sobota 4. října 2014

kuk

just checking!

pátek 11. dubna 2014

on my way

© Francisco Mingorance/National Geographic Traveler Photo Contest

koho zajímá, jak to bude dál, může mi říct, nebo napsat.

tady a teď

this is the place. děkuju ti za tvé útočiště, Enkidu. domov, který jsi mi poskytl. od první chvíle jsem se u tebe cítila skoro jako doma. jako na návštěvě u milého a věrného přítele, na které jsem s úlevou a vděčností zůstala šest let.

právě tvá tichá podpora mi poskytla prostor pro legalizaci a rozlišování jemných nuancí a pocitů, které jsem neznala a které jsem si zakazovala. těch uplynulých 6 let bylo mimořádně přechodových, pravá džungle (trav). dnes už mám prostor i laskavou podporu v sobě sama (nemluvě o fyzickém světě), kruh se uzavírá. nejdřív jsem světu kolem vůbec nerozuměla, pak ho neviděla, pak ho tušila a podpantoflácky (hehé) se před ním ukrývala. a při tom všem velmi odvážně snila a modlila se, ať mně ten můj život proboha nezapomene hledat. schovka skončila, protože já ty dveře našla a beru za kliku (i když jako vždycky s kecama :)

přišel čas tě obejmout, poděkovat a odtancovat. a jako malá pouštní liška si propracovávat svou cestu dál a dál.  


neděle 6. dubna 2014

jo a

včera při běhání mi došlo, jak si furt chválím svou odvahu a poctivost a zapomínám na pomoc druhých. všech těch, se kterými se máme rádi, kteří se mnou prošli loňským rokem a byli nablízku, když se mi děly husté věci. návštěvy, zprávy, podpora, vyslechnutí, láska.

děkuju vám, páč ta pomoc měla velikánskej vliv na moje hojení a poměrně rychlou emoční rehabilitaci. díkymoc! a těm, kteří si to tu nemůžou přečíst, posílám energetické políbení.

sobota 5. dubna 2014

the living daylights

když zavřu oči, vidím DJ Standu, celého v bílém. v odvěkém gestu DJ si přidržuje sluchátko u ucha, houpavě se pohybuje a pouští tam další flák. je to cesta, tanec, house party jako žádná jiná. jakákoli pomoc přichází ihned, stačí pomyslet. okamžitá a láskyplná. DJ nám dopřeje chvilku spočinutí. a vzápětí to zase okotlí. jsme kmen, jsme rodina, jsme lidé, jsme naživu.

holka je silná. silná a kurážná. do věcí se vrhá s dychtivostí kotěte (jé, myška! jé, kapsička! jé, pelíšek! chrrrr...) a je expanzivní, což je teď moje téma. proto mi ten první večer tolik tlouklo srdce a já se třásla hrůzou. i když jsem zrovna mluvila s někým jiným, nemohla jsem necítit, jak se vedle mě mele ta intenzivní životní síla. ano, svůj život nechci strávit po pantoflem, ale tváří v tvář (bok v bok) takové vitalitě jsem se zalekla. jakoby mi (a nejen v případě téhle holky) život bouchal na dveře, já zevnitř zoufale svírala kliku a přitom poslouchala, jestli slyším ten hlasitej dech, jesi tam ještě pořád je.

chci expandovat. ale to neznamená, že se toho nebojím. bojím. a tedy expanduju. učím se chodit ven, mezi lidi, neutíkat hned domů. určovat hranice. a ty pak ve svůj prospěch rozšiřovat. v mé rodině se stále dějí zlé věci, stále se nic nemění a dost možná se tak nestane. sere mě to, ale nesžírá, nerozvrací. za jejich činy nejsem zodpovědná, moje cesta se jich netýká. i tahle krize má své pozitivní důsledky: konečně jsem se trhla, odundala si z kroužku na klíče ten jejich, co jsem ho tam měla o nějakých 14 let déle, než byl potřeba. už od nich nečekám, že mě uvidí, že pochopí, kdo jsem a proč věci dělám tak, jak dělám. tohle je moje písnička, tady jsem paní já. žiju.

dýchám!

neděle 30. března 2014

dobrou noc, černuško!


dárky

Dee vystoupí v Modřanech, já se vezu ještě pár stanic. přijde mi další láskyplná sms, v hrudi se mi roztahuje spokojené srdce, až se skoro rozbulim radostí. přijde průvodčí a sedne si ke mně, usmíváme se na sebe. na Vršovicích se pak neznámý cyklist vrhá k mému kolu pověšenému na háku a přetahuje se s průvodčím, kdo ho sundá.

dneska je můj den, tak jinej než ten loni, že víc jinej bejt nemůže. připijem si dopoledne vodou ze studánky, letos poprvé na kole. povídáme a odpočíváme, při sjezdech nám vítr sviští do ušisek. je jaro a mám narozeniny. až večer mi dojde, že jsem zatím dostala ach achát a akvarelové barvičky, ostatní dárky jsou na cestě, a že mi naši nezavolali ani nenapsali. ale to mi nezkazí radost.

jsou tu všechny ty dárky posledních dní: shiatsu od Malachitové, diagnostikovaly jsme meditací. poslala mě do snů a po práci se pustila do vychutnávání mého chleba s takovým potěšením, že si u toho zpívala. není divu, když jsem chleba pekla, těšila jsem ho popěvky. večer tahle holka, má zatím první přítelkyně ze školy, přijme mé pozvání na koncert. a tam pak slyší a rozpoznává a oceňuje všechno to, co mám ráda. držíme se v náručí. řeknem si, že se máme. a naplánujem si společné zpívání, bude to něco, páč má nádhernej hlas.

druhej dárek je překvápko. jako když jsi jdeš po svý cestě, velmi pečlivě vybraný, a nečekaně na ní potkáš někoho tak zajímavýho a kurážnýho, že to kurva břinkne. a to setkání (a jí) cejtíš ještě celej další den. budou další, neplánovaně naplánované, to je na tom  nejlepší.

pak les, slunce, pivo na na zahrádce. únava z předchozí intenzivní noci vyvolala proces, ukončený očistným pláčem v klíně sestřičky. seděly jsme ve svahu v orsejích a pod hlavu mi dala svou sametovou mikinu se stužkami, aby se mi lépe naříkalo. její tvář byla čistá a krásná, starší, anebo bezvěká. klidná a štiplavá průvodkyně lesem a polema.

a o dnešní  radostné spolujízdě píšu nahoře. 

za celejch 27 km si ruka 
na 
nějakej 
loňskej rok 
ani 
jednou 
nevzpomněla.