z listí a když přijedeš vystoupíš stojíš, máš s sebou jen kabelku (takže to nebude zas tak zlý, viď).

Dneska v noci (čim dýl stojíš na silnici, tim lesklejší máš nahý ramena) mě zase (a temnější vlasy) rozbiješ na kusy (pár náhodnejma větama těsně před usnutim), zranit ublížit, ale teď tu mezi náma prší deset metrů jinejch možnejch konců.

(Nahoře v koupelně visí velikej, bleděmodrej ručník), deset metrů deště je za mnou, tvoje mokrý záda v mejch promoklejch předloktích. Půjdeme nahoru, jo? Vlezeš si do horký vany, dostaneš panáka vodky s medem a mlíkem na dobrou noc a až si k tobě lehnu na kraj postele (jediný místo, co zůstane vedle tvý spící mořský hvězdice), budeš už dávno tvrdě spát. Abych si moh dělat naděje na ráno, viď.

Už to máme nacvičený.

Snímání z kříže

(my favourite part)

Okamžik bezbřehé únavy,
čas zpomalí
a kaštanové listy roztáhnou své zelené dlaně.

čtvrtek 26. dubna 2007

moje máma, moje máma

vim, že se to asi nemá, ale stejnak si nemůžu pomoct, když. básnička mojí mámy, bylo jí cca devět, deset let.

Našli netopýra ve starých kamnech a zabili ho.
Vypískl a bolelo to jako když prstynkový kamínek o
sklo skřípne.
Ale jen krátce,
Jen tam a zpátky už ne.

Trošku jako myška
Křídla jako dráček
Zuby ostré jehličky

Neulítnul, neutek
Spal a zdál se mu sen těžký jako kámen.

Ten kámen byl studený,
Prstýnek stříbrný a kamínek červený.

středa 25. dubna 2007

eště by to šlo ucpat lofasem

Apetit, co mi ráno v trafice koupí Jirka: ..................... 39,- jeho korun

Oběd, co za mě nevědomě zacvakne
největší producent čivavích portrétů: ........................ 200něco korun

Půjčka, vylákaná v nestřeženym
okamžiku z Jakuba: ............................................... +200 korun

.................................................................................................................

Vejlet na ranč s páprdama, co
celou cestu melou o lofasech: ....................................K nezaplacení

pátek 20. dubna 2007

I srdíčko YOU

ahoj puso,

vítej v demo verzi.

koho jinýho tady taky vítat, viď.

a když už se furt navážim do tý blogliteratury deníkovýho typu, tak včera to bylo báječný.

a to nemluvim ani tak o tom úžasnym sushi

(příště si s nim nacpat plnou pusu)

jako o celkový pohodě až rodinnýho tipu

(pokud by to v rodinách bylo takhle prima :)

i když se nám to povedlo malinko přešvihnout, a ke konci už únava nahlodala naše konverzační schopnosti

a témata.

děkuju za krásnej večer

a tak vůbec.

je skvělý používat ke komunikaci i nový, neprobádaný kanalizace,

*

středa 18. dubna 2007

v češtině říkáme "Cunami"

(práce)

Jak opravovat výslovnost někomu, kdo se vynesen obří vraždící vlnou zachytil v koruně palmy a držel, dokud voda neodešla a nesundali ho se zpřeráženými kostmi dolů.

úterý 17. dubna 2007

ikonoklasmus

vzít si 17. dubna na se jen

džíny
tričko
(kalhotky, pochopitelně)
bílej heboučkej na zip

a nejminimalističtější boty na světě.

pátek 13. dubna 2007

tricky month

duben ráno je jak studená ruka za teplým svetrem.

duben brzké odpoledne (navíc pátek) prší v podobě zelených lipových květů rovnou do vlasů a zastudí jen skrz kornoutek čokoládové kolombíny (eh, cornetta) do dlaně.

první pihy.

úterý 10. dubna 2007

a jak zvláštně potiše ti tluče srdce

když se probudíš a uši máš plný sedimentů z řečí předešlejch dnů.

Večerůnocí a rán.

Když zjistíš, že dospělost se u ženskejch projevuje tim, že si po pár panácích vyměňujou ty nejzásadnější rodinný bolesti a šrámy. A ty nemáš co ukázat.

Když vyjdeš z kino sálu a ohledáním v záchodovém mnohozrcadle zjistíš, že ti hořej tváře jak se tvoje ty červená radostí ze souznění. Stejně silný emoce jak v šestnácti (v sedmnácti už to nebylo takový) a to ani nedošlo k lesbickýmu sexu. Namísto žiletek ze soukromý sbírky se dneska řežeš kaštanovejma pětiprstejma listama a

srdce ti tluče zvláštně potichu.

středa 4. dubna 2007

kosti minulejch zim

duben je

když tě na cestičce mezi makrozkvetlými magnóliemi a zlatým deštěm zastudí ruce a podvědomě se vydají na cestu do kapes.

Když z auta čekajícího na světlech zpozoruješ dva pěstěný buzíky, jak si z vetešnictví spokojeně odnášej dvě igelitky (každej) plný zázračnejch znovuobjevenejch věcí.

A taky na smetanový pohovce v kavárně plný umělýho světla, kde s latté v ruce se světlejma jíte bílej čízkejk.

duben je skvělej.

Jakou barvu má tvoje duše?

Má je

šedá
bleděrůžová
a
smetanová

jako 3 do sametova vypasené kočky.

pátek 30. března 2007

Individuální spasení

Den jarních povinností, nálada jak o Velikonocích a přece bez dusivosti rozsýpacích beránků. Šikmé slun. paprsky už ti pěkně lezou krkem a pod sluneční brýle, když se na chodníku na schodech setkáš se svým ex. Komunikace pod všech těch letech stejně v přímém řádu Já a Ty, letmé vzpomínky na Pokoj a Vanu a Obrázek hozený vzteky za skříň.

Nohy se ti po nevyvedené zimě ještě trochu pletou, kličkuješ mezi psími exex, nespadnout nestulit se do náruče drobných kamínků, ve snech se bojíš. Balíš si propriety do svého papírového kufříku s červenými hranami, zase. Někde v hloubce pod trikem ti pableskuje hněv, mezi nejistotou a lítostí. Jeden pohled do jedněch očí. Strachy strachům. Nohy ti po bezzubé zimě tančí po trávníku, když se vyhýbáš psům a vybavuješ si své vlastní staré a nejlepší (s)věty.

Neboj se z ničeho nic.

čtvrtek 29. března 2007

Věci co se ještě nestaly a není ani naděje

Jak sis v tom baru dala hlavu do mýho klína, jenom na tu slabou malou chvilinku mezi čtvrt na dvě a čtvrt a dvě minuty, bylo to jako splnění všech těch předsmrtnejch snů.

Jakože je to pár měsíců, co u mě bydlíš. Poprvý jsem se cejtil, že jsem vyhrál velkou neveřejnou soutěž. O to úplně nejlepší. Jeli jsme spolu a pak jsem byli doma, a pak jsme si šli lehnout, bylas už tak tuhá, žes ani nebrečela. A jak jsi schoulená okamžitě usnula, dejchalas jak uštvaný zvířátko i z toho nejhlubšího spánku; Nebyl jsem zklamanej. Ráno jsme šli na tramvaj už jako pár.

Ve skutečnosti tě úplně opatrně pohladim po tváři a vlasech.

Druhej den jsme nešli z hospody, jen z metra, takže žádnej bréč, když jdeme spát. Jen to klubíčko stejný, je jasný, že nic. Ráno jdem na tramvaj zase jako pár a já jsem pyšnej a stačí mi to, dokonce nakonec.

Město je v předjaří odkopaný až na štěrk a dlažbu, pod nohama nám křupou střepiny týhle zimy a na nic chytrýho nepřijdu, takže zůstanem na náměstí sami přesně tak dlouho, dokud nepřijede Noční a ty neodjedeš pryč do jinýho domů.

Systém se usadil překvapivě rychle, asi jsme to oba potřebovali. Vyzvednu tě a ty vyzvedáváš mě, nebo se srazíme v mhd. Jedem domů, někdy se snažim uvařit i když o jídlo nestojíš. Na chvilku se ti rozbřeskne v očích, leknu se že zas začneš brečet. V noci mi spíš hlavou na rameni, nebo se tiskneš zády. 4 měsíce.

Nejistej dotyk přejde k rozloučení, seš dál než bych s tebou kdy moh bejt, nebudu moc usnout zas a do rána zbejvá ještě pět hodin. Nevyspalej. Do práce.

Poslední noc je noc snů, dál jsem to nedotáh. Předtim 3 nejšťastnější dny voněj jak červenec, vlastně jsou to jahodový koktejly (a vlastně je to červenec), co pijem ty tři dny za sebou, spolu, jeden den máš kraťasy a triko bez rukávů, druhej a třetí prej hedvábný šaty.

Jestli jsem se s tebou chtěl milovat? Chtěl jsem s tebou dělat všechno. Čekat na poště v dlouhatánský frontě, držet ti tílko když si v hospodě slíkáš těsnej svetr a taky ti pomáhat s úkolama. Milovat se samozřejmě hned v první řadě, hnedka první večer sem ostatně nemyslel na nic jinýho, než že ke mně jedeš domu a ostatní taky tak, bylo docela lehký je při tom nechat.

Poslední noc je noc snů, po třech horkejch dnech přišly deště, to se vždycky nejlíp spí. Ale když se mi potiše podíváš na zavřený oči a profil, jsme kupodivu vzhůru, stejně jako když po půl roce inkasuju první pusu. Oči nechám zavřený, jsi maličká. Najednou velkej velkej smutek, jako by nám pršelo pokojem až do postele, všechny věci co jsem na ně tak trpělivě čekal, najednou. Do očí se mi díváš tak. Poctivě. Už nikdy tohle spojení nepřerušíme, průzračně vřelá cesta. Milovat.

Dál mý sex. fantazie nesahaj, takže tě nechám jít, nechám tě odjet do všech tvejch domu, i když to ještě jednou zkusim. Ale asi až moc nenápadně. Náš vztah se fyzicky naplní, když tě neadresně políbím do vlasů a mávnu.

here today

Jsem teď. Jsem tehdy. Jsem jaro.
Jsem tvá malá mořská víla a jsem tvůj nevěrný princ se smrtelně krátkou pamětí. Jsem.

Tvoje zranitelné, bojácné dítě i do obřích rozměrů upracovaná dlaň tvého otce. Jaro.

Jsem upřímně překvapená každou další kyticí růží ráno na mém prahu, jsem tvůj obdivovatel, scvrknutý úzkostí hraničící s jistotou, že miluješ jenom sebe. Tady.

Jsem první zelené lístky na proutcích vrby a jsem i nechtěná vločka sněhu, co tě uprostřed května zastudí na krku. Patřičně.

Miniaturní šálek infarktově silné kávy i průsvitná miska s japonským čajem. Něžná.

Ten kdo dává všechno a ten, kdo jen bezohledně bere.

Jsem déšť se slabostí pro sníh.

Jsem tu.